Freiheit

Krkonošských pohlednic s reprodukcemi originálů německého malíře Christiana Gottharda Hirsche jako je uvedená Tippeltbaude vydaná bratry Stiepelovými v Liberci nosili před válkou pošťáci z našich hor plné brašny. Téměř každý sběratel pohlednic z regionu se s jejich nezaměnitelnou barevností na nekvalitním papíře určitě setkal, a pokud jich má několik ve sbírce, tak si jistě našel informace o autorovi. Hirsch, původním povoláním bankovní úředník se narodil 20. září 1889 do známé umělecké rodiny ve Vratislavi. Po absolvování studia ve svém rodišti u Siegfrieda Haertela přešel po epizodě záložního důstojníka ve Velké válce ke Georgu Kochovi na berlínskou Akademii výtvarných umění. Hirschův atelier v Berlíně byl v roce 1944 vybombardován při náletu spojeneckých letadel, při němž bylo zničeno na 150 umělcových obrazů. Útočiště našel v Polubném na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v rodišti své ženy herečky Margarety Schierové. V roce 1946 byl vystěhován do Německa. V roce 1951 se usadil v malém domku v Höchenschwandu v Bádensku - Württenbersku kde tvořil zejména impozantní scenerie Alp prozářené expresívním světlem. Po smrti v roce 1977 zanechal téměř 200 obrazů a v domě, kde se už za jeho života setkávali umělci i ctitelé umění, vzniklo jeho muzeum. Tippeltbaude stojící kousek od státní hranice se dnes jmenuje Pivovar Trautenberg a právě na zdejší celnici jsme s hrstkou nadšenců z české i polské strany slavili o půlnoci 21. prosince 2007 vstup České republiky do Schengenského prostoru. O to zajímavější je sdělení Marie Bidlové, Hedviky Fejglové, Anežky a Fanuš podepsaných na rubu pohlednice z 3. srpna 1937. „Chtěly jsme do Pruska, ale nechtěli nás tam pustit. Hned za celnicí je natažen řetěz, na něm tabulka s nápisem Gesperrt". Komentáře netřeba.

Nepublikováno

Na úvod poněkud zeširoka a oklikou o toku informací po síti sítí. Internet není rovná mnohoproudá dálnice s jasně vymezenými pravidly ani hrbolatá silnička v horách plná serpentin, nečekaných odboček a křižovatek. Internet je džungle. Několikapatrová, vrstevnatá a nemilosrdná džungle s miliony živáčků denně se utkávajících v boji o živobytí doslova na život a na smrt podle chaotického systému zdánlivě bez jakéhokoliv řádu. S tím se musí každý uživatel smířit a naučit se v divokém prostředí obezřetně pohybovat. Pak lze najít i místa laskavá a zalitá sluncem oplývající bohatými plody. Již moudrý biblický král Šalamoun prý tvrdil: „Tré věcí je nesnadno poznati a čtvrté nemožno - hadí stopa na kameni, ptačí stopa ve vzduchu, stopa ryby ve vodě a stopa muže v ženě". Ani to už dávno neplatí. Stejně tak každé kliknutí myší, každý úder do klávesnice zanechává trvalou a nesmazatelnou stopu. Každé napsané slovo, každá zveřejněná fotografie tvoří změť informací, které lze vyhledávat, studovat, prohlížet, sdílet, komentovat - a ukrást.

...chytré hlavičky ... to jsou čeští inženýři - zpívají neškolenými hlasy protagonisté pražského Divadla Járy Cimrmana v jednom z představení o fiktivním českém velikánovi. Ne však pouze inženýři! Stejně jako po staletí platilo, že co Čech, to muzikant, byli ve světě žádaní šikovní čeští vandrovní tovaryši mnoha řemesel. Nejen pro vyhlášenou manuální zručnost, ale zejména pro vrozený fištrón a umění improvizace. S tím souvisí i punc národa kutilů a chalupářů platný ještě v minulém století. Aby byl muž opravdovým chlapem, bylo od pradávna tradicí postavit dům, zasadit strom a zplodit syna. I dnes jsou takových zástupy, ale opravdového chlapa v tom kladném slova smyslu častokrát aby pohledal. Doba se radikálně změnila. Už dávno neplatí 1 + 1 = 2. Dnešní generace IT šikulů má v mozku jen jedničky a nuly, ale ruce někdy doslova „volšové". S tím souvisí celosvětově všeobecný nedostatek řemeslníků a většina současných přístrojů denní potřeby má údajně už od výrobce ve svých útrobách zamontované tak zvané - s prominutím „kurvítko", které vydrží přesně do uplynutí záruční doby. Výrobek se zpravidla již nedá opravit. Téměř v každém servisu je nejfrekventovanější větou: „Jó, paninko, to se vám nevyplatí, kupte si nový, přijde vás to levněji". Dnešní střípky by šlo uvést i krátkou bajkou ze života hmyzu. Zatímco já jsem na naší mezi znám spíš jako brouk Pytlík s oběma rukama dozadu, co jen do všeho zasvěceně kafrá, protější stráň obývá pracovitý, pilný a vynalézavý mraveneček. Kdyby to nebyl snadno odhalitelný plagiát, mohl by si klidně přibít na vrata známou cedulku „Práce všeho druhu". Zmiňovaný Ferda mravenec oslavil před několika dny skromně bez fanfár a ohňostrojů jak je jeho zvykem významné životní jubileum, tak mi dovolte ten trochu osobnější přístup.

To vám takhle jednou před lety při jednom z výletů k sousedům do Polska sedíme s kamarády u kafíčka v útulné cukrárně „Cafe u Apostola" v Chełmsku Śl. Vyhlášený zákusek „Bomba Apostołów" se rozplývá na jazyku, oči těkají z jednoho starožitného artefaktu na druhý a uši nestačí zaznamenávat překotné vyprávění svérázného kavárníka Adama, chrlícího veršované historky z bohatých dějin regionu. V starobylém interiéru jednoho z řady dřevěných tkalcovských domků, které jsou jako „Dvanáct apoštolů" největší turistickou atrakcí městečka nedaleko od českých hranic, zdaleka ne ovšem jedinou, nad alby dobových pohlednic jsme s Adamem našli společnou notu. Zavedl nás dokonce i do zahrádky za domem ke svému malému pokladu, jen o dvacet let mladšímu než původní dřevěnka s výraznou lomenicí a miniaturním podloubím. Hraniční kámen křešovských cisterciáků, jaké kdysi v počtu několika set kusů vymezovaly hranice církevních majetků kláštera v Křešově (Krzeszów) sem byl v neznámém čase novodobě přenesen z Hraničního hřbetu Vraních hor. Podle pořadového čísla 517 stával původně přímo na rohu hranic panství na Bečkovském kopci. Nejnověji se ocitl mezi 130 kamenickými výtvory v publikaci „Drobné památky na Trutnovsku", která je součástí mikroprojektu „I malé je krásné" financovaného z fondů Evropské unie. V terénu podobných hraničníků s léty stále ubývá. Jeden téměř identický exemplář je v „životní" velikosti umístěn na podestě vstupního schodiště do Městského muzea v Žacléři.

Nepublikováno

Při pohledu na trápení českých skokanů na lyžích na právě probíhající zimní olympiádě v korejském Pchjongčchangu zní z mnoha stran nostalgické a oprávněné volání Raška, Raška, Raška! Ziskem první zlaté olympijské medaile ve skoku na lyžích na ZOH 1968 v Grenoblu, dosud stále jediné, vstoupil hrdina „Pohádky o Raškovi" od Oty Pavla do dějin jako český lyžař století. I očima sportovního antitalentu a kavárenského ignoranta, který už ledacos pamatuje, včetně všech devatenácti poválečných zimních olympiád, je nad slunce jasnější jak je štěstěna vrtkavá a nespravedlivá. Co jen bylo v Raškově generaci mezi pověstnými Remsa boys vynikajících skokanů, vítězů mnoha skokanských závodů, držitelů fantastických rekordů a účastníků mistrovství světa, kteří se olympijské medaile nedočkali. Třeba zrovna Josef Matouš (1942 - 1999), který sahal na zlato už čtyři roky předtím v Innsbrucku, kdy byl vlajkonošem československé výpravy. V prvním kole vytvořil rekord můstku a nakonec z toho byly vinou zlomené lyže těsně jen „brambory". Z téhož roku 1964 je i uvedený diplom za 18. místo z mezinárodních skokanských závodů Holmenkollen v norském Oslo, kterým tehdy dominovali seveřané Kankkonen, Engan, Wirkola a další. A jen pro zajímavost. Další česká skokanská legenda, světový rekordman a pozdější trenér Dalibor Motejlek skončil podle stejného diplomu na 21. místě. Zatímco medaile jsou chloubou osobních a později i muzejních sbírek, množství diplomů za nebodovaná místa končí mnohokrát někde na skládce. Dva jmenované doklady někdejší slávy českých závodníků měly při vší smůle kapánek štěstí, že je ve sběrovém papíru zahlédlo bystré oko sběratele.

Nepublikováno

Mé normální pravidelné nedělní dopoledne je už drahně let věnováno televizním „pohádkám". V poslední době jsou to pořady Kalendárium a Toulavá kamera. Druhý jmenovaný přinesl ve své premiéře 11. února 2018 v samém závěru dokument o početných historických domovních znameních hanácké metropole Olomouce. Co do velikosti mezi nimi dominuje mohutný zlatý jelen na průčelí měšťanského domu „U Zlatého jelena", jednoho z nejvýznamnějších historických objektů olomoucké městské památkové rezervace. Své jméno získal pravděpodobně v druhé polovině 18. století, podle majitelů Hirschů. Jelen je jak známo v němčině Hirsch. V početné galerii majitelů kupeckého domu „Pod Bohatými krámy" s právem várečným se jistý Karl Hirsch z protestantské rodiny olomouckých obchodníků vyskytuje už v době stavovského povstání před bitvou na Bílé hoře v roce 1620. Jako jeho aktivní účastník byl dokonce potrestán vysokou pokutou 1000 zlatých. Sousední dům zase vlastnil Hans Hirsch. A jako poslední majitel domu s jelenem z rodiny Hirschů, který jej v roce 1840 prodal je uváděn Karl Wolfgang Hirsch. Trochu mnoho Hirschů pohromadě aby nevyvolali domněnku, že mezi nimi jsou i předkové „našeho" Maxmiliana Hirsche, člena Krkonošského spolku a šlechetného dárce boudy Maxovky na Rýchory. Také on se totiž v roce 1856 narodil v Olomouci a jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky tamtéž. Jméno Hirsch je v regionu docela rozšířené a jeho nositelé protestantského, židovského i katolického vyznání spočívají na početných zdejších hřbitovech. Pro trpělivého badatele - genealoga by pokus o vypátrání rodových souvislostí mohl být výzvou. Životem poučený starý lenoch s vědomím, že ne každá pohádka musí mít nutně happy end, se dokáže přesvědčit a nechat věcem volný průběh. Spřádat fabulace je stejně zajímavé.

Nepublikováno

Mezi dekoracemi celosvětové společnosti Schlaraffia, spolku „bláznů", šprýmařů a recesistů a karnevalovými řády mnoha karnevalových společností zejména z Německa je často hranice tenounká jak jemný chloupek z Krakonošova vousu. Na sběratelských burzách, internetových aukcích i nabídkách individuálních prodejců jsou někdy nevědomky, někdy záměrně nabízeny takřka z jednoho pytle. Od oficiálních státních řádů a vyznamenání je v obou případech odlišuje většinou levnější provedení i materiál, dryáčnický vzhled a přehnaná barevnost. I když ani to neplatí vždycky. I tady je nutno mít na zřeteli, že vše je podmíněno jen a jen výší konta objednatele. V obou případech existují i kusy z renomovaných ražeben patřičně označené signaturou výrobce, z kvalitního kovu a s dokonalým smaltováním - aby se v tom prase vyznalo! Natož chudák sběratel. Na několika je dokonce v mnoha podobách vyveden nejvyšší pán na Krkonoších. Až to na první dojem vypadá, že jimi Krakonoš odměňuje své pomocníky.