Freiheit

Někomu stačí docela málo. Třeba navštívit krámek se starožitnostmi a ve vitrínce přeplněné drobnými zbytečnostmi objevit dřevěnou figurku nejznámější krkonošské celebrity. Za pár peněz radost převeliká! Krakonoš byl nejspíš zamýšlen jako rozmnožení zástupu daráků z Krkonoš do nějakého originálního betléma. Nenechte se zmást fotografií. Postavička horského obra je vysoká pouhých 14 centimetrů a nese všechny charakteristické znaky lidové řezby betlémářů z Orlických hor, pro které se vžil termín „králické figurky". Jen samorostlá dýmka pravobočka a hůl - kohátek jsou dodatečné doplňky za evidentně chybějící původní. Možná se mýlím a pána hor vyřezal jen tak pro radost nějaký zručný krkonošský horal inspirován řezbářskou školou bezejmenných umělců, jejichž téměř sériové betlémové figurky se kdysi prodávaly i jednotlivě na jarmarcích s puncem „made in Králíky". Anebo je to úplně jinak a jde jen o další z řady suvenýrových artiklů z minulosti, které mé bystré oko, vycvičené na Krakonoše a Rýbrcouly všech velikostí, rozličných materiálů i provenience, dosud nezaznamenalo. Ať tak, či tak, byl jsem i bez Ježíška ve správný čas na správném místě, šťastný jako malé dítě, když můj idol odešel se mnou.

Nepublikováno

aneb Píseň strašlivá o Golemovi - Variace na renesanční téma. Muzikantova písnička. Česká písnička. Píseň spokojeného člověka.

Škoda lásky. Lily Marlene. Se zpěvem a smíchem. Vyvalte sudy. Zítra se bude tančit všude. Všichni jsme mladí. Hurá písničky! To tenkrát v čtyřicátom pátom. Ze soboty na neděli. Když jsem já byl tenkrát kluk. Jednou ráno. Šel Frantík kolem zahrádky. Po starých zámeckých schodech. Strahováček. Chlap ze stránky 5. Obyčejný muž. Sonny boy. Se svou kulhavou kobylou. Píseň svou mi tenkrát hrál. Kosí fox. Sladké mámení. Ve stínu katedrál. Postavíme most přes minulost. Pionýři, pionýři. Svět patří nám. Hej rup. Proti větru. Kupředu, zpátky ni krok. Až na vrcholky hor. Směr Praha. My jsme děti republiky. To my ženem čas. Stavíme nový svět. To rád si nechám líbit. Tam za tou duhou. Quadalcanal. Přízraky. Světla promenád. Krajina posedlá tmou. Koukej, se mnou si píseň broukej. O bláznech. O nás dvou. Dnes není všední den. Od zítřka máme dovolenou. Je to paráda. Jasná zpráva. Já budu chodit po špičkách. Money, money, money. Mám jednu ruku dlouhou. Hele lidi. Hlupák váhá. Brno je zlatá loď. Rychlík jede do Prahy. Oranžový expres. Praha je krásná. Když je v Praze hic. Pražákům těm je hej. Nonstop.

Chybovat je lidské. To věděli už staří Řekové i Římané a písemně zaznamenal Seneca starší. Latiníci jistě doplní, že i s druhou částí moudrého úsloví - trvat na omylu je hloupé - ho často užíval ve svých projevech filosof, politik a pohotový rétor Cicero, významný křesťanský spisovatel svatý Jeroným a řada dalších učenců starověké antiky. Některé omyly jsou však systematicky vyhledávané a ceněné, především mezi sběratelskou cháskou určitých oborů. Například numismatici hodnotí každý zmetek, který unikne oku kontrolora v mincovně a dostane se do peněžního oběhu, jako vzácnou variantu, jejíž finanční ocenění někdy několikanásobně převyšuje dokonalý odražek. Stejně tak notafilisté pečlivě zkoumají každou bankovku, jestli nemá náhodou pootočený vodoznak, nebo při tisku špatně nastavený číslovač. Nemluvě o filatelistech. Ti dokážou o deskových vadách jedné jediné známky, konkrétně třeba červené 10 haléřové z počátků Československé pošty od Alfonse Muchy se siluetou Hradčan (abychom zůstali na domácí půdě) pořádat dlouhá symposia. I sběratelům pohlednic už jistě prošla rukama nejedna kuriozita vzniklá vlastně omylem. Názorně se to nechá dokumentovat i na několika příkladech svobodských „čumkaret". Hned čtyři popletené exempláře jsou z období druhé světové války, kdy Svoboda nad Úpou s celou oblastí tak zvaných Sudet patřila k německé Třetí říši. Shodou okolností jsou všechny z vydavatelství Walter Staudte v dnešní Jelení Hoře.

Sedím na mezi v obnošeném c.k. mundůru od Piavy z té velké války, starý muž s holí a dumám, jaký to všecko v životě mělo smysl. Tak sugestivně na mě zapůsobila rychlými tahy načrtnutá kresbička s neznámou signaturou, zamýšlená nejspíš jako pohlednice s pozdravem z fronty, kterou jen nikdo nikdy neodeslal. A co já a moje vojenská kariéra? Ač válečné dítě a založením pacifista jsem měl vlastně štěstí. Řinčení zbraní v boji „na život a na smrt"znám jen z klukovských her. Ach ano, tam někde v hloubi let jsou celé dva roky povinně prožité v armádě, která prý dělala z kluků chlapy, ale snad to bylo bez následků.

Pršelo, blejskalo, jen se lilo! Na horách padaly ledové kroupy jako holubí vejce. Vyplašený poseroutka Vochomůrka se v dřevěné chaloupce ukryté v mechu a kapradí klepal pod pruhovanou peřinou a strachy ani nedutal. Zato nebojácný junák Křemílek jako správný horák si tu neuvěřitelnou slotu dokonce užíval. Radostí poskakoval na jedné noze mezi studenými kapkami prostřídanými s kousky ledu a jen v duchu hýkal rozkoší. Dobře věděl milé děti, že v lese se zásadně hulákat nemá. Pravda, utržil pěkných pár pumelic do klobouku, ale když se Krakonoš dosyta vyřádil, docela to malému hrdinovi uprostřed té bílé spouště slušelo.

Když jsem před šesti lety v časopisu Veselý výlet v článku nazvaném Schwarzenbergové pod Schwarzenbergem psal o posledním zmizelém mezníku vlčického panství s erbem tehdejších pozemkových majitelů Schwarzenbergů, dochovaného na území Janských Lázní, který se zakrátko objevil ve sbírce podobných hraničních kamenů v zámeckém parku Lázní Bělohrad, dovolil jsem si s notnou dávkou optimismu zavěštit, že se kámen jednou do Janských Lázní zase vrátí. Netrvalo to ani tak dlouho a mezník, který jsme tenkrát s vydavatelem časopisu Pavlem Klimešem u zámku v Bělohradě vyfotografovali s chybnou popiskou jako Schaffgotschský, je zpět.

Těm spoluobčanům, kteří občas zajdou na svobodský hřbitov, jistě v poslední době neunikl zvýšený stavební ruch. Po generální opravě západní části obvodové hřbitovní zdi, prováděné v minulém roce, se v letošním jaru dočkala i část u hlavního vchodu, včetně budovy bývalé márnice. Letitou patinou pokrytá makovice na štíhlé věžičce spustila lavinu dohadů o jejím chybějícím zakončení. Sháňka po dobových fotografiích bohužel nepřinesla jednoznačnou odpověď. Byl na úplném vrcholku nevelké věže, dosedající na střešní hřeben osmibokou otevřenou lucernou, původně vybavenou i zvonkem, prostý kovový křížek nebo jen dřevěná hrotnice? Či snad dokonce větrná korouhvička? Po rozhodnutí, že věž bude za účelem výměny uhnilých dřevěných částí vazby snesena jeřábem a opravena na zemi, bylo již naprosto zřejmé, že se docela objemná makovice otevření nevyhne. Co kdyby byl uvnitř uložen důležitý vzkaz předešlých generací - nějaký drobný předmět nebo listina dokumentární hodnoty, což bývá v podobných případech téměř pravidlem. Ve středu 18. května v pravé poledne byla makovice za účasti svědků s fotoaparáty v pohotovosti v napjatém tichu otevřena. Překvapení jako v srpnu 1966 u otevření makovice z věže staré radnice se ale nekonalo - tentokrát byla prázdná. Dušičkové téma se tak dostalo na červnové stránky a jistě neuškodí osvěžit si v paměti, co o hřbitovech ve Svobodě nad Úpou víme.