Freiheit

Mandatorní výdaje rok co rok stoupají a brutálně tlačí rodinný rozpočet do nebezpečné blízkosti červených čísel. Ve škrtání zbytných položek z celoročních výdajů by důchodcové mého postavení mohli klidně i přes diskvalifikující věk přemýšlet o účasti na OH 2020 v Tokiu, kdyby byla taková soutěž do programu zařazena. A kdo to vždycky odnese jako první? Kamarádi, příbuzní a blízcí přátelé! Protože ti to přece pochopí! V duchu se omlouvám všem, kteří nejsou na internetu. Klasickým papírovým novoročenkám je letos i vzhledem k neomalenosti České pošty (téměř) konec. Telefonování nebylo nikdy mou silnou zbraní, protože nevidím, neslyším a hlavně nemám ten správný vratiprst jako datel. No a posílat přání jako SMS, to je skoro lepší si to přečíst v klidu na webu. Tak především zdraví, zdraví, zdraví...

Jako hlas volajícího na poušti vyznívá skrytá reklama olomoucké mlékárny OLMA a. s. rozesílaná prostřednictvím nejmenovaných novin svého majitele široké čtenářské obci s výzvou k návratu k tradičním papírovým pohlednicím. Můžeme stokrát zavrhovat přání ve formě SMS, E-mailů či vzkazů na Facebooku, klasické pohlednice mají odzvoněno spolu s minulým stoletím. Nemluvě o tom, že nostalgické volání po tradicích v importovaných čapkách zámořského dědka je tak trochu protimluv. Osobně si myslím, že každé upřímné přání je lepší než žádné.

Přeji radostné, spokojené Vánoce ve zdraví a v kruhu svých blízkých.

Tentokrát však nastavuje svou vlídnější a sympatičtější tvář. Vsadil na český národní nápoj a se sloganem „Horal pije pivo z hor" obsadil kdysi nejmodernější hotel v Malé Úpě, 1050 metrů nad mořem, těsně u hranic s Polskem. Nový krkonošský minipivovar Trautenberk otevírá od soboty 10. 12. 2016 dveře všem natěšeným zájemcům o několik druhů oblíbených piv bez pasterizace a filtrování, spolu s celkově rekonstruovanou výstavnou budovou čp. 87 s designově zařízenou restaurací, několika moderně vybavenými pokoji a společnou noclehárnou. Nejnovějších informací jsou plné sdělovací prostředky.

Takhle láskyplně jazykem svých předků oslovovala ještě v polovině minulého století jedna svobodská babička milovaného vnoučka. Často tak v duchu a někdy i nahlas říkám svému kamarádovi Güntru Fiedlerovi. Neznáme se nijak dlouho, sotva dvacet let. Když jsem za ním do Střediska česko - německého porozumění, kterému tehdy krátce šéfoval v trutnovském Bílém domě, přišel na radu někoho z okresního archivu vypůjčit si nějakou vlastivědnou knížku v němčině, netušil jsem, že se z toho na pohled byrokratického suchara s vystupováním bankovního úředníka, kterým původně skutečně byl, vyklube spolehlivý přítel se svérázným smyslem pro humor a společnými sběratelskými vášněmi, obdařený navíc znalostí němčiny rodáka z našeho regionu.

Na den přesně 17. prosince to bude rovných 145 let, kdy před novotou svítící nádražní budovou ozdobenou girlandami a velkým nápisem Freiheit zastavil první oficiální vlak se slavnostními hosty, vítaný početným shromážděním nadšených obyvatel horského městečka. Byla neděle, krátce po poledni, vyhrávala oblíbená Silbersteinova hornická kapela ze Žacléře a večer byl velkolepý ples v hotelu „U města Vídně" v čp. 1, kde je v současné době poštovní úřad. O historii železné dráhy z Trutnova do Svobody nad Úpou, kde koleje končí, toho už bylo napsáno dost. Jak se ale dopravovali cestující z vlaku dál do hor? Asi nikoho nepřekvapí, že v úplných počátcích především pěšky. Stále ještě platilo, že chůze je nejčestnější a nejpřirozenější vlastností člověka. Naši předkové se několika kroků navíc nebáli a jsou známy případy, kdy šlapali někteří odvážlivci se zbožím na krosně nebo na trakaři z hor až do Prahy. Vedle příležitostného svezení hospodářským povozem ochotného vozky nebo kočárem, který pro své hosty vypravovali majitelé horských hotelů, se u nádraží sjížděly i nájemné drožky a nemalou část klientely přepravily i pravidelné poštovní dostavníky. Po první světové válce nahradily koně v zápřahu spalovací motory pod kapotou prvních automobilů soukromých taxikářů a záhy byla zavedena i pravidelná autobusová doprava.

Když jsem před lety, tehdy možná jako docela první publikoval reklamní popelník ze žacléřské porcelánky Theodora Pohla s odvážným tvrzením, že jde o dílo sochaře Emila Schwantnera, vyslovovali odborníci jisté pochybnosti. Svalnatí atleti strnulí v pohybu nepohnuli s obřím keramickým elektroizolátorem za ten čas ani o píď, několik let se však překulilo a výrobek se stal ústředním motivem nápaditého plakátu k umělcově chystané souborné výstavě v Městském muzeu v Žacléři. Tak jako průkopnický článek „Kluci z porcelánu" otištěný rovněž v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory, strhl lavinu zájmu o vedlejší produkty rodinných porcelánek bratří Pohlů na obou stranách hraničních krkonošských hřebenů. Stejně jako první Zajímavosti o tvorbu pozapomenutého malíře Krkonoš Fritze Hartmanna z Dolního Dvora. Nerad se holedbám, ani se nepovažuji za nějaký kulturní předvoj, ale jak říkal geniální zneuznaný všeználek Jára Cimrmann - člověk se musí pochválit sám, protože nikdo jiný to za něj neudělá.

Nepublikováno

Úřední řečí společnosti Schlaraffia je sice němčina, ale my, co neumíme kváknout ani slovo musíme zůstat u toho, jak nám zobák narost. Jenže právě v případě Rübezahla je to složitější než obvykle. U nás v Krkonoších, které jsou odpradávna prezentovány jako jeho domovina, je znám jako Krakonoš díky zběhlému řezníkovi a ochotnickému herci, profesoru Klicperovi, až od roku 1824, ale Rübezahla coby horského ducha, démona a samotné podstaty divoké přírody, znají i v mnoha dalších pohořích v celé střední Evropě. Klasická figura horského obra s výhrůžně trčícím plnovousem a mohutným kyjem v ruce, známá z obrazu rakouského malíře Moritze von Schwinda, přechovávaného v Schackgalerii v Mnichově, odkud se množství jeho kopií šíří do celého světa, byla očividně předlohou i k oběma spolkovým odznakům.