Freiheit

První letošní sběratelská akvizice, nabízená doslova „za hubičku", získaná symbolicky hned na Nový rok 1. 1. 2016, jsou dvě barevné varianty téhož odznaku, vydaného vedením Krkonošských papíren k 100. výročí založení svobodského závodu bývalé firmy Piette. Výtvarně nevynalézavý a době poplatný odznáček na jehle, provedením však stále ještě kvalitní výrobek s poctivými barevnými smalty, vyrobený právě před 50. lety, připomíná hned několik výročí.

Na začátku nebylo slovo, ale obyčejný šedivý balvan, jakých jsou kolem nás miliony. Jen s tím rozdílem, že tenhle se povaloval na světoznámých nevyčerpatelných nalezištích achátů v Rio Grande do Sul na druhém konci zeměkoule v daleké Brazílii. V dávných dobách geologických procesů, kdy prázdné bubliny ve vulkanitech postupně vyplňovaly horké roztoky s velkým obsahem oxidu křemičitého, v nich vznikaly v závislosti na momentálních podmínkách koncentricky vrstevnaté pestrobarevné minerály, tvořené směsí proužků křemene, chalcedonu a opálu. Pro svou výraznou kresbu se širokou škálou barev a skelný hedvábný lesk po vybroušení i relativně snadnou opracovatelnost je achát vyhledávaným materiálem brusičů kamene od pradávna. Jeho tvrdost je na známé Mohsově stupnici někde mezi 6 - 7, takže jej dokázali opracovávat již pravěcí Skytové. Název mu dali staří Řekové podle historického naleziště u řeky Achates (dnes Dirillo) na Sicílii. Jako oblíbený a vyhledávaný drahokam jej znala antika, středověk i renesance a mistrné artefakty vynikajících umělců všech dob obdivoval i velký sběratel na českém trůně Rudolf II. v jehož kunstkomoře zaujímala díla s acháty nejpřednější místa.

2016

Tentokrát je mé novoroční přání poněkud zvláštní. Nastávající rok je pro naše město Svobodu nad Úpou významný mimo jiné také po dlouhodobých průtazích konečným uvážlivým souhlasem zastupitelstva s vydáním souhrnné výpravné publikace o její historii. V tomto rozsahu a v češtině bude vůbec první po Demuthově společné vlastivědě Trutnovska z roku 1901 a útlém svazečku sekretáře Bernarda Hampla se stručným výtahem z obecní kroniky, starým už také 90 let. Komplexní pohled na dějiny a dostatek kvalitních ilustrací si vyžádá nemalé náklady. Aby neleželo vše jen na bedrech obecního rozpočtu, může přispět podle svých možností opravdu každý - viz „Pokračování článku". Nezastírám, že své osmnácté housle v kolektivu autorů fidlá i moje maličkost. Na pevně dohodnutý honorář však nemá výnos veřejné sbírky pražádný vliv. Všem milovníkům Svobody nad Úpou přeji zdravé srdce na pravém místě.

Je pokročilý čas adventní a téměř v každém městě probíhá výstava betlemářských skvostů z muzejních sbírek, i moderních výtvorů profesionálů a lidových tvůrců ze všech možných a někdy i nepředvídaných materiálů. Dříve bývaly jesličky téměř v každé krkonošské chalupě a zbožní horáci je právě v tento čas snášeli z půdy, aby se zas po roce na Vánoce zaskvěly v plné kráse pro potěchu domácím i příchozím. Tam, kde dřevěné figurky vyřezával během roku sám hospodář, se stavěcí betlémy rozrůstaly i do gigantických rozměrů a postupně zabíraly velkou část světnice. V rodinách domácích tkalců dokonce za tím účelem rozebírali na čas svátků stav, aby se všechno i se stromečkem vešlo. Ti nenadaní se spokojili nalepovacími papírovými betlémy významných malířů, zakoupenými v papírnictví, nebo sériově vyráběnými dřevěnými figurkami lidových řezbářů z Orlických hor, kterým se dnes běžně říká králické, z vánočních jarmarků. Nesourodá anonymní sbírka polámaných daráků jmenované provenience, poslepovaná z trosek několika betlémů, vznikala v šedivých 70. letech minulého století systémem „každý pes jiná ves" drobnými nákupy v prodejnách starožitností i z darů přátel. Na několika stupních přenosné základny jsou napevno rozmístěny typické komerční prvky lepenkové architektury s ústřední jeskyňkou, vše dodatečně spoře osvětlené několika elektrickými žárovkami. Vestavěný hřebíčkový hrací strojek kolem dokola vybrnkává vánoční šlágr Stille Nacht a v hemžení lidiček spěchajících poklonit se Ježíškovi se klidně pasou ovečky. Scenérie fádní a stokrát viděná v honosnějším a reprezentativnějším provedení ničím nevyniká. Jen snad drobným době poplatným sarkasmem v nápisu na rozvinuté stuze archanděla zvěstovatele místo obvyklého „Gloria". „Dejte pokoj lidem dobré vůle". Tuctový, obyčejný, nezajímavý, což ještě umocňuje neúmyslně rozmlžená fotografie. Ale je náš!

Hezké Vánoce.

Nepublikováno

Vážený příteli, dnes jsem si konečně vyzvedl u našeho sběratelského kolegy, a mého kamaráda Güntera avizovanou knížku. Myslel jsem, že mě, pravidelného čtenáře Tvého blogu a šťastného majitele řádky Tvých knížek nic nepřekvapí. A vida - jiný formát, poctivá vazba a pevné desky, jiný výběr ilustrací... Ale pořád je to ten starý dobrý Egon, čtivý a inspirující s novými a novými příběhy ze života, vlastními i naposlouchanými, společnými pro naši válečnou i krátce poválečnou generaci. Pokaždé se zpětně divím, jak je to možné, že mě to taky nenapadlo „dát na papír", když jsou mnohé ty zážitky tak živě podobné, jako bychom je žili přes kopírák. V mých vzpomínkách souzní i některé trefné popisy reálií Tvého města pod Ještědem, kde jsem prožil několik veselých měsíců ve službách československé armády u chemiků v horních kasárnách v autokursu na plnohodnotného řidiče veškerých vojenských vozidel II. třídy, kdy jsme si lámali zuby na záludnostech provozu přes pověstné Šaldovo náměstí , po kterém se určitě nestýská ani těm nejzatvrzelejším libereckým staromilcům. Vzpomínám na noční úprky ulicemi z tanečků v kavárně Nisa, abychom stihli nepřetáhnout vycházku i na sváteční odpolední lelkování městem plným místních krasavic, kde jsem měl pocit relativního bezpečí, protože výskyt lampasáků na metr čtverečný byl, alespoň zdánlivě, daleko nižší než v mé domovské posádce v Litoměřicích. Závidím Ti ten přetlak, se kterým sypeš knížky doslova jako z rukávu jednu za druhou a ačkoli píšeš stále o tomtéž, pořád máš co psát. A skláním se před Tvou velkorysostí, se kterou mi je nezištně posíláš darem. I když dobře víš, že jsem lempl, lenoch a neumětel, který se Ti kromě poděkování nikdy nedokáže revanšovat. Nemluvě o naivní propagaci Tvé velikosti, kterou vyháním těch několik málo čtenářů mých stránek na Tvůj blog. Takoví jsme ale my, horáci z Krkonoš - co na srdci, to na webu. Komu čest, tomu čest!

Nepublikováno

Když krátce po svém nástupu do svobodských papíren vyfotil mladý inženýr Jaroslav Morávek tak zvané staré bělidlo s číslem 79 na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. poblíž zaměstnanecké vily firmy Piette kousek za sokolovnou, byl to už značně vybydlený chátrající dům, který držela pohromadě pouze skutečnost, že squatteři byli tenkrát ještě neznámý pojem. Svým rozlehlým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou se už v době výstavby v roce 1778 výrazně lišil od chaloupek trochu níž na protější straně silnice. V polovině 19. století ho vlastnil barvíř a bělič plátna Johann Ettrich (*1812) příslušník světoznámého svobodského rodu, který vlastně vydupal ze země základ Piettovy papírny, když přestavěl starý vysloužilý hamr. Později obýval dům Piettův švagr a spolumajitel továrny, původně pražský hostinský Franz Holub, jehož dcera Paula se provdala za jednoho z prvních významných fotografů Krkonoš a zakladatele dodnes existujícího pražského fotoateliéru Langhans. Syn Franz von Holub to v Rakousko - Uherské monarchii dotáhl až na admirála a velitele válečného námořnictva v závěru Velké války. Tomu říkám dějiny!

V listopadovém čísle K+JH / 2015 popsal autor Ondřej Vašata nerealizovaný projekt Národního domu ve Vrchlabí z roku 1913. Sběratelé notafilií, specializující se na nouzové poukázky a různé kuriozity, se už možná někdy setkali s droboučkou sbírkovou poukázkou v hodnotě 2 haléřů s naivní vlasteneckou výzvou na podporu jeho výstavby. Jednostranně modře potištěný papírek o rozměrech zhruba 6 x 4 cm má uprostřed vkomponovaný obrázek soutěžního návrhu Národního domu od architekta Václava Frýdy v podstatě totožný s propagační pohlednicí z téhož období. Je velmi pravděpodobné, že zadavatelé stavby z Národní jednoty severočeské nechali vytisknout, tak jak to bylo v podobných případech obvyklé, více variant. Možná rozměrově i barevně odlišných a hlavně s větší nominální hodnotou pro štědřejší dárce. I uvedené dva haléře měly v předválečné rakousko - uherské korunové měně jistě svoji váhu. Drobný nominál však zřejmě cílil na nejširší členskou základnu a nemajetné sympatizanty české menšiny v převážně německém prostředí Vrchlabska. Kolik se asi podařilo tímto způsobem shromáždit financí a k jakému účelu byly nakonec použity, když k realizaci projektu nedošlo, zůstává nezodpovězenou otázkou. Podobné dohady by jistě potvrdil nebo vyvrátil hlubší badatelský průzkum, který většina sběratelů bohužel zanedbává.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2015