Živá legenda

 
Jaroslav Hofman řečený Šedý vlk

Většina krkonošských autorit klade vyhubení vlka na české straně hor shodně na počátek 19. století. Přesto se, především ve východních Krkonoších, můžete se Šedým vlkem potkat. Pod tímto jménem znají nápadného mužíka v omšelém lesáckém stejnokroji s rozčepýřenou hřívou bílých vlasů přecházejících v plnovous a s čtveráckýma očima pod zelenou hučkou posázenou odznaky, domorodci i pravidelní návštěvníci úpského údolí. Jeho občanské jméno zná opravdu jen málokdo. „Horský vůdce, sběratel a znalec historie Krkonoš", jak hlásá skromně jeho vizitka, se po způsobu někdejších krajánků přidává k pocestným, aby je ohromil zapomenutou historkou o dané lokalitě. Jako ctitel dobrého truňku je vítán v hospodských partách široko daleko - a nikdy nezklame. Pokaždé ze svého nezbytného, etiketami pošitého batohu vyloví nějaký nový zajímavý přírůstek svého domácího muzea. Ze skládek a kontejnerů, od přátel i náhodných známých, z antikvariátů i bazarů vrší ve svém „pelíšku" /který je v rozporu s jeho zjevem v docela fádním panelákovém bytě/ historické předměty, listiny a fotografie, někdy i značné dokumentární ceny. Postavou drobnému lesnímu muži, pravidelnému účastníkovi dálkových turistických pochodů a členu ponikelské Krakonošovy strany, chybí mnohé do majestátu pána hor. Přesto na něj děti jeho jménem občas pokřikují. Jen z jejich pohledu, možná, splňuje představy o Krakonošovi. Šedý vlk to ale nemá rád. Dobře ví, že Krakonoš jakékoliv zlehčování svého jména trestá, ať se na něj věří nebo ne.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Pokračování článku »

Mír jejich prachu

 
Pomník čtyř padlých pruských důstojníků z roku 1866 ve Stříteži

Charakterní bergmanovský herec Max von Sydow nejspíš ani netuší, že jeden z dávných výhonků evropsky rozkošatělého šlechtického rodu, pocházejícího z někdejšího Pruska, sní svůj věčný sen dvaadvacetiletého mladíka daleko od vlasti, na periferii dnešního velkého Trutnova. Na válečném bojišti nesmyslného mocenského konfliktu Němců s Němci v létě roku 1866, padl poručík Paul von Sydow se svými třemi kamarády z pruského Královského gardového fizilírského pluku nedaleko vesničky Střítež na Trutnovsku. Miniaturní lesní hřbitůvek s jedním z nejpůsobivějších pomníků padlým v prusko - rakouské válce, zřídila pozůstalá rodina von Sydow na pozemku vykoupeném po skončení bojů od rakouského státu. Častokrát jsem si jako kluk ve stínu čtyř tajuplných bludných balvanů, označených cedulkami s neznámými jmény, labužnicky pochutnával na gigantických borůvkách, nevěda, že pod záhony borůvčí spočívají ostatky tří mladých důstojníků, padlých ironií osudu ve vítězné bitvě 28. 6. 1866. /Čtvrtý, poručík Drygalsky, byl exhumován a převezen do rodné Svídnice./ V době krátce před II. světovou válkou, kdy nadšený svobodský fotoamatér a turista Fritz Hiltscher mačkal spoušť svého aparátu, se o pomník s věnováním od spolubojovníků z důstojnického sboru zmíněného pluku, z něhož je i úvodní verš, stále ještě staral Německý stát. Při výjezdu z obce směrem na Dvůr Králové je v obnoveném průseku pomník viditelný i ze silnice.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6

Pokračování článku »

Zneužitá královna

 
Odznak KSČ Svoboda nad Úpou

V záplavě drobných ražených památek s motivem Sněžky lze nalézt i opravdové sběratelské kuriozity. Na výsluní jejího majestátu se bezostyšně přihřál nejeden jednotlivec a mnohá instituce, ať již firma, obec nebo spolek. Stopy jejího zneuctění hákovým křížem z válečných let, hbitě obsadila strana „lidí zvláštního ražení", sotva dozněla kanonáda. Nechtěný paradox - sousedství jejich kultovního „vercajku" a křesťanského znamení na střeše vrcholové kapličky  na zapomenutém odznaku ze Svobody nad Úpou, umocňuje navíc datum, které vlastně neplatí. Odznak byl vydán k první oficiální návštěvě tehdejšího ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého. Soukromě prý do Svobody nad Úpou zajížděl častěji, zlé jazyky tvrdívaly, že za zdejší sličnou lékárnicí. Těsně před plánovanou návštěvou propukla uměle vyvolaná aféra o skupině werwolfů, chystajících na „významného" potentáta atentát. Doplatil na ni životem hajný Fridrich Sagasser z Pece pod Sněžkou. Roztržitý ministr trousil svá moudra z tribuny pod sousoším svatých na svobodském náměstí o týden později 19. srpna 1945. Dnes už to připomíná jen „památný" zápis ve školní kronice, publikovaný, stále vzácnější odznáček a snad ještě ve Svobodě dlouho tradovaný vtip - otázka: „Víte, jaký je rozdíl mezi starým a mladým volem? Mladý vůl je jedlý."

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/9

Pokračování článku »

Okamžik zlomu štětcem malíře

 
Svoboda nad Úpou, neznámý autor 1872

Z pohledu věčnosti lze nazvat okamžikem i několik desetiletí. Třeba zrovna těch, co odměřovala čas malebnému krkonošskému městečku Svobodě nad Úpou v druhé polovině 19. století. Na malůvce od neznámého autora z roku 1872, je zachycen počátek proměny „vesternových" kulis centra sídliště, které vděčí za svůj vznik zlaté horečce 16. století, v prosperující řemeslnické, obchodní a vzápětí i průmyslové město. Nové měšťanské domy z kamene a cihlového zdiva jen změnily osovou orientaci svých dřevěných předchůdců se štíty předsazenými do ulice, spočívajícími na zdobených dřevěných sloupech a kryjícími podloubí. Půdorysná dispozice náměstí i hlavní ulice v podstatě neměnná od založení hornické osady, zůstala zachována dodnes. Obydlí se ale postupně rozběhla i do okolních přilehlých strání.

Pokračování článku »

Objevení pana Hirsche

 
Maxmilian Hirsch

Současným krkonošským teenagerům už jméno Hirsch nic neříká. Ti víceletí zaznamenají nadpis nejspíš jako neohrabaný pokus o slovní hříčku na jednu z povídek z druhé kapsy od Karla Čapka. A přece byl Max Hirsch reálná postava z masa a kostí s předivem vazeb na Krkonoše. S jeho jménem se dokonce dodnes shledáváme v průvodcích a mapách z našich nejvyšších hor, přesto, že byl daleko „ze za Paky". Zasvěcení už jistě poznali, která bije. Samozřejmě jde o toho Maxe Hirsche, továrníka ze Slaného, „otce" vyhlášené rýchorské pionýrky, boudy Maxovky.

Pokračování článku »

Klein aber fein

 
Hubert Wurbs

Lapidární ocenění svého rodného městečka mnoha generacemi obyvatel Svobody nad Úpou lze přenést i na svéráznou osobnost pana Wurbse. /Na snímku v některém z prvních poválečných májových průvodů/. Jeden z mála  starousedlíků, kteří po velkém třesku II. světové války směli zůstat, patřil k výrazným figurkám, tvořícím typický kolorit bývalého střediska rýchorských zlatokopů v několika minulých desetiletích. Oslík Honza a dřevěný vozík, jakoby šití na míru k jeho nevelké kulaťoučké postavě a roztomilý doživotní souboj se záludnostmi češtiny, provázejí povrchní vzpomínky mnoha pamětníků. Vždy ochotný, hovorný pan Wurbs byl však i blahodárnou studnicí životní moudrosti, krutě zocelené na válečných frontách, znalcem  pořekadel a pranostik, starozákonním hospodářem, který pečlivě obdělával svůj díl nepřístupné, kopcovité země a světil den sváteční. Se samozřejmou zručností někdejších horáků ovládal devatero potřebných  řemesel. Naklepat kosu si k němu dávali i ti největší sekáči. Byl živou pamětí událostí a dějů v idylické Svobodě svých soukmenovců a bezděčně tak pojítkem jedné skončené epochy s hektickým „zapouštěním kořenů" prvních generací nových obyvatel. Uhlí, které léta rozvážel drobným odběratelům, dnes už ve Svobodě skoro nikdo nepotřebuje. Ani po čadících komínech se snad nikomu nestýská. Jen občas, když jdu ztichlou ulicí, zdá se mi, jako bych za zatáčkou zaslechl klapot drobných podkůvek po dávno neexistujícím dláždění. I když vím, že poslední svobodský forman Hubert Wurbs, narozený ve Svobodě nad Úpou 3. 6. 1906 zemřel tamtéž 10. 6. 1985.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8

Pokračování článku »

Den v cínovém království

 

Z potlachů a výšlapů do hor znají mnozí čtenáři Krkonoš Petra Rýgra a jeho půvabnou manželku Evu jako sympatický a skromný pár mladých lidí. Mnozí ani netuší, že nepřehlédnutelný díl peněz, které opojeni krásami okolí neuváženě utratili za drobné umělecké předměty z cínu, nabízené leckde jako suvenýry z cest, skončí právě na Rýgrovic kontě. Inu, jak říká dramatik Tom Stoppard: „Z tisíce lidí se má sto dobře, deset velmi dobře a jeden parchant je umělec." Leč abych jenom nelichotil. S vrozenou noblesou bulteriera jsem se pozval ad fontes, jak říkali staří /vzdělaní/ Čechové. Prostě přímo k nim.

Pokračování článku »

 
« 1 98 99 100 101 102 107 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.