Freiheit

Výstavou k 70. výročí založení ZUŠ v Trutnově v Muzeu Podkrkonoší i při té příležitosti vydaným almanachem školy se jméno jedné z prvních učitelek hry na klavír Miloslavy Bínové jen mihne. Já jsem se s ním sešel poprvé při sbírání materiálu k článku o enklávě Sněžných Domků na Rýchorách v první polovině roku 2003. Nikdy jsem neměl příležitost se s touto vitální ženou, narozenou 2. října 1900 v Praze a od roku 1945 žijící v Trutnově, osobně setkat. Přesto i při minimu informací o její všestranné činnosti smekám. Vedle již zmiňované výuky klavíru se zapsala do dějin Trutnova i jako první rýchorská chalupářka. Do sousedních dvou volných chalup zlákala i své kolegy Irenu Stránskou a Jiřího Halaxu. Tak byla celá enkláva koncem 40. let minulého století v majetku učitelů tehdejší hudební školy.

Erbovní objekt Pece pod Sněžkou, dávno zaniklá arseniková huť, která stávala v místech dnešního parkoviště U kapličky, dominovala svojí siluetou jen krátký čas „posametovému" městskému znaku podle návrhu starosty Milana Vícha, který do konečné podoby upravil nestor české moderní heraldiky Karel Liška. Její historie spojená s rudním dolováním v Obřím dole, sahající do 16. století, je všeobecně známá a zdokumentovaná. Pro úplné Neználky, kteří o nějaké peci v Peci nikdy neslyšeli, snad jen několik nezbytných faktů: Hornická činnost v nitru české nejvyšší hory Sněžky není jen důl Kovárna, v současnosti díky albeřickým jeskyňářům veřejnosti přístupné turistické lákadlo, ani neznámým Benátčanem již v roce 1456 vyvolaná zlatá horečka. V Obřím dole se nacházelo několik dalších dolů a kutišť mnoha důlních podnikatelů, počínaje podle věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela horníky z Míšně v roce 1511.

Asi ano. Alespoň sběratelé historických pohlednic to tvrdí a dokládají hned několika snímky. O medvědech jako turistické atrakci, především v Krkonoších, jsem se již několikrát zmínil i na tomto webu. Samozřejmě mám na mysli huňáče, jako atraktivní doplněk skupinových fotografií turistů. Vycpaného brtníka vláčel kdysi po nejnavštěvovanějších místech východní části pohoří fotograf Celba z Janských Lázní a stovky rekreantů ROH mají kuriózní pohlednici jistě dodnes schovanou. Na svazích blíž k severu v Dolním Slezsku (vyskytují se ale i na pohlednicích ze Zakopaného ve Vysokých Tatrách) jsou rozšířenější záběry urostlého chasníka navlečeného v bílé kůži polárního medvěda.

V sobotu 19. září 2015 proběhl za krásného slunečného počasí v centru Svobody nad Úpou již XII. ročník Rudolfových slavností, pořádaných na počest povýšení na město císařem Rudolfem II. Stánkaři se předháněli v nabídce roztodivného, většinou nepotřebného zboží, tanečnice tancovaly, zbrojnoši řinčeli zbrojí, zpěváci pěli, hudba hrála, houpačky houpaly, kolotoče točily, dokonce i medvědi byli. Cukrová vata se lepila na podrážky, vůně trdelníků zanikala ve výparech z výfuků naleštěných veteránů, pivo i víno teklo proudem a mezi tím se proplétaly zástupy cizích, neznámých lidí a mě najednou došlo, že už jsem asi starý. Najednou bylo všeho příliš. Lidí, zboží, barev, chutí i zvuků. Vzpomínky na pološero poloprázdných kaváren s nevtíravou obsluhou a tlumenou hudbou živých muzikantů z mých mladých let, kde bylo rozumět i šeptaným slovům, mě záhy vyhnaly do chrámu ticha, do lesů a na louky pod malebnými Rýchorami. A protože to ani jinak neumím, sebral jsem cestou i nějaké houby. Letošní rok je k houbařům velmi nepřejícný, a tak i nepočetný nález potěší. Méně je někdy opravdu více. V tak hubené sezóně to platí doslova. Čím menší hromádka, tím větší radost.

Nepublikováno

Vždycky jsem byl spíš na zajíce, ale králíky jsme měli doma taky.

Další zdevastovaná kaplička v regionu se dočkala celkové obnovy a byla slavnostně za hojné účasti přihlížejících vysvěcena 28. srpna 2015 jako kaple Smíření. Ponechme stranou všechny peripetie kolem její dlouho plánované opravy, která po skončení nezbytného papírování a shánění financí proběhla nakonec v rekordním čase během letošního léta s pečlivou dokumentací svobodského fotografa Stanislava Ondráčka. Za zmínku stojí skrovná fakta z historie miniaturního svatostánku v dnes téměř opuštěné krajině, stranou veškerého turistického ruchu, který mírně oživila trasa Zlaté cesty, procházející osadou Bystřice v údolí zlatonosné Staré vody alias Zlatého potoka. V místě historických sejpů po dávném rýžování zlata, údajně již v keltském období, byla osada Klinge založena teprve v roce 1678 v souvislosti s obnovou zlatých dolů v oblasti majitelem vlčického panství, Josefem Schwarzenbergem. Na začátku 20. století zde ve 14 chalupách žilo přes 80 obyvatel, z nich téměř třetina byli Franzové. Právě jeden z nich, Johann Franz, vystavěl současnou kapličku v roce 1871 jako náhradu za menší, stojící podle farní kroniky od roku 1829 na jiném místě a nechal ji zapsat do gruntovní knihy 27. února 1874. Ta první zaniklá polní kaplička byla zasvěcena Navštívení Panny Marie. U nové se zasvěcení spolehlivě doložit nepodařilo, přestože byla v majetku rodiny Franzů až do roku 1945. Poté, co jim byl na základě prezidentských dekretů majetek zkonfiskován, přešla do správy Československých státních statků a od roku 2005 je v držení Správy Krkonošského národního parku.

Foto: Alois Miláček

Když se „kluci z naší uličky, co spolu hráli kuličky", ocitli zhruba uprostřed mezi sedmou a osmou životní dekádou, napadlo jednoho z těch čipernějších, že je nejvyšší čas se v životním poklusu chvíli zastavit, aspoň jednou za rok se sejít a společně si zavzpomínat. Zpočátku to opravdu byla jen klukovská parta z jednoho domovního bloku v jedné ulici poválečného Trutnova. Na plácku mezi domy z nich vyrostli aktivní fotbalisti reprezentující trutnovskou kopanou. Nikdo ale nežije v uzavřeném vakuu. Přidali se i nesportovní spolužáci, fotbaloví funkcionáři, kamarádi z práce, kamarádi kamarádů a tak se zformovala skvělá „pánská jízda" vrstevníků, která se v salonku trutnovského hotelu Patria sešla letos už popáté. Jako spolužák toho původního „zdravého jádra" ze základní školy jsem byl pozván poprvé. Přestože jsem se s některými borci od patnácti let neviděl, jako bychom se rozešli včera. I když jsme se zprvu třeba ani nepoznali. Pouhým pohledem na skalpelem poznamenané hrudníky v rozhalenkách košil by se jistě dala sestavit celá jedenáctka staré gardy sešívaných, ale přes početné bypassy, umělé chlopně a kardiostimulátory nikdo neskuhral, ani plačtivě nevzpomínal na staré zlaté časy. Naopak, všichni se v podstatě shodli, že ten starý, ponurý a šedivý Trutnov v opuštěném pohraničí, idealizovaný pouze ve vzpomínkách na mladá léta, rozkvetl do krásy a je z něj docela příjemné místo k životu i k návratům pro ty, které osud zavál jinam. Pojedli jsme, popili, zavzpomínali na kamarády, kteří už nikdy nepřijdou i na zmizelá zákoutí města našeho mládí, společně zazpívali. To bohužel beze mě. Kdysi jsem svému učiteli hudební výchovy Dr. Hladíkovi rukoudáním slíbil, že nikdy nebudu zpívat na veřejnosti. A já slovo držím. Dalo mi to ale velké přemáhání. Hezké odpoledne to bylo!

Nepublikováno