Freiheit

Zkušení fandové motorismu jistě tuší, že mám na mysli těžkotonážní „Emku" z početné rodiny boxerů, motocyklů s horizontálně umístěnými válci s protiběžnými písty na společné hřídeli, pózující na unikátním snímku v ulicích Trutnova. Ve druhé světové válce je proslavila legenda ve službách Wehrmachtu s typickým kulatým logem továrny BMV na palivové nádrži. Těžké silniční bavoráky mnoha typů, včetně nejrozšířenějšího R - 71, zaujaly již několik let před válkou sovětské konstruktéry, snažící se úspěšné stroje okopírovat pro potřeby Rudé armády. Po podepsání proradné smlouvy o neútočení mezi Hitlerovským Německem a Stalinským SSSR v srpnu 1939, která vstoupila do dějin jako Pakt Ribbentrop - Molotov, získali Sověti od koncernu BMV 5 strojů R - 71 s přívěsným vozíkem, včetně výkresové dokumentace a licenčního práva jejich výroby. Když německá vojska, smlouva - nesmlouva, napadla v létě 1941 Sovětský svaz, byly moskevské továrny evakuovány z dosahu leteckého bombardování daleko za Ural. Motocykly s typovým označením M -72 přezdívané Molotov po již uvedeném ministru zahraničí Vjačeslavu Michajlovičovi se následně od roku 1942 montovaly v Irbitu ve Sverdlovské oblasti. Odtud prokazatelně pochází motorka na snímku s čitelnými písmeny IMZ v kruhu (psáno azbukou) a značící Irbitský Motocyklový Závod. Podle drobných technických odlišností je zobrazená krasavice s největší pravděpodobností vyrobená jako modernizovaná verze po roce 1952. Sovětský svaz je od roku 1954 dodával do Československa v rámci dlouhodobé poválečné pomoci při budování ozbrojených složek armády, policie, ale i hasičů apod. Tím končí lekce dějepisu a přeskočíme také množství jistě zajímavých technických dat, protože to je i pro všeználka mého kalibru příliš tenký led.

Trochu nostalgie nikoho nezabije. (Nenechte se zmást úvodním obrázkem - to se jen ohlašuje apríl). Pro převážnou většinu pamětníků začíná jejich svobodská životní etapa po roce 1945. I ti mladší jistě uvítají pohled na známá místa na historických fotografiích, z úprkem se vzdalujícího 20. století, dříve než vyblednou stejně jako vzpomínky. Současný aprílový vtípek hlásí konec zimy, zato docela mladý buk u kostela v jedné z prvních poválečných, nejen pro manžele Korbelářovy s malým Vlastíkem, oblevu ještě určitě nečeká (1).

Když se na jaře roku 2016 opravovala ve Svobodě nad Úpou hřbitovní kaple, sloužící v minulosti jako márnice, objevilo se při jejím vyklízení i několik nestejně velkých dřevěných bedniček prošlých c.k. rakousko - uherskou polní poštou v I. světové válce. Okamžitě vyvolaly řadu spekulativních dohadů o jejich určení. Přemíra důležitějších momentů, především sejmutí věžičky a otevření vrcholové makovice slibující ukrytý nález s poselstvím předků, byla přítomnými fotografy bohatě zdokumentována. Na zaprášené polorozpadlé bedýnky se jaksi zapomnělo. Jediné prkýnko, které neuniklo objektivu přítomného Pavla Křivky, se stalo předmětem dalšího zkoumání. Místo uložení tajemných bedniček přímo svádělo k domněnce, že v nich byly posílány drobné osobní věci padlých vojáků pozůstalým rodinám k symbolickému uložení k ostatkům ostatních rodinných příslušníků na hřbitově. Teprve porovnání adres se seznamem svobodských mužských padlých na všech frontách v letech 1914 - 1918 vyvolalo oprávněné pochybnosti.

Mini medailonek k 199. narozeninám

Ze Svobody nad Úpou do Lánova to není lán cesty, ale jen několik málo kilometrů přes kopec. Konkrétně přes horské sedlo u Hoffmanovy boudy nad Janskými Lázněmi, přes které se přehoupne silnice směrem k Černému Dolu a dál do Vrchlabí. Trutnovský gymnaziální profesor Jaroslav Procházka pro boudu po roce 1945 horlivě propagoval název Slemenka (slemeno = rozvodí), protože odděluje údolí Úpy od údolí Labe. Leč nepodařilo se ho v názvoslovné komisi prosadit. Kdysi se tu setkávaly i hranice panství. Přesto měla k sobě jednotlivá sídla v klínu Černé hory vývojem, dějinami i fyzicky poměrně blízko. Také osudy „otců zakladatelů" průmyslových podniků v 19. století se navzájem podobají jako vejce vejci. Ať už se jedná o gründery papírenské výroby, jako u nás na horním toku Úpy, nebo o majitele přádelen na Lánovsku.

Z galerie Krakonošů jeden hodně bizarní, učiněný bezdomovec. Ale Krakonoš je jednou Krakonoš! Stejně jako každý člověk je lidská bytost, i když je to třeba jen anonymní tulák v kartonovém příbytku pod mostem. Renomovaný umělec by asi pána Krkonoš ztvárnil jinak a mnozí to i předvedli. Školení i laičtí řezbáři vytvořili tisíce Krakonošových podob od svalnatého Rübezahla po pantátu s fajfkou, podle míry svého talentu a nástrojového vybavení. I lidoví tvůrci chrlící jak na běžícím pásu klasické suvenýrové figurky z kůry a lišejníků v podstatě na kšeft, dodržovali jistý nepsaný kánon. Zelený fráček, vysoké holínky a klobouk se širokou krempou, poutnická hůl, vousy do pasu a nezbytná dýmka. Někdy jako stafáž hříbek či muchomůrka, málokdy řepa jako v německy mluvících oblastech. Všeho se držel i snaživý neumětel, který „bastlil" tohoto fešáka. A není - li to umělecký záměr napodobit insitní artefakt nebo dětská práce, je to jen viditelný důkaz, že ne každému je dáno. Kéž by to pochopilo i devadesát procent současných módních blogerů! To, že dokážu vyťukat jedním prstem jednotlivé bukvy na klávesnici ještě naznamená, že jsem spisovatel. BrsxcUgtttt!?

Nepublikováno

Pozornost pro pražského přítele Pavla:

Příběh potištěného porcelánu po prabábě.

To je pořád Krakonoš, Krkonoše, Freiheit (co je hezky česky Svoboda nad Úpou), Krakonoš... a stále dokola. Jakoby v mozkovém kolovrátku přeskakovala jehla na gramodesce. Koho asi zajímá číst věčně texty na jedno brdo, kromě autora? Ale krkonošské sudetské babičky měly ve svých parádních cinkostnech památeční lahůdky i pro uměním zmlsané Pražáky. Bohužel prašivá léta kolem poloviny minulého století, kdy sotva skončily válečné hrůzy, ujal se vlády nevzdělaný lumpenproletariát s rudou věrchuškou za zády, umění minulosti moc nepřála. A ruku na srdce, ani my, tehdejší nerozumní kluci nově nastěhovaní do opuštěného pohraničí, jsme nic, co neslo stopy něčeho německého, nijak nešetřili. A nemuselo na tom vůbec být potupné znamení nenáviděné svastiky ani zalomené litery fraktury. Zvlášť průsvitný značkový porcelán nebo malované sklo pěkně hlasitě křupaly pod nohama nebo se rozprskly po dobře mířených ranách prakem. Něco se přes to všechno přece jen zachovalo. Nad drobnými prasklinkami vzniklými užíváním nenáročný sběratel jen mávne rukou.

V Galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou byla 20. ledna 2017 zahájena atraktivní výstava Portréty z Krkonoš od vybraných autorů tvořících v rozpětí posledních 115 let, slibující vysokou návštěvnost. Shodou osudových náhod se na jednom z nejnavštěvovanějších internetových aukčních portálů eBay objevila krátce před tím fotografická vizitka, inzerovaná jako „Junger Mann Matrose in Kataro" od Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou, majitele jednoho z prvních fotoateliérů v Úpském údolí, na výstavě hojně zastoupeného. Je to jen smutná ukázka konců vzácných rodinných památek krkonošských obyvatel „odsunutých" po druhé světové válce do Německa, o něž potomci už nemají zájem. Přitom je to i kulturně historické dědictví našeho domova, o které se v hodině dvanácté rozhodl starat nově založený zapsaný ústav Paměť Krkonoš, spolupořadatel výstavy. Existují i horší (nevratné) konce dobových archiválií, dobře známé i z domácích luhů a hájů. Tenhle fešný plaváček se tak naštěstí sběratelskou cestou za několik drobných europenízků vrátil zpátky do města vzniku portrétu, ale jak se později ukázalo i do svého rodiště.