Freiheit

Je pokročilý čas adventní a téměř v každém městě probíhá výstava betlemářských skvostů z muzejních sbírek, i moderních výtvorů profesionálů a lidových tvůrců ze všech možných a někdy i nepředvídaných materiálů. Dříve bývaly jesličky téměř v každé krkonošské chalupě a zbožní horáci je právě v tento čas snášeli z půdy, aby se zas po roce na Vánoce zaskvěly v plné kráse pro potěchu domácím i příchozím. Tam, kde dřevěné figurky vyřezával během roku sám hospodář, se stavěcí betlémy rozrůstaly i do gigantických rozměrů a postupně zabíraly velkou část světnice. V rodinách domácích tkalců dokonce za tím účelem rozebírali na čas svátků stav, aby se všechno i se stromečkem vešlo. Ti nenadaní se spokojili nalepovacími papírovými betlémy významných malířů, zakoupenými v papírnictví, nebo sériově vyráběnými dřevěnými figurkami lidových řezbářů z Orlických hor, kterým se dnes běžně říká králické, z vánočních jarmarků. Nesourodá anonymní sbírka polámaných daráků jmenované provenience, poslepovaná z trosek několika betlémů, vznikala v šedivých 70. letech minulého století systémem „každý pes jiná ves" drobnými nákupy v prodejnách starožitností i z darů přátel. Na několika stupních přenosné základny jsou napevno rozmístěny typické komerční prvky lepenkové architektury s ústřední jeskyňkou, vše dodatečně spoře osvětlené několika elektrickými žárovkami. Vestavěný hřebíčkový hrací strojek kolem dokola vybrnkává vánoční šlágr Stille Nacht a v hemžení lidiček spěchajících poklonit se Ježíškovi se klidně pasou ovečky. Scenérie fádní a stokrát viděná v honosnějším a reprezentativnějším provedení ničím nevyniká. Jen snad drobným době poplatným sarkasmem v nápisu na rozvinuté stuze archanděla zvěstovatele místo obvyklého „Gloria". „Dejte pokoj lidem dobré vůle". Tuctový, obyčejný, nezajímavý, což ještě umocňuje neúmyslně rozmlžená fotografie. Ale je náš!

Hezké Vánoce.

Nepublikováno

Vážený příteli, dnes jsem si konečně vyzvedl u našeho sběratelského kolegy, a mého kamaráda Güntera avizovanou knížku. Myslel jsem, že mě, pravidelného čtenáře Tvého blogu a šťastného majitele řádky Tvých knížek nic nepřekvapí. A vida - jiný formát, poctivá vazba a pevné desky, jiný výběr ilustrací... Ale pořád je to ten starý dobrý Egon, čtivý a inspirující s novými a novými příběhy ze života, vlastními i naposlouchanými, společnými pro naši válečnou i krátce poválečnou generaci. Pokaždé se zpětně divím, jak je to možné, že mě to taky nenapadlo „dát na papír", když jsou mnohé ty zážitky tak živě podobné, jako bychom je žili přes kopírák. V mých vzpomínkách souzní i některé trefné popisy reálií Tvého města pod Ještědem, kde jsem prožil několik veselých měsíců ve službách československé armády u chemiků v horních kasárnách v autokursu na plnohodnotného řidiče veškerých vojenských vozidel II. třídy, kdy jsme si lámali zuby na záludnostech provozu přes pověstné Šaldovo náměstí , po kterém se určitě nestýská ani těm nejzatvrzelejším libereckým staromilcům. Vzpomínám na noční úprky ulicemi z tanečků v kavárně Nisa, abychom stihli nepřetáhnout vycházku i na sváteční odpolední lelkování městem plným místních krasavic, kde jsem měl pocit relativního bezpečí, protože výskyt lampasáků na metr čtverečný byl, alespoň zdánlivě, daleko nižší než v mé domovské posádce v Litoměřicích. Závidím Ti ten přetlak, se kterým sypeš knížky doslova jako z rukávu jednu za druhou a ačkoli píšeš stále o tomtéž, pořád máš co psát. A skláním se před Tvou velkorysostí, se kterou mi je nezištně posíláš darem. I když dobře víš, že jsem lempl, lenoch a neumětel, který se Ti kromě poděkování nikdy nedokáže revanšovat. Nemluvě o naivní propagaci Tvé velikosti, kterou vyháním těch několik málo čtenářů mých stránek na Tvůj blog. Takoví jsme ale my, horáci z Krkonoš - co na srdci, to na webu. Komu čest, tomu čest!

Nepublikováno

Když krátce po svém nástupu do svobodských papíren vyfotil mladý inženýr Jaroslav Morávek tak zvané staré bělidlo s číslem 79 na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. poblíž zaměstnanecké vily firmy Piette kousek za sokolovnou, byl to už značně vybydlený chátrající dům, který držela pohromadě pouze skutečnost, že squatteři byli tenkrát ještě neznámý pojem. Svým rozlehlým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou se už v době výstavby v roce 1778 výrazně lišil od chaloupek trochu níž na protější straně silnice. V polovině 19. století ho vlastnil barvíř a bělič plátna Johann Ettrich (*1812) příslušník světoznámého svobodského rodu, který vlastně vydupal ze země základ Piettovy papírny, když přestavěl starý vysloužilý hamr. Později obýval dům Piettův švagr a spolumajitel továrny, původně pražský hostinský Franz Holub, jehož dcera Paula se provdala za jednoho z prvních významných fotografů Krkonoš a zakladatele dodnes existujícího pražského fotoateliéru Langhans. Syn Franz von Holub to v Rakousko - Uherské monarchii dotáhl až na admirála a velitele válečného námořnictva v závěru Velké války. Tomu říkám dějiny!

V listopadovém čísle K+JH / 2015 popsal autor Ondřej Vašata nerealizovaný projekt Národního domu ve Vrchlabí z roku 1913. Sběratelé notafilií, specializující se na nouzové poukázky a různé kuriozity, se už možná někdy setkali s droboučkou sbírkovou poukázkou v hodnotě 2 haléřů s naivní vlasteneckou výzvou na podporu jeho výstavby. Jednostranně modře potištěný papírek o rozměrech zhruba 6 x 4 cm má uprostřed vkomponovaný obrázek soutěžního návrhu Národního domu od architekta Václava Frýdy v podstatě totožný s propagační pohlednicí z téhož období. Je velmi pravděpodobné, že zadavatelé stavby z Národní jednoty severočeské nechali vytisknout, tak jak to bylo v podobných případech obvyklé, více variant. Možná rozměrově i barevně odlišných a hlavně s větší nominální hodnotou pro štědřejší dárce. I uvedené dva haléře měly v předválečné rakousko - uherské korunové měně jistě svoji váhu. Drobný nominál však zřejmě cílil na nejširší členskou základnu a nemajetné sympatizanty české menšiny v převážně německém prostředí Vrchlabska. Kolik se asi podařilo tímto způsobem shromáždit financí a k jakému účelu byly nakonec použity, když k realizaci projektu nedošlo, zůstává nezodpovězenou otázkou. Podobné dohady by jistě potvrdil nebo vyvrátil hlubší badatelský průzkum, který většina sběratelů bohužel zanedbává.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2015

Výstava sochařského díla Emila Schwantnera v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, věnovaná jeho letošnímu 125. výročí narození a 60. výročí úmrtí, je důstojným připomenutím jednoho z nejvýznamnějších uměleckých zjevů regionu v první polovině 20. století. Navazuje na právě skončenou podobnou výstavu reprezentativní kolekce Schwantnerových plastik v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí a přináší navíc vzdušnou instalaci v komorních historických prostorách hlavní výstavní síně s maximálním využitím vlastních sbírek, doplněných charakteristickými exponáty z okolních institucí, především již zmíněného Krkonošského muzea, Galerie města Trutnova a v neposlední řadě i od soukromých sběratelů. Vnímavé oko diváka jistě ocení mistrné ztvárnění množství portrétních bust příslušníků tehdejší společenské smetánky i bezejmenných horalů z Krkonoš, ladné tvary kočkovitých šelem či několik výstižných variant z cyklu Tanec smrti. Fotografická dokumentace znovu oživí řadu funerálních plastik, zejména pomníků padlým vojákům z Velké války, z nichž mnoho zaniklo vinou kolektivního vandalství po II. světové válce. Leitmotivem této části expozice je snad nejzdařilejší, nacisty v roce 1942 zničený pomník z trutnovského parku, o jehož obnově se začíná docela vážně uvažovat. Uvedená studie k pomníku byla námětem pohlednice vydané při jeho odhalení v září 1932.

Nepublikováno

Bývalá osada Bystřice, jazykem původních obyvatel Klinge, spjatá s dějinami dobývání zlata v pohoří Rýchor, je dnes zahrnuta do katastrálního území městysu Mladé Buky. Zdejší dochované, i když nepochybně několikrát převrstvené sejpy, výrazné terénní kopečky vyrýžované zeminy, připisují odvážnější badatelé zatím nedoloženě Keltům. Osídlení však vyrostlo v údolí zlatonosné Staré vody, nyní Zlatého potoka, až teprve kolem stoupy na drcení rudy, postavené v roce 1678 novými pozemkovými majiteli vlčického panství Schwarzenbergy ve snaze obnovit zaniklou těžbu vzácného kovu v rýchorském revíru. Mezi prvními obyvateli je velmi záhy uváděn i krčmář Christoph Baudisch. Moderní historii zdejšího vyhlášeného pohostinství v historickém čp. 1 zahájil Josef Franz (*1866) výstavbou nové budovy na spáleništi staré dřevěné hospody své matky Johanny Franzové v roce 1893. Honosná výletní restaurace s prostorným tanečním sálem a množstvím jednoduchých dřevěných stolů s lavicemi pod širým nebem, známá z mnoha variant dobových pohlednic, dokázala v letní sezóně pojmout i 250 hostů. Až do konce II. světové války jich sem každou letní neděli docházely z dostupného okolí opravdu zástupy. Většinou pěší výletníky z Mladých Buků, Svobody nad Úpou, Janských Lázní, Maršova, Žacléře i Trutnova lákalo příjemné posezení při vyhlášeném klingentalském jablečném moštu, smažení pstruzi, na jejichž výlov měl hostinský Franz výsadní povolení, i břeskné zvuky skříňového orchestrionu, neúnavně vyhrávajícího svůj omezený počet písní k tanci i poslechu. A v neposlední řadě i obří houpačky a tehdy ve společnosti „sportovně" založených pánů oblíbený kuželník. Mezi celkem 18 chalupami s číslem popisným, rozmístěnými po obou březích horské bystřiny, byla i služebna finanční stráže a parní mlýn s pilou a výrobou šindelů.

Sbírání historických mincí patří k ušlechtilým koníčkům, dostupným dnes širokým vrstvám sběratelů. Již v dávných časech patřilo k zálibám společenské smetánky z okruhu šlechty, buržoazie a vzdělanců. I v současnosti je hlavním předpokladem budování sbírky především zájem provázený celoživotním vzděláváním a samozřejmě dostatek finančních prostředků. Začátečníci s čistým stolem začínají obvykle sbíráním dostupného běžného drobného oběživa z celého světa, protože šlehačku v podobě antických platidel nebo větších stříbrných nominálů středověku už zdánlivě vysbírali předcházející generace. Není to tak docela pravda. Velcí sběratelé umírají a ne všechny sbírky končí v regálech muzejních institucí. Na mnoha světových aukcích numismatiky i v nabídkách internetových sběratelských portálů se dá objevit a někdy i docela levně koupit zajímavý přírůstek.