Freiheit

Na začátku nebylo slovo, ale obyčejný šedivý balvan, jakých jsou kolem nás miliony. Jen s tím rozdílem, že tenhle se povaloval na světoznámých nevyčerpatelných nalezištích achátů v Rio Grande do Sul na druhém konci zeměkoule v daleké Brazílii. V dávných dobách geologických procesů, kdy prázdné bubliny ve vulkanitech postupně vyplňovaly horké roztoky s velkým obsahem oxidu křemičitého, v nich vznikaly v závislosti na momentálních podmínkách koncentricky vrstevnaté pestrobarevné minerály, tvořené směsí proužků křemene, chalcedonu a opálu. Pro svou výraznou kresbu se širokou škálou barev a skelný hedvábný lesk po vybroušení i relativně snadnou opracovatelnost je achát vyhledávaným materiálem brusičů kamene od pradávna. Jeho tvrdost je na známé Mohsově stupnici někde mezi 6 - 7, takže jej dokázali opracovávat již pravěcí Skytové. Název mu dali staří Řekové podle historického naleziště u řeky Achates (dnes Dirillo) na Sicílii. Jako oblíbený a vyhledávaný drahokam jej znala antika, středověk i renesance a mistrné artefakty vynikajících umělců všech dob obdivoval i velký sběratel na českém trůně Rudolf II. v jehož kunstkomoře zaujímala díla s acháty nejpřednější místa.

2016

Tentokrát je mé novoroční přání poněkud zvláštní. Nastávající rok je pro naše město Svobodu nad Úpou významný mimo jiné také po dlouhodobých průtazích konečným uvážlivým souhlasem zastupitelstva s vydáním souhrnné výpravné publikace o její historii. V tomto rozsahu a v češtině bude vůbec první po Demuthově společné vlastivědě Trutnovska z roku 1901 a útlém svazečku sekretáře Bernarda Hampla se stručným výtahem z obecní kroniky, starým už také 90 let. Komplexní pohled na dějiny a dostatek kvalitních ilustrací si vyžádá nemalé náklady. Aby neleželo vše jen na bedrech obecního rozpočtu, může přispět podle svých možností opravdu každý - viz „Pokračování článku". Nezastírám, že své osmnácté housle v kolektivu autorů fidlá i moje maličkost. Na pevně dohodnutý honorář však nemá výnos veřejné sbírky pražádný vliv. Všem milovníkům Svobody nad Úpou přeji zdravé srdce na pravém místě.

Je pokročilý čas adventní a téměř v každém městě probíhá výstava betlemářských skvostů z muzejních sbírek, i moderních výtvorů profesionálů a lidových tvůrců ze všech možných a někdy i nepředvídaných materiálů. Dříve bývaly jesličky téměř v každé krkonošské chalupě a zbožní horáci je právě v tento čas snášeli z půdy, aby se zas po roce na Vánoce zaskvěly v plné kráse pro potěchu domácím i příchozím. Tam, kde dřevěné figurky vyřezával během roku sám hospodář, se stavěcí betlémy rozrůstaly i do gigantických rozměrů a postupně zabíraly velkou část světnice. V rodinách domácích tkalců dokonce za tím účelem rozebírali na čas svátků stav, aby se všechno i se stromečkem vešlo. Ti nenadaní se spokojili nalepovacími papírovými betlémy významných malířů, zakoupenými v papírnictví, nebo sériově vyráběnými dřevěnými figurkami lidových řezbářů z Orlických hor, kterým se dnes běžně říká králické, z vánočních jarmarků. Nesourodá anonymní sbírka polámaných daráků jmenované provenience, poslepovaná z trosek několika betlémů, vznikala v šedivých 70. letech minulého století systémem „každý pes jiná ves" drobnými nákupy v prodejnách starožitností i z darů přátel. Na několika stupních přenosné základny jsou napevno rozmístěny typické komerční prvky lepenkové architektury s ústřední jeskyňkou, vše dodatečně spoře osvětlené několika elektrickými žárovkami. Vestavěný hřebíčkový hrací strojek kolem dokola vybrnkává vánoční šlágr Stille Nacht a v hemžení lidiček spěchajících poklonit se Ježíškovi se klidně pasou ovečky. Scenérie fádní a stokrát viděná v honosnějším a reprezentativnějším provedení ničím nevyniká. Jen snad drobným době poplatným sarkasmem v nápisu na rozvinuté stuze archanděla zvěstovatele místo obvyklého „Gloria". „Dejte pokoj lidem dobré vůle". Tuctový, obyčejný, nezajímavý, což ještě umocňuje neúmyslně rozmlžená fotografie. Ale je náš!

Hezké Vánoce.

Nepublikováno

Vážený příteli, dnes jsem si konečně vyzvedl u našeho sběratelského kolegy, a mého kamaráda Güntera avizovanou knížku. Myslel jsem, že mě, pravidelného čtenáře Tvého blogu a šťastného majitele řádky Tvých knížek nic nepřekvapí. A vida - jiný formát, poctivá vazba a pevné desky, jiný výběr ilustrací... Ale pořád je to ten starý dobrý Egon, čtivý a inspirující s novými a novými příběhy ze života, vlastními i naposlouchanými, společnými pro naši válečnou i krátce poválečnou generaci. Pokaždé se zpětně divím, jak je to možné, že mě to taky nenapadlo „dát na papír", když jsou mnohé ty zážitky tak živě podobné, jako bychom je žili přes kopírák. V mých vzpomínkách souzní i některé trefné popisy reálií Tvého města pod Ještědem, kde jsem prožil několik veselých měsíců ve službách československé armády u chemiků v horních kasárnách v autokursu na plnohodnotného řidiče veškerých vojenských vozidel II. třídy, kdy jsme si lámali zuby na záludnostech provozu přes pověstné Šaldovo náměstí , po kterém se určitě nestýská ani těm nejzatvrzelejším libereckým staromilcům. Vzpomínám na noční úprky ulicemi z tanečků v kavárně Nisa, abychom stihli nepřetáhnout vycházku i na sváteční odpolední lelkování městem plným místních krasavic, kde jsem měl pocit relativního bezpečí, protože výskyt lampasáků na metr čtverečný byl, alespoň zdánlivě, daleko nižší než v mé domovské posádce v Litoměřicích. Závidím Ti ten přetlak, se kterým sypeš knížky doslova jako z rukávu jednu za druhou a ačkoli píšeš stále o tomtéž, pořád máš co psát. A skláním se před Tvou velkorysostí, se kterou mi je nezištně posíláš darem. I když dobře víš, že jsem lempl, lenoch a neumětel, který se Ti kromě poděkování nikdy nedokáže revanšovat. Nemluvě o naivní propagaci Tvé velikosti, kterou vyháním těch několik málo čtenářů mých stránek na Tvůj blog. Takoví jsme ale my, horáci z Krkonoš - co na srdci, to na webu. Komu čest, tomu čest!

Nepublikováno

Výstava sochařského díla Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, věnovaná jeho letošnímu 125. výročí narození a 60. výročí úmrtí, je důstojným připomenutím jednoho z nejvýznamnějších uměleckých zjevů regionu v první polovině 20. století. Navazuje na právě skončenou podobnou výstavu reprezentativní kolekce Schwantnerových plastik v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí a přináší navíc vzdušnou instalaci v komorních historických prostorách hlavní výstavní síně s maximálním využitím vlastních sbírek, doplněných charakteristickými exponáty z okolních institucí, především již zmíněného Krkonošského muzea, Galerie města Trutnova a v neposlední řadě i od soukromých sběratelů. Vnímavé oko diváka jistě ocení mistrné ztvárnění množství portrétních bust příslušníků tehdejší společenské smetánky i bezejmenných horalů z Krkonoš, ladné tvary kočkovitých šelem či několik výstižných variant z cyklu Tanec smrti. Fotografická dokumentace znovu oživí řadu funerálních plastik, zejména pomníků padlým vojákům z Velké války, z nichž mnoho zaniklo vinou kolektivního vandalství po II. světové válce. Leitmotivem této části expozice je snad nejzdařilejší, nacisty v roce 1942 zničený pomník z trutnovského parku, o jehož obnově se začíná docela vážně uvažovat. Uvedená studie k pomníku byla námětem pohlednice vydané při jeho odhalení v září 1932.

Nepublikováno

Velký bratr a známý práskač internet sleduje nejen velikány dějin, ale někdy, spíš omylem než záměrně, i neznámé nicky z Horní Dolní. Při brouzdání vyhledávači se tak mezi vskutku renesančními osobnostmi někdy zaskvěje i mé nevýznamné a tuctové jméno. Tu mezi historickými badateli a znalci Krkonoš, tu mezi spisovateli nebo filmovými herci. Pochopitelně, že v každé takové zprávě je ukryto racionální pravdivé jadérko, ale! Do velkolepých rozměrů jsem ho vypiplal vlastním úsilím, se kterým zvěst o své výjimečnosti neúnavně rozšiřuju. Netvrdím, že jsem v horách nikdy nebyl, ale mnohem víc informací mám z literatury, starých map a dobových pohlednic. Každému zvídavému tazateli „zasvěceně" odpovím... a je to jako s tím anglickým trávníkem. Když se to dělá trpělivě a pravidelně desítky let, to by bylo, aby se výsledek nedostavil. Něco zbytečného jsem za ty roky i napsal, dokonce i knížku a na dalších se podílel. Přesto když mě někdo osloví „ tak co, ty spisovateli?" cítím spíš hořkost než zadostiučinění.

V pátek 23. října jsme my kluci, co spolu mluvíme (momentálně o chystané výstavě významného sochaře Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší) měli už v devět hodin ráno schůzku v gubernu. Tak mezi sebou my venkovani důvěrně říkáme našemu někdejšímu okresnímu městu Trutnovu. Po jejím skončení jsem u zaslouženého dopoledního kafíčka neplánovaně potkal půvabné žacléřské Jezinky Evu a Vendy, které si téměř v pravé poledne vyjely na veselý výlet na Sněžku. Aktuální zpráva o počasí hlásila zataženo, vítr, 0°C, lanovka v provozu jen na Růžovou horu. Přesto odhodlaně pokračovaly v cestě, takže jsem z toho vytěžil odvoz domů. U nás byl nádherný podzimní slunečný den (kolik asi ještě takových bude?) zlatý říjen, přesně podle mého gusta. Každoročně touto dobou ke konci měsíce, když počasí a stav těla dovolí, chodívám zamykat les. Obejdu obvykle převážnou část svého houbařského revíru, všechna ta požehnaná naleziště, letos však vlivem sucha nezvykle skoupá. Tentokrát jsem v touze dočkat se aspoň průměrného věku dožití českých mužů, což je podle nejnovějších lékařských statistik 74 let, zvolil jen krátké kolečko převážně po vrstevnicích domovského Kravího vrchu. Většinou se i z této oficiálně poslední houbařské vycházky v roce vracím s uspokojivým úlovkem. Letos ani ťuk! Jako správný hospodář jsem naskládal do nezbytného batůžku pár placatých kamenů na opravu suché zídky. Ještě před tím jsem se chvíli kochal pohledem k sluncem zalitým horám od Simoniny vyhlídky na barvami hýřící Slunečné stráni. (Čímž zdravím iniciátorku tohoto poetického pojmenování, které i nejnovější vydání turistických map vytrvale ignorují. Ani přes jedovatou poznámku o „zubech ve skleničce" jsem na ni nezanevřel). Svou beranici z temných mraků na chvíli odložila i královna Sněžka, tak měly holky možná nakonec štěstí. Zíraly i tři srnky zachumlané zdánlivě předčasně do zimních kožíšků. Stejně jako skupinka halekajících turistů v outdoorové módě, spěchající z Rýchor k svobodskému dopravnímu terminálu. Při pohledu na můj zatěžkaný batoh se polo obdivně, polo uštěpačně vyptávali: Rostou, rostou? a neříkejte, že ještě nesete houby? Abych si zachoval glanc, mám pro podobné případy připravenou odpověď: Ne, ne - já jsem byl kroužkovat netopýry!

Nepublikováno