Freiheit

Převratné události spojené s koncem druhé světové války v roce 1945 a následné přesuny obyvatelstva v rozsáhlém českém pohraničí poznamenaly krajinu i mezilidské vztahy na dlouhá desetiletí. Svoboda nad Úpou s převážně německým obyvatelstvem se až do května nacházela prakticky na nepřátelském území Třetí říše. Je logické, že v prvních dnech zavládla mezi místními občany, ve většině loajálními k nacistickému režimu, zpočátku vzpurná, záhy však ustrašeně poraženecká nálada. Takovým školním příkladem svobodského rodáka poblouzněného zvrácenou ideologií byl třeba Werner Formann, který padl v uniformě granátníka zbraní SS 13. 7. 1943 u Charkova na východní frontě. Co asi tak mohl vědět devatenáctiletý kluk z horského zapadákova v Krkonoších o světové politice? Narodil se 28. 4. 1924 do spořádané měšťanské rodiny. Jeho otec Josef, jehož předkové, píšící se s jedním n pocházeli z českého vnitrozemí v okolí Lázní Bělohrad i matka Adolfina Bönschová ze starobylého horalského rodu majitelů Luční boudy, požívali ve Svobodě velké vážnosti. Obchodník a majitel domu číslo 137 (nově 537 kde je dnes vietnamská večerka) Josef Formann byl prvním majitelem lyží ve městě a velkým propagátorem lyžařského sportu. Zároveň dlouholetým členem městského zastupitelstva, spoluzakladatelem muzea s aktivní účastí v mnoha dalších spolcích včetně Krkonošského nebo populární stolní společnosti „Ecke Freiheit".

Od průkopnické velkolepé výstavy k 150. výročí založení uměnímilovné společnosti Schlaraffia v Praze uspořádané Městskou galerií MY v Jablonci nad Nisou, uběhla už celá jedna dekáda. Mnoho se od té doby změnilo. Schlaraffia už dávno není tajemná ani pro laickou veřejnost. Z přehlížené Popelky je alespoň v české kotlině spolek sice zaniklý, ale těšící se zvýšenému zájmu zejména ve sběratelských sférách. Historické dekorace, řády, vyznamenání, medaile a odznaky se jako mávnutím kouzelného proutku vyrojily ze zapomenutých krabic a jejich cena stoupá do závratných výšin. Ledaskdo se v duchu cítí schlaraffem.

Víte co je bukalie? No nebudu napínat. Názvy sběratelských oborů nejsou mezi normálními smrtelníky nějak zvlášť rozšířené a jedinců, kteří se ještě ve škole učili vedle latiny i řečtinu, také valem ubývá. Bukali není klukovské hanlivé označení obyvatel sousední vesnice Mladých Buků, ale řecký výraz pro lahev. Bukalie je tudíž chorobné shromažďování lahví všech tvarů a velikostí nikoliv pro jejich obsah s určitým procentem alkoholu, ale především pro jejich výtvarnou krásu a zajímavou historickou hodnotu. Sklo je ideálním roky prověřeným materiálem, který znali už obyvatelé starověké Mezopotámie i stavitelé pyramid v Egyptě. Miliardy vyrobených lahví a lahviček z čirého skla i nespočtu jeho barevných variant by už dávno zaplavily planetu nebýt vedle trvanlivosti skla i možnost jeho recyklace. Trvanlivost je bohužel zároveň i negativum. Každý střípek odhozený v přírodě vydrží celá tisíciletí a přirozeně se nerozloží pravděpodobně nikdy. Často se tak v zemi skrývají hotové „poklady" v podobě zachovalých a neporušených lahví.

Můj skvělej děda Antonín, kterého jsem si užil krátce jen v raném dětství, razil zásadu, že sranda musí být i kdyby na sůl nebylo nebo tátu věšeli. A humor ho prý neopouštěl, ani když k stáru zůstal chudý jako ta příslovečná myš z protestantského kostela. Rád krmil mé dětské ucho o prázdninách dezertérskými povídačkami vojenského zběha z rakousko - uherské armády v první světové válce. Děda se nepřidal k žádné bojující straně a přežil jako „zelený kádr" v hlubokých karpatských lesích na Slovensku. Balamutil mě častokrát jak coby neuznaný levoboček jednoho nejmenovaného bonvivána z rodu Kinských, kteří v dávných dobách opravdu vlastnili jeho rodné Hlušice, zdědil v mládí zámek, mlýn a pilu, které se mu podařilo zakrátko do mrtě probendit s kumpány z mokré čtvrti, takže mu zůstala jen stará babka. A nakonec s hurónským smíchem prozradil pointu. Dnes už vím, že je to hodně vousatý vtip, ale tenkrát jsem jeho vyprávění snad i věřil. Zámek byl pouze visací, pila oblouková a mlýn takový docela maličký, vlastně jen mlýnek na kafe. A starou babkou prý vůbec nemyslel babičku, ale známou pomůcku sekáčů na klepání kosy. I můj táta byl šprýmař, i když zdaleka ne takový pábitel jako děda. Příroda je krutá a její zákony jsou neúprosné. Moje genetická výbava je tudíž logicky dost pošramocená.

Nostalgický pohled na větry bičovanou plošinu rozsáhlé Rýchorské louky, ještě téměř holou bez ostrůvků zakrslých bříz a deformovaných smrků tolik připomínajících Skandinávii s dosud novotou svítící Rýchorskou boudou vedle starší Maxovky také stále ještě v relativně dobré kondici a ničím nerušené panorama východokrkonošských tisícovek, to už dnes nabídnou jen staré zažloutlé fotografie. Z rozchvácených trosek fotografické pozůstalosti nadšeného turisty a amatérského fotografa Fritze Hiltschera už se na těchto stránkách objevilo ledacos. Jednou z povedených fotografií z rodinného alba Hiltscherových, exponovaných při některé z oblíbených vycházek do nejbližšího okolí bydliště v Mladých Bukách a později ve Svobodě nad Úpou, kterou by bylo škoda schovávat před zraky milovníků Rýchor je nedatovaný snímek z raných třicátých let minulého století.

Všímavé filatelisty, které zaujala neznámá poštovní známka u předcházejícího textu, bych rád upozornil, že exemplář není na prodej. Během několika minulých dnů se od uvedené známky důrazně distancovali ctihodní schlaraffové z přípravného výboru „XXVI. Allschlaraffisches Concil 10. - 13. 10. a. U. 160 zu Bern" i mluvčí České pošty s podpisem nečitelným. Celosvětová organizace Schlaraffia jak známo nemá v České republice žádnou pobočku kromě přípravného polního tábora v Jihlavě (Feldlager zu Iglau). Veškeré písemnosti by tudíž musely být směrovány do zahraničí a na to je poštovní známka s označením A s momentální nominální hodnotou 19 Kč proklatě málo. Jedním ze základních nepsaných pravidel recesistického pánského spolku Schlaraffia jehož ideou je smysl pro umění, humor a přátelství je, že každý vtip je žádoucí, ale nikdy nesmí nikomu ublížit. To pochopitelně virtuální podvržená známka nesplňuje, za což se eventuálním poškozeným velice omlouvám.

Nepublikováno - na vědomí pouze návštěvníkům této stránky

Sova Minervina vylétá, až když se smráká. Alespoň podle idealisty Hegela. Častokrát se ale tak připozdí, že už je bezmála pozdě - dodávám já. Což dokládá i výrok nepochybně moudrého moravského básníka Jana Skácela. „Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost - nevím." Se stářím moudrost evidentně nesouvisí. Obrátím - li naruby známý citát jiného filosofujícího intelektuála Jana Wericha, vyjde mi, že každej blbec - mladej - bude jednou starej blbec. Největší úskalí však číhá v zjištění, že hlupák, který ví, že je hlupák, vlastně není hlupák. Protože opravdový hlupák to neví a žije v zajetí iluze, kdovíjak není chytrý. Moudrý člověk stále pochybuje, zatímco blbec je si stoprocentně jistý. Lakonicky to už dávno shrnul jeden nejmenovaný rabín: „Máš - li IQ tykve, nespasí tě ani mikve." Spousta podobných blbostí mi korzuje na vzletné myšlenky chudou mozkovnou při pohledu na skupinku sůviček, které se pod můj šlarafistický krov slétly z příbytků přátel.