Freiheit

Tak jsem to dokázal! Letos jsem na houby shodou několika nepříznivých okolností opravdu moc nechodil. Počet mých houbařských vycházek je určitě hluboko pod průměrem běžného Čecha. Jít zamknout les před zimním obdobím však patří k dobrému tónu a je stavovskou ctí každého milovníka bezbolestného lovu. V našich zeměpisných šířkách tak pravidelně rok co rok činím většinou v druhé polovině října. Posledních několik dní se šíří veřejností fámy, že navzdory suchému létu, relativně pokročilému času a houbám nepřejícím teplotám, po deštích přece jen rostou. Řada televizních stanic oblbuje diváky plnými košíky krásných plodnic, hřibů, křemenáčů i klouzků (nevím, kam na to ti lidé chodí) a zároveň jedním dechem ohlašuje příchod prvních přízemních mrazíků. To by byl, jak víme ze zkušenosti, definitivní konec. Takže radši hned! 20. října je docela slušné datum, 13,00 hod pro lenochy ideální čas. Momentálně neprší, sesbírám poslední zbytky odvahy a s odhodláním - to dám - vyrážím. Už po několika krocích cítím kyslíkový dluh. Mein Herz! Sunu se krok sun krok a před očima mám hrdinu mých dětských nevědomých let Aljošu Meresjeva. Vyplazil jsem se silou vůle na kopec a tam po rovince obešel remízky kolem louky. Při prezentaci úlovku by se nejspíš červenal studem leckterý houbařský začátečník, já mám nefalšovanou radost. Jsou to možná moje poslední osobně nasbírané. Příště už asi jen žampiony z Kauflandu.

Nepublikováno

Optimistické nadšení nad slušným houbařským úlovkem z července zpražilo suché léto bez jediné houbičky i má fyzička poněkud z formy. Teď na začátku října po několika deštích prý snad někde i rostou. Déja vu někdejší záplavy kozáků přímo na zahradě u domu mi Krakonoš připravil rozhozením výtrusů třepenitky svazčité, která vyráží v trsech na trouchnivějících kořenech dávno pokácené břízy. Nahloučené žlutě svítící plodnice vyrážejí zdánlivě ze země. Ve skutečnosti opisují rozsáhlý pozvolna odumírající kořenový systém stromu, který léta poskytoval ve vzájemné symbióze výživu početným kozákům březovým. Třepenitka je sice na pohled fotogenická a roste od jara do podzimu, ale pozor! Hořká, hořká, hořká! To hlavně, ale taky prý (jen) mírně jedovatá. Nezkušení houbaři si jí občas pletou s jedlou a výbornou opeňkou měnlivou. Podle zkušených lesních matadorů je však třepenitka houba vhodná leda k zahození. Není všecko zlato, co se v trávě žlutě třpytí.

Nepublikováno

Kdo nechodí volit, je prý hlupák.

Kdo jsou ale potom ti, co volili?

S nadcházejícím podzimem každý dobrý hospodář sklízí úrodu dohasínajícího léta a pečlivě vybírá plody na uskladnění. I na mém pracovním stole se obrazně nakupila snůška letního „ovoce" v podobě nesourodých fotografických záznamů ze svobodské historie v databázi kompjútru. Srovnání s klíčovými událostmi mezi dvěma uzávěrkami novin, jistě bohatě zdokumentovanými současnými mistry objektivu, se tak přímo nabízí. Začátkem září začalo školní vyučování. Přes to (zatím) v Česku „nejede vlak".

Rok se s rokem sešel a v Jelení Hoře opět v posledním zářijovém víkendu proběhlo velkolepé tradiční mezinárodní setkání sběratelů všech možných oborů pod širým nebem na hlavním Rynku a v přilehlých ulicích - kolosální již 43. Jarmark starožitností a kuriosit. My tři „kluci, co spolu mluvíme" jsme nesměli chybět. Chladné sobotní ráno si vyžadovalo svižnější chůzi než obvykle, přesto vymezený čas zdaleka nestačil k prostudování veškeré nabídky. Objevit v té záplavě nějaké zpodobení Krakonoše, na kterého je mé oko cvičeno především, je kupodivu právě tady, na dohled od majestátních krkonošských hřebenů velice nesnadné. Mouřeníni, orientálci, indiáni, svatí, šlechtici, státníci, horníci, myslivci a havěť všelijaká z rozličných materiálů v nejrůznějších podobách se vyskytují téměř u každého stánku; avšak žádný Krakonoš! Jen jediný dřevěný ubožáček, jakých je i u nás v prodejnách krkonošských suvenýrů dost a dost.

Jedním z historických předobrazů nejvyššího krkonošského božstva byl nepochybně tajemný poutník, kráčející nehostinnou a neprobádanou krajinou divokých lesů, hlubokých údolí a skalnatých vrcholů dávných Krkonoš. Ten neklid a stálé přemísťování má Krakonoš zakódován v genech, byť by byl i z kamene vysochán. Příkladem budiž novodobý symbol Janských Lázní, pískovcová socha horského ducha v podobě svalnatého obra s dobráckou tváří, obloženého „hromadou kamení", jak přezíravě konstatují některé turistické bedekry. V současné době je opět středem nebývalé pozornosti. Místo aby důstojně oslavil 110 let své existence, musel se stěhovat. Za ten krátký čas dokonce již počtvrté. Jemné cukání koutků úst těch zasvěcených jistě vyvolá diskusní příspěvek na oficiálních webových stránkách lázeňského města, že na posledním místě stál stovku let, stejně jako názor pana starosty v odpovědi, že je to místo nedůstojné. Bylo snad důstojnější to v západním koutě náměstí za chátrající, kdysi honosnou budovou kina, kde se kolem něj také točily autobusy? Také tam vítal návštěvníky přijíždějící do Janských Lázní, dokonce nejdéle ve své krátké historii. Zvyk je svazující a jak říkají škarohlídi, každá změna je k horšímu.