Freiheit

Výstava sochařského díla Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, věnovaná jeho letošnímu 125. výročí narození a 60. výročí úmrtí, je důstojným připomenutím jednoho z nejvýznamnějších uměleckých zjevů regionu v první polovině 20. století. Navazuje na právě skončenou podobnou výstavu reprezentativní kolekce Schwantnerových plastik v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí a přináší navíc vzdušnou instalaci v komorních historických prostorách hlavní výstavní síně s maximálním využitím vlastních sbírek, doplněných charakteristickými exponáty z okolních institucí, především již zmíněného Krkonošského muzea, Galerie města Trutnova a v neposlední řadě i od soukromých sběratelů. Vnímavé oko diváka jistě ocení mistrné ztvárnění množství portrétních bust příslušníků tehdejší společenské smetánky i bezejmenných horalů z Krkonoš, ladné tvary kočkovitých šelem či několik výstižných variant z cyklu Tanec smrti. Fotografická dokumentace znovu oživí řadu funerálních plastik, zejména pomníků padlým vojákům z Velké války, z nichž mnoho zaniklo vinou kolektivního vandalství po II. světové válce. Leitmotivem této části expozice je snad nejzdařilejší, nacisty v roce 1942 zničený pomník z trutnovského parku, o jehož obnově se začíná docela vážně uvažovat. Uvedená studie k pomníku byla námětem pohlednice vydané při jeho odhalení v září 1932.

Nepublikováno

Bývalá osada Bystřice, jazykem původních obyvatel Klinge, spjatá s dějinami dobývání zlata v pohoří Rýchor, je dnes zahrnuta do katastrálního území městysu Mladé Buky. Zdejší dochované, i když nepochybně několikrát převrstvené sejpy, výrazné terénní kopečky vyrýžované zeminy, připisují odvážnější badatelé zatím nedoloženě Keltům. Osídlení však vyrostlo v údolí zlatonosné Staré vody, nyní Zlatého potoka, až teprve kolem stoupy na drcení rudy, postavené v roce 1678 novými pozemkovými majiteli vlčického panství Schwarzenbergy ve snaze obnovit zaniklou těžbu vzácného kovu v rýchorském revíru. Mezi prvními obyvateli je velmi záhy uváděn i krčmář Christoph Baudisch. Moderní historii zdejšího vyhlášeného pohostinství v historickém čp. 1 zahájil Josef Franz (*1866) výstavbou nové budovy na spáleništi staré dřevěné hospody své matky Johanny Franzové v roce 1893. Honosná výletní restaurace s prostorným tanečním sálem a množstvím jednoduchých dřevěných stolů s lavicemi pod širým nebem, známá z mnoha variant dobových pohlednic, dokázala v letní sezóně pojmout i 250 hostů. Až do konce II. světové války jich sem každou letní neděli docházely z dostupného okolí opravdu zástupy. Většinou pěší výletníky z Mladých Buků, Svobody nad Úpou, Janských Lázní, Maršova, Žacléře i Trutnova lákalo příjemné posezení při vyhlášeném klingentalském jablečném moštu, smažení pstruzi, na jejichž výlov měl hostinský Franz výsadní povolení, i břeskné zvuky skříňového orchestrionu, neúnavně vyhrávajícího svůj omezený počet písní k tanci i poslechu. A v neposlední řadě i obří houpačky a tehdy ve společnosti „sportovně" založených pánů oblíbený kuželník. Mezi celkem 18 chalupami s číslem popisným, rozmístěnými po obou březích horské bystřiny, byla i služebna finanční stráže a parní mlýn s pilou a výrobou šindelů.

Sbírání historických mincí patří k ušlechtilým koníčkům, dostupným dnes širokým vrstvám sběratelů. Již v dávných časech patřilo k zálibám společenské smetánky z okruhu šlechty, buržoazie a vzdělanců. I v současnosti je hlavním předpokladem budování sbírky především zájem provázený celoživotním vzděláváním a samozřejmě dostatek finančních prostředků. Začátečníci s čistým stolem začínají obvykle sbíráním dostupného běžného drobného oběživa z celého světa, protože šlehačku v podobě antických platidel nebo větších stříbrných nominálů středověku už zdánlivě vysbírali předcházející generace. Není to tak docela pravda. Velcí sběratelé umírají a ne všechny sbírky končí v regálech muzejních institucí. Na mnoha světových aukcích numismatiky i v nabídkách internetových sběratelských portálů se dá objevit a někdy i docela levně koupit zajímavý přírůstek.

Ateliérová kabinetka rakousko - uherského vojáčka v parádní uniformě s plnou polní dýchne nostalgií i na zapřisáhlého pacifistu, natož na sběratele „stařinek". Tak se přičiněním nějaké dobré duše mezi několika památkami na známé fotoateliéry z regionu ocitla před drahně lety i tato kartička z Jičína, kam většinou rukovali horáci z Krkonoš. Významný jičínský fotograf Josef Picek (1849 - 1915) rodák z Českého Dubu působil v Jičíně od roku 1873, kde zakrátko zakoupil na Husově třídě dům s hostincem, známým od té doby jako „U Picků". Víc informací se ze sice zajímavé, ale prakticky anonymní podobenky vyčíst nedalo. Pomineme - li ty ryze profesionální armádní detaily o výstroji a výzbroji zobrazeného fešného „blátošlapa", jak příslušníci jiných zbraní přehlíživě titulovali nešťastníky, kteří byli odvedeni k některému z početných pluků c. k. infanterie.

Krkonošská výstava v Trutnově v roce 1949 měla velký ohlas přesahující hranice regionu. Mnoho publikací vydaných k této příležitosti je dodnes cenným pramenným materiálem pro badatele. A protože se vedle politických proklamací a budovatelských hesel nesla i v duchu vládce hor Krakonoše, je stále hledanou sběratelskou drobností mimo jiné i originální hliníkový odznáček s jeho rozevlátým portrétním profilem a velkou iniciálou T odkazující na pořádající město. V té je umístěn nápis „Výstava Trutnov" a pod ní letopočet. V roce kulatého 60. výročí události ho sběratel a amatérský řezbář Petr Hnyk z Teplic nad Metují, figurující i v autorském rejstříku časopisu K + JH, vtipně použil jako předlohu k originálnímu narozeninovému dárku pro kamaráda, posedlého sbíráním Krakonošů v jakékoliv podobě. I tímto zveřejněním milého artefaktu znovu děkuji, Petře.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 11/2015

V zakládající obrazové kronice dobrovolných hasičů ze Svobody nad Úpou, která se nějakými spletitými cestami dostala do fondu Muzea Podkrkonoší v Trutnově, je několik výmluvných záběrů staré svobodské zástavby padlé za oběť červenému kohoutu plamenů. Na předchozí část seriálu navazuje sice poničený, ale navýsost zajímavý snímek z velkého hasičského cvičení s transportem vody do výšky pomocí výsuvných žebříků. Při levém okraji jsou minule zmiňované domky číslo 99 a 100 ještě oba pohromadě. Ironií osudu také domek s podloubím v pravém rohu, na jehož požár se hasiči tak pečlivě připravovali, stejně v roce 1957 zahořel a musel být zbořen jako první z celé řady.

Velký bratr a známý práskač internet sleduje nejen velikány dějin, ale někdy, spíš omylem než záměrně, i neznámé nicky z Horní Dolní. Při brouzdání vyhledávači se tak mezi vskutku renesančními osobnostmi někdy zaskvěje i mé nevýznamné a tuctové jméno. Tu mezi historickými badateli a znalci Krkonoš, tu mezi spisovateli nebo filmovými herci. Pochopitelně, že v každé takové zprávě je ukryto racionální pravdivé jadérko, ale! Do velkolepých rozměrů jsem ho vypiplal vlastním úsilím, se kterým zvěst o své výjimečnosti neúnavně rozšiřuju. Netvrdím, že jsem v horách nikdy nebyl, ale mnohem víc informací mám z literatury, starých map a dobových pohlednic. Každému zvídavému tazateli „zasvěceně" odpovím... a je to jako s tím anglickým trávníkem. Když se to dělá trpělivě a pravidelně desítky let, to by bylo, aby se výsledek nedostavil. Něco zbytečného jsem za ty roky i napsal, dokonce i knížku a na dalších se podílel. Přesto když mě někdo osloví „ tak co, ty spisovateli?" cítím spíš hořkost než zadostiučinění.