Freiheit

Sochařský zjev regionu, jehož umění už dávno přesáhlo hranice jeho rodných Čech, což si postupně uvědomují nejen odborně vzdělaní kritici, ale stále víc i široká veřejnost. Možná k tomu výrazně přispěje i umělcova první opravdu souborná výstava uspřádaná k 125. výročí jeho narození Krkonošským muzeem ve Vrchlabí. Schwantner se narodil roku 1890 v Královci, vyučil se v žacléřské porcelánce svého mecenáše Theodora Pohla, vystudoval uměleckou akademii v Praze u J. V. Myslbeka a po Velké válce, ve které aktivně bojoval v řadách vojsk R-U monarchie se usadil a tvořil v Trutnově. Po II. světové válce odešel dobrovolně se svými trutnovskými sousedy a žil až do své smrti roku 1956 v NDR. To jsou ve stručnosti fakta díky několika jeho životopiscům a řadě badatelů dostatečně známá. Složitější je to s jeho početným dílem, rozptýleným bez velké nadsázky do všech koutů světa, skrytým v depozitářích muzeí, galerií a soukromých sbírkách, nezkatalogizovaným a v mnoha případech zničeným nebo ztraceným. Někdy dokonce ani nepodepsaným, protože skromný umělec především spoustu předloh pro odlití v porcelánu prostě nesignoval. Na generální zmapování stále ještě čekají monumentální pomníky padlým vojákům z I. světové války z rozsáhlé oblasti východního Podkrkonoší s německou většinou obyvatel, které byly v poválečné euforii nenávratně zpustošeny. I mezi drobnějšími artefakty dochází občas k milému překvapení. V nezanedbatelné míře za to vděčíme internetu, té síti sítí, která v tom lepším případě sbližuje národy. V nabídkách aukčních sběratelských portálů se občas objeví bonbónek, jako třeba série čtyř dobových pohlednic z ateliéru RTS trutnovského fotografa Roberta Spaziera s drobnými dílky jeho vrstevníka a přítele Schwantnera (psáno ovšem neznámo proč s dé - Schwandtner) z jednoho antikvariátu v Rakousku. Ležící antilopa, vrhač granátů a busta krkonošského horala jsou zasvěceným více méně povědomé. Čtvrtý portrét osobnosti však ve mně vyvolává jemné objevitelské chvění. Troufám si tvrdit, že jsem prošel určitě víc katalogů k výstavám, sochařových medailonků a odborných článků a prohlédl víc muzejních i soukromých sbírek Schwantnerova díla než běžný vzorek populace, ale tuhle bustu jsem opravdu neviděl. Kdo je ten pán se šviháckým knírkem, připomínající mladého Wilhelma Kiesewettera, který seděl modelem, se neodvážím hádat. Nebo jen přeceňuji svou paměť a znalci, kteří nějakou souhrou náhod zabloudí na můj web, mě ukamenují informacemi. Tak bez rozpaků - a do mě!

Nepublikováno

Mezi světoznámé produkty tradičního drážďanského nakladatelství C. C. Meinhold & Söhne, založeného Carlem Christianem Meinholdem údajně už v roce 1777, patří na předním místě turistické průvodce a mapy. Oblast Krkonoš je zastoupena víc než hojně a pečlivě tištěné, přehledné a líbivé mapy z tiskárny Meinhold byly vždy velmi oblíbené a každá oblast se dočkala mnoha různých vydání ve všech možných velikostech a měřítkách. Detailní výřez z celkové turistické mapy Krkonoš v měřítku 1 : 50 000 byl kdysi vyjmut z některého populárního sešitového průvodce s řadou dalších mapových příloh. Zobrazuje vícebarevný litografický tisk centrální oblasti pohoří s nejvyšší horou Sněžkou, ohraničené Špindlerovým Mlýnem na západě a Malou a Velkou Úpou na východě. Jejím pomyslným středem, podle kterého se list jmenuje je oblast dnešní Výrovky (Geiergucke). Etymologie německého názvu významného místa v horském sedle na Staré slezské stezce spojující Království české se Slezskem dle některých pramenů už od 9. století je nejasná a nabízí hned několik legend. Všechny však souvisí s dávnými grenzjägry, celníky číhajícími na stanovišti s dalekým výhledem na pašeráky, kterými se hraniční přechody v minulosti jen hemžily. Jejich současní motorizovaní následovníci by si měli stokrát denně zopakovat „zlatý Schengen".

S patřičným předstihem připravili provozovatelé oblíbených a hojně navštěvovaných webových stránek www.staretrutnovsko.cz svůj první nástěnný kalendář na rok 2016 s reprodukcemi dobových pohlednic, nazvaný lapidárně Staré Trutnovsko, předznamenávající očividně plánovanou řadu na následující roky. Včetně titulu celkem 13 pohlednic, vybraných z bohaté kolekce snímků publikovaných na zmíněném webu, je věnováno v počtu 4 obrázků hlavně samotnému městu Trutnovu. Doplňují je půvabné historické záběry Horního Starého Města, Kalné Vody, Mladých Buků, Vlčic, Starého Rokytníku, Poříčí, Zlaté Olešnice, Bernartic a Žacléře. Pro tentokrát jsou to nepochybně místa, jejichž zastupitelstva na nabídku nenápadné avšak dlouhodobě účinné propagace slyšela a přispěla sponzorskou finanční spoluúčastí na tisku, nebo aspoň závaznou objednávkou části nákladu, což je u podobných komerčních záležitostí naprosto obvyklé. Svoboda nad Úpou bohužel tradičně zařazena není, protože asi žádnou reklamu nepotřebuje. Graficky pečlivě zpracovaný decentní kalendář formátu A3 bez zbytečných okázalostí je celý vytištěn na kvalitním křídovém papíře v jednotné staromilské úpravě se sotva znatelným nádechem sépiové hnědi, pouze s barevným akcentem temně rumělkově zvýrazněného úvodního letopočtu a v kalendáriu odlišených nedělí a svátků. Autoři se tak vyhnuli barevné disharmonii originálních předloh, které seřazeny vedle sebe působí v mnoha případech z výtvarného hlediska rušivě. Na poslední straně je u fotografických miniatur velmi stručná charakteristika zobrazeného místa kromě češtiny ještě v německém a anglickém jazyce. Jistě by mohla být obsažnější, ale pánové Vojta Hák a Jan Víšek, kteří za projektem stojí, si zcela pochopitelně nechávají otevřená zadní vrátka a nechtějí vystřílet prach při první ráně. Nezbývá než se těšit na každoroční pokračování a popřát šťastnou ruku při výběru dalších úchvatných pohlednic. Vkusného průvodce příštím rokem s připomínkou zašlých časů si lze za přijatelnou cenu 250 Kč objednat také na elektronické adrese pohledy@staretrutnovsko.cz.

Jako post skriptum k předešlému článku Cherchez la femme se vzpomínkou na kamaráda Feryho Landgrafa (1941 - 1978) bych rád připomněl i jeho opomíjenou a méně známou tvorbu malířskou, protože jeho abstraktně pojatých obrazů se asi mnoho nedochovalo. Většina majitelů je považovala jen za jakýsi módní výkřik amatérského umělce okresního formátu a během let vyměnili originál spojený s konkrétním prožitkem za neosobní reprodukci z obchodního domu Ikea. Nebo v lepším případě za nějakou rodinnou fotografii. Jediný obraz, o kterém vím, že z nostalgie stále visí místo obvyklé madony s Jezulátkem v ložnici jedné nejmenované chalupy, se mi podařilo kdysi vyfotografovat.

Nenápadný nedatovaný odznáček, zaregistrovaný ve sběratelských nabídkách na internetu až v „daleké" cizině na Slovensku, mi připomněl jednu společenskou událost z hloubi minulého století. A hned mi blesklo čím dál víc selhávající pamětí - tam jsem přece byl! A nejen to, stál jsem i u toho, když se návrh na odznak rodil. Na bombastickou letní slavnost v Janských Lázních si už dnes málokdo vzpomene a zařadit ji do konkrétního roku je problém i pro pamětníky, kteří si ji jakžtakž vybavují. Autorství zapomenutého odznaku je zahaleno tajemstvím docela. Nebudu zbytečně napínat. Na podobné věci měl tenkrát na naší mezi monopol můj tehdejší vrstevník a kamarád, všestranný výtvarník Alfred Landgraf, který se oficiálně živil jako učitel na základní škole. Nejprve v Mladých Bukách a posléze ve Svobodě nad Úpou. Probděli, prochodili, prodiskutovali a prohádali jsme se mnoha nocemi a u mnoha nápadů jsem mu asistoval i při jejich praktické realizaci.

Před dvěma lety stáli v článku Zuřící býk nikoliv vlastní vinou proti sobě dva významní sochaři, kteří prošli v různém časovém období věhlasným ateliérem českého velikána monumentálního realismu Josefa Václava Myslbeka (1848 - 1922). Z nashromážděných důkazů bylo již tehdy patrné, že oba umělci, jak o něco starší a v odborných kruzích známější Bohumil Kafka (1878 - 1942), tak dodnes nedoceněný, vlivem života v provinčním německém Trutnově v celostátním měřítku téměř neznámý, ač nesmírně plodný a pracovitý Emil Schwantner (1890 - 1956), jsou v tom nevinně. Celá kauza padá na vrub současným falzifikátorům a obchodníkům s uměním. Dílo Bohumila Kafky netřeba popularizovat a o tom, že ani Emil Schwantner nebyl žádný regionální nýmand, svědčí nedávno otevřená velkolepá výstava jeho všestranné tvorby v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí, ke které vyšel kvalitní a obsáhlý katalog.

Někdo má na zahradě plže, někdo smrže. V povědomí houbařů je smrž zahnízděn jako lahůdková houba poměrně hluboko. Ale buďme opravdu upřímní, kdo z nás svátečních, co máme oči jen na pár druhů hřibovitých, ho opravdu viděl v lese. Skoro mám pocit, že je to s ním jako s pověstnou manželkou inspektora Colomba. Všichni vědí, že existuje, ale nikdo ji neviděl. Pro pilné učedníky pana profesora Smotlachy, kteří vědí, že smrž je výtečná jedlá jarní a dokonce tržní houba, všestranně použitelná v kuchyni a bez mrknutí oka dokážou nejen vyjmenovat, ale i rozeznat všechny smrží poddruhy, tohle čtení není. A postrach všech houbařských webů Václav Burle ať se laskavě zdrží veškerých komentářů. Některé kuchařky, které sázejí spíš na líbivější druhy, nevábně vyhlížející zmuchlaná plodnice smržů i rozšířenějších a libozvučnějších kačenek přímo odpuzuje. Ty by mě s košíkem vzácné suroviny, slibující „mňamku" v podobě lahodné pomazánky, dokonce hnaly od domovského prahu. V letošním prvním květnovém týdnu se jeden vzorový exemplář objevil na zahradě uprostřed zástavby Sluneční stráně. Nedalo mi to, a hned jsem si ho zvěčnil. Přiznám se však bez mučení: zahrada je sice moje, smrž ale vyrostl u souseda. Nadšeně jsem s ním obešel několik známých hospodyněk, ale všechny ohrnovaly nos. Prašivka nakonec skončila v kompostéru.

Nepublikováno