Freiheit

Kdyby Alenka něco sbírala, nemusela by za divy mizet v králičí noře ani za zrcadlem. Stačilo by jí každoročně poslední víkend v září navštívit vyhlášený sběratelský jarmark pod širým nebem v Jelení Hoře na dohled od pro nás odvrácené severní strany krkonošských hřebenů. Rozsáhlé rušné centrum největšího města Jelenohorské kotliny s téměř 90 000 obyvateli se na dva dny v roce mění v orientální tržiště, velkolepou galerii, obří antikvariát, po celém Radničním náměstí i pavučině přilehlých ulic a uliček historického Hirschbergu rozprostřené prodejně antikvit, nad jejichž nabídkou bledne aukční síň Sotheby´s s Dorotheem dohromady, s originálními starožitnými artefakty vedle množství novodobých replik i vyložených padělků či autentický bleší trh se záplavou užitých předmětů, nádobí, nástrojů, nářadí a použitelných i nepotřebných krámů všeho druhu. Lákavé výrobky ze skla, porcelánu, kovů všech barev, dřeva, textilu i kamene, archeologické nálezy, zbraně všech epoch, šperky, mince, odznaky, pohlednice, cetky, cetky, cetky. Jezdím tam se stejně postiženými kamarády už několik let za atmosférou a halasem smlouvání, údivu i zklamání v polštině, němčině a poslední dobou stále intenzivnější češtině, ani ne tak za nákupy, jako spíš „na čuměnou". V tom vytržení z reality a sběratelském transu snad ani s chladnou hlavou nakupovat nejde. Přesto si pokaždé nějakou drobnost, která vzbudí můj zájem a nijak neohrozí skrovnou zásobu grošíků v mé kapse, přivezu.

Díky laskavosti autora Egona Wienera mi v knihovničce přibyla další z místopisných publikací tohoto neobyčejně plodného libereckého spisovatele a patriota Jizerských hor. Tradičně sličně vypravená knížka s všeříkajícím názvem „Od Lužických hor k Lužické Nise - Hrádek nad Nisou - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice" je tentokrát věnována Wienerovu skoro rodnému městu a z textů je patrné, že ho dobře zná a má opravdu rád. To jsou ty pověstné kuličky s kluky ze Sudet na březích Kristýny, zatopeného lignitového lomu nad někdejším Geršdorfem. Egonovo psaní mě zaujalo už před lety, když jsem objevil na internetu jeho blog http://egonovypohledy.blogspot.cz/ . Od té doby obdivuji jeho košatou češtinu s nevyčerpatelnou slovní zásobou, hlubokou znalost tématu, podpořenou na vlastní kůži zažitou zkušeností, vynalézavost při hledání námětů a hlavně ten tvůrčí přetlak, který jej nutí chrlit slova, věty i odstavce, tak jak to sám vyjádřil v předmluvě a já jen epigonsky opsal do nadpisu mého vyznání.

Na neodeslané, nedatované černobílé pohlednici odpovídající kvalitou tisku i formátem druhé dekádě minulého století pózuje urostlý trénovaný sportovec s viditelným tělesným hendikepem. Chybí mu část levé nohy od kotníku dolů. Podle popisu jde o jistého Josefa Munsera, jediného známého jednonohého cvičence předvádějícího stoj na rukou, nazývaného „lidská váha". Lze předpokládat, že ateliérové foto sloužilo k propagaci veřejných vystoupení tohoto mladého muže, ať již na sportovních kláních nebo ve varieté či v cirkuse. Na zadní straně pohlednice vydané uměleckým závodem Schmidt & Co. v Lübecku je již z tiskárny natištěna trvalá adresa: Mladé Buky 28 u Trutnova v Čechách. Rodinný dům čp. 28 u hlavní silnice z Trutnova do hor vlastnila však v té době rodina Krausova. Podle evidenčních listů policejní stanice v Mladých Bukách se Josef Munser, vyznání římsko - katolického, narodil manželům Antonovi Munserovi a Anně rozené Pflugerové 13. 9. 1893 a později byl zaměstnán jako tovární dělník. V roce 1919 se oženil s o šest let starší Annou Tauchenovou, narozenou 25. 7. 1887 rovněž v Mladých Bukách. Zemřel 22. 9. 1920. Současné stoleté výročí od začátku I. světové války svádí k odvážné fabulaci. Podle data narození je zřejmé, že jako každý mladý muž jeho věku podléhal vojenské odvodní povinnosti do armády rakousko - uherské monarchie. Popustíme - li uzdu fantazii, narukoval Josef Munzar na frontu, kde byl raněn a přišel o nohu. Na rozdíl od tisíců válečných invalidů, kteří skončili na obtíž příbuzným nebo obci, v horším případě jako žebráci, to nevzdal a pílí a tréninkem se vypracoval v eso ve své disciplíně. Ale třeba se s postižením již narodil nebo utrpěl úraz někdy jindy. V každém případě to byl nejspíš houževnatý mladík, který se dokázal postavit osudu. Byla by velká škoda, kdyby zajímavá pohlednice zůstala ve sbírce navždy jen němou položkou bez příběhu. Možná, že čas jako již mnohokrát doplní neúplný příběh o nová zajímavá fakta.

Nepublikováno

Napjatě očekávaná výpravná publikace Příběhy Luční boudy, vydaná ve stejné úpravě a od téhož autora jako nedávná Erlebachova bouda Správou Krkonošského národního parku, ještě voní tiskařskou černí a dokonale zastínila tematicky podobný, avšak poněkud jednostranně pojatý a polygraficky nesrovnatelný paperback Die Wiesenbaude německého vydavatele z minulého roku. Emeritní ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš se svou příslovečnou pečlivostí shromáždil a poutavou formou popsal všechna dostupná data z historie i současnosti krkonošské nejstarší, největší a nejznámější hřebenové boudy, včetně značného počtu dobových ilustrací, které jsou i pro zasvěcené čtenáře v mnoha případech zajímavou novinkou.

K 100. výročí vypuknutí I. světové války připravila Česká televize mimo jiné i třináctidílný dokumentární cyklus nazvaný Naše Velká válka, vysílaný na zpravodajském programu ČT 24. Posledních zhruba 5 minut z každého půlhodinového dílu je věnováno samostatnému projektu Pomníky. Třetí pokračování, které si jako všechny ostatní odvysílané díly můžete přehrát na internetu, provází krátké zastavení u obnoveného pomníku padlých ze zaniklé podkrkonošské obce Sklenářovice. Měl jsem tu odvahu postavit se před kameru.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220002/

Pyrolit braun, super pyrolit, nigrit, stratit? Nic? Tak co třeba fayence nebo englisch porzellan? Přihořívá? Nebudu napínat, jde o vypálené zkušební vzorky různých směsí vypalovacích materiálů z bývalé porcelánky v Kovarech v polském podhůří Krkonoš z dob kdy ji vlastnil německý koncern Rauschert. Pro našince je dávno zaniklá továrnička zprovozněná v roce 1871 zajímavá především osobou svého zakladatele. Heinrich Pohl, jeden z bratří Pohlů, podnikajících ve výrobě různých druhů keramiky i porcelánu na mnoha místech Čech i tehdejšího Slezska, stejně jako již jejich otec Josef, totiž založil v roce 1878 i známou a dosud existující továrnu na porcelán v Žacléři. Což je od nás ze Svobody nad Úpou přes Rýchorský hřeben doslova jen pár kroků. Přesně tolik, kolik se jich vejde do tuctu (kilometrů).