Freiheit

Přátelé,

nežehrejte na možnosti moderní techniky

 a mějte na paměti,

 že tento opovrhovaný způsob komunikace

 je mnohem lepší,

 než kdybych vám přišel popřát osobně.

Pro rýchorské patrioty dokonce ta nejkrásnější v Krkonoších. A ne-li v celých, tak ve východních určitě. Jenže čas nezastavíš a příroda se ošálit nedá. Takový pohled na panorama hřebenů s dvojicí Světlé a Černé hory a dominující Sněžkou, jaký znají jen hodně staří pamětníci, který neumělou rukou zachytil i neznámý autor naivního „portrétu" dnes již dávno zaniklé Maxovy chaty, se současným návštěvníkům Rýchor nenabídne, ani kdyby si na upravené vyhlídce stoupali na špičky. Za vše mohou clonící vzrostlé stromy okolního lesa.

Říjen je můj měsíc...ale to už tady bylo, to bych se jen opakoval. V úterý 8. října byl jeden z těch krásných podzimních dnů, dost možná jeden z posledních a obec Svoboda nad Úpou zajistila pro důchodce autokarový zájezd na Rýchory s pohoštěním na Rýchorské boudě. Borůvkové knedlíky jako od maminky i varianta pro masožravce v podobě bramborových knedlíků plněných uzeným jistě nebyly jediným lákadlem, ale fakt je, že se v znovuotevřené restauraci, která s novými nájemci nahradila mrňavoučký bufet, sešlo na 35 výletníků. Známá „děvčata" mě lákala, ať se taky přidám, i když jsem se až dosud jakékoliv činnosti spojené s klubem důchodců instinktivně bránil. Už dávno si nepotřebuju dokazovat, jaký jsem chlapák, ale přece jen, výzva to byla. Celý život se řídím rčením o vrabcích, co se houfujou, zatímco orel létá sám. I když přiznávám, stojí to stále větší úsilí.

Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček.... Ten domeček byla starobylá Schweydarova vinárna v Trutnově, toho času jako bývalá vinárna „U Borůvků" v majetku národního podniku Restaurace a jídelny, jejíž osud se naplnil, takže měla doslova na kahánku. Stoleček, dle mínění znalců tzv. kuřácký, je ze zdobné hořovické litiny se dvěma kruhovými etážemi na třech prolamovaných nožkách s maskaronem, stylově zapadající do období historizujících slohů v poslední třetině 19. století. Když jsme se poprvé potkali, povalovaly se jeho jednotlivé části mezi dalším haraburdím na půdě dotyčného domu určeného k demolici. ...kde jsou ti páni? Na hřbitově....ne, ne. Ještě ne. Vyprávěl jsem ten příběh, možná trochu zmateně, příteli novináři Hynkovi Šnajdarovi, který ho s fotografiemi Miloše Šálka zveřejnil v magazínu Trutnovinky v červenci 2013.

Součástí ryze venkovského panství Vlčice byla drahně let pouhá dvě městečka, provázaná navzájem mnoha společnými událostmi. Tím druhým vedle Svobody nad Úpou bylo starobylé slovanské sídliště Pilníkov, povýšené dokonce na žádost Adama III. Zilvara z Pilníkova jako první už 20. března 1514. Domovská ves šlechtického rodu Zilvarů tehdy získala od českého krále Vladislava II. Jagellonského s městskými právy také vlastní erb, užívaný dodnes. Statut města byl obci znovu potvrzen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR 12. dubna 2007.

V posledních letech se na internetovém trhu s uměním objevilo několik nabídek bronzových odlitků téže plastiky býka, připisované Bohumilu Kafkovi, z umělecké slévárny Franty Anýže v Praze. Dva artefakty jsem měl možnost vidět in natura na vlastní oči. Strohé popisy galeristů se v detailech liší, stejně jako udávaná cena. Tu však ponechme stranou. Pro srovnání cituji:

Každý máme svůj kříž...