Freiheit

Málokterý z kluků mé generace, pamatující hlučné parní lokomotivy se závojem jisker u dýmajícího komína, si nepřál být jednou strojvůdcem. A jen opravdu nemnoha zdravým, bystrým a spolehlivým se to podařilo. Mašinfíra byl odjakživa pan Dráha, opravdová šlechta mezi ajznboňáky, i když nosil stejnou uniformu jako poslední šíbr, vechtr nebo koloťuk. S úctou k němu vzhlížel i hajcr, jediný parťák v ohnivé kuchyni na mašině. A málokterá profesní organizace se může pochlubit téměř stodvacetiletým trváním jako současná Federace strojvůdců České republiky, založená 7. dubna 1896 s názvem Spolek strojvůdců v Praze ústících drah, přejmenovaná ještě téhož roku na podzim na Spolek strojvůdců v Čechách. Nejméně čtvrt století před tím se už fírové slučovali v různých podpůrných spolcích pro případ nemoci, invalidity nebo stáří.

Unikátní hasičská dvoutónová povelka, bohatě zdobená rytými rozvilinami a hasičskou symbolikou „umí" samozřejmě i základní signál „Hoří", ale k vyhlašování požárního poplachu sloužívala dávným hasičům zvučnější trubka harcovnice. Pomocí drobné povelky vydával velitel prostřednictvím jednoduchých zvukových signálů příkazy mužstvu. Běžné povelky byly jen z hladkého mosazného plechu a snadno zaměnitelné. Vzácnost té na snímku není jen v celoplošném efektním zdobení. Její hodnotu umocňuje ještě vyryté věnování v kartuši na druhé straně. Přeloženo z němčiny je tam úhledným psacím písmem vepsáno: „Svému zástupci velitele k významnému dni 30. 9. 1897 spojený sbor dobrovolných hasičů firmy Prosper Piette a obce Maršov I." Prozíravý podnikatel Piette spojil svůj tovární hasičský sbor s dobrovolníky ve svém působišti z praktických důvodů, které byly jistě výhodné pro obě strany, už v roce 1870. Sám se činnosti sboru osobně účastnil a hlavně jej štědře podporoval finančně. Není divu, že mu početní příslušníci krátce po základním zlikvidování následků ničivé povodně z posledních dnů července 1897 tento odznak velitelské funkce jako symbolický dárek s vděčností věnovali. Jako jedna z mála památek na osobnost významného krkonošského podnikatele se naštěstí zachovala do dnešních dnů. A přestože před lety skončila v jedné prodejně starožitností, šťastnou souhrou náhod zůstala v místě svého původu.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2/2014

SkiResort Černá hora - Pec, špičkové krkonošské středisko zimních sportů, zahrnující lyžařské areály východních Krkonoš od Černého Dolu, Janských Lázní a Svobody nad Úpou až po Pec pod Sněžkou, vyrostlo na dlouholeté tradici dané přírodními podmínkami. Při přípravě předešlého článku o dávných zimách ve Svobodě nad Úpou mi bylo líto nevyužít několik starých snímků svobodského fotografa Josefa Jeschke z válečných let čtyřicátých minulého století, tak je zcela mimo jakékoliv pořadí nabízím k prohlédnutí. Pocházejí rovněž z nepatrného zlomku pozůstalosti vyhlášeného fotoateliéru a za jejich laskavé zapůjčení děkuji panu Petru Kvačkovi. Lyžaři na lázeňském náměstí nasvědčují, že v Sudetech nebylo nařízení o odevzdání lyží německé armádě asi tak přísné jako v Protektorátu. Na panoramatických záběrech se ani tenkrát nedalo mnoho zkazit. Změnilo se však mnohé, posuďte sami.

Nepublikováno

Častý povzdech pamětníků, nostalgicky vzpomínajících na sněhovou nadílku ze svých dětských let, pro kterou se vžil název „Ladovská zima", nemá v dlouhodobém sledování počasí žádnou oporu. Během lidského života se v našem zeměpisném pásmu střídají zimy studené i teplé, s bohatou sněhovou pokrývkou i téměř bez sněhu, relativně krátké i trvající několik měsíců, mrazivé, větrné, blátivé, vynikající i nanicovaté - bez jakéhokoliv řádu a zcela náhodně, vrtkavě a proměnlivě, jak to dokáže jen počasí. Přestože naše městečko leží v horách, dokonce v těch nejvyšších v Česku, je v množství dobových pohlednic věnován zimním námětům jen nepatrný zlomek. Většinu z nich zachytil svým fotoaparátem svobodský fotograf Josef Jeschke, jehož negativy vyšly ještě několikrát po roce 1945 přičiněním národního správce jeho fotoatelieru v Kostelní ulici Jindřicha (Mojdy) Černého a dokonce i po roce 1950 s logem vydavatele národního podniku Orbis. Několik zachovalých barevných diapozitivů nedoceněného místního fotografa, zapůjčených laskavě někdejším občanem Svobody nad Úpou, kamarádem Petrem Kvačkem, navozuje atmosféru zasněženého maloměsta ve válečných letech s přívaly sněhu. Bohužel se nepodařilo je datovat úplně přesně, ale nadprůměrně bohatá na sníh byla zima 1941/1942 a další hned1943/1944. Obě byly navíc i studené a dlouhé (od října do května). Z druhé poloviny minulého století už je fotografií habaděj, tak využijme jedinečnou příležitost k zimní procházce starou idylickou Svobodou, kterou z osobního prožitku většina z nás nepamatuje.

Představovat hadrák, hadraolet či hadraplán, ale taky netopýr, motorový stan či s odpuštěním pytel na mrzáky dnes, kdy obliba populárních veloušů (jak říkají majitelé jediného homologovaného vozítka s plátěnou karoserií na světě svým Velorexům) mezi sběrateli nepochopitelně stoupá, je docela troufalost. Aspoň pro mladší generaci a těch pár motoristických ignorantů, kteří znají tříkolové „autíčko" s motocyklovým motorem konstruktérské bratrské dvojice Františka a Mojmíra Stránských jen z filmové komedie Ladislava Smoljaka Vrchní prchni, malé naťuknutí. Bratři Stránští se vývojem „káry na ose", vozítkem OSKAR, začali zabývat už koncem II. světové války.

Touhy dávných poutníků, přinést si na památku z cest nějakou drobnost nebo jí obdarovat přátele, využili podnikavější majitelé horských bud. Známá místa obsadili první koncesovaní prodejci občerstvení a upomínek v provizorních přístřešcích u pramene Labe, u Labského i Pančavského vodopádu, u Obří boudy a Sněžných jam nebo na Výrovce. Z několika vyrostly během času horské boudy. Nad vůní fialkového kamene či upravených klečových větviček koupených na navštívených místech plesali už naši pradědové a prabáby. S nárůstem turistů se rozvíjela nejprve rukodělná, ale brzy již průmyslová výroba upomínkových předmětů nejrůznějšího původu, umělecké kvality i prodejní ceny. Nikoho jistě nepřekvapí, že nápisy na těch starých jsou povětšině německé. Jazyková hranice je ale to poslední, co by obchod rozlišoval, takže hodně záleželo na klientele. Mnohokrát ležely nabízené produkty, jak s českým, tak s německým nápisem, svorně vedle sebe. Nejinak tomu bylo nejspíš již na pultíku legendární „staré Blažkové" známé jako Blasse z Rokytnice nad Jizerou v prostoru Labské boudy, nebo u křižovatky cest na Výrovce s pověstným kioskem Marie Steinerové, jedné z prvních oficiálních obchodnic se „zbožím ozdobným" i její pokračovatelky, neteře Berty Bönschové.

Přátelé,

nežehrejte na možnosti moderní techniky

 a mějte na paměti,

 že tento opovrhovaný způsob komunikace

 je mnohem lepší,

 než kdybych vám přišel popřát osobně.