Freiheit

Svět kolem nás se mění ustavičně. Někdy pozvolna přirozeným během času, že to pozorovatel někdy ani nezaznamená. Jindy překotně. A to nemám na mysli živelné pohromy ani válečné katastrofy. Stačí jen klidné ekonomické období bez výrazných výkyvů a občasný stavební boom, jaký zažívají exponované turistické oblasti v dobách přemíry volného času a relativní solventnosti obyvatelstva. Krkonoše procházejí horečnou stavební činností už několik let. Momentálně je takovým rozsáhlým staveništěm i kdysi poklidné městečko Pec pod Sněžkou. Nostalgické stýskání nad idylou mizejících romantických chaloupek ve stráni ode mne nečekejte. Ale ani ódy na názor šílených architektů, co je to moderní horské středisko zpívat nebudu. Největší lákadlo hor, nejen Krkonoš, je krása okolní přírody. Staří horáci s ní dokázali souznít a podvědomě ctili vyváženost mezi prostorem pro život a volnou krajinou. Ano, pokrok se zastavit nedá, ale všechno má své meze. I ziskuchtivost podnikatelů, kteří z turismu tyjí. Nikdo mě nepřesvědčí, že se někdo bude harcovat desítky či stovky kilometrů z panelákového sídliště nebo satelitního městečka do stejného mraveniště jen proto, že se jmenuje Krkonoše. Mudrování však nechme koňovi, má větší hlavu.

Psát lze opravdu o čemkoli. Ne vždycky je to ale ke čtení. Když už jsem však nakousl téma, co všecko si lze podložit pod pozadí pro chvíli odpočinku, rád představím ještě jednoho nalezence. Kolega od fochu Michael Thonet (1796 - 1871) razil pro své oblíbené, praktické, trvanlivé a navíc elegantní výrobky z ohýbaného dřeva obchodní slogan „nábytek, který vás přežije". Rodák z německého Porýní se původně usadil ve Vídni, hned po úspěchu s ohýbaným nábytkem vlastní konstrukce na průmyslové výstavě v Koblenci v roce 1841. Díky pěti synům přejmenoval firmu na „Gebrüder Thonet" a již v roce 1857 založil továrnu v Koryčanech na Moravě a záhy i v Bystřici pod Hostýnem, kde dnešní akciová společnost TON (Továrna na ohýbaný nábytek) od roku 1861 dodnes udržuje tradici ručního ohýbání dřevěných přířezů za tepla.

Tady seděl. Tady všude seděl, chtělo by se pokračovat v duchu známého kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký z repertoáru pražského Divadla Járy Cimrmana, kdyby těch sedaček bylo víc. Ale protože nemám na mysli zlého obra Koloděje, nýbrž jednu z vysoce postavených šarží rakousko - uherské admirality z I. světové války, korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, musím dodat - možná. Taburet byl součástí vybavení interiéru v pseudolidovém historizujícím stylu s řezbářskou výzdobou tak zvaným vrubořezem v zaměstnanecké vile papírenské firmy Piette ve Svobodě nad Úpou. Dům s číslem 178 na hranici katastrů kdysi samostatných územních celků, městečka Svobody a obce Maršov I., byl v blíže neurčeném období mezi světovými válkami bydlištěm spolumajitele papírny Franze Mikuleczkého, uváděného v adresáři okresu Trutnov z roku 1930 jako jednoho z vedoucích. Spolu s hlavním šéfem Dipl. Ing. Ludwigem Piette Rivage a jeho švagrem Karl von Czipkayem.

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, při kterém jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.

Kradlo se vždycky - o tom žádná! Devět z deseti náhodně dotázaných potvrdí, že mají s nějakou zlodějinou osobní zkušenost. Já budu s dovolením ten desátý. Na ochranu před zcizením poštovních cenin, především známek, ale i dopisnic, balíkových průvodek a snad i peněžních poukázek vznikly už v 70. letech 19. století perfiny. Podle původního patentu Angličana Josepha Slopera to byly speciálním dírkovacím strojkem perforované iniciály - odtud „Perforated Initials", zkráceně perfiny. Nápad se z domovské Anglie rozšířil do celého světa a současní filatelisté registrují perfiny z téměř 200 známkových zemí. Jako ochranný prvek svého majetku je používaly zejména firmy, z nichž ty nejznámější vystřídaly během svého trvání dokonce několik variant. Hojně je užívaly i banky a v některých státech i vládní úřady a instituce, například policie. Perforované známky na soukromých dopisech některé pošty údajně nepřijímaly, ale to je nejspíš nedoložená filatelistická latina. V současném poštovním styku je vytlačil rozvoj výplatních strojků a moderní způsob odbavování pošty. Přesto se někde používají dosud. Sběratelé dlouho považovali perforované známky za znehodnocené a z kolekcí je vyřazovali. Dnes je sbírání perfinů zajímavou a poučnou částí filatelie a sběratelé specialisté se v České republice sdružují například v samostatné Společnosti sběratelů perfinů. Mezi tisícovkami perfinů z Rakouska - Uherska, kde bylo toto „znehodnocování" známek zavedeno už v roce 1877 je i mnoho firemních perfinů z území pozdějšího Československa, které rakouský poštovní řád včetně povolení perforovat ceniny po roce 1918 přejalo. Výslovně je povolení uvedeno i v novelizaci čs. poštovního řádu v roce 1937 a kupodivu i roku 1944. Teprve řád z roku 1968 se o této možnosti šalamounsky nezmiňuje, aniž by ji jmenovitě zakázal nebo povolil.

Jak už to v životě bývá, prostě se to tak seběhlo. Jednou jedinkrát v hloubi onoho režimu byli manželé Havlovi na krátké návštěvě u nás doma. Zatím, co jsem s panem Václavem řešil ryze technické záležitosti, charismatická paní Olga si u kávy nenápadně pohrávala s krabičkou cigaret a má tehdy razantní strážkyně stoprocentně nekuřácké domácnosti jí beze slov nabídla popelník. To jen na úvod o kouzlu osobnosti. Ani jeden z nás tehdy netušil, kam se po letech pohne kolo dějin. Ta skromná a sympatická žena dokráčela po boku svého muže jako první dáma až na hrad českých králů nad Vltavou a my sedíme stále na kopci, kde se před lety popásal skot, který mu v řeči původních obyvatel dal jméno Kuhberg. Krkonošská kavárna, tak trochu natruc té pražské, spolu s Krkonošským muzeem správy KRNAP ve Vrchlabí a Výborem dobré vůle - nadací Olgy Havlové uspořádaly při příležitosti brzkého výročí nedožitých 85. narozenin paní Olgy reprezentativní fotografickou výstavu.

V pomyslném katalogu „dějin ražených do kovu" za všeobecně známými mincemi, medailemi a odznaky se někde na posledních stránkách vpravo dole krčí po léta opomíjené drobné ražby shrnuté pod názvem účelové známky. Sběratelé se o ně začali zajímat teprve historicky docela nedávno a ty nejstarší dlouho zařazovali jako tzv. nouzové mince alias nouzovky, které jsou však v numismatice samostatnou a přesně vymezenou kategorií. Mělo to určitou logiku. Svým provedením většinou mince připomínají a peníze nebo služby někdy nepřímo nahrazují. Mohou sloužit i ke kontrole práce či účasti, jako záloha na vratné obaly, nářadí a jiné produkty nebo poukázka na určitou službu, požitek či jinou odměnu. I leckterý laik už se jistě někdy setkal s pojmem robotní, chmelové, fárací, charitativní nebo potravinové známky - na mléko, na chleba, na oběd (polévku), na pivo - mýtní známky, známky zajateckých táborů. Nověji slevové známky, herní žetony, známky na telefon, na jízdu dopravním prostředkem - i když i ty jsou už dávno minulostí. A další tisíce druhů, které ve většině případů bez jakékoliv evidence razily všemožné podniky a organizace, továrny, důlní společnosti, statky, obchodní domy i drobní obchodníci, spolky, družstva, soukromí podnikatelé, hotely, hostince, pivovary, nemocnice, chudobince...ten výčet by byl asi bez konce. Pořídit jejich vyčerpávající soupis je práce doslova sisyfovská. Těch několik známých dílčích oborově zaměřených katalogů, které zásluhou neúnavných badatelů dosud vyšly, zahrnuje jen mizivé procento vydaných typů a jsou jen příslovečnou kapkou v moři. Oproti ve světovém měřítku milionům druhů mincí, v nichž mají sběratelé nevyčerpatelné pole působnosti, byly však jednotlivé účelové známky raženy často v omezeném regionu někdy pouze ve stokusových a vzácně i jen desetikusových nákladech, obvykle z obecného kovu. Ke smůle sběratelů byly v mnoha případech zcela nebo částečně anonymní. Třeba jen s prostým uvedením hodnoty nebo dávno zapomenutou zkratkou vydavatele. A když skončila jejich platnost, ať už zánikem zřizovatele, změnou poměrů nebo náhradou za jiný způsob komunikace, staly se z dochovaných „účelovek" bezcenné plíšky vhodné na hraní dětem. Mnoho jich bylo poztráceno, v případě hodnotnějšího kovu i roztaveno. Občas najdou nějaký neznámý exemplář hledači kovů, nebo se objeví při pořádání pozůstalosti po starším sběrateli. Dlouho přehlížená Popelka numismatiky se dnes po zásluze stává stále hledanějším dokladem regionální historie.