Freiheit

To vám takhle jednou před lety při jednom z výletů k sousedům do Polska sedíme s kamarády u kafíčka v útulné cukrárně „Cafe u Apostola" v Chełmsku Śl. Vyhlášený zákusek „Bomba Apostołów" se rozplývá na jazyku, oči těkají z jednoho starožitného artefaktu na druhý a uši nestačí zaznamenávat překotné vyprávění svérázného kavárníka Adama, chrlícího veršované historky z bohatých dějin regionu. V starobylém interiéru jednoho z řady dřevěných tkalcovských domků, které jsou jako „Dvanáct apoštolů" největší turistickou atrakcí městečka nedaleko od českých hranic, zdaleka ne ovšem jedinou, nad alby dobových pohlednic jsme s Adamem našli společnou notu. Zavedl nás dokonce i do zahrádky za domem ke svému malému pokladu, jen o dvacet let mladšímu než původní dřevěnka s výraznou lomenicí a miniaturním podloubím. Hraniční kámen křešovských cisterciáků, jaké kdysi v počtu několika set kusů vymezovaly hranice církevních majetků kláštera v Křešově (Krzeszów) sem byl v neznámém čase novodobě přenesen z Hraničního hřbetu Vraních hor. Podle pořadového čísla 517 stával původně přímo na rohu hranic panství na Bečkovském kopci. Nejnověji se ocitl mezi 130 kamenickými výtvory v publikaci „Drobné památky na Trutnovsku", která je součástí mikroprojektu „I malé je krásné" financovaného z fondů Evropské unie. V terénu podobných hraničníků s léty stále ubývá. Jeden téměř identický exemplář je v „životní" velikosti umístěn na podestě vstupního schodiště do Městského muzea v Žacléři.

Nepublikováno

Při pohledu na trápení českých skokanů na lyžích na právě probíhající zimní olympiádě v korejském Pchjongčchangu zní z mnoha stran nostalgické a oprávněné volání Raška, Raška, Raška! Ziskem první zlaté olympijské medaile ve skoku na lyžích na ZOH 1968 v Grenoblu, dosud stále jediné, vstoupil hrdina „Pohádky o Raškovi" od Oty Pavla do dějin jako český lyžař století. I očima sportovního antitalentu a kavárenského ignoranta, který už ledacos pamatuje, včetně všech devatenácti poválečných zimních olympiád, je nad slunce jasnější jak je štěstěna vrtkavá a nespravedlivá. Co jen bylo v Raškově generaci mezi pověstnými Remsa boys vynikajících skokanů, vítězů mnoha skokanských závodů, držitelů fantastických rekordů a účastníků mistrovství světa, kteří se olympijské medaile nedočkali. Třeba zrovna Josef Matouš (1942 - 1999), který sahal na zlato už čtyři roky předtím v Innsbrucku, kdy byl vlajkonošem československé výpravy. V prvním kole vytvořil rekord můstku a nakonec z toho byly vinou zlomené lyže těsně jen „brambory". Z téhož roku 1964 je i uvedený diplom za 18. místo z mezinárodních skokanských závodů Holmenkollen v norském Oslo, kterým tehdy dominovali seveřané Kankkonen, Engan, Wirkola a další. A jen pro zajímavost. Další česká skokanská legenda, světový rekordman a pozdější trenér Dalibor Motejlek skončil podle stejného diplomu na 21. místě. Zatímco medaile jsou chloubou osobních a později i muzejních sbírek, množství diplomů za nebodovaná místa končí mnohokrát někde na skládce. Dva jmenované doklady někdejší slávy českých závodníků měly při vší smůle kapánek štěstí, že je ve sběrovém papíru zahlédlo bystré oko sběratele.

Nepublikováno

Mé normální pravidelné nedělní dopoledne je už drahně let věnováno televizním „pohádkám". V poslední době jsou to pořady Kalendárium a Toulavá kamera. Druhý jmenovaný přinesl ve své premiéře 11. února 2018 v samém závěru dokument o početných historických domovních znameních hanácké metropole Olomouce. Co do velikosti mezi nimi dominuje mohutný zlatý jelen na průčelí měšťanského domu „U Zlatého jelena", jednoho z nejvýznamnějších historických objektů olomoucké městské památkové rezervace. Své jméno získal pravděpodobně v druhé polovině 18. století, podle majitelů Hirschů. Jelen je jak známo v němčině Hirsch. V početné galerii majitelů kupeckého domu „Pod Bohatými krámy" s právem várečným se jistý Karl Hirsch z protestantské rodiny olomouckých obchodníků vyskytuje už v době stavovského povstání před bitvou na Bílé hoře v roce 1620. Jako jeho aktivní účastník byl dokonce potrestán vysokou pokutou 1000 zlatých. Sousední dům zase vlastnil Hans Hirsch. A jako poslední majitel domu s jelenem z rodiny Hirschů, který jej v roce 1840 prodal je uváděn Karl Wolfgang Hirsch. Trochu mnoho Hirschů pohromadě aby nevyvolali domněnku, že mezi nimi jsou i předkové „našeho" Maxmiliana Hirsche, člena Krkonošského spolku a šlechetného dárce boudy Maxovky na Rýchory. Také on se totiž v roce 1856 narodil v Olomouci a jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky tamtéž. Jméno Hirsch je v regionu docela rozšířené a jeho nositelé protestantského, židovského i katolického vyznání spočívají na početných zdejších hřbitovech. Pro trpělivého badatele - genealoga by pokus o vypátrání rodových souvislostí mohl být výzvou. Životem poučený starý lenoch s vědomím, že ne každá pohádka musí mít nutně happy end, se dokáže přesvědčit a nechat věcem volný průběh. Spřádat fabulace je stejně zajímavé.

Nepublikováno

Mezi dekoracemi celosvětové společnosti Schlaraffia, spolku „bláznů", šprýmařů a recesistů a karnevalovými řády mnoha karnevalových společností zejména z Německa je často hranice tenounká jak jemný chloupek z Krakonošova vousu. Na sběratelských burzách, internetových aukcích i nabídkách individuálních prodejců jsou někdy nevědomky, někdy záměrně nabízeny takřka z jednoho pytle. Od oficiálních státních řádů a vyznamenání je v obou případech odlišuje většinou levnější provedení i materiál, dryáčnický vzhled a přehnaná barevnost. I když ani to neplatí vždycky. I tady je nutno mít na zřeteli, že vše je podmíněno jen a jen výší konta objednatele. V obou případech existují i kusy z renomovaných ražeben patřičně označené signaturou výrobce, z kvalitního kovu a s dokonalým smaltováním - aby se v tom prase vyznalo! Natož chudák sběratel. Na několika je dokonce v mnoha podobách vyveden nejvyšší pán na Krkonoších. Až to na první dojem vypadá, že jimi Krakonoš odměňuje své pomocníky.

Hubertuska, Hlaholka, Maxovka, Rýchorka, Vávrovka, Pašovka, Sokolka, Vobešlovka, Vébrovka, Bouchalka. Hospody, boudy a budky na území několika málo kilometrů čtverečných, které spojeny vzdušnou čarou připomínají cik cak poletování pomateného vzduchoplavce, by se i v terénu daly v dobách mého jurodivého toulání krajinou navštívit během jediného dne. Tenkrát! Srdce jako zvon právě odlitý věhlasnou hutí v Brodku u Přerova, nepoznamenané jizvami po skalpelech felčarů. Sípavá harmonika v hrudním koši mohla v mládí směle soupeřit s poctivým měchem u výhně vesnické kovárny mistra Hampla, který jsme jako umounění kluci „šlapali" s daleko větším nadšením než těžkopádný pohon obřího dmychadla varhan rušící velebné ticho v hajnickém kostele. Nožky samochodky, páni prezidenti, přes hory a doly, údolí, vrcholy šlapaly jak neúnavný švýcarský strojek za sklíčkem mohutných cibulí „Patent Roskopf" se zlatým řetězem na dědově vestě. A „půltunový" batoh na zádech? Jen sojčí pírko za kloboukem! Na každé z pomyslných zastávek, jež se mi občas vloudí do snů, na přeskáčku časem jiné lákadlo, jiná vzpomínka.

Nadcházející osmičkový rok se nese v duchu řady slavných i méně slavných výročí, z nichž kulatá 100 u vzniku samostatného státu Čechů a Slováků je určitě na prvním místě. Pro hrstku posledních monarchistů, k nimž se hrdě hlásím, je počátek Československé republiky zároveň definitivním koncem mnohonárodnostní monarchie Rakousko - uherské, proklínané a nenáviděné - „čtyřista let jsme trpěli" - dnes s nostalgií stále víc vzpomínané a vzývané. Pro generaci našich dědů a pradědů, kteří za vlast a císaře nasazovali krk ve Velké válce, byl představitelem habsburského trůnu „stařičký" mocnář František Josef I. Snad proto, že byli posledními dospělými pamětníky jeho dlouhé vlády, přenesli možná nevědomky jeho fluidum ve svém vyprávění i na potomky narozené hluboko v minulém století. Rouhačské úvahy zda bylo rozumné rozbít evropskou mocnost sahající od Baltu po Jadran, abychom se ji po letech snažili nahradit nedokonalým slepencem Evropské unie, ponechme učeným hlavám historiků.

Socializmus s lidskou tváří bylo jen šidítko davů, které se neosvědčilo. Lidé se mnohem radši opíjejí alkoholem s lidskou tváří - ale řepa? Přesto je historicky nejstarší. Tvář vymodelovaná na bulvě patří totiž Krakonošovi. Plechovou nášivkou na helmici (zasvěcení vědí, že to byla dvojbarevná šaškovská čapka s rolničkami) se rytíři z trutnovské pobočky Schlaraffie hrdě hlásili k erbovnímu pohoří, jehož jméno Gigantea přijali. Pán hor Krakonoš se v jejich svérázné heraldice objevuje často. Stejně jako královna Sněžka nebo trutnovský drak. O původu nešťastného spojení jména bájného horského Zjevení s prozaickou řepou si dovoluji ocitovat jednu z mnoha vyprávěnek na toto téma z webu pohadkove.krkonoše.eu: