Freiheit

Alianční znak soustátí Rakousko - Uherska, nesený v heraldice oblíbenými bájnými gryfy jako štítonoši, je dekorován stuhou s devizou Viribus Unitis, která byla i osobním heslem císaře Františka Josefa I. a zní v češtině „Spojenými silami". Stejně byl pokřtěn bitevník SMS Viribus Unitis, vlajková loď celé námořní flotily monarchie. Vyrobena byla jako první ze čtyř v té době nejmodernějších plavidel třídy Tegetthoff za vydatného přispění českých firem - plzeňské zbrojovky Škoda, vítkovických železáren nebo elektrozávodů Kolben a spol. Po jejím spuštění na vodu a dokončení v letech 1911 - 1912 sloužilo na její palubě až do konce první světové války v posádce čítající 1 087 mužů mnoho bezejmenných námořníků z Čech i Moravy. Kolos o výtlaku více než 20 000 tun, dlouhý 151 metrů poháněný čtyřmi lodními šrouby dosahoval rychlosti 20,5 uzlu za hodinu. Stejně jako sesterské lodi SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen byl postaven v loděnicích v Terstu. Pouze čtvrtou SMS Szent István smontovali loďaři v Rijece.

Staré české přísloví „Čím blbější sedlák, tím větší brambory" lze aplikovat i na blbého zahradníka, kterému ani náhodou neroste nic samo pod rukama. S výjimkou miniaturního alpina, které zalévá boží deštík, hnojí ptactvo nebeské a pleje jednou za rok ledabyle majitel osobně. Ale možná je to tím, že veškeré skalničky jsou darem úspěšných alpínkářů ze sousedství a kamenné koryto s bohatou a doloženou historií je poctivě vlastnoručně ukradené. Fuj! Ale je to tak. Nadřel jsem se s ním jako mezek, než jsem ho z toho nejmenovaného zbořeniště vydoloval. Určitě nikomu nechybí a po těch letech by už bylo dávno zarostlé kopřivami v náletu rychle rostoucích dřevin. Dnes již zvěčnělý hospodář Josef Baudisch z čp. 26, který přišel s nyní již neexistujícím statkem i o domov, by mi ten malý prohřešek jistě odpustil. Dokonce i právně je tento můj hanebný "zločin" několikanásobně promlčen. Duch místa se tak jen s opracovaným kamenem přestěhoval na jiný svah rýchorského podhůří. Ani ozdobná hlavice s historickým letopočtem 1871 nepostrádá zajímavý příběh. Toho roku 17. prosince přijel na nové nádraží ve Svobodě nad Úpou první slavnostně vyzdobený vlak. Souvislost se tak přímo nabízí a někdy v dobrém rozmaru patřičně opepřenou historku prodávám udiveným nevěřícím Tomášům. Bohužel pravda je poněkud prozaičtější. Z vylidněné sudetské osady Drajborna na jiném konci Trutnovska, česky Studnice, části obce Jívka, mi ho z nějaké tamější skládky v batohu přinesl jeden zdivočelý trempíř a kolega z práce jako frajerský dar k narozeninám. S přihlédnutím, že si tím dobrým skutkem chtěl nejspíš kompenzovat svou předrevoluční nelibou činnost, nešlo odmítnout. Modré kalichy hořců bezlodyžných (Gentiana acaulis) září mezi kameny každoročně nejvíc.

Porcelánka v Žacléři produkovala od založení v roce 1878 vedle svého hlavního zaměření na technický elektroporcelán i široký sortiment užitkového porcelánu v podobě levného pouťového zboží - hraček, váziček, popelníků, drobného stolního náčiní, ozdobných figurek a sošek svatých, kropenek z poutních míst a řady dalších dekoračních předmětů vesměs nevalné umělecké úrovně. S jedinou výjimkou autorských předloh svého odchovance a chráněnce majitele továrny Theodora Pohla, jednoho z nejvýraznějších sochařských talentů v regionu mezi světovými válkami, Emila Schwantnera. Podle oblíbeného rčení - je to kýč, ale hezkej - a také díky důslednému značení většiny výrobků číslem modelářské formy, jsou dnes dávno odložené starožitné maličkosti předmětem zájmu několika regionálních sběratelů a v poslední době i osvícených správců muzejních domů. Jedna z největších sbírek těchto artefaktů na Trutnovsku čítá mnohakusovou kolekci exemplářů, díky zachovaným firemním katalogům i snadno zařaditelných do přibližného období jejich vzniku. Nezletilá kráska chystající se do koupele s vytlačeným téměř satanským číslem 1666 v soupisu sbírky zatím chybí. A potvora majitel, svázaný s ní nějakým těžko pochopitelným erotickým poutem, ji prý neprodá ani za plnou vaničku zvonivých euromincí.

Nepublikováno

Novinové zprávy mají jepičí život. Ve víru stranických tanečků počínající kampaně prezidentských voleb nebo trapného virtuálního duelu Sobotka - Babiš, který soudného člověka zajímá asi jako ten barnumsky ohlašovaný opravdový match mezi provazy, souboj století Joshua versus Kličko ve Wembley, zapadlo jako létavice sdělení o tradiční hornické akci v areálu Dolu Rožná I odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka s datem 27. dubna 2017. Při příležitosti ukončení těžby uranu v lokalitě Rožná vyfárali havíři v parádních uniformách podle starodávného ceremoniálu s „Posledním vozem uranové rudy", aby tak ukončili šedesátiletou éru těžby, která se velkou měrou podílela na rozvoji kraje Vysočina. Končí tak prakticky činnost posledního uranového dolu na území České republiky a tím i v celé střední Evropě. Již druhý den zastínily tuto událost na žurnalistickém mini pískovišti české kotliny pompézní oslavy narozenin Leoše Mareše. Takové jsou konce i těch nejdůležitějších událostí. Jak to ale vůbec bylo na začátku? A proč mě to zajímá?

V létě roku 1964 projížděl Československem tradiční americký dostavník s typickou obloukovou plachtou s dvěma statnými belgičáky v zápřahu a třepetající se vlajkou s hvězdami a pruhy na zádi. Jeho majitel, stavitel a kočí, dobrodruh a cestovatel Leon Gillis ho pojmenoval Poslední vůz Západu a všude kudy projížděl, budil zaslouženou pozornost. Do spartánsky zařízeného prostoru dočasného domova na kolech naložil s výjimkou devatenáctiletého syna Alana, který končil studium v USA, celou svou početnou rodinu. Především ta byla největší atrakcí zejména pro kluky všech věkových kategorií. Pět štíhlých modrookých a dlouhovlasých krasavic, seřazených jako píšťaly u varhan, počínaje paní Iyone Gillisovou, pyšnou na čtyři sympatické dcery. Nejstarší, dvacetiletou Lee Ann, sedmnáctiletou Carol, šestnáctiletou Barbaru a miláčka davů, teprve dvanáctiletou Janett. Benjamínek Georg, malý devítiletý všudybyl a neposedný štírek, tenkrát pánské pozornosti celkem pochopitelně unikal.

Zkušení fandové motorismu jistě tuší, že mám na mysli těžkotonážní „Emku" z početné rodiny boxerů, motocyklů s horizontálně umístěnými válci s protiběžnými písty na společné hřídeli, pózující na unikátním snímku v ulicích Trutnova. Ve druhé světové válce je proslavila legenda ve službách Wehrmachtu s typickým kulatým logem továrny BMV na palivové nádrži. Těžké silniční bavoráky mnoha typů, včetně nejrozšířenějšího R - 71, zaujaly již několik let před válkou sovětské konstruktéry, snažící se úspěšné stroje okopírovat pro potřeby Rudé armády. Po podepsání proradné smlouvy o neútočení mezi Hitlerovským Německem a Stalinským SSSR v srpnu 1939, která vstoupila do dějin jako Pakt Ribbentrop - Molotov, získali Sověti od koncernu BMV 5 strojů R - 71 s přívěsným vozíkem, včetně výkresové dokumentace a licenčního práva jejich výroby. Když německá vojska, smlouva - nesmlouva, napadla v létě 1941 Sovětský svaz, byly moskevské továrny evakuovány z dosahu leteckého bombardování daleko za Ural. Motocykly s typovým označením M -72 přezdívané Molotov po již uvedeném ministru zahraničí Vjačeslavu Michajlovičovi se následně od roku 1942 montovaly v Irbitu ve Sverdlovské oblasti. Odtud prokazatelně pochází motorka na snímku s čitelnými písmeny IMZ v kruhu (psáno azbukou) a značící Irbitský Motocyklový Závod. Podle drobných technických odlišností je zobrazená krasavice s největší pravděpodobností vyrobená jako modernizovaná verze po roce 1952. Sovětský svaz je od roku 1954 dodával do Československa v rámci dlouhodobé poválečné pomoci při budování ozbrojených složek armády, policie, ale i hasičů apod. Tím končí lekce dějepisu a přeskočíme také množství jistě zajímavých technických dat, protože to je i pro všeználka mého kalibru příliš tenký led.