Freiheit

PŘEDKOVÉ A POTOMCI Z RODOKMENU

„OTCE KRKONOŠ"

PROSPERA PIETTE - RIVAGE

3. prosince 2010 - 31. března 2011

Výstava v Městském muzeu Žacléř

Slavnostní zahájení dne 3. prosince v 16.00 h

Na počátku bylo sedm asi tříletých březových semenáčků. Přivezl jsem je s fůrou kamení z úpské náplavky někdy uprostřed léta roku 1972, když jsem svépomocí budoval základy rodinného hnízda. Bylo mi je líto vyhodit, tak jsem je provizorně vysadil podél hranice pozemku, do míst budoucího plotu. Ani jsem se nenadál a byly z nich živé májky, povážlivě přesahující výšku dospělého muže. Po dohodě se sousedy jsme je (jak se později ukázalo velmi neuváženě) rozsadili na tři okolní parcely. Ujaly se opět všechny a všechny byly houbonosné. Od jara do podzimu je k obdivu kolemjdoucích jako čestná stráž obkličovali statní kozáci březoví v mnoha barevných variantách. Taková záplava, jako byla mediálně zdokumentovaná úroda po houbařsky mizerné sezóně v září 1998, kdy jsem na vlastní zahradě napočítal v jednom týdnu 223 plodnic, viz Krkonoše - Jizerské hory 1998/11, se už sice nikdy neopakovala, ale v úrodných letech se tomuto číslu přibližoval aspoň celoroční sběr. Vedle estetického působení jinak nenáročných stromů to byl však jediný klad jejich existence. Kdo měl někdy poblíž domu břízu, jistě ví, o čem je řeč.

Krakonoš je nade vším.

Rozhovor pro magazín Trutnovinky v původním nezkráceném znění:

Nenarodil jste se v Krkonoších, ale v Náchodě. Je to náhoda nebo jste se do Krkonoš přestěhovali?

Abych to upřesnil. Vždycky zdůrazňuji, že jsem se narodil v Americe! Je to osada obce Dobrošov, kousek nad Náchodem, kde tehdy bydleli mí rodiče. Otec pracoval před válkou jako tesař na výstavbě pohraničního opevnění a v Náchodě se seznámil s mou matkou. Na podzim roku 1945 jsme se v rámci dosídlování pohraničí přestěhovali do Stříteže na Trutnovsko. A odtud už jsou Krkonoše na dohled.

Čím vás naše nejvyšší hory přitahují?

Především nepoznaným tajemnem. Během let jsem si pracně vybudoval pověst znalce Krkonoš. Nechci tvrdit, že jsem na hřebenech nikdy nebyl, ale přece jen znám mnohá místa spíš z historických pohlednic a map a s každou sporadickou túrou do hor jsem mile překvapen, když to tam opravdu všechno je, jako v mých představách.

K významnému životnímu jubileu Miloslava Bartoše

Jméno Miloslav Bartoš jsem zaregistroval někdy začátkem 70. let minulého století, hned při mém prvním letmém listování časopisem Krkonoše. I při Mílově známé prvotní publikační váhavosti, ovlivněné příliš vysokými nároky na dokonalost vlastní tvorby, vyšel mu první článek už ve třetím čísle prvního ročníku v roce 1968. Ačkoliv to byla jen drobná zprávička, navíc signovaná pouze autorskou šifrou, zcela osudově se týkala Krkonošského muzea ve Vrchlabí, se kterým je spojen celý Mílův produktivní věk. K datu oslavencových sedmdesátin obsahuje soupis jeho článků jen v uvedeném časopise Krkonoše - Jizerské hory, kam Míla po celou dobu jeho trvání přerůstající do páté dekády neúnavně přispívá, téměř dvě stovky položek.

Kresba Jiří Škopek

Václav JIRÁSEK: Ve znamení mlátku a želízka 1. díl (O horách a hornících). Vydala Dr. Eva Koudelková - Nakladatelství Bor, Liberec 2003. Svého druhu první zasvěcená publikace, přibližující hornickou činnost na Jestřebích horách a v jejich nejbližším okolí. Obdivuhodně pracovitý autor s bohatou hornickou praxí zužitkoval léta nadšeného amatérského bádání v regionu, aby čtivým slohem přiblížil široké veřejnosti klopotnou práci havířů v zalíbeném koutku České země mezi Krkonošemi a Orlickými horami, od prvopočátků prospektorské činnosti, až po ukončení těžby v nedávné minulosti. Studiem kronik a starých důlních map, doplněným vzpomínkami pamětníků a důkladným výzkumem v terénu, včetně profárání dostupných děl, ale i vlastními havířskými zážitky vybavený autor je čtenáři skvělým průvodcem po rudních i uhelných jámách Suchovršic, Vernéřovic, Svatoňovic, Hronova, Žďárek, Markoušovic, Rtyně v Podkrkonoší a dalších míst bývalého Náchodského panství. Dává nahlédnout i do geologického bohatství důlních slojí zmínkou o minerálech, zkamenělinách a araukaritech a objevně přibližuje nejbližší souputnice havířů - důlní lampy. Str. 206, ISBN 80-902901-9-1

O pohlednicích

Dávno, dávno již tomu. Představte si milé děti, že nebyl ani internet, ani SMS či MMS posílané pomocí mobilního telefonu. Vzkazy a pozdravy vyřizovali ústně od mlýna k mlýnu putující krajánci, kočí formanských povozů nebo vandrovní tovaryši. Dokonce i první tištěné vizitky a později i ozdobná blahopřání, považovaná, stejně jako mnoho jiných podobných tiskovin, také za předchůdce pohlednic, se pro jistotu doručovala osobně. K otevřené listovní zásilce, kartonku předepsaných rozměrů s libovolným obrázkem na jedné straně, předtiskem pro adresu a místem pro krátké písemné sdělení na druhé a s nalepenou známkou na důkaz uhrazení poštovného, jak jsme pohlednice znali až do nedávna, uběhla ještě dlouhá cesta.

Zalistujeme-li ve starých adresářích, mnohdy najdeme řadu ražeben, případně rytců. Leckdy šlo o podniky tak malé, že dnes jejich jména či názvy jsou pro nás již jen pouhými, nic neříkajícími slovy. Povědomí o nich setřel čas, který uplynul od doby, kdy zhotovovaly odznaky, medaile, plakety a někdy i účelové známky. Oživnou teprve, najdeme-li mezi dochovanými ražbami jejich výrobky, či dostanou-li se nám do rukou firemní nabídkové katalogy, prospekty, letáky.

Celostránková reklama ve 22. ročníku Jahrbuch des Deutschen Riesengebirgs=Vereines (Sitz Hohenelbe) z roku 1933, kterou zde reprodukujeme (obr.), nám připomíná před desetiletími zaniklou firmu Josef Rehnelt z Jablonce nad Nisou. Kromě velkého výběru odznaků a upomínek z cest nabízela i dříve tak populární štítky na turistické hole, z nichž dva krkonošské zobrazují boudu u Sněžných jam a Sněžku; tato kresba byla nedávno znovu uveřejněna. ( -anti-, Kdo má dobrou hůl, ušel cesty půl. Krkonoše 1/96, Vrchlabí 1996, s. 21). Jaký byl její další sortiment, reklama neprozrazuje.

Pokud snad znáte podobné materiály, prosíme o laskavé upozornění na adresu redakce.

Spoluautor Zbyněk Likovský

In: Sběratelské zprávy Hradec Králové 95/2000