Freiheit

Tuším, že to byl právě přítel Josef Tylš, kdo mi už kdysi dávno věnoval neurčený exemplář pravděpodobně rovněž pivoní trofeje, pocházející údajně z aichelburgské sbírky kuriozit v maršovském zámku. Podle zjištění několika odborníků by mohlo jít o velmi vzácnou formu pivoně severního zelenookého (lat. Pivonius canadiensis virdioculus). Pokud by se tato domněnka potvrdila a nález pocházel skutečně z oblasti východních Krkonoš, byl by to nejjižnější doložený výskyt tohoto vyhynulého živočicha. Teprve článek v dubnovém čísle časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2013 mě na objekt pozapomenutý v mém depozitáři znovu upozornil. Budu se mu asi muset s patřičným zápalem, úměrným jeho ojedinělosti, znovu věnovat.

Nepublikováno - vráceno ze všech obeslaných redakcí

Žádný strach, nejde o pokus nenápadně podsunout nějakou vousatou anekdotu. To jen jedna nově získaná stará pohlednice Janských Lázní nabízí zajímavý snímek fotografa Hanse Bönsche z Velké Úpy z roku 1929 s první, dávno zapomenutou věžičkou tehdejšího Grandhotelu Johannishof, dominujícího spolu s protilehlou Kolonádou lázeňskému centru. Současná podoba Janského dvora s naroubovanou rádoby moderní střechou, poplatnou době celkové přestavby, vznikla v letech 1988 - 1990 od projektu po realizaci v provedení polské stavební firmy BUDIMEX.

Málokterý z kluků mé generace, pamatující hlučné parní lokomotivy se závojem jisker u dýmajícího komína, si nepřál být jednou strojvůdcem. A jen opravdu nemnoha zdravým, bystrým a spolehlivým se to podařilo. Mašinfíra byl odjakživa pan Dráha, opravdová šlechta mezi ajznboňáky, i když nosil stejnou uniformu jako poslední šíbr, vechtr nebo koloťuk. S úctou k němu vzhlížel i hajcr, jediný parťák v ohnivé kuchyni na mašině. A málokterá profesní organizace se může pochlubit téměř stodvacetiletým trváním jako současná Federace strojvůdců České republiky, založená 7. dubna 1896 s názvem Spolek strojvůdců v Praze ústících drah, přejmenovaná ještě téhož roku na podzim na Spolek strojvůdců v Čechách. Nejméně čtvrt století před tím se už fírové slučovali v různých podpůrných spolcích pro případ nemoci, invalidity nebo stáří.

SkiResort Černá hora - Pec, špičkové krkonošské středisko zimních sportů, zahrnující lyžařské areály východních Krkonoš od Černého Dolu, Janských Lázní a Svobody nad Úpou až po Pec pod Sněžkou, vyrostlo na dlouholeté tradici dané přírodními podmínkami. Při přípravě předešlého článku o dávných zimách ve Svobodě nad Úpou mi bylo líto nevyužít několik starých snímků svobodského fotografa Josefa Jeschke z válečných let čtyřicátých minulého století, tak je zcela mimo jakékoliv pořadí nabízím k prohlédnutí. Pocházejí rovněž z nepatrného zlomku pozůstalosti vyhlášeného fotoateliéru a za jejich laskavé zapůjčení děkuji panu Petru Kvačkovi. Lyžaři na lázeňském náměstí nasvědčují, že v Sudetech nebylo nařízení o odevzdání lyží německé armádě asi tak přísné jako v Protektorátu. Na panoramatických záběrech se ani tenkrát nedalo mnoho zkazit. Změnilo se však mnohé, posuďte sami.

Nepublikováno

Přátelé,

nežehrejte na možnosti moderní techniky

 a mějte na paměti,

 že tento opovrhovaný způsob komunikace

 je mnohem lepší,

 než kdybych vám přišel popřát osobně.

Pro rýchorské patrioty dokonce ta nejkrásnější v Krkonoších. A ne-li v celých, tak ve východních určitě. Jenže čas nezastavíš a příroda se ošálit nedá. Takový pohled na panorama hřebenů s dvojicí Světlé a Černé hory a dominující Sněžkou, jaký znají jen hodně staří pamětníci, který neumělou rukou zachytil i neznámý autor naivního „portrétu" dnes již dávno zaniklé Maxovy chaty, se současným návštěvníkům Rýchor nenabídne, ani kdyby si na upravené vyhlídce stoupali na špičky. Za vše mohou clonící vzrostlé stromy okolního lesa.

Říjen je můj měsíc...ale to už tady bylo, to bych se jen opakoval. V úterý 8. října byl jeden z těch krásných podzimních dnů, dost možná jeden z posledních a obec Svoboda nad Úpou zajistila pro důchodce autokarový zájezd na Rýchory s pohoštěním na Rýchorské boudě. Borůvkové knedlíky jako od maminky i varianta pro masožravce v podobě bramborových knedlíků plněných uzeným jistě nebyly jediným lákadlem, ale fakt je, že se v znovuotevřené restauraci, která s novými nájemci nahradila mrňavoučký bufet, sešlo na 35 výletníků. Známá „děvčata" mě lákala, ať se taky přidám, i když jsem se až dosud jakékoliv činnosti spojené s klubem důchodců instinktivně bránil. Už dávno si nepotřebuju dokazovat, jaký jsem chlapák, ale přece jen, výzva to byla. Celý život se řídím rčením o vrabcích, co se houfujou, zatímco orel létá sám. I když přiznávám, stojí to stále větší úsilí.