Freiheit

Těm spoluobčanům, kteří občas zajdou na svobodský hřbitov, jistě v poslední době neunikl zvýšený stavební ruch. Po generální opravě západní části obvodové hřbitovní zdi, prováděné v minulém roce, se v letošním jaru dočkala i část u hlavního vchodu, včetně budovy bývalé márnice. Letitou patinou pokrytá makovice na štíhlé věžičce spustila lavinu dohadů o jejím chybějícím zakončení. Sháňka po dobových fotografiích bohužel nepřinesla jednoznačnou odpověď. Byl na úplném vrcholku nevelké věže, dosedající na střešní hřeben osmibokou otevřenou lucernou, původně vybavenou i zvonkem, prostý kovový křížek nebo jen dřevěná hrotnice? Či snad dokonce větrná korouhvička? Po rozhodnutí, že věž bude za účelem výměny uhnilých dřevěných částí vazby snesena jeřábem a opravena na zemi, bylo již naprosto zřejmé, že se docela objemná makovice otevření nevyhne. Co kdyby byl uvnitř uložen důležitý vzkaz předešlých generací - nějaký drobný předmět nebo listina dokumentární hodnoty, což bývá v podobných případech téměř pravidlem. Ve středu 18. května v pravé poledne byla makovice za účasti svědků s fotoaparáty v pohotovosti v napjatém tichu otevřena. Překvapení jako v srpnu 1966 u otevření makovice z věže staré radnice se ale nekonalo - tentokrát byla prázdná. Dušičkové téma se tak dostalo na červnové stránky a jistě neuškodí osvěžit si v paměti, co o hřbitovech ve Svobodě nad Úpou víme.

Ještě než vykročíme, prosím laskavého čtenáře o shovívavost. Nemám na mysli žádnou konkrétní ani pomyslnou komunikaci, to jen tak žongluji s momentálními myšlenkovými asociacemi. Ale mohl bych: Třeba jak se pruský komerční rada z bohatého průmyslového města ve Slezsku na přímluvu jistého doktůrka Pauera stal majitelem ryze venkovského panství Vlčice v podhůří českých Krkonoš. Nebo jak po něm pojmenovali romantickou lesní pěšinu údolím Janského potoka, spojující náměstí dvou podhorských zapadáků, Svobody nad Úpou a Janských Lázní. Dobová pohlednice z časů, kdy se uvedená místa jmenovala Freiheit a Johannisbad a možná i pulsovala živým ruchem, mě ostatně k zamyšlení inspirovala.

Snad největší „bomba" mezi mými klukovskými archeologickými nálezy, kdy každé barevné sklíčko, zkorodovaný plíšek nebo úlomek keramiky znamenal cenný přírůstek do sbírky kuriozit, střídavě opečovávané i zavrhované podle momentální nálady rodícího se sběratele ještě než začal chodit do školy, byla zachovalá medaile s německým textem. Nazval jsem si ji později sám pro sebe kapitán Gerhart. Nazíráno současnýma očima bylo tenkrát, krátce po druhé světové válce, opravdových pokladů všude kolem nastláno, že člověk nepotřeboval žádný detektor kovů ani jiné moderní sarapatičky jako dnešní ilegální hledači. Medaile se z dětských skrýší v polorozpadlé stodole stěhovala posléze do plechové krabice od přesnídávky z dodávek mezinárodní organizace UNRRA na poličce mého mládeneckého pokojíčku a mám ji ve vlastnoručně předníma nohama zhotovené skříňce uloženou dodnes. S blížícím se sedmdesátým výročím úmrtí Gerharta Hauptmanna (15. 11. 1862 - 6. 6. 1946) významného dramatika ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu, úzce spjatého s Krkonošemi,  jsem ji po letech opět vytáhl na denní světlo, abych si uvědomil, že ji vlastním také právě těch 70 let a zároveň si utřídil vědomosti spojené s tímhle zdánlivě obyčejným kouskem kovu.

Vypůjčený název další řady oblíbeného televizního seriálu plně vystihuje věčnou otázku lidstva: Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme?, tak dokonale ztvárněnou na stejnojmenném obraze postimpresionisty Paula Gaugina. Ten vtíravý dotaz vrtá v hlavě aspoň občas každé myslící bytosti, co svět světem stojí. Těm, kdo touží po odpovědi vychází vstříc genealogie, věda o posloupnosti předků neboli rodopis. Košaté rodokmeny šlechtických rodů jsou jistě inspirující i pro většinu jedinců z obyčejných „plebejských" rodin. Zdánlivá snadnost tvorby rodokmenů, čítajících několik generací pomocí mnoha rodopisných portálů na internetu, láká stále víc a víc zájemců.

Každodenní ruch v ulici 5. května

Připusťme, že ještě žije pomyslný rodák ze Svobody nad Úpou, kterému je zhruba devadesát a nohy mu stále slouží, má dobrý zrak a jeho paměť neovlivňuje nějaký záhadný soukmenovec Alzheimer. Bude - li mít navíc chuť vydat se na kratičkou procházku po tradiční „Hauptstrasse" svého rodiště od železného mostu přes Úpu k starobylé radnici a zpět, držme se ho jako klíště, mohlo by to být nejen zajímavé, ale i poučné. Téměř v každém domě žilo kdysi několik rodin a v přízemí byly obchody, krámky, řemeslnické dílny nebo hospůdky. Některé zůstávaly na jednom místě celá desetiletí, jiné se operativně měnily podle požadavků doby. Dokáže - li se tedy náš průvodce přenést v myšlenkách dejme tomu do časů po roce 1930, kdy tudy chodíval jako školáček se zvědavýma očima a zvídavou myslí, tím líp. Zapomeňme na měnící se předpisy pro jízdu vpravo či vlevo a vykročme klasicky po směru hodinových ručiček neboli téměř shodně s číslováním domů, ve kterém byl tenkrát ještě relativně tradiční pořádek. Dnes je nutno přičíst v historickém centru k původnímu číslu hodnotu 400. A pro přehlednost si do závorky uvedeme i současný stav.

Proč o mě pořád píšeš ty své polopravdivé polosmyšlené báchorky, ty neumětelské trdlo? Mistru Jechovi nesaháš ani po kotníky a Madlence Kubátové bys mohl nanejvýš nosit síťovku s nákupem, oslovil mě takhle jednou při setkání na Havlově Hrádečku sám Krakonoš. A zasypal mě řadou dalších jmen nedostižných vzorů, počínaje slovutným mistrem věd Hansem Schulzem z Lipska, známým pod uměleckým pseudonymem Johannes Paul Praetorius, přes dalšího Němce Johanna Karla Augusta Musäua nebo krkonošského Slezana Carla Hauptmanna, až po skvělého vypravěče, libereckého rodáka postiženého poválečným vystěhováním do Německa Otfrieda Preusslera. A jedním dechem chrlil napřeskáčku i klasiky česky psané literatury - Václav Matěj Kramerius, Věnceslav Metelka, Jan Kollár, Čelakovský, Jungmann, Klicpera, Mácha, Němcová....božínku, vždyť o Krakonošovi psal snad každý, kdo vzal pero do ruky ... Grossmannová - Brodská, Tonda Pochop, Beda Šaloun píšící jako Stanislav Javor, Šebestová, Kubín, Amálka Kutinová, Spilka, Reitmannová, Božena Šimková, Lída Pelcová, Řezníček ... a taky Tuma-Patry, Jirásek, Weiss, Evička Koudelková. Dlouhatánský je seznam Krakonošových obdivovatelů, věhlasných spisovatelů a vzdělaných badatelů a zdánlivě nekonečné téma nejvyššího vládce nad pohraničními horami korunovanými Sněžkou je do poslední kapky vyčerpáno. Tak proč ještě ty?

Odstrašující příklad, kam až může dospět nepovedená privatizace objektů někdejšího ROH, je denně na očích téměř uprostřed Janských Lázní. Kdysi známá a navštěvovaná zotavovna s době poplatným názvem Rudá hvězda, již drahně let vybydlená, chátrá a prorůstá křovím. Tak ji na svých toulkách krajinou zachytil letos koncem března svobodský dokumentarista Alois Miláček. Ponechme stranou spekulativní záměry majitele, které se na lukrativním místě v intravilánu perspektivního horského střediska přímo nabízejí, a povězme si něco o šťastnějších letech výstavné dřevěné budovy, známé v dávnější minulosti jako vila Walzel. Krátce po skončení bojů prusko - rakouské války na Trutnovsku, si v rozvíjejícím se lázeňském sídlišti, které se roku 1867 osamostatnilo od Svobody nad Úpou, postavila honosnou vilu s číslem 48 rodina textilního magnáta Klemense Walzela, honosící se od roku 1873 dědičným šlechtickým titulem rytíři von Wiesentreu. Klemens byl jedním z hlavních iniciátorů postavení místního katolického kostela a osobně daroval do věže čtyři zvony, vysvěcené pražským arcibiskupem hrabětem Schönbornem v létě 1885. Spolu s významnými regionálními podnikateli Wihardem, Steffanem, Faltisem, Haasem, Duncanem, Piettem a dalšími přispěli v počátcích rozmachu samosprávné obce výstavbou svých architektonicky zajímavých vil k pestrému koloritu lázní.