Freiheit

Letošní stoleté jubileum od vypuknutí do té doby největší války na evropském kontinentu, které jsme si pro její globální rozšíření uvykli říkat první světová, oživilo vzpomínky na množství mužů z Krkonoš, kteří v uniformách rakousko-uherské armády bojovali na všech frontách. Je docela s podivem, kolik jich, ač suchozemci, sloužilo u námořnictva, nebo u nejnovější složky ozbrojených sil válčících stran, letectva. Letecké eso Eugen Bönsch z Luční boudy vzdušné souboje přežil a i díky našemu časopisu je veřejnosti poměrně známý. Na opačném konci pomyslného seznamu je řada pozapomenutých jmen těch, kteří padli. Teprve osmnáctiletý pilot, desátník Vinzenz Jeschek patřil k vůbec nejmladším vycvičeným stíhačům leteckých sil monarchie nasazeným do bojů. Narodil se 22. 1. 1900 na úpatí horských hřebenů v Prostředním Lánově na Vrchlabsku. Ve farní matrice křtů od roku 1900 byl pod pořadovým číslem 11 zapsán jako Vincenz Franz Ježek česky, stejně jako jeho otec Ignaz Ježek, zámečník původem z osady Kovářská čp. 7. Matka Františka Antošová pocházela z Branné čp. 173.

Zprofanovaná zkratka dávného říjnového převratu byla velkou část minulého století spojována trochu paradoxně s listopadem, jako ostatně mnoho dalších pojmů z komunistické dílny, které byly obvykle něčím jiným, než za co se vydávaly. V tomto konkrétním případě za vším vězí jen pouhý pozdější přechod rodící se země „kde zítra znamenalo včera" z Juliánského na v pokrokovém světě dávno zavedený Gregoriánský kalendář. V České republice je letošní říjen ve znamení především komunálních voleb, které mohou výrazně zamíchat se zastupitelskými orgány obcí a měst. Ta stále méně frekventovaná zkratka mě napadla jako oslí můstek k velké říjnové samosprávní rekapitulaci. V červnu roku 1964 také proběhly v tehdejším Československu volby a padesátileté jubileum je dostatečný důvod k malému ohlédnutí. Jediná vládnoucí strana měla tenkrát stále ještě otěže pevně v ruce, ale „zlatá šedesátá" s politickým táním se drala do dveří, aby je násilně zabouchl až vpád bratrských armád o čtyři roky později. Nemíním zabřednout do hlubokomyslných politických komentářů a omezím se jen na stručné představení zvoleného zastupitelstva, jehož výrazně nejmladším členem byla tehdy moje třiadvacetiletá maličkost.

Kdyby Alenka něco sbírala, nemusela by za divy mizet v králičí noře ani za zrcadlem. Stačilo by jí každoročně poslední víkend v září navštívit vyhlášený sběratelský jarmark pod širým nebem v Jelení Hoře na dohled od pro nás odvrácené severní strany krkonošských hřebenů. Rozsáhlé rušné centrum největšího města Jelenohorské kotliny s téměř 90 000 obyvateli se na dva dny v roce mění v orientální tržiště, velkolepou galerii, obří antikvariát, po celém Radničním náměstí i pavučině přilehlých ulic a uliček historického Hirschbergu rozprostřené prodejně antikvit, nad jejichž nabídkou bledne aukční síň Sotheby´s s Dorotheem dohromady, s originálními starožitnými artefakty vedle množství novodobých replik i vyložených padělků či autentický bleší trh se záplavou užitých předmětů, nádobí, nástrojů, nářadí a použitelných i nepotřebných krámů všeho druhu. Lákavé výrobky ze skla, porcelánu, kovů všech barev, dřeva, textilu i kamene, archeologické nálezy, zbraně všech epoch, šperky, mince, odznaky, pohlednice, cetky, cetky, cetky. Jezdím tam se stejně postiženými kamarády už několik let za atmosférou a halasem smlouvání, údivu i zklamání v polštině, němčině a poslední dobou stále intenzivnější češtině, ani ne tak za nákupy, jako spíš „na čuměnou". V tom vytržení z reality a sběratelském transu snad ani s chladnou hlavou nakupovat nejde. Přesto si pokaždé nějakou drobnost, která vzbudí můj zájem a nijak neohrozí skrovnou zásobu grošíků v mé kapse, přivezu.

Díky laskavosti autora Egona Wienera mi v knihovničce přibyla další z místopisných publikací tohoto neobyčejně plodného libereckého spisovatele a patriota Jizerských hor. Tradičně sličně vypravená knížka s všeříkajícím názvem „Od Lužických hor k Lužické Nise - Hrádek nad Nisou - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice" je tentokrát věnována Wienerovu skoro rodnému městu a z textů je patrné, že ho dobře zná a má opravdu rád. To jsou ty pověstné kuličky s kluky ze Sudet na březích Kristýny, zatopeného lignitového lomu nad někdejším Geršdorfem. Egonovo psaní mě zaujalo už před lety, když jsem objevil na internetu jeho blog http://egonovypohledy.blogspot.cz/ . Od té doby obdivuji jeho košatou češtinu s nevyčerpatelnou slovní zásobou, hlubokou znalost tématu, podpořenou na vlastní kůži zažitou zkušeností, vynalézavost při hledání námětů a hlavně ten tvůrčí přetlak, který jej nutí chrlit slova, věty i odstavce, tak jak to sám vyjádřil v předmluvě a já jen epigonsky opsal do nadpisu mého vyznání.

Tenhle ptáček vyrůstal pod křídly Jestřába a jistý čas hnízdil v Krkonoších, konkrétně v Peci pod Sněžkou. Ornitologové mohou zůstat v klidu, to je jen pokus představit v roce významného výročí HS nějak originálně dobrodruha Karla Brabce. Podle jeho vlastních slov spíš „dobrého druha", statečného chlapíka s pestrým životopisem, kamaráda zoceleného komunistickým kriminálem, vodního skauta se srdcem závodníka, pro kterého neexistovaly žádné hranice, mezi přáteli oblíbeného společníka, odbojáře a agenta - chodce. V jeho případě spíš plavce.

S nástupem měsíce září končíval bezstarostný čas prázdnin a dlouhé letní dovolené, kdy v novinách, stejně jako dnes v televizi, vládla okurková sezóna. Čas žňových brigád a sběru hojných darů lesa v podobě voňavých jahod, sladkých malin, šťavnatých borůvek a při dobré vůli Krakonoše i rozličných hub a houbiček. Čas, kdy se národ odpočatý vracel na svá pracovní místa v továrnách, úřadech, obchodech a školách. Ani tento letitý pořádek už neplatí, tak jako kdysi neplatil na venkově, kde byla práce celoročně „od vidím do nevidím". Svoboda nad Úpou svou velikostí a sousedskými vztahy odjakživa spíš vesnice než město, i když opravdových sedláků tu nebylo nikdy moc, bývala obklopena nudličkami políček a travních zahrad rozsetými po stráních, které postupně pohltila výstavba nebo les. Připomeňme si doby z hlediska historie jen nedávno minulé několika nostalgickými obrázky, z nichž většina je starší jen něco málo přes půl století.

Při každém objevení další neznámé fotografie z tisíců profesionálních pohlednic a nespočítatelného množství amatérských snímků Jindřicha Buchala - Beneckého, Krakonoše na plný úvazek, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 130 let, mi znovu a znovu defiluje před očima bezděčné srovnání s desítkami dalších představitelů nejvyššího pána nad Krkonošemi. Ti první následníci jako pan Podstata, Klíček, Umlauf nebo Pechan a s přimhouřením oka, ať mi promine, i trochu přezdobený, dosud kralující pan Jirouš, uplatnili především svou fyzickou podobu se všeobecnou představou o Krakonošovi a jedinou stylizací jim byla „civilně" působící lesnická uniforma, v mnoha případech patřící k jejich povolání a typická fajfka i dávno nefunkční hůl. Působili, stejně jako první a nejpopulárnější ryze český poválečný Krakonoš pan Buchal, důstojně a uvěřitelně jako přirozená součást krkonošské přírody, skoro jako by byli jedním z horalů. Ani oni však v mých očích ve srovnání neobstojí. Možná i proto, že bývalý benecký fořt byl první můj Krakonoš poznaný osobně ve vnímavém věku na hranici dětství a chlapectví, navíc uprostřed svého království, při mém prvním výstupu na Sněžku začátkem léta 1949.