Freiheit

Krakonoši z Obřího dolu,
co máš pod sebou horský svět.
Přestaň nás mít za stádo volů,
pak si budem rozumět.
Nebuď jako politici
v naší vlasti české.
Blesky, hromy na palici -
ó to není hezké!
Vždyť my, tví věrní trpaslíci
jsme vděčnější než lidi.
Stačí nám štěstí, zdraví, dlouhá léta...
a taky nějaké peníze!
Naši lásku sklidíš.

(Mluvčí odborové organizace „Permon"
Antiquis Vetus Antonius)

Stává se už téměř tradicí, že se mi v období kolem Vánoc navzdory početným přáním pevného zdraví neudělá dobře. A tak se místo bujarého veselí povaluji v posteli. Naštěstí ne s horečkou. Pro poloslepé vtipálky dokonce ani s herečkou, což by mohlo být zajímavější. Jako předčasně vyspělého pubescenta mě totiž z dospělých žen nejvíc přitahovaly učitelky a herečky. Učitelky pro deklarované časté opakování. U hereček, zejména filmových, mě zas fascinovalo, že opakování je jen a jen na vůli režiséra. Z dnešního pohledu relativně jasná volba. Dopadlo to jako vždycky. Potkal jsem učitelku. Prožili jsme se svorně do období mezi smaragdovou a diamantovou svatbou, které všechny ostentativně ignorujeme skoro jako tu první opravdovou. Po těch letech si už ani přesně nepamatuji, jestli ta původní fáma přece jen trochu nepřeháněla. Naopak jsem přesvědčen, že leckterý režisér by dal nevím co za to, kdyby ta o herečkách platila stoprocentně. Probdělé noci i přelom roku jsou ideálním časem k bilancování. V téměř již minulém roce proběhlo bez fanfár například 55. výročí ukončení mé povinné dvouleté základní vojenské služby. To je doba, která nebyla někomu dopřána ani na celý život.

Říkávám zasněně
své ženě
Heleně:
Jediné
Hostinné,
abys věděla,
má svého Anděla.
Papaláše
Tomáše.

Vzápětí mě napadá parafráze méně poetické populární zlidovělé hlášky fenomenálního a milovaného sportovního komentátora Karola Poláka. „Bodaj by sme mali aj my takých ...papalášov".

S otevřením nové stálé expozice v Městském muzeu Žacléř nazvané Sbírka porcelánu Václava Petiry se splnil velký sen dlouholetého sběratele figurální produkce žacléřské porcelánky. Václav Petira (1941 - 2018) dlouho přemýšlel jak svou velkolepou unikátní sbírku, čítající dnes celkem 1600 položek zpřístupnit zrakům široké veřejnosti. Souhrnné informace a fotografie přírůstků zveřejňoval pravidelně na svých webových stránkách, dokonce plánoval výstavbu vlastního soukromého muzea. To když rozrůstající se kolekci začala být původně obytná letitá dřevěnka malá a před jejím zbouráním musel vystěhovat všechny exponáty do náhradních podnikových prostor v bývalém objektu Kara, bohužel veřejnosti nepřístupných. Nakonec zvítězil celkem logický nápad umístit sbírku formou trvalé zápůjčky v místě původu s tím, že žacléřské muzeum pro ni vyčlení při plánované rekonstrukci jednu z výstavních místností. Vše bylo ústně předjednáno, když uprostřed práce činorodý mecenáš náhle zemřel. Jen díky vstřícnému přístupu celé pozůstalé rodiny se mohl záměr realizovat. Nápaditá instalace výstavy od architekta Benedikta Markela ohromí na první pohled množstvím rozmanitých sakrálních i světských sošek v několikakusových velikostních sériích, párovém i zrcadlovém provedení, početnou kolekcí kropenek a ukázkami užitého umění. Zvláštní oddíl tvoří umělecké artefakty podle modelů významného umělce Emila Schwantnera.

Do třetice všeho dobrého. To není nedostatek invence. Ostatně Krakonoš se (mně) nikdy neomrzí! A jak říkávala nejen moje babička - opakování je matka moudrosti. Takže ještě jednou - naprosto vážně a v pravý čas. Výhodou zpráv po internetu je mimo jiné i jejich včasné doručení. Na rozdíl od dodání listovních zásilek odeslaných v týdnu před Vánocemi, které Česká pošta alibisticky nezaručuje. Je toho moc a nejsou lidi! No, a protože „sichr ist sichr" není proč váhat.

„Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá." - Jára Cimrman

Mnohokrát už jsem musel vysvětlovat, že název mých internetových stránek www.freiheit.cz je vlastně z nouze ctnost, když všechny české domény s variantami názvu našeho města Svoboda nad Úpou byly v podstatě rozebrány. První, co mě napadlo, bylo zvolit původní tradiční jméno starobylého hornického sídliště pod Rýchorami v jazyce tehdejších obyvatel - Freiheit. Netušil jsem, kolik zklamaných jednorázových návštěvníků získám především v Německu. O to víc potěší, že několik vážných zájemců, tykajících si s vyhlášeným multilingvistou strýčkem Google, si ledacos se zájmem přečte. A jsou i tací, kteří, i když někdy třeba kapánek zištně, zareagují. Aspoň má člověk jistotu, že jeho bohulibá činnost nemizí zbůhdarma v nějaké vesmírné černé díře. Zajímavá odezva mi přišla mailem na můj pokus o medailonek významného lékaře z Janských Lázní MUDr. Viktora Sellnera. Pisatel Axel Honsdorf, výkonný ředidel Bavorsko - francouzského univerzitního centra v Mnichově, z jehož dopisu si dovoluji volně citovat, přestože psal v dobré víře anglicky, netuše, že já jsem bohužel typickým produktem socialistického školství a dílem i vzhledem ke své vrozené lenosti mluvím „nur tschechisch". S pomocí výše zmíněného překladatele mi po úpravě jeho svérázné „svahilštiny" vyšlo následující:

Hvězdy tančily vždycky! A obyčejní smrtelníci jakbysmet. Jen u toho nebyl takový mediální humbuk. Období končícího roku kromě duchovního poselství Adventu a napjatého očekávání Vánoc vrcholí rozjásaným silvestrem. Nastupující sezona plesů, bálů a tancovaček láká k malému ohlédnutí na dávno zapomenuté parkety v nejbližším okolí. Odvěké uspořádání hlavních radovánek společenské smetánky do čtyř ročních období zavedla kdysi dávno šlechta pořádající okázalé svatby především na jaře, aby v létě mohla cestovat po světě. Na podzim se pánové věnovali honům. A v zimě větraly dámy své nové garderoby ve víru tance. Moderní doba zavedené pořádky stírá - tančení zůstalo. V České republice se od roku 1830 stále pořádají taneční kurzy, kterými prošly početné generace zejména středoškolské mládeže. Taneční gramotnost byla až do nedávna společenskou nutností, školou etikety a často i možností k seznámení nejednoho manželského páru. To se ještě tančívaly párové tance. Osamocené přešlapování na parketu provozovali pouze vydrezúrovaní medvědi v cirkusové manéži, dvojice žen bylo možné spatřit jen na podnikových oslavách MDŽ a gayové chudáci museli svou orientaci tajit kvůli konzervativním předsudkům většinové společnosti. Pamětníci si jistě s lehkou dávkou nostalgie rádi zavzpomínají na mladá léta při prohlídce vybledlých fotografií.