Freiheit

Nenechte se ošálit, milé děti. Krakonoš, Rübezahl i Rýbrcoul - jedno jsou. Personifikace Ducha hor má mnoho podob, odvislých od fantazie interpretů. Vlivem věků se mění a své polínko postupně přikládají další a další tvůrci. Ani věřící křesťan si určitě nemyslí, že Bůh je ten často zobrazovaný bělovlasý stařec se svatozáří. Ve snaze dát přírodní síle nějakou konkrétní podobu, stvořili si dávní horáci ve svých představách, a to nejen v Krkonoších, obří personu vládnoucí živlům, bájného vládce horstva. A je úplně jedno, jestli to je ta známá heraldická složenina s parohy, vydávaná jejími současnými vyznavači za jediného, pravého a nefalšovaného super bio Rýbrcoula s naprostým ignorováním vzniku toho slova z původního německého Rübezahl. Nebo nadpřirozený kulturista a otužilec, rudovousý hromotluk s kyjem opásaný kožešinou, na kterém trvalo německé etnikum. České „holubičí" povaze, kterou nám ale vsugerovali teprve obrozenci v 19. století, holt nejvíc odpovídá dobrácký strejda z hájovny a jméno Krakonoš souznící s pohořím. Ponechme stranou věčné neplodné rozepře, kde se zrodil či odkud přišel a dopřejme mu velkoryse při znalosti úrovně současného bádání volný pohyb alespoň v rámci Schengenského prostoru po kopcích a údolími střední Evropy. On sám nejlíp ví, kam patří! Že je ve většině případů zpodobněn tak říkajíc se Sněžkou za zády, to přece nemůže být náhoda.

Nenápadný plechový odznáček vydaný před 95 lety při župní slavnosti pěveckých spolků připomíná již 160. výročí založení pěveckého spolku v tehdejším Maršově IV. a sousedním Temném Dole, dnešním Horním Maršově. Také v roce 1934 se o první květnové neděli „pětasedmdesátka" ještě pompézně slavila. Propagační leták zval na vystoupení mužského i ženského sboru a skladby Beethovena, Schuberta nebo Strausse v podání stohlavého orchestru. Velkým lákadlem byl zajisté i sólový soprán slečny Mici Adolfové. Původně mužský pěvecký sbor totiž přizval krátce po roce 1890 i dámy a byl znám z mnoha slavnostních vystoupení s pestrým repertoárem od vážné hudby přes lehčí operetní a kabaretní žánr až po lidovky. Mezi jeho aktivními členy najdeme významné osobnosti regionu, jako byl pivovarník Josef Hanke či lékař a fotograf Wenzel Lahmer. Postupně i několik starostů, ředitelů školy, učitelů nebo podnikatelů. Není bez zajímavosti, že k početným podporovatelům spolku patřil na předním místě známý mecenáš a filantrop Prosper Piette Rivage ze Svobody nad Úpou. Stejně jako mnoho dalších převážně německých spolků zanikl i maršovský Gesangverein po druhé světové válce. Dámy ze současného maršovského pěveckého sboru Berthold mají co dohánět.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 3/2019

Můj dlouholetý kamarád, významný trutnovský fotograf Ctibor Košťál, s jehož vymazlenými motivy z Krkonoš se snad každý vnímavý patriot už nesčetněkrát setkal je muž mnoha profesí a koníčků. Vystudovaný stavební inženýr, světoběžník a horolezec, vtipný vypravěč s nepřehlédnutelnou postavou se již léta živí fotografováním. Jednou z jeho sympatických úchylek je systematické dokumentování i těch nejbizarnějších holičských oficín ve všech destinacích, které na svých cestách navštíví. Proč bych se tedy na jeho originálním nápadu nepřiživil alespoň slovně a v omezeném prostoru někdejšího katastrálního území městečka Svoboda nad Úpou? Bradýři a lazebníci patřili v minulosti k váženým povoláním. Často provozovali veřejné lázně a jako ranhojiči suplovali vystudované lékaře. Půvabné lazebnice ve svůdných splývavých řízách bývaly alespoň podle legend společnicemi králů - nezdárný syn Otce vlasti Václav IV. by o jisté Zuzaně mohl dlouze vyprávět. Holičská oficína a kadeřnický salon se i později staly oblíbeným místem společenských setkání a sousedského poklábosení. Břitvou dohladka vyholené brady pánů zákazníků domácí chlupodravec na baterky s několika planžetami nikdy nevykouzlí. Bohužel, vražednému nástroji v rukou holičů zničilo existenci v osmdesátých letech minulého století nebezpečí přenosu viru HIV při sebemenším pořezání. Současní kaskadéři, kteří jdou s kůží pod břitvu v těch několika ojedinělých exkluzivních salonech, zapláčou spíš nad nehoráznou minimálně třícifernou cenou za výkon.

... jehož sláva nikdy nedotkne se hvězd.

Tak nějak by mohlo znít, na rozdíl od známé věštby bájné kněžny Libuše proroctví starého (slepého, hluchého, chromého, blbého - dosaď dle uvážení) mládence v nějakém novodobém podvrhu rukopisu Rýchorského. Idylický obrázek malebného podhorského městečka Svoboda nad Úpou uchovávaný v paměti mnoha rodáků rozprchlých do všech světadílů doznává při konfrontaci se skutečností značné trhliny. Záleží pochopitelně zejména na tom, co chce oko diváka vidět především. Zda vkusně opravené fasády historické architektury, čilý dopravní a turistický ruch, vzkvétající občanskou vybavenost s přemírou prosperujících obchůdků, pohostinství a útulných kavárniček, obležená udržovaná sportoviště a dětská hřiště plná drobotiny či malebnou kulisu horských velikánů na pozadí zelených strání a šumících hvozdů. Škodolibý reportér by jistě našel nevábná zákoutí, oprýskanou omítku, povalující se odpadky, pavučiny ve výlohách zavřených krámů, bujné propletence křoví z divokých náletů kousek za posledním obydlím a často i uprostřed osídlení nebo zamračené tváře nerudných kverulantů v ulicích. Také kdysi hyzdily město polorozpadlé stodoly a kůlny, prašné ulice a rozbité chodníky, čadící tovární komíny a smrdutá řeka hýřící barvami vypouštěnými z papíren. A nic na tom nezměnila ani nároží polepená hesly „Pod vedením strany vstříc šťastným zítřkům!"

Těch, kteří nás opustili je stále víc. Dnes jsme se v důstojné chrámové atmosféře Augustiánského kostela naposled rozloučili s Mílou Bartošem. Odešel vzácný člověk, nenápadný, skromný pracant na poli historie a opravdový kamarád. Nevyčerpatelná studnice vědomostí z dějin milovaných Krkonoš, ochotný se o své znalosti podělit s každým, kdo projevil byť i nepatrný zájem. Tak jsme se v předvečer převratných událostí v létě 1989 vlastně seznámili. On, fundovaný vědecký pracovník Krkonošského muzea ve Vrchlabí s bohatými publikačními zkušenostmi a já, nýmand z Horní Dolní, nevzdělaný o to však zapálenější laický sběratel regionálních drobností z historie svého bydliště na úpatí Rýchor. Vlivem tohoročních událostí byla naše první debata převážně politická. Od té chvíle jsem věděl, že jsem našel přítele na zbytek života. Těch necelých třicet let uplynulo chvatem jako voda v Úpě při jarním tání. I tak osude, díky ti za ně.

Se stejným názvem pořadu moderovaným nestárnoucím Janem Rosákem vyrukovala nedávno k radosti početné obce sběratelů kuriozit televize Prima. Najdeme ho i na vývěsních štítech nejednoho Antiku čili prodejny starožitností nebo bazaru. Ukázkový exponát z této kategorie, kuřácký stolek s příběhem z ušlechtilé hořovické litiny se dostal dokonce i do regionálního tisku. Pamětník si při té příležitosti jen smutně posteskne - kde jsou časy populárních železných nedělí z dob reálného socialismu blahé paměti? Čas od času je většinou na jaře vyhlašovaly samosprávy měst a obcí, když se potřebovaly zbavit přebytečného kovového odpadu. Sběrny Kovošrotu pokrývaly hustou sítí celou republiku a železný šrot byl vedle papíru nejběžnější komoditou tak zvaných druhotných surovin. Téměř nebyli bezdomovci, dokonce i opálení spoluobčané museli mít v občanském průkazu razítko o zaměstnání. Výkupní ceny se pohybovaly v řádu haléřů, takže sběr byl po mnoho let záležitostí školáků nebo dobrovolně povinných brigád Národní fronty vyhlašovaných uličními výbory, případně horlivými organizacemi hasičů, milicionářů či důchodců. Teprve soukromé podnikání po sametu a vpád tržního hospodářství i do této dříve nikterak lukrativní oblasti přineslo hromadné mizení měděných okapů, kanálových mříží, dopravních značek, bezpečnostního zařízení výtahů i železničních přejezdů včetně odcizení kolejnic. A protože všechno je jen otázka peněz, musela tomu udělat přítrž nejvyšší místa zákonným opatřením.

Je to právě polovina století, co v barvách dávno zaniklé letecké společnosti Pan Am vzlétl 9. února 1969 vzhůru k oblakům kultovní stroj firmy Boeing řady 747 známý po celém světě jako Jumbo Jet. Obří osobní letadlo se čtyřmi proudovými motory, díky němuž se doslova zmenšil svět s obrovskou kapacitou a nevídaným doletem patří dosud k nejrychlejším dopravním letounům světa. Co do velikosti ho sice později trumfnul Airbus A380, přesto je usednutí do pilotní kabiny údajně nejkrásnějšího letounu vyráběného dodnes v mnoha vylepšených modelech a variacích nejvyšší metou a snem pilotů všech leteckých společností. Jedním ze zkušených pilotů německé Lufthansy, který této mety dosáhl, byl potomek vítěze bitvy u Trutnova v létě 1866 generála rakouské armády Ludwiga von Gablenze, šéfpilot a před pensionováním kapitán populárního Jumba, Franz - Heinrich Freiherr von Gablenz.