Freiheit

Odstrašující příklad, kam až může dospět nepovedená privatizace objektů někdejšího ROH, je denně na očích téměř uprostřed Janských Lázní. Kdysi známá a navštěvovaná zotavovna s době poplatným názvem Rudá hvězda, již drahně let vybydlená, chátrá a prorůstá křovím. Tak ji na svých toulkách krajinou zachytil letos koncem března svobodský dokumentarista Alois Miláček. Ponechme stranou spekulativní záměry majitele, které se na lukrativním místě v intravilánu perspektivního horského střediska přímo nabízejí, a povězme si něco o šťastnějších letech výstavné dřevěné budovy, známé v dávnější minulosti jako vila Walzel. Krátce po skončení bojů prusko - rakouské války na Trutnovsku, si v rozvíjejícím se lázeňském sídlišti, které se roku 1867 osamostatnilo od Svobody nad Úpou, postavila honosnou vilu s číslem 48 rodina textilního magnáta Klemense Walzela, honosící se od roku 1873 dědičným šlechtickým titulem rytíři von Wiesentreu. Klemens byl jedním z hlavních iniciátorů postavení místního katolického kostela a osobně daroval do věže čtyři zvony, vysvěcené pražským arcibiskupem hrabětem Schönbornem v létě 1885. Spolu s významnými regionálními podnikateli Wihardem, Steffanem, Faltisem, Haasem, Duncanem, Piettem a dalšími přispěli v počátcích rozmachu samosprávné obce výstavbou svých architektonicky zajímavých vil k pestrému koloritu lázní.

U nás v Krkonoších se traduje, že Krakonoš je všude kolem nás, na horách i v podhůří. My zasvěcenější víme, že ho lze potkat i v jiných horách staré dobré střední Evropy. Jeho přítomnost v pohoří Harz je historicky známá a doložená sérií kouzelných pohlednic malíře Franze Heinricha Rowlanda. Mnohokrát byl spatřen i v Alpách nejen v Tyrolsku. Navíc má ledaskde své početné sourozence. Jeden z nich se na přelomu 20. století potuloval v lesích „Mlýnského údolí" v německém knížectví Sasko - Altenberg poblíž městečka Eisenberg u Thüringenu. Přestože byl rodákem z Lipska, byl Carl Friedrich Kühn řečený „Wacholder Erich" (snad Jalovcový?) ale taky „Berggeist Rübezahl" (horský duch), chodící v horalském kostýmu s dlouhým zeleným pláštěm a poutnickou holí, považován za typickou lokální „Železnohorskou" veličinu. Jako horský vůdce prováděl výletníky v počátcích hromadné turistiky krajinou Mühltalu a jeho impozantní postava se stala vděčným námětem tamějších pohlednic. Potkat ho takhle v Obřím dole, jeden by se i spletl. Až na ten slamáček - ten by si Krakonoš na hlavu nejspíš nenasadil.

Nepublikováno

Bylo - nebylo. Jak ten čas letí! Ale spíš bylo, milé děti. Kdesi, za vysokými horami a hlubokými lesy, v malebném údolí městečko je. Něco si o něm dneska vygooglujem. Kde jsou ty hory, kde je ten les? Jak se tam žije? Jaká je nedávná jeho historie. A proč je tak málo sdělná, jindy tak pestrá a mnohomluvná, matka nejednoho zdroje - Wikipedie? Na co nestačí ani hlava dědova, kronika na věky věků uchová. Tak seďte tiše jako myšky, něco vám přečtu z té tlusté knížky. Předkové ji pro vás začali psát, poprvé česky po roce devatenáct set padesát.

Bernatschek jako Bernatschek. Hodinky jako holínky - obojí se natahuje. Nedávná přednáška Mgr. Petra Fuxy v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově na ožehavé téma působení Werwolfu v roce 1945 na Trutnovsku a Broumovsku s podtitulem - Skutečnost, nebo mýtus? - vynesla znovu na světlo i rozporuplný příběh učitelky Olgy Bernatschekové z Velké Úpy. A s ním pochopitelně, alespoň pro mě, tradující se nejasnosti z jejího rodinného zázemí. Především fatální záměnu jejího otce a bratra se stejným jménem Heinrich Johann Bernatschek. Oba byli vystudovaní učitelé a oba si nechali říkat Hans. Bernatschek senior měl ve stolní společnosti „Ecke Freiheit" spolkovou přezdívku (volně přeloženo) Hans nemluva a zemřel už v roce 1912, junior zmizel na jaře 1945 jako pára nad hrncem a je od té doby údajně pohřešován. Písemné prameny, jako sčítací archy a adresáře jsou jen ze staršího období a ani v pozdějších německých pramenech, včetně přepečlivých internetových genealogických stránek Siegharta Rinda, který má na region Podkrkonoší úzkou osobní vazbu, není jednoznačně jasno. A pak si ty „Bernáčky" člověk nemá plést. Jenže pořádek být musí! Nebo by aspoň být měl. Nikdo jiný to asi neudělá, tak se o to teda pokusím:

...ale mohl by být, namítne věčný optimista. Neskrývaná nostalgie a trochu i závist dýchne na diváka z náhodně objeveného obrázku, ve kterém by jen hodně staří pamětníci ze Svobody nad Úpou poznali výřez z barvami hýřící scenerie systematicky budovaného parku u vily nejvýznamnějšího místního podnikatele Prospera Piette - Rivage. A jen velký znalec poměrů by si odvážil tipnout autora, kterým je s největší pravděpodobností snaživý a nesmírně plodný maršovský malíř Heinrich Bernatschek, podepisující svá díla jako Hans. Narodil se 4. 8. 1894 v Janských Lázních a od roku 1945 je pohřešován. Jeho práce jsou velmi často připisovány jeho stejnojmennému otci, Heinrichu Johannovi (*3. 11. 1869 v Bernarticích), který učil na Pietteho původně soukromé škole v Maršově I., kde v čp. 82 v roce 1912 zemřel. K určujícím indiciím patří nejen to, že měl autor díky rodinnému zázemí k papírenskému podnikateli blízko, ale i srovnání s jeho rozměrným obrazem Maršova I. se školou a kostelem sv. Josefa, který je v majetku potomků vzácného člověka, šlechtice a humanisty, osvíceného podnikatele a mecenáše, „otce Krkonoš" a budovatele uvedeného parku.

Ačkoli jsem se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse, stála má kolébka na dobré adrese. V Americe! A i když je ta moje Amerika jen zapomenutá osada o několika domcích, rozhozených podél silničky z Náchoda k domovskému Dobrošovu, slovo samo o sobě má stejný zvuk jako vzdálený obdivovaný kontinent za po jménu spřízněným oceánem. Jeden můj nejmenovaný starší spolužák z trutnovské základky, Jirka Vrbata, mi dokonce ne zrovna dvakrát vynalézavě vymyslel přezdívku Tichý Američan. Bylo to mnohem dřív, než spisovatel Graham Greene pustil do světa svůj nejznámější stejnojmenný román. A to už ani nepřipomínám normalizační filmovou špionážní slátaninu Tichý Američan v Praze z roku 1977. Pak jsem se několikrát stěhoval, ale mému uchu lahodí nejvíc zvuk jména současného bydliště - Svoboda. Za komárů se o ní potajmu říkalo, že je jediná v republice. Trochu to sice snižuje zbytečný přílepek „nad Úpou", který však plně vynahradilo náměstí Svornosti. Odtud jsem sice po letech ponížil na Kraví vrch, jen pár metrů od hřbitova, i když prakticky měřeno nadmořskou výškou, je to vlastně povýšení. Nemluvě o tom, že s rostoucí výstavbou dostalo jihozápadní úbočí kopce, kde se kdysi pásávaly krávy přijatelnější vzletné jméno Sluneční stráň.

Mezi historickými knižními značkami svobodských čtenářů je stále co vybírat. Několik zajímavých exlibris již bylo v této rubrice během let publikováno. Většinou šlo o výtvory pilného maršovského učitele Hanse Bernatschka, který si tak nejspíš přivydělával k tradičně hubenému kantorskému platu. Vedle kumpánů ze stolní společnosti Ecke Freiheit, rodinných příslušníků a kolegů ze školy, vytvořil majetnickou značku do knih i pro řadu místních podnikatelů. Jednou z nich je uvedený exemplář. Jeho zajímavou předností není ani tak diskutabilní umělecká hodnota, ale vkomponovaná firemní značka prosperující strojírny, založené původně jako umělecké zámečnictví v roce 1893.