Freiheit

Je nádherné nedělní ráno, Nový rok 1. ledna 2017. Do ojíněných korun stromů na hřebeni Kravího vrchu na vrcholu stráně za chalupou intenzivně svítí slunce a mrazivý vzduch jiskří nad spoře pocukrovanou krajinou. První, co mě napadne je, jak musí být krásně na Rýchorách. Po mnoho let jsem v tomto čase stával před desátou hodinou u Rýchorské boudy a čekal, až se otevřou dveře do vyhřátého bufetu a činovníci turistického oddílu ze Žacléře v čele s obětavým „Ádou" Görnerem a jeho nerozlučným jezevčíkem rozbalí svá fidlátka, potřebná k udělování pamětních listů na hvězdicový novoroční výstup na Rýchory, pořádaný každoročně od roku 1981. Scházela a stále ještě schází se tam veselá parta kamarádů, známých i náhodných příchozích ve směru od Žacléře, Horního Maršova, Svobody nad Úpou, Mladých Buků i Trutnova aby družně uvítali nastávající rok.

Vládce Krkonoš má, jak ví možná ještě dnes každé malé dítě, nekonečné množství podob. Většinou však akčních, neboť i všechny ty jeho sošné postoje přímo vyzařují skrytou energii a sílu. Ale proč by si nemohl aspoň o Silvestru, po všech těch patáliích s kočírováním horského „poujetří", dáchnout někde na vrcholovém skalisku a dát si zaslouženého šlofíka? Takhle jsem cimrmanovskou situaci vnímal pod vlivem horlivých našeptávačů z řad domácích štamgastů - jistého starého myslivce, praděda Honzy Bechera, i cizokrajného poutníka Johnnie Walkera se zámořským kapitánem Henry Morganem. A nijak mi nevadilo, že chrupající Krakonoš někde odložil své obvyklé vysoké holínky a nezbytnou hůl.

Mandatorní výdaje rok co rok stoupají a brutálně tlačí rodinný rozpočet do nebezpečné blízkosti červených čísel. Ve škrtání zbytných položek z celoročních výdajů by důchodcové mého postavení mohli klidně i přes diskvalifikující věk přemýšlet o účasti na OH 2020 v Tokiu, kdyby byla taková soutěž do programu zařazena. A kdo to vždycky odnese jako první? Kamarádi, příbuzní a blízcí přátelé! Protože ti to přece pochopí! V duchu se omlouvám všem, kteří nejsou na internetu. Klasickým papírovým novoročenkám je letos i vzhledem k neomalenosti České pošty (téměř) konec. Telefonování nebylo nikdy mou silnou zbraní, protože nevidím, neslyším a hlavně nemám ten správný vratiprst jako datel. No a posílat přání jako SMS, to je skoro lepší si to přečíst v klidu na webu. Tak především zdraví, zdraví, zdraví...

Jako hlas volajícího na poušti vyznívá skrytá reklama olomoucké mlékárny OLMA a. s. rozesílaná prostřednictvím nejmenovaných novin svého majitele široké čtenářské obci s výzvou k návratu k tradičním papírovým pohlednicím. Můžeme stokrát zavrhovat přání ve formě SMS, E-mailů či vzkazů na Facebooku, klasické pohlednice mají odzvoněno spolu s minulým stoletím. Nemluvě o tom, že nostalgické volání po tradicích v importovaných čapkách zámořského dědka je tak trochu protimluv. Osobně si myslím, že každé upřímné přání je lepší než žádné.

Přeji radostné, spokojené Vánoce ve zdraví a v kruhu svých blízkých.

Tentokrát však nastavuje svou vlídnější a sympatičtější tvář. Vsadil na český národní nápoj a se sloganem „Horal pije pivo z hor" obsadil kdysi nejmodernější hotel v Malé Úpě, 1050 metrů nad mořem, těsně u hranic s Polskem. Nový krkonošský minipivovar Trautenberk otevírá od soboty 10. 12. 2016 dveře všem natěšeným zájemcům o několik druhů oblíbených piv bez pasterizace a filtrování, spolu s celkově rekonstruovanou výstavnou budovou čp. 87 s designově zařízenou restaurací, několika moderně vybavenými pokoji a společnou noclehárnou. Nejnovějších informací jsou plné sdělovací prostředky.

Takhle láskyplně jazykem svých předků oslovovala ještě v polovině minulého století jedna svobodská babička milovaného vnoučka. Často tak v duchu a někdy i nahlas říkám svému kamarádovi Güntru Fiedlerovi. Neznáme se nijak dlouho, sotva dvacet let. Když jsem za ním do Střediska česko - německého porozumění, kterému tehdy krátce šéfoval v trutnovském Bílém domě, přišel na radu někoho z okresního archivu vypůjčit si nějakou vlastivědnou knížku v němčině, netušil jsem, že se z toho na pohled byrokratického suchara s vystupováním bankovního úředníka, kterým původně skutečně byl, vyklube spolehlivý přítel se svérázným smyslem pro humor a společnými sběratelskými vášněmi, obdařený navíc znalostí němčiny rodáka z našeho regionu.

Na den přesně 17. prosince to bude rovných 145 let, kdy před novotou svítící nádražní budovou ozdobenou girlandami a velkým nápisem Freiheit zastavil první oficiální vlak se slavnostními hosty, vítaný početným shromážděním nadšených obyvatel horského městečka. Byla neděle, krátce po poledni, vyhrávala oblíbená Silbersteinova hornická kapela ze Žacléře a večer byl velkolepý ples v hotelu „U města Vídně" v čp. 1, kde je v současné době poštovní úřad. O historii železné dráhy z Trutnova do Svobody nad Úpou, kde koleje končí, toho už bylo napsáno dost. Jak se ale dopravovali cestující z vlaku dál do hor? Asi nikoho nepřekvapí, že v úplných počátcích především pěšky. Stále ještě platilo, že chůze je nejčestnější a nejpřirozenější vlastností člověka. Naši předkové se několika kroků navíc nebáli a jsou známy případy, kdy šlapali někteří odvážlivci se zbožím na krosně nebo na trakaři z hor až do Prahy. Vedle příležitostného svezení hospodářským povozem ochotného vozky nebo kočárem, který pro své hosty vypravovali majitelé horských hotelů, se u nádraží sjížděly i nájemné drožky a nemalou část klientely přepravily i pravidelné poštovní dostavníky. Po první světové válce nahradily koně v zápřahu spalovací motory pod kapotou prvních automobilů soukromých taxikářů a záhy byla zavedena i pravidelná autobusová doprava.