Freiheit

Vždycky jsem byl spíš na zajíce, ale králíky jsme měli doma taky.

Nové pohlednice města Svoboda nad Úpou se objevují v současné době jen sporadicky. Vydavatelům se nelze divit - chybí kupci. Klasických pohlednic se v poštovním styku používá stále míň, protože je vytlačily dostupnější prostředky komunikace, ve výsledku levnější než loupežnické tarify České pošty. Sběratelé se zaměřují spíš na pohledy historické a turisty, kteří si chtějí uchovat vzpomínku na pobyt v našem pohostinném městě by denně hravě spočítal prvňáček po první hodině počtů. Čest regionálních vydavatelů tak zachraňuje jen místní vydavatelství ZiTo paní Tomanové s několika variantami vynikajících leteckých záběrů fotografa Petra Tomana a starších okénkových pohlednic z dob, kdy bylo ve Svobodě víc prodejců i zájemců. Z ekonomických důvodů sloučené záběry z několika okolních míst nepočítám už proto, že se mi osobně nezamlouvají. Je to něco podobného, jako pověstný dort pejska a kočičky z povídání Josefa Čapka. S jistou nostalgií vzpomínám na kvalitní jednozáběrové černobílé fotografie z poválečné produkce nakladatelství Orbis od renomovaných autorů s invencí a neotřelými nápady. Oživením, vybočujícím z řady fádních a snadno zaměnitelných celkových pohledů, je kresba Zdeňka Hofmana ze série Pidifrků vydavatele a autora námětů Ivana Rillicha z Frymburku, s pořadovým číslem 847. Zřejmě jdou docela na odbyt, když se od roku 1994 počet zobrazených míst zvolna blíží k první tisícovce. Bonusem podporujícím prodej je jistě i stručná historie na adresní straně. Volně pojatý pohled na náměstí Svornosti od západu přináší i řadu realistických prvků architektury. Že právě u Svobody nad Úpou posloužila jako vtipný námět povodeň z června 2013, je docela černý humor, ale budiž. Jistě by se však našlo mnohem víc věcí, které jsou opravdu k smíchu.

Nepublikováno

Ačkoliv se na první pohled zdá, že se ve Svobodě nad Úpou drahně let nic nemění, je město jako každý jiný živý organismus dějištěm neustálých proměn. Staré židovské přísloví sice praví, že každá změna je k horšímu, ale není tomu tak vždycky. Na co vzpomínají pamětníci, jako na idylická místa dětských her, to na zažloutlých fotografiích má mnohokrát docela prozaický vzhled temných koutů s opadanou omítkou, prašnými cestami a neupraveným okolím. Vzpomínky stejně tak zkrášlují tváře našich blízkých. Příslušníci dnešních mladých generací zas budou nepochybně rádi vzpomínat na pulzující ruch a bohatou nabídku obchodů na současné svobodské hlavní třídě, kterou my vnímáme pesimistickým pohledem stáří jako liduprázdnou a pustou komunikaci. Protože, jó, za našich mladých let...

Další zdevastovaná kaplička v regionu se dočkala celkové obnovy a byla slavnostně za hojné účasti přihlížejících vysvěcena 28. srpna 2015 jako kaple Smíření. Ponechme stranou všechny peripetie kolem její dlouho plánované opravy, která po skončení nezbytného papírování a shánění financí proběhla nakonec v rekordním čase během letošního léta s pečlivou dokumentací svobodského fotografa Stanislava Ondráčka. Za zmínku stojí skrovná fakta z historie miniaturního svatostánku v dnes téměř opuštěné krajině, stranou veškerého turistického ruchu, který mírně oživila trasa Zlaté cesty, procházející osadou Bystřice v údolí zlatonosné Staré vody alias Zlatého potoka. V místě historických sejpů po dávném rýžování zlata, údajně již v keltském období, byla osada Klinge založena teprve v roce 1678 v souvislosti s obnovou zlatých dolů v oblasti majitelem vlčického panství, Josefem Schwarzenbergem. Na začátku 20. století zde ve 14 chalupách žilo přes 80 obyvatel, z nich téměř třetina byli Franzové. Právě jeden z nich, Johann Franz, vystavěl současnou kapličku v roce 1871 jako náhradu za menší, stojící podle farní kroniky od roku 1829 na jiném místě a nechal ji zapsat do gruntovní knihy 27. února 1874. Ta první zaniklá polní kaplička byla zasvěcena Navštívení Panny Marie. U nové se zasvěcení spolehlivě doložit nepodařilo, přestože byla v majetku rodiny Franzů až do roku 1945. Poté, co jim byl na základě prezidentských dekretů majetek zkonfiskován, přešla do správy Československých státních statků a od roku 2005 je v držení Správy Krkonošského národního parku.

Foto: Alois Miláček

Když se „kluci z naší uličky, co spolu hráli kuličky", ocitli zhruba uprostřed mezi sedmou a osmou životní dekádou, napadlo jednoho z těch čipernějších, že je nejvyšší čas se v životním poklusu chvíli zastavit, aspoň jednou za rok se sejít a společně si zavzpomínat. Zpočátku to opravdu byla jen klukovská parta z jednoho domovního bloku v jedné ulici poválečného Trutnova. Na plácku mezi domy z nich vyrostli aktivní fotbalisti reprezentující trutnovskou kopanou. Nikdo ale nežije v uzavřeném vakuu. Přidali se i nesportovní spolužáci, fotbaloví funkcionáři, kamarádi z práce, kamarádi kamarádů a tak se zformovala skvělá „pánská jízda" vrstevníků, která se v salonku trutnovského hotelu Patria sešla letos už popáté. Jako spolužák toho původního „zdravého jádra" ze základní školy jsem byl pozván poprvé. Přestože jsem se s některými borci od patnácti let neviděl, jako bychom se rozešli včera. I když jsme se zprvu třeba ani nepoznali. Pouhým pohledem na skalpelem poznamenané hrudníky v rozhalenkách košil by se jistě dala sestavit celá jedenáctka staré gardy sešívaných, ale přes početné bypassy, umělé chlopně a kardiostimulátory nikdo neskuhral, ani plačtivě nevzpomínal na staré zlaté časy. Naopak, všichni se v podstatě shodli, že ten starý, ponurý a šedivý Trutnov v opuštěném pohraničí, idealizovaný pouze ve vzpomínkách na mladá léta, rozkvetl do krásy a je z něj docela příjemné místo k životu i k návratům pro ty, které osud zavál jinam. Pojedli jsme, popili, zavzpomínali na kamarády, kteří už nikdy nepřijdou i na zmizelá zákoutí města našeho mládí, společně zazpívali. To bohužel beze mě. Kdysi jsem svému učiteli hudební výchovy Dr. Hladíkovi rukoudáním slíbil, že nikdy nebudu zpívat na veřejnosti. A já slovo držím. Dalo mi to ale velké přemáhání. Hezké odpoledne to bylo!

Nepublikováno

Tiskařinou ještě vonící tiskovina, s lákavou efektní fotografií Petra Tomana na obálce, kterou město vydalo s přispěním grantu EU prostřednictvím Euroregionu Glacensis v rámci přeshraniční spolupráce v česko - polské mutaci, nezve poutníky nikam daleko. Občané Svobody nad Úpou si dokonce nemusejí ani nazouvat trekové boty, projdou se docela pohodlně po městě, maximálně kousek za humna. Brožura s přiloženou složenou mapou seznamuje nenáročné turisty i svobodské občany s výletními cíli, které autoři považují za zajímavé a hodné návštěvy, někdy i jen krátkého zastavení. Pestrou nabídku historických budov s příběhem, včetně těch sakrálních, spolu se zachovalými sochařskými památkami vhodně doplňuje zábavní park a pohádková expozice především pro dětské návštěvníky, i geologické zvláštnosti okolní přírody. Obligátní smutné rčení „zde stával..." je eliminováno na jediné použití, ačkoli se nabízelo mnohokrát. Stručné informace s několika doprovodnými obrázky z 24 vybraných míst odpovídají celkovému skromnému provedení, které se v žádném případě nemíní poměřovat s nedávno vydaným a podobně zaměřeným kvalitním průvodcem nazvaným Stavební památky Trutnovska - výběr z dějin architektury pro zvídavé turisty, ani s úzce vymezeným luxusním sešitem ze Žacléře s odbornými texty Evy Rennerové a fotografiemi Jiřího Pospíšila Příběhy ukryté v kameni. Obě města, Trutnov i Žacléř, nesrovnatelná rozlohou ani počtem obyvatel, mají především turistům co nabídnout a nejsou vnímána jen jako otevřená brána do atraktivnějších vrcholových partií Krkonoš. Jejich městské pokladnice nejspíš disponují kulatějšími sumami než svobodský roční rozpočet a hlavně mají se získáváním grantů z EU společně s polskými sousedy bohaté zkušenosti. Buďme proto pokorní, první vlašťovka nemusí být hned vypasená jako holub ze mlejna. A protože v tiráži jsou vytištěna i jména pachatelů, musí v tomto případě veškerá skromnost stranou. Ano, nesu, spolu s kolektivem vedeným Radko Táslerem na bedrech svůj podíl spolupráce, jak na textech, tak dodáním některých autorských i archivních fotografií a bez uzardění se k tomu hlásím. Přeji příjemnou, nikým a ničím nerušenou procházku za nenápadným půvabem města Svoboda nad Úpou.

Sochařský zjev regionu, jehož umění už dávno přesáhlo hranice jeho rodných Čech, což si postupně uvědomují nejen odborně vzdělaní kritici, ale stále víc i široká veřejnost. Možná k tomu výrazně přispěje i umělcova první opravdu souborná výstava uspřádaná k 125. výročí jeho narození Krkonošským muzeem ve Vrchlabí. Schwantner se narodil roku 1890 v Královci, vyučil se v žacléřské porcelánce svého mecenáše Theodora Pohla, vystudoval uměleckou akademii v Praze u J. V. Myslbeka a po Velké válce, ve které aktivně bojoval v řadách vojsk R-U monarchie se usadil a tvořil v Trutnově. Po II. světové válce odešel dobrovolně se svými trutnovskými sousedy a žil až do své smrti roku 1956 v NDR. To jsou ve stručnosti fakta díky několika jeho životopiscům a řadě badatelů dostatečně známá. Složitější je to s jeho početným dílem, rozptýleným bez velké nadsázky do všech koutů světa, skrytým v depozitářích muzeí, galerií a soukromých sbírkách, nezkatalogizovaným a v mnoha případech zničeným nebo ztraceným. Někdy dokonce ani nepodepsaným, protože skromný umělec především spoustu předloh pro odlití v porcelánu prostě nesignoval. Na generální zmapování stále ještě čekají monumentální pomníky padlým vojákům z I. světové války z rozsáhlé oblasti východního Podkrkonoší s německou většinou obyvatel, které byly v poválečné euforii nenávratně zpustošeny. I mezi drobnějšími artefakty dochází občas k milému překvapení. V nezanedbatelné míře za to vděčíme internetu, té síti sítí, která v tom lepším případě sbližuje národy. V nabídkách aukčních sběratelských portálů se občas objeví bonbónek, jako třeba série čtyř dobových pohlednic z ateliéru RTS trutnovského fotografa Roberta Spaziera s drobnými dílky jeho vrstevníka a přítele Schwantnera (psáno ovšem neznámo proč s dé - Schwandtner) z jednoho antikvariátu v Rakousku. Ležící antilopa, vrhač granátů a busta krkonošského horala jsou zasvěceným více méně povědomé. Čtvrtý portrét osobnosti však ve mně vyvolává jemné objevitelské chvění. Troufám si tvrdit, že jsem prošel určitě víc katalogů k výstavám, sochařových medailonků a odborných článků a prohlédl víc muzejních i soukromých sbírek Schwantnerova díla než běžný vzorek populace, ale tuhle bustu jsem opravdu neviděl. Kdo je ten pán se šviháckým knírkem, připomínající mladého Wilhelma Kiesewettera, který seděl modelem, se neodvážím hádat. Nebo jen přeceňuji svou paměť a znalci, kteří nějakou souhrou náhod zabloudí na můj web, mě ukamenují informacemi. Tak bez rozpaků - a do mě!

Nepublikováno