Freiheit

Se zvýšeným zájmem badatelů, sběratelů i laické veřejností o dlouhá léta neprávem tabuizovaný spolek Schlaraffia, se sítí poboček na všech kontinentech a s tvrdošíjně dodržovanou němčinou jako dorozumívacím jazykem, vyplouvají na hladinu všedních dnů heroické historické činy jednotlivých rytířů i zajímavé perličky z jejich života. Když se loni v prosinci slavnostně otevíral minipivovar Trautenberk na Pomezních Boudách v již před válkou vyhlášené Tippeltbaude, kterou odboráři přejmenovali na zotavovnu Družba, prošla budova radikální rekonstrukcí. Významným prvkem nového interiéru restaurace jsou po odstranění dřevěných obkladů s vyřezávanými hlavicemi od trutnovského sochaře Emila Schwantnera původní industriální nosné sloupy. Mohutné traverzy natřené základní suříkovou barvou s přiznaným reklamním nápisem výrobce, vyhlášené slévárny Josefa Hübnera z Pilníkova.

Eduard Hübner, poslední majitel slévárny v Pilníkově

Rok se s rokem sešel, druhý prázdninový měsíc se nachyluje ke svému zlomu s jedním z největších mariánských svátků, Nanebevzetí Panny Marie, kterému jsou zasvěceny oba katolické kostely v Horním Maršově. To znamená, že u sousedů je slavná Maršovská pouť s dlouho očekávanou zlatou tečkou v podobě sobotního poledního divadelního vystoupení maršovských ochotníků na jednorázové každoroční použití v rozverném Maršovském příběhu, autorském pásmu se zpěvy, tentokrát na téma kulturních událostí v obci během uplynulých let. Osvědčení matadoři - herci, tanečníci, zpěváci, muzikanti i tradiční vypravěč - své početné fanoušky opět nezklamali a opět sklidili zasloužený aplaus na otevřené scéně. Jsem už velký kluk a ostatní pouťové atrakce mě nechávají celkem v klidu, ale tuhle každoroční odvahu vážených občanů udělat ze sebe na chvíli odvázané šašky v tom nejvznešenějším významu toho slova dokážu maximálně ocenit. Navíc si obvykle stejně něco na památku přivezu. A nemusí to být zrovna obligátní perníkové srdce s načinčanou polevou. Stačí mi zážitek z nečekaného setkání, polibek krásné dámy, nebo jako loni originální pamětní list z řádu „cetek bezcenných". Letos jsem si od stánku dvou letitých kamarádů, milých kluků a sběratelských konkurentů, byznysmenů moderního střihu skrytých za značkou „Staré Trutnovsko", odnášel jejich tradiční nástěnný kalendář se záběry z historických pohlednic „Staré Trutnovsko 2018". Slíbil jsem, že je za to budu místo díků všude pomlouvat. Tohle je začátek.

Obnovená spojovací cesta od mladobuckého kostela svaté Kateřiny do osady Dolní Sejfy vedoucí mezi lukami a poli, kdysi hojně užívaná farníky z údolí potoka Kalná pod Rýchorami k cestě do chrámu Páně, ale i školáky do školy v Mladých Bukách, bude po obnově sloužit turistům k příjemným vycházkám krkonošskou přírodou. Farní kostel v Mladých Bukách sloužil věřícím i dalších sídel ležících dnes na mladobuckém katastru. Kromě Sejfů i z Antonínova údolí, ze zaniklých Sklenářovic i sousední Bystřice, pro které byla hlavní spojnicí silnička vedoucí kolem dnešního sportovního stadionu. Pěší však používali různé zkratky po polních a lesních cestách a pěšinách. Přestože měly zmíněné osady většinou vlastní samosprávu a co se týče potravin a služeb byly při skromnosti obyvatel celkem soběstačné, návaznost na farnost a školu byla v minulosti silná a určující. Opačným směrem putovaly o nedělích zástupy výletníků do malebné panenské krajiny s dřevěnými chaloupkami za lákadlem řady vyhlášených hospod. Ať už to byly podniky v Antonínově údolí, na které úspěšně navazuje nový Hotel Pod Pralesem, nebo od roku 1932 otevřené atraktivní lesní koupaliště pod širým nebem, dnes znovu otevřený Retropark Sejfy s chatičkovou osadou pro letní táborníky či bohužel zaniklý Franzův hostinec v Bystřici s prostorným tanečním sálem.

Pro druhou polovinu léta nabízím věrným čtenářům novin Svoboda fórum veselý vědomostní kvíz z publikovaných i připravovaných článků o historii i současnosti našeho města Svoboda nad Úpou. Porovnejte své znalosti s výsledky na konci článku. Přeji hezký zbytek léta.

V pátek odpoledne je kličkování mezi houbaři v lese docela únavné. Na houbařských stránkách www.nahouby.cz se to kromě nekonečné polemiky s nesmrtelným Václavem Burlem, skutečným i fiktivním, hemží motýly, kobylkami a vlčími máky, maximálně choroši. U nás naštěstí rostou, natruc suchu i fázím měsíce. Nenasytní rabovači s bramborovými koši, krosnami a někteří i s kolečkem, vyrážejí několikrát denně a prudí svými selfíčky s kupami hříbků, pro jistotu ještě párkrát rozmnoženými ve fotošopu. A všude je plno babek! Jenže ty jsou bohužel taky na houbách. Dýchavičný chromajzl, který má les za chalupou, je rád, když je ve formě aspoň jednou za týden. A protože je odjakživa líný, ráno už ho z pelechu nedostane nikdo ani na ty houby. Takže většinou až po obědě s tím nejmenším česáčkem číslo 1 (kdo se s tím má taky tahat). Už dávno vím, že houby rostou neustále (když rostou). Jen ráno je větší naděje něco najít, protože v noci s čelovkou šmejdí po lese jen mizivé procento šílenců. A i ten nejvěhlasnější houbař občas něco přehlédne. To je naprosto nevyvratitelný fakt, na kterém je postavena má idealistická teorie, optimismus a víra, že něco se dá najít vždycky. Dnes to byl navíc jako bonus letošní shoz nějakého jeleního mlaďocha - osmeráčka. Na místě, kudy proudí davy a já osobně jsem tudy šel letos minimálně třikrát. Chápu, že ne každý by sebral kost ohryzanou od myší několik měsíců pohozenou v lese, ale že ani jeden?

Staré věci „po babičce" snesené z půdy, i když už dávno neslouží původnímu účelu, předávají dál své kouzlo rukodělné práce a bývají milým výtvarným protipólem strohému modernímu vybavení současných interiérů. Mnoho drobných obyčejných předmětů denní potřeby zútulňuje pobývání nejen na chalupě a nejen milovníkům starožitností. Vytvářejí pevné neviditelné pouto s generacemi předků a pranic nezáleží na tom, zda pokrevních. Mají - li však navíc svůj příběh, který se spolu s vyhlédnutým kouskem v žádném starožitnictví koupit nedá, jsou o to cennější součástí našeho života. Někdy mají i příslovečných devět životů jako kočka, než skončí nenávratně v kontejneru na odpadky, nebo v lepším případě s inventárním číslem na regálu v příšeří muzejního depozitáře.

Ve dnech 12. až 14. července uplyne rovných sedmdesát let od největší poválečné sportovní akce ve Svobodě nad Úpou, slavného sokolského sletu v Krkonoších v roce 1947. Rád bych událost připomněl něčím originálnějším než jen sletovým odznakem nebo příležitostním poštovním razítkem. Nabízí se spousta dokumentárních fotografií, ale i ty jsou už poměrně okoukané. Takže z dosud nenačatého soudku. Staří sokolové byli tenkrát ještě relativně mladí a měli i svérázný smysl pro humor, jak lze doložit autentickou archiválií, která snad ani nemohla být míněna vážně. Jinak by to, z dnešního hlediska přísně vzato, bylo zneužití pravomoci veřejného činitele při užití úředního tiskopisu včetně oficiálního razítka a vzhledem k osobě vystavující listinu i nekorektní postup zavánějící korupcí. Pouze jistota, že povedená partička přátel neměla z nevinné kulišárny jednoho z nich evidentně žádný hmotný prospěch, řadí listinu mezi spolkové kuriozity, jakých se dochovalo proklatě málo - a z běžného života se téměř vytrácejí. Jejím zveřejněním vzdávám hold nezastupitelné roli humoru, který je kořením našeho životního pinožení.