Freiheit

V úterý 26. července 2016 na svátek svaté Anny byly do makovice věžičky bývalé hřbitovní kaple na svobodském hřbitově slavnostně uloženy při dokončování její opravy drobné upomínkové předměty, současné dokumenty, regionální noviny, pohlednice, fotografie a platné kovové oběživo včetně pamětní listiny a seznamu všech vložených památek. Akce byla pečlivě fotograficky zdokumentována pro kroniku i pro místní noviny. Bývá nepsaným pravidlem, že když po letech při nějaké podobné příležitosti následující generace tubus v makovici otevřou, najdou i nějakou drobnost mimo zápis. To většinou jakýsi nevýznamný bezejmenný nýmand, obecní posluha nebo klempířský tovaryš, zanechá nepozorovaně stopu, že byl taky při tom. Může to být dlouho připravovaný pamflet na obecní zastupitelstvo, spontánní postěžování na nelidského mistra včetně jeho nelichotivé karikatury, nebo jen narychlo sehnaná kartička s monogramem.

100x přední díl překližka, 100x zadní díl sololit, 100x podlážka smrkový masiv, 100x vahadélko překližka, sololit, 200x boky smrkový masiv, 200x střecha sololit, 200x figurky lipový (bukový) masiv bez suků. Rozměry a cena jako obvykle, dodání dle dohody. Děkuji - Fleischhans. To byla koncem 60. let minulého století obvyklá měsíční „objednávka" miniaturních dílků z odpadového materiálu za haléřové hodnoty, které teprve násobením a v celé sérii dávaly nepatrné přilepšení „na pivo a na kafe" k mizernému platu. Daleko víc dřevěných odřezků prolétlo komínem. V truhlářské dílně vytápěné vlastními silami lokálními topidly na tuhá paliva, konkrétně v té době běžnými pilinovými kamny, se vedle pilin, hoblovaček a dřevěného odpadu, dalo spálit cokoliv. Na to „cokoliv" dojeli později naši nástupci. Už před velvetovým převratem se začaly v nebývalé míře místo klasického řeziva používat velkoplošné lisované dřevotřískové, pilinové nebo pazdeřové desky s laminátovým povrchem obsahující formaldehydové pojivo a hlas veřejnosti, především petičníků z řad ochránců přírody, měl stále větší váhu. Zamořování okolí jedovatým kouřem začalo vadit. To už jsem byl ale dávno zašitý v báječné první partě zaměstnanců nové moderní dětské léčebny Vesna v Janských Lázních.

Někomu stačí docela málo. Třeba navštívit krámek se starožitnostmi a ve vitrínce přeplněné drobnými zbytečnostmi objevit dřevěnou figurku nejznámější krkonošské celebrity. Za pár peněz radost převeliká! Krakonoš byl nejspíš zamýšlen jako rozmnožení zástupu daráků z Krkonoš do nějakého originálního betléma. Nenechte se zmást fotografií. Postavička horského obra je vysoká pouhých 14 centimetrů a nese všechny charakteristické znaky lidové řezby betlémářů z Orlických hor, pro které se vžil termín „králické figurky". Jen samorostlá dýmka pravobočka a hůl - kohátek jsou dodatečné doplňky za evidentně chybějící původní. Možná se mýlím a pána hor vyřezal jen tak pro radost nějaký zručný krkonošský horal inspirován řezbářskou školou bezejmenných umělců, jejichž téměř sériové betlémové figurky se kdysi prodávaly i jednotlivě na jarmarcích s puncem „made in Králíky". Anebo je to úplně jinak a jde jen o další z řady suvenýrových artiklů z minulosti, které mé bystré oko, vycvičené na Krakonoše a Rýbrcouly všech velikostí, rozličných materiálů i provenience, dosud nezaznamenalo. Ať tak, či tak, byl jsem i bez Ježíška ve správný čas na správném místě, šťastný jako malé dítě, když můj idol odešel se mnou.

Nepublikováno

aneb Píseň strašlivá o Golemovi - Variace na renesanční téma. Muzikantova písnička. Česká písnička. Píseň spokojeného člověka.

Škoda lásky. Lily Marlene. Se zpěvem a smíchem. Vyvalte sudy. Zítra se bude tančit všude. Všichni jsme mladí. Hurá písničky! To tenkrát v čtyřicátom pátom. Ze soboty na neděli. Když jsem já byl tenkrát kluk. Jednou ráno. Šel Frantík kolem zahrádky. Po starých zámeckých schodech. Strahováček. Chlap ze stránky 5. Obyčejný muž. Sonny boy. Se svou kulhavou kobylou. Píseň svou mi tenkrát hrál. Kosí fox. Sladké mámení. Ve stínu katedrál. Postavíme most přes minulost. Pionýři, pionýři. Svět patří nám. Hej rup. Proti větru. Kupředu, zpátky ni krok. Až na vrcholky hor. Směr Praha. My jsme děti republiky. To my ženem čas. Stavíme nový svět. To rád si nechám líbit. Tam za tou duhou. Quadalcanal. Přízraky. Světla promenád. Krajina posedlá tmou. Koukej, se mnou si píseň broukej. O bláznech. O nás dvou. Dnes není všední den. Od zítřka máme dovolenou. Je to paráda. Jasná zpráva. Já budu chodit po špičkách. Money, money, money. Mám jednu ruku dlouhou. Hele lidi. Hlupák váhá. Brno je zlatá loď. Rychlík jede do Prahy. Oranžový expres. Praha je krásná. Když je v Praze hic. Pražákům těm je hej. Nonstop.

Chybovat je lidské. To věděli už staří Řekové i Římané a písemně zaznamenal Seneca starší. Latiníci jistě doplní, že i s druhou částí moudrého úsloví - trvat na omylu je hloupé - ho často užíval ve svých projevech filosof, politik a pohotový rétor Cicero, významný křesťanský spisovatel svatý Jeroným a řada dalších učenců starověké antiky. Některé omyly jsou však systematicky vyhledávané a ceněné, především mezi sběratelskou cháskou určitých oborů. Například numismatici hodnotí každý zmetek, který unikne oku kontrolora v mincovně a dostane se do peněžního oběhu, jako vzácnou variantu, jejíž finanční ocenění někdy několikanásobně převyšuje dokonalý odražek. Stejně tak notafilisté pečlivě zkoumají každou bankovku, jestli nemá náhodou pootočený vodoznak, nebo při tisku špatně nastavený číslovač. Nemluvě o filatelistech. Ti dokážou o deskových vadách jedné jediné známky, konkrétně třeba červené 10 haléřové z počátků Československé pošty od Alfonse Muchy se siluetou Hradčan (abychom zůstali na domácí půdě) pořádat dlouhá symposia. I sběratelům pohlednic už jistě prošla rukama nejedna kuriozita vzniklá vlastně omylem. Názorně se to nechá dokumentovat i na několika příkladech svobodských „čumkaret". Hned čtyři popletené exempláře jsou z období druhé světové války, kdy Svoboda nad Úpou s celou oblastí tak zvaných Sudet patřila k německé Třetí říši. Shodou okolností jsou všechny z vydavatelství Walter Staudte v dnešní Jelení Hoře.

Sedím na mezi v obnošeném c.k. mundůru od Piavy z té velké války, starý muž s holí a dumám, jaký to všecko v životě mělo smysl. Tak sugestivně na mě zapůsobila rychlými tahy načrtnutá kresbička s neznámou signaturou, zamýšlená nejspíš jako pohlednice s pozdravem z fronty, kterou jen nikdo nikdy neodeslal. A co já a moje vojenská kariéra? Ač válečné dítě a založením pacifista jsem měl vlastně štěstí. Řinčení zbraní v boji „na život a na smrt"znám jen z klukovských her. Ach ano, tam někde v hloubi let jsou celé dva roky povinně prožité v armádě, která prý dělala z kluků chlapy, ale snad to bylo bez následků.

Pršelo, blejskalo, jen se lilo! Na horách padaly ledové kroupy jako holubí vejce. Vyplašený poseroutka Vochomůrka se v dřevěné chaloupce ukryté v mechu a kapradí klepal pod pruhovanou peřinou a strachy ani nedutal. Zato nebojácný junák Křemílek jako správný horák si tu neuvěřitelnou slotu dokonce užíval. Radostí poskakoval na jedné noze mezi studenými kapkami prostřídanými s kousky ledu a jen v duchu hýkal rozkoší. Dobře věděl milé děti, že v lese se zásadně hulákat nemá. Pravda, utržil pěkných pár pumelic do klobouku, ale když se Krakonoš dosyta vyřádil, docela to malému hrdinovi uprostřed té bílé spouště slušelo.