Freiheit

Stejně nepatřičně jako příslovečná podvržená snůška kukačky do hnízda drobných ptáčků zpěváčků působil netypický dům číslo 66 na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Mezi historickou zástavbou řadových přízemních renesančních městských domů s jednoduchou dřevěnou lomenicí předsazenou na sloupech podloubí, nesoucích v sobě neskrývaný odkaz gotického tvarosloví přenesený ze sousedního Slezska, společnou především pro hornická města východních Krkonoš - Vrchlabí, Žacléř, Svobodu nad Úpou a částečně i Černý Důl - podobajících se svým jednoduchým svislým bedněním štítů, zdobených po přestavbách následkem častých požárů nanejvýš střídáním svislého a šikmého kladení prken doslova jako vejce vejci, je nezvyklý tvar barokního štítu krajně neobvyklý a ojedinělý. Žádný jiný není na dochovaných fotografiích ve Svobodě doložen.

Tak jako se u nás v Úpském údolí až do nedávna tradovalo, že aspoň jeden člen z každé rodiny někdy pracoval, pracuje nebo bude pracovat v papírnách, těžko byste v Žacléři hledali mužského, který v životě nefáral v dolech. Proto jsou osobní fárací různě tvarované známky havířů s čísly jako základní registrační prostředek na tabuli v cáchovně každého dolu všeobecně známé. O těch ale řeč nebude. Každý sběratel mincí mi dá jistě za pravdu, že má někde v šuplíku i několik kulatých plíšků, které se tváří jako mince, ale mince to nejsou. Jde o účelové známky, žetony i nouzová platidla, které se v posledních letech s přibývající odbornou literaturou a dostupnými informacemi na internetu, staly módním sběratelským oborem. Jsou vyrobeny většinou z obecných kovů a patří k poměrně častým nálezům hledačů s detektory, kteří bez aktivní spolupráce s muzei jen drancují archeologické památky. Když dosloužily, nebyl nijak zvláštní důvod je schraňovat, jejich náklad býval proti běžným oběhovým platidlům nepatrný, počítaný řádově ve stovkách, výjimečně tisícovkách kusů, a tak není div, že se jich v některých případech zachovalo velice málo. To je nejspíš i případ několika účelových známek užívaných prokazatelně v žacléřském uhelném revíru.

Hudebně vzdělanějším ctitelům popíku se jistě prvoplánově vybaví populární těleso pilotované frontmanem Jiřím Macháčkem, roduvěrným Trutnovákům, absolventům základní školy „U letadla" zas vypreparovaný památník čs. letců, který nakrátko vystřídal sovětský tank po jeho slavném sejmutí z piedestalu u bývalého ONV v roce 1968 a neslavném instalování o rok později vedle školní budovy. Je tu však ještě třetí možnost, při které zajiskří očička všem klukům od dráhy. Někdejší chlouba sovětského letectva, trysková stíhačka MiG 15 s šípovými křídly z konstrukční kanceláře dvojice Arťom Mikojan a Michail Gurevič, vyráběná licenčně v mnoha dalších státech včetně českých závodů Aero Vodochody, se od zavedení do výroby koncem čtyřicátých let stala jedním z nejrozšířenějších proudových letounů ve světě. Stroje s pěticípou hvězdou na trupu slavně vítězily (ale i padaly) v řadě válečných konfliktů počínaje válkou v Koreji, přes boje o Suezský průplav až po Vietnam. „Patnáctky" postupně ve výzbroji armád nahradily modernější konstrukce s pořadovými čísly 17, 19, 21 atd a jejich nespočetné modifikace.

Starobylá krkonošská obec Horní Maršov pořádá svou tradiční srpnovou pouť zasvěcenou svátku Nanebevzetí Panny Marie s bohatým programem letos v rámci oslav 550. výročí první písemné zmínky o osídlení v místě. Sobotní pouti předcházelo páteční hojně navštívené slavnostní otevření celkově opraveného hřbitovního kostela, jednoho z nejstarších v regionu, připisovaného slavnému italskému staviteli Carlo Valmadimu. DOTEK - Dům obnovy tradic, ekologie a kultury zřízený střediskem SEVER v nedávno obnovené budově barokní fary nabídl k výročí zajímavou výstavu. Pestrý kulturní program provázející oba dny, v němž jako příslovečná pralinka na dortu září „Maršovský příběh", pásmo se zpěvy v podání maršovských ochotníků věnované různým historickým etapám z dějin obce, barvitě jistě zdokumentovali početní fotoreportéři v čele s Pavlem Křivkou na jehož stránky míří i většina odkazů. Drobnost na památku z pouti v podobě perníkového srdce, malovaného porcelánu, suvenýrů nejrůznější provenience až po ten zkažený žaludek z nadměrné konzumace cukrové vaty, piva a řetízkového kolotoče si jistě podle svého gusta odnesl každý. Mě stačí zážitky! Jako třeba vystavení pamětního listu se znakem a pečetí nabízené sympatickou dvojicí ze Studia bez kliky z podhradí bájného hradu Helfštýna na Moravě. Sám principál Roman Prokeš osobně na ručním lisu tiskl a kaligrafickým písmem pohotově vepsal text na přání, zatímco jeho půvabná společnice Pavlína Wolfová uhrančivýma očima obluzovala čekající, až si zakoupili hliníkové odražky vzácných mincí za celé „pouťové" kapesné. (Originální ruční tisk je pochopitelně černobílý. Virtuálně jsem ho barevně „zprznil" jen pro to, aby vedle zlatem a stříbrem hýřícího plakátu nevypadal tak stroze).

Když už, tak už! V rozcouraném prvním srpnovém týdnu zamířily už jednou nazuté boty z toulavé teletiny tentokrát na sever. Posádka se rozrostla o třetího člena a vůz jsme vyměnili za pohodlnější a novější model VW. Starobylá dolnoslezská města Złotoryja, Bolesławiec a Jelení Hora mají společnou nejen pestrou historii s množstvím architektonických památek a dalších turistických lákadel, ale i podstatnou skutečnost existence minimálně jednoho krámku Antyki. Nelze se tudíž divit, že byla jako korálky na šňůrce navlečena i na červené směrové lince palubní obrazovky GPS. Páni starožitníci měli podstatnou část nabídky zabalenou na velký víkendový bleší trh do Bytomi. Přesto se předháněli v ochotě a vstřícném jednání, i při zjištění, že jdeme spíš jen okukovat a sbírat informace. Mnozí čeští zamračení kakabusové, pro které je potenciální zákazník, i když už na první pohled insolventní, jen obtížný hmyz, by se museli ještě moc a moc učit, co je to podnikání. Aby si s vámi majitel jednoho starožitnictví sedl do auta a zavedl vás na druhý konec města ke konkurenci, to je věc v našich luzích a hájích nevídaná. V Boleslavci, městě vyhlášené keramiky, jsem poprvé viděl sedícího Krakonoše z porcelánu se značkou zdejší manufaktury. Na cenovce byla cifra, za kterou by se vyplatilo najmout dva Ukrajince, aby ho v horách chytili živého. Nic jsme nekoupili, ale zážitky z vyhlídkové jízdy prosluněnou krajinou s proměnlivým panoramatem krkonošských vrcholků na horizontu, jsou za všechny peníze. I to kafíčko v zahrádce útulné kavárničky jinak chutná, když nikam nespěcháte.

Nerad bych se jakýmkoliv způsobem dotkl svého kamaráda, který mě svým opečovávaným červeným autíčkem (prý Octavia) vzal na cestu napříč Čechami na západ do metropole Prazdroje, firmy Škoda a někdejšího působiště papírenských podnikatelů z rodiny Piette Rivage, kteří měli hnízdo u nás v Krkonoších. To se mi jen honí hlavou známý příběh husitských sirotků z oddílů polního hejtmana a vyhlášeného kruťase Jana Čapka ze Sán. Ten nešťastné dvouhrbé zvíře, dar polského krále Vladislava II. Jagellonského za pomoc v bitvě proti řádu německých rytířů u Baltu, dotáhl v roce 1433 jako bubáka až k hradbám obléhané katolické Plzně. Obránci se při nečekaném výpadu velblouda zmocnili a husitské hordy odtáhly s dlouhým nosem a pořádnou ostudou. Exotické zvíře skončilo nakonec jako „dárek" v Norimberku a zásluhou Zikmunda Lucemburského hned v následujícím roce jako heraldická figura v polepšení plzeňského městského znaku. Tolik dávná legenda.

Někdy je houbařská vášeň silnější než pud sebezáchovy. Patřím k postiženým jedincům. Nestačí mi, že táhnu na hřbetě už osmý křížek (i když pravda zatím jen půlku) a mein Herz ist kaput i po náročné operaci. Mám chaloupku na stráni, což hovoří samo za sebe. Vyšplhat domů z hospody v údolí je téměř horolezecký výkon. No a na houby se holt musí výš do kopců, tak už to na horách bývá. Přinést fotogenický úlovek se mi letos podařilo až napotřetí. Poprvé jsem přinesl asi pět kovářů slunících se u cesty do lesa. Vysupěl jsem stěží k první odpočinkové lavičce a myslel jsem, že je to má poslední hodinka. Nebyl jsem schopen obejít ani těch pár tutových meziček po rovině a zahanbeně jsem se vrátil zpátky. Obvykle se kasám, že když to se mnou jednou v lese sekne, zalezu do kopřiv a adié. Omyl, pánové. Něco v nás, co nás táhne skonat ve vlastní postýlce, je nezávislé na vůli. Když jsem se z té krajně neúspěšné houbařské výpravy trochu otřepal, vyšel jsem znova. Ne tak zhurta a po mírnější svážnici. Ani tehdy to nebyla žádná sláva. Pár prašivek jsem sice přinesl, ale několik hodin v lese systémem tři kroky - pařez, to nebylo žádné potěšení. A doma oheň na střeše, protože mi z neznámých důvodů nezvonil mobil. Dnes dopoledne šli kolem se slušným úlovkem sousedi (již podruhé v tomto týdnu) a to už ve mně bouchly saze. Po obědě jde do lesa na houby, navíc o víkendu, prý jen úplný debil, ale já už asi jiný nebudu. Pyšný sám na sebe, že jsem se vyškrábal na první hřebínek, jsem potkal mladou dvojici konkurentů. Asi jsem byl čitelný, protože dáma se samaritánskými sklony mě hned zmrazila dotazem: Pane, není vám špatně? Nechcete dovést domů? No nebudu zbytečně napínat, přežil jsem to. Úlovek měl tentokrát několik deka přes tři kilogramy čisté váhy, a to je i pro skromného chlubílka důvod k zdokumentování. Lesu zdar!