Freiheit

Pravidelný čtenář našeho časopisu Petr Rýgr z Přibyslavi u Nového Města nad Metují s chutí zalistuje i v archivních novinových článcích z regionu jeho rodných Krkonoš. V časopisu Zimní sport - listu Svazu lyžařů RČS, ročník 1936, číslo 4 mu pochopitelně nemohla uniknout lahůdka v podobě plánované Švehlovy boudy, jejíž výstavbu měla hradit Republikánská strana. Už v zadání bylo 75 - 80 pokojů včetně ubytování personálu a navíc 60 lůžek ve společných noclehárnách, dvě restaurace s 250 místy pro hosty, pošta, četnická stanice a řada dalších služeb včetně teras na slunění, garáží s rozsáhlým parkovištěm a vlastní elektroturbínou na Pančici. Veřejným tajemstvím byl i požadavek armády na zabudování objektů lehkého opevnění včetně střílen a ubytování posádky. Naštěstí ji dnes ve výšce zhruba 1 400 metrů nad mořem připomíná jen počátkem září 1936 s velkou parádou položený, dnes opuštěný základní kámen uprostřed točny Masarykovy horské silnice před Vrbatovou boudou na Zlatém návrší.

Mám - li být k sobě upřímný, nebyl asi můj příchod na svět pro Svobodu nad Úpou tou největší pohromou spojenou s datem 27. října. To třeba celkem poklidný průběh měsíce v roce 1930 byl právě ten den korunován nečekanou sněhovou kalamitou provázenou větrnou smrští, která napáchala především v lesích východních Krkonoš nedozírnou spoušť. Vichřice postihla celou střední Evropu a řadí se v České republice k těm největším ve 20. století. Většina z nás má ještě v živé paměti ničivý orkán Kyrill z ledna 2007 a to prý byl proti tomu na našem území, co do rozsahu škod, úplný břídil. Na říjen neobvyklá až 100 centimetrová vrstva těžkého mokrého sněhu, napadaná v krátkém čase, spolu s vichřicí vyvrátila a polámala stovky hektarů lesa. Průvodními jevy byly škody na mnoha budovách, zpřetrhané elektrické a telefonní vedení i poškozené komunikace následkem rozvodněných toků po následném tání.

Pro rýchorské patrioty dokonce ta nejkrásnější v Krkonoších. A ne-li v celých, tak ve východních určitě. Jenže čas nezastavíš a příroda se ošálit nedá. Takový pohled na panorama hřebenů s dvojicí Světlé a Černé hory a dominující Sněžkou, jaký znají jen hodně staří pamětníci, který neumělou rukou zachytil i neznámý autor naivního „portrétu" dnes již dávno zaniklé Maxovy chaty, se současným návštěvníkům Rýchor nenabídne, ani kdyby si na upravené vyhlídce stoupali na špičky. Za vše mohou clonící vzrostlé stromy okolního lesa.

Říjen je můj měsíc...ale to už tady bylo, to bych se jen opakoval. V úterý 8. října byl jeden z těch krásných podzimních dnů, dost možná jeden z posledních a obec Svoboda nad Úpou zajistila pro důchodce autokarový zájezd na Rýchory s pohoštěním na Rýchorské boudě. Borůvkové knedlíky jako od maminky i varianta pro masožravce v podobě bramborových knedlíků plněných uzeným jistě nebyly jediným lákadlem, ale fakt je, že se v znovuotevřené restauraci, která s novými nájemci nahradila mrňavoučký bufet, sešlo na 35 výletníků. Známá „děvčata" mě lákala, ať se taky přidám, i když jsem se až dosud jakékoliv činnosti spojené s klubem důchodců instinktivně bránil. Už dávno si nepotřebuju dokazovat, jaký jsem chlapák, ale přece jen, výzva to byla. Celý život se řídím rčením o vrabcích, co se houfujou, zatímco orel létá sám. I když přiznávám, stojí to stále větší úsilí.

Svobodou ještě doznívají ohlasy letošního jubilejního X. ročníku tradičních (a vydařených) Rudolfových slavností, korunovaných velkolepým ohňostrojem a do uší se stále hlasitěji vtírají dotěrné otázky zlých jazyků, proč právě tomuto ne příliš schopnému, psychicky labilnímu vladaři z dlouhé řady Habsburků na českém trůně, který trpěl stihomamem a depresemi a zemřel pronásledován pokročilou syfilidou, jsou novodobé lidové radovánky zasvěceny. Nota bene, když se ke Svobodě nikdy nepřiblížil ani velkým obloukem a jeho každoroční příjezd v čele slavnostního průvodu je záležitost ryze fiktivní. Vím, vím, povýšil svým dekretem z 18. 10. 1580 Svobodu na město! Ještě dříve ale jeho děd Ferdinand I., shodou okolností právě v době, kdy si tvrdě vyšlápl na vzpurná města v Českém království, vytáhl nevýznamné hornické hnízdo uprostřed krkonošských pohraničních hvozdů z nicoty do privilegované společnosti horních měst a obdařil ho rovnocennými výsadami a dosud užívaným městským znakem. A to prosím již 30. 8. 1546, což je stále ještě nejstarší historicky doložené datum o existenci Svobody nad Úpou. Ani v tomto případě to jistě nebylo nic osobního. Každý takový majestátní výnos byl podložen mravenčí prací regionálních lobbistů, majitelů jednotlivých panství a v našem případě hlavně držitelů slibných rýchorských důlních nalezišť s vidinou dlouhodobého přísunu zlaťáků do bezedných panských pokladen.

S vynálezem digitální fotografie a cenovou dostupností i relativně kvalitních fotoaparátů může dnes „sekat" tisíce záběrů doslova každý. Zpracováním na počítači se z nich nechá vybrat i pár opravdu zdařilých, i když je to někdy jen souhra šťastných náhod. S bystrým okem, které vidí i to, co většina z nás mine bez povšimnutí, se však musí člověk narodit. I ve Svobodě nad Úpou je řada úspěšných fotografů, převyšujících běžnou populaci, spokojenou se svými obligátními svátečními snímky dětiček či památečními alby „přepálených" záběrů z dovolené. Mezinárodního věhlasu janskolázeňského barda Bohdana Holomíčka sice zatím žádný nedosáhl, ale hezké a zajímavé obrázky umí ledaskdo. Těžko dnes určit, kdo první vybočil z řady.

Ve stínu stěžejních přelomových událostí „větší" druhé poloviny 20. století leží miliony těch místně ohraničených, intimnějších a mnohdy zajímavějších. „Byl jsem při tom" utrousí obvykle s lišáckým úsměvem přítel Arna při jejich přetřásání. Ne, nechystám na čtenáře geniální mystifikaci jako pánové Šebánek, Smoljak a Svěrák se svým znárodnělým Járou Cimrmanem, ani nemíním obtahovat zrcadlový odlesk poetického příběhu Forresta Gumpa. Arnošt Neubauer je současník z masa a kostí, byť značně polámaných. Shodou historických náhod rodák z Náchoda (*1941), trutnovský patriot a naturalizovaný Pražák, povahou světoběžník, nyní bytem na Benecku a velký ctitel Krkonoš. Od malička vášnivý lyžař, úspěšný automobilový závodník s licencí pilota, dlouholetý člen dadaistického seskupení pražských umělců Paleta vlasti, příležitostný filmový herec a příslušník pražské bohémy „zlatých šedesátých", miláček žen i Štěstěny, můj spolužák a na stará operovaná kolena taky s prominutím tak trochu obchodník s autopříslušenstvím. Tohle všechno spolu možná jednou sepíšeme do knížky. Pro tentokrát využiji jeho fenomenální paměti k připomenutí data 21. srpna.