Freiheit

Zakladatel opavského podnikatelského impéria „Carl Weisshuhn a synové" postavil dávno po životní padesátce dodnes činnou papírnu v Žimrovicích na řece Moravici a koncem první světové války koupil i Schmidtovu papírnu na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou v Krkonoších. Od tragické smrti jednoho z nejbohatších podnikatelů své doby v tehdejším rakouském Slezsku, vzdělaného selfmademana s mezinárodními konexemi, bonvivána i mecenáše Carla Weisshuhna při havárii saní během obhlídky lesního hospodářství 4. ledna 1919 uplynulo právě 100 let. Rok 2019 je v opavském regionu, jmenovitě v obci Zálužné, kde jeho podnikání po příchodu do kraje začalo, věnován jeho odkazu a propagaci. Papírna v Žimrovicích i přes všeobecný úpadek papírenského průmyslu stále vyrábí papír, Weisshuhnův kanál, jedinečné stavební dílo je vyhlášenou turistickou atrakcí a dokonce i Kružberská přehrada nese ve svém rodném listě dávné plány všestranného průmyslníka. U nás vyšel první podstatný článek v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory v květnovém čísle roku 2009 a lze ho najít s titulem „Bílý kur a lvice Elsa" mimo jiné i na webu www.freiheit.cz.

Interiéry starých krkonošských pohostinských zařízení na historických pohlednicích jsou mezi sběrateli velmi oblíbené a žádané. Zejména ty velké a nejznámější hřebenové boudy propagovaly stylové zařízení svých prostor, někdy vkusné jindy méně, vždy však autentické a živé. U adresných fotografií je jejich přiřazení ke konkrétní budově snadné. Horší je to u anonymních snímků, mnohdy z produkce amatérských fotografů se zařízením méně známého pensionu, vyhotovených často v nízkých nákladech a málokdy posílaných poštou. Když je naštěstí taková pohlednice použitá v poštovním styku, jako uvedený exemplář ze 7. dubna 1943 nabízí se určujících detailů víc. Napomůže nejen razítko odesílací pošty. Svoboda nad Úpou v tomto konkrétním případě je ale naopak trochu zavádějící. Nejcennější je adresa uvedená v písemném sdělení, identifikující stylově zařízenou roubenku s rustikálním nábytkem jako Klugeho boudu na Vysokém svahu číslo19 v Peci pod Sněžkou. Podaří-li se ovšem drobné a vybledlé písmo psané inkoustovou tužkou ženskou rukou odesílatelky, navíc německy a dávno zapomenutým kurentem vůbec rozluštit.

Fanča, vlastním jménem Caya Ann byla

z Valdštejnských lip.

Byla ...a už není.

19. 4. 2006 - 29. 3. 2019

Nerad bych byl podezírán ze sexismu, tak v rámci současného trendu genderové vyváženosti přidávám ke kafáči po dědovi také hrníček po babičce. Netvrdím, že je zrovna po té mé, ale klidně by být mohl. Zatímco nejznámější babička Boženy Němcové absolvovala i pouť až do vzdálených Vambeřic v Kladsku, neznámá majitelka malovaného poutního hrnečku anonymního výrobce si pro dochovaný suvenýr vyšlápla do bližšího poutního místa. K léčivé studánce do Malých Svatoňovic. Částečně možná právě v jejích stopách jsem šel naposledy 18. dubna před deseti lety. Skupina členů Vlastivědného kroužku Krkonoše - Podkrkonoší a jejich přátel se pod vedením nadšeného montánního badatele Václava Jiráska vydala na vlastivědnou vycházku s všeříkajícím názvem „Od Studánky do Jestřebích hor a zpět ve šlépějích jestřebohorských havířů". Zázračnou studánku na náměstí v kapli vedle barokního kostela Sedmi radostí Panny Marie jsme pochopitelně nemohli minout.

Dnes už ví jen málokdo, co je culifinda. Moje odcházející generace je nejspíš poslední, která na bílé bryndě z cikorky s nalámanými kousky chleba nebo tvrdého rohlíku vyrostla. Co zbylo, dostala domácí zvířata psi a kočky. Chudáci! A po nich se přiživily ještě všežravé slepice. Kafčo z žitovky, čekanky a cukrové řepy, známé později pod značkou Melta vonělo v baňatém plecháčku nebo smaltované konvici s víkem na kachlových kamnech stále po ruce. Stačilo dolít trochou mléka a osladit. Letitá kávová náhražka prý neobsahuje kofein a tudíž je vhodná i pro děti hlásaly reklamy početných výrobců. U nás v lokále za mého dětství například visela modrá smaltovaná cedule se sloganem: Cikorka hradecká se značkou „Tři děcka". Dnes žije svůj druhý život jako stylová dekorace „Rodinného výčepu" v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. V balíčcích s kostkami Franckovy kávy, kterou přiváželi ještě po válce šoféři náklaďáků Východočeských mlýnů a pekáren z Pardubic zas byly s napětím očekávané vložené dvojlístky reklamních pohádek pro malé čtenáře.

Pohlednice z přímořských letovisek z dob monarchie, kdy měl našinec možnost volně putovat Evropou doslova od Baltu po Jadran i od východu na západ nejsou pro současné sběratele žádnou vzácností. To jen laik s letopočtem narození začínajícím dvojkou se při náhodném půdním nálezu zaprášené „Carte Postale" ze začátku minulého století nechá na chvíli unést tou nepochopitelnou starobylostí. Tenkrát se takové rodinné památky schraňovaly i po několik generací, než je smetla pragmatická doba mezi nepotřebné haraburdí. Přestože má každý takový zachovalý exemplář, byť jinak téměř bezcenný, jistou vypovídací hodnotu a někdy nese i kouzelné písemné sdělení. Asi jako uvedená černobílá pohlednice z francouzského přímořského města Berck na severním pobřeží v Lamanšském zálivu, obdařeného písečnými plážemi, ležícího jižně od pokořitelům kanálu známého střediska Calais. A severně od metropole na Seině - Paříže. S číslem 122 ji vydalo pařížské nakladatelství Lévy. Zobrazená Avenue de la Gare s průhledem na výstavnou cihlovou budovu starého vlakového nádraží, kde je v současnosti vyhlášené kasino Berck, se jen dnes jmenuje Avenue du Général de Gaulle. Projektant železnice architekt Alfred Lambert ji navrhl vystavět v honosném španělském stylu, který nesetřela ani novodobá úprava fasád. Hustě popsaná nedatovaná dopisnice nenese žádné stopy poštovního styku. Buď byla doručena v obálce, nebo prostřednictvím nějakého laskavého kurýra. Nevím, kdo byla adresátka Bóža Špačková ze Starého Města nad Metují u Náchoda ani odesílatelka, která se podepsala Lidka. Její drobné úhledné písmo si bez jakékoliv škodolibosti dovoluji ocitovat doslova:

Pan řídící učitel z maršovské školy Prospera Piette Josef Demuth v německé vlastivědě Trutnovska „Trautenauer Bezirkskunde" z roku 1901 ve stati o Svobodě nad Úpou podle strojopisného překladu René Janaty mimo jiné píše: „Na obecním pozemku jsou dva lomy, jeden /u silnice do J. Lázní/, Quarzitschiefer /břidlice/ s nádhernými dendrity a v druhém /Kraví vrch/ se těží Glimmerschiefer /svor, slídovec/". O zajímavém jevu by odborník na slovo vzatý, geomorfolog Vlasta Pilous obratem vysypal z rukávu minimálně čtyři stránky hustě popsané vyčerpávajícím textem do časopisu Krkonoše - Jizerské hory. Nemluvě o kolegovi Radkovi Táslerovi, který by k nepochybně stokrát zajímavějšímu snímku připojil i nějakou šťavnatou povídačku ze své dlouholeté speleologické praxe. Ale co já nebohý, geologií nepolíbený nekňuba, co ve škole nedával příliš pozor? Navíc když už si ani pořádně nepamatuji, proč jsem si právě tenhle kus obyčejného šutru donesl kdysi do mé miniaturní kolekce dekorativních přírodnin. Určitě to nebylo proto, že by nás s jednou z mých předmanželských Květ tlačil pod dekou. Můj estetický krasocit nepochybně zaujala nápadná keříčkovitá kresba připomínající nějakou rostlinnou fosilii. Dnes už vím, že jsou to drobné krystalizované minerály kysličníku železa a manganu na povrchu vápenných břidlic v puklinách hornin. Uf! Lomů a lůmků je v okolí Svobody nad Úpou povícero. Ten zmiňovaný částečně vytěžený na tak zvaném Klippelbergu (ve významu Klippe = skála, útes, nikoliv čepel, jak mylně překládal první poválečný kronikář) v dnešní Horské ulici za pečlivě udržovanou vilkou čp. 187 z roku 1928, kde se dendrity nacházely na velkých plochách, byl otevřen při výstavbě cesty ze svobodského náměstí do Janských Lázní započaté majitelem vlčického panství Johannem ze Silbersteinu v roce 1848.

Nepublikováno