Freiheit

Sbírání historických mincí patří k ušlechtilým koníčkům, dostupným dnes širokým vrstvám sběratelů. Již v dávných časech patřilo k zálibám společenské smetánky z okruhu šlechty, buržoazie a vzdělanců. I v současnosti je hlavním předpokladem budování sbírky především zájem provázený celoživotním vzděláváním a samozřejmě dostatek finančních prostředků. Začátečníci s čistým stolem začínají obvykle sbíráním dostupného běžného drobného oběživa z celého světa, protože šlehačku v podobě antických platidel nebo větších stříbrných nominálů středověku už zdánlivě vysbírali předcházející generace. Není to tak docela pravda. Velcí sběratelé umírají a ne všechny sbírky končí v regálech muzejních institucí. Na mnoha světových aukcích numismatiky i v nabídkách internetových sběratelských portálů se dá objevit a někdy i docela levně koupit zajímavý přírůstek.

Ateliérová kabinetka rakousko - uherského vojáčka v parádní uniformě s plnou polní dýchne nostalgií i na zapřisáhlého pacifistu, natož na sběratele „stařinek". Tak se přičiněním nějaké dobré duše mezi několika památkami na známé fotoateliéry z regionu ocitla před drahně lety i tato kartička z Jičína, kam většinou rukovali horáci z Krkonoš. Významný jičínský fotograf Josef Picek (1849 - 1915) rodák z Českého Dubu působil v Jičíně od roku 1873, kde zakrátko zakoupil na Husově třídě dům s hostincem, známým od té doby jako „U Picků". Víc informací se ze sice zajímavé, ale prakticky anonymní podobenky vyčíst nedalo. Pomineme - li ty ryze profesionální armádní detaily o výstroji a výzbroji zobrazeného fešného „blátošlapa", jak příslušníci jiných zbraní přehlíživě titulovali nešťastníky, kteří byli odvedeni k některému z početných pluků c. k. infanterie.

Krkonošská výstava v Trutnově v roce 1949 měla velký ohlas přesahující hranice regionu. Mnoho publikací vydaných k této příležitosti je dodnes cenným pramenným materiálem pro badatele. A protože se vedle politických proklamací a budovatelských hesel nesla i v duchu vládce hor Krakonoše, je stále hledanou sběratelskou drobností mimo jiné i originální hliníkový odznáček s jeho rozevlátým portrétním profilem a velkou iniciálou T odkazující na pořádající město. V té je umístěn nápis „Výstava Trutnov" a pod ní letopočet. V roce kulatého 60. výročí události ho sběratel a amatérský řezbář Petr Hnyk z Teplic nad Metují, figurující i v autorském rejstříku časopisu K + JH, vtipně použil jako předlohu k originálnímu narozeninovému dárku pro kamaráda, posedlého sbíráním Krakonošů v jakékoliv podobě. I tímto zveřejněním milého artefaktu znovu děkuji, Petře.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 11/2015

V zakládající obrazové kronice dobrovolných hasičů ze Svobody nad Úpou, která se nějakými spletitými cestami dostala do fondu Muzea Podkrkonoší v Trutnově, je několik výmluvných záběrů staré svobodské zástavby padlé za oběť červenému kohoutu plamenů. Na předchozí část seriálu navazuje sice poničený, ale navýsost zajímavý snímek z velkého hasičského cvičení s transportem vody do výšky pomocí výsuvných žebříků. Při levém okraji jsou minule zmiňované domky číslo 99 a 100 ještě oba pohromadě. Ironií osudu také domek s podloubím v pravém rohu, na jehož požár se hasiči tak pečlivě připravovali, stejně v roce 1957 zahořel a musel být zbořen jako první z celé řady.

Velký bratr a známý práskač internet sleduje nejen velikány dějin, ale někdy, spíš omylem než záměrně, i neznámé nicky z Horní Dolní. Při brouzdání vyhledávači se tak mezi vskutku renesančními osobnostmi někdy zaskvěje i mé nevýznamné a tuctové jméno. Tu mezi historickými badateli a znalci Krkonoš, tu mezi spisovateli nebo filmovými herci. Pochopitelně, že v každé takové zprávě je ukryto racionální pravdivé jadérko, ale! Do velkolepých rozměrů jsem ho vypiplal vlastním úsilím, se kterým zvěst o své výjimečnosti neúnavně rozšiřuju. Netvrdím, že jsem v horách nikdy nebyl, ale mnohem víc informací mám z literatury, starých map a dobových pohlednic. Každému zvídavému tazateli „zasvěceně" odpovím... a je to jako s tím anglickým trávníkem. Když se to dělá trpělivě a pravidelně desítky let, to by bylo, aby se výsledek nedostavil. Něco zbytečného jsem za ty roky i napsal, dokonce i knížku a na dalších se podílel. Přesto když mě někdo osloví „ tak co, ty spisovateli?" cítím spíš hořkost než zadostiučinění.

V pátek 23. října jsme my kluci, co spolu mluvíme (momentálně o chystané výstavě významného sochaře Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší) měli už v devět hodin ráno schůzku v gubernu. Tak mezi sebou my venkovani důvěrně říkáme našemu někdejšímu okresnímu městu Trutnovu. Po jejím skončení jsem u zaslouženého dopoledního kafíčka neplánovaně potkal půvabné žacléřské Jezinky Evu a Vendy, které si téměř v pravé poledne vyjely na veselý výlet na Sněžku. Aktuální zpráva o počasí hlásila zataženo, vítr, 0°C, lanovka v provozu jen na Růžovou horu. Přesto odhodlaně pokračovaly v cestě, takže jsem z toho vytěžil odvoz domů. U nás byl nádherný podzimní slunečný den (kolik asi ještě takových bude?) zlatý říjen, přesně podle mého gusta. Každoročně touto dobou ke konci měsíce, když počasí a stav těla dovolí, chodívám zamykat les. Obejdu obvykle převážnou část svého houbařského revíru, všechna ta požehnaná naleziště, letos však vlivem sucha nezvykle skoupá. Tentokrát jsem v touze dočkat se aspoň průměrného věku dožití českých mužů, což je podle nejnovějších lékařských statistik 74 let, zvolil jen krátké kolečko převážně po vrstevnicích domovského Kravího vrchu. Většinou se i z této oficiálně poslední houbařské vycházky v roce vracím s uspokojivým úlovkem. Letos ani ťuk! Jako správný hospodář jsem naskládal do nezbytného batůžku pár placatých kamenů na opravu suché zídky. Ještě před tím jsem se chvíli kochal pohledem k sluncem zalitým horám od Simoniny vyhlídky na barvami hýřící Slunečné stráni. (Čímž zdravím iniciátorku tohoto poetického pojmenování, které i nejnovější vydání turistických map vytrvale ignorují. Ani přes jedovatou poznámku o „zubech ve skleničce" jsem na ni nezanevřel). Svou beranici z temných mraků na chvíli odložila i královna Sněžka, tak měly holky možná nakonec štěstí. Zíraly i tři srnky zachumlané zdánlivě předčasně do zimních kožíšků. Stejně jako skupinka halekajících turistů v outdoorové módě, spěchající z Rýchor k svobodskému dopravnímu terminálu. Při pohledu na můj zatěžkaný batoh se polo obdivně, polo uštěpačně vyptávali: Rostou, rostou? a neříkejte, že ještě nesete houby? Abych si zachoval glanc, mám pro podobné případy připravenou odpověď: Ne, ne - já jsem byl kroužkovat netopýry!

Nepublikováno

Výstavou k 70. výročí založení ZUŠ v Trutnově v Muzeu Podkrkonoší i při té příležitosti vydaným almanachem školy se jméno jedné z prvních učitelek hry na klavír Miloslavy Bínové jen mihne. Já jsem se s ním sešel poprvé při sbírání materiálu k článku o enklávě Sněžných Domků na Rýchorách v první polovině roku 2003. Nikdy jsem neměl příležitost se s touto vitální ženou, narozenou 2. října 1900 v Praze a od roku 1945 žijící v Trutnově, osobně setkat. Přesto i při minimu informací o její všestranné činnosti smekám. Vedle již zmiňované výuky klavíru se zapsala do dějin Trutnova i jako první rýchorská chalupářka. Do sousedních dvou volných chalup zlákala i své kolegy Irenu Stránskou a Jiřího Halaxu. Tak byla celá enkláva koncem 40. let minulého století v majetku učitelů tehdejší hudební školy.