Freiheit

Pro druhou polovinu léta nabízím věrným čtenářům novin Svoboda fórum veselý vědomostní kvíz z publikovaných i připravovaných článků o historii i současnosti našeho města Svoboda nad Úpou. Porovnejte své znalosti s výsledky na konci článku. Přeji hezký zbytek léta.

V pátek odpoledne je kličkování mezi houbaři v lese docela únavné. Na houbařských stránkách www.nahouby.cz se to kromě nekonečné polemiky s nesmrtelným Václavem Burlem, skutečným i fiktivním, hemží motýly, kobylkami a vlčími máky, maximálně choroši. U nás naštěstí rostou, natruc suchu i fázím měsíce. Nenasytní rabovači s bramborovými koši, krosnami a někteří i s kolečkem, vyrážejí několikrát denně a prudí svými selfíčky s kupami hříbků, pro jistotu ještě párkrát rozmnoženými ve fotošopu. A všude je plno babek! Jenže ty jsou bohužel taky na houbách. Dýchavičný chromajzl, který má les za chalupou, je rád, když je ve formě aspoň jednou za týden. A protože je odjakživa líný, ráno už ho z pelechu nedostane nikdo ani na ty houby. Takže většinou až po obědě s tím nejmenším česáčkem číslo 1 (kdo se s tím má taky tahat). Už dávno vím, že houby rostou neustále (když rostou). Jen ráno je větší naděje něco najít, protože v noci s čelovkou šmejdí po lese jen mizivé procento šílenců. A i ten nejvěhlasnější houbař občas něco přehlédne. To je naprosto nevyvratitelný fakt, na kterém je postavena má idealistická teorie, optimismus a víra, že něco se dá najít vždycky. Dnes to byl navíc jako bonus letošní shoz nějakého jeleního mlaďocha - osmeráčka. Na místě, kudy proudí davy a já osobně jsem tudy šel letos minimálně třikrát. Chápu, že ne každý by sebral kost ohryzanou od myší několik měsíců pohozenou v lese, ale že ani jeden?

Staré věci „po babičce" snesené z půdy, i když už dávno neslouží původnímu účelu, předávají dál své kouzlo rukodělné práce a bývají milým výtvarným protipólem strohému modernímu vybavení současných interiérů. Mnoho drobných obyčejných předmětů denní potřeby zútulňuje pobývání nejen na chalupě a nejen milovníkům starožitností. Vytvářejí pevné neviditelné pouto s generacemi předků a pranic nezáleží na tom, zda pokrevních. Mají - li však navíc svůj příběh, který se spolu s vyhlédnutým kouskem v žádném starožitnictví koupit nedá, jsou o to cennější součástí našeho života. Někdy mají i příslovečných devět životů jako kočka, než skončí nenávratně v kontejneru na odpadky, nebo v lepším případě s inventárním číslem na regálu v příšeří muzejního depozitáře.

Ve dnech 12. až 14. července uplyne rovných sedmdesát let od největší poválečné sportovní akce ve Svobodě nad Úpou, slavného sokolského sletu v Krkonoších v roce 1947. Rád bych událost připomněl něčím originálnějším než jen sletovým odznakem nebo příležitostním poštovním razítkem. Nabízí se spousta dokumentárních fotografií, ale i ty jsou už poměrně okoukané. Takže z dosud nenačatého soudku. Staří sokolové byli tenkrát ještě relativně mladí a měli i svérázný smysl pro humor, jak lze doložit autentickou archiválií, která snad ani nemohla být míněna vážně. Jinak by to, z dnešního hlediska přísně vzato, bylo zneužití pravomoci veřejného činitele při užití úředního tiskopisu včetně oficiálního razítka a vzhledem k osobě vystavující listinu i nekorektní postup zavánějící korupcí. Pouze jistota, že povedená partička přátel neměla z nevinné kulišárny jednoho z nich evidentně žádný hmotný prospěch, řadí listinu mezi spolkové kuriozity, jakých se dochovalo proklatě málo - a z běžného života se téměř vytrácejí. Jejím zveřejněním vzdávám hold nezastupitelné roli humoru, který je kořením našeho životního pinožení.

„Tak kampak letos, paní Nováková? Zase do Chorvatska? Máte recht, tam je to nejlepší. Mladí jezdí sice na Baleáry, ale to je zbytečně daleko a Jadran je Jadran. Praděda tam bojoval ještě za monarchie v první válce u maríny, a i když to pak byla Jugoška, cítili jsme se tam vždycky jako doma." Nechtěně zaslechnutý útržek rozhovoru na jinak liduprázdném chodníku nejživější svobodské ulice - a hned je tu téma k odlehčenému letnímu vzpomínání. Pro horaly z Krkonoš byla každá větší vodní kaluž v krátkém létě vždycky velkým lákadlem a nedostatek vhodných míst ke koupání se podepsal i na skutečnosti, že mnoho vynikajících zimních sportovců neumělo plavat. Voda v řekách byla většinou znehodnocená splašky z průmyslových provozů. Dnes, kdy je aspoň malý bazén téměř na každé zahradě a letecké spoje dopravují cestovatele chtivé zážitků k mořím všech kontinentů, mladá generace těžko pochopí letní dovolenkové touhy svých prarodičů. Volného času nebylo zdaleka tolik. Představte si milé děti, že se makalo i v sobotu! Cestovat za hranice všedních dnů šlo jen s Čedokem a výlet za hranice státu zdaleka nebyl pro každého. Když připomenu jen komplikace s vydáním pasu, souhlas závodní organizace ROH, uličního výboru, případně vojenské správy, omezený příděl valut, ponižující vyplňování výjezdní doložky a stovky dalších totalitních ptákovin, slyším už dopředu údiv současníků: „Co to kruci je?" A přitom šlo třeba jen o několikadenní zájezd rozhrkanou Karosou ČSAD k nehostinnému a studenému Baltu. Za teplem vás stejný autobus dovezl k Magyar tenger Balatonu a samozřejmě i k Černému moři do Bulharska, nad jehož tehdejší vybaveností spousta Čecháčků ohrnovala nos. Nebo ty šťastnější (a spořivější) do již zmiňované Jugoslávie. Žádné Kanáry, Thajsko, Madagaskar nebo Seychely, Kapské město, Dubaj, Abú Zabí a další perly v Emirátech. Ale ani Egypt, Tunis či Itálie a vůbec svět za železnou oponou. A tak jsme šlapali přes kopec, stejně jako generace před námi, k otevřenému přírodnímu koupališti v Sejfech.

Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.

Dnes je to okřídlená věta nejvyššího hradního pána, která s nesmyslným protikuřáckým zákonem bleskurychle zlidověla. Kamarád Petr ji s oblibou užívá při dlouholetém objíždění sběratelských burz, bleších trhů, antiků a bazarů, co má paměť sahá. Však také za ta léta nashromáždil úctyhodnou sbírku kuřáckých potřeb, značkových originálů, praktických doplňků, reklamních předmětů i kuriozit, až mi z toho vždycky jde zrak šejdrem. Když jsem jeho průpovídku slyšel poprvé, byl český kuřák č. 1 ještě neznámý cifršpión, šedá myš z podnikové účtárny národního podniku Tatra Kolín. Osobně jsem celoživotní nekuřák a nikdy jsem nepochopil pokrytectví vlád všech režimů, které na jedné straně tyjí z prodeje cigaret a na druhé vkládají nemalé prostředky na zamezení následků kouření.