Freiheit

Prolog:

Popisujte fotografie!

Popisujte fotografie!

Popisujte fotografie!

O tom kolik úsilí stojí identifikovat osoby na fotografiích i z doby docela nedávné by se daly vyprávět ságy. Bez autenticity nemají zakonzervované vzpomínky šťávu. Nesmí do toho ovšem vstoupit nějaký byrokratický pan Brusel s hovadským nápadem vypreparovat ze všeho počínání život v zájmu pofiderní ochrany osobních údajů, který dokáže do absurdity dovést malý hyperkorektní český úředníček s opsanou diplomkou. Všechna podobná opatření pokulhávají míle za Orwellem a Velký bratr se chechtá za každým rohem.

Jak by taky mohla vypadat ilustrace tohoto článku s popiskem neradno domýšlet. Jedna z možností následuje:

Obyvatelé jednoho města v horách sdružení v obecně prospěšné organizaci při volnočasové aktivitě - stojící zleva ???, ???, ???, ???, ???, ???, ???, ???; vpředu klečí ???, ???, ???, ???, ???, ???; vzadu na tribuně ???.

Naštěstí i na podobné situace má duchovní guru mé generace Jára Cimrman přiléhavý citát: „...tam, kde hynuli vlci, tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobil."

Ještě začátkem druhé poloviny 20. století stával na katastru obce Mladé Buky neporušený pískovcový kříž u křižovatky polních cest na terénním hřebínku jihozápadně nad kostelem sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou. Úvozová cesta z Horních Mladých Buků směrem na Janskou horu a dál ke Zlaté vyhlídce byla v těch místech během let několikrát přeložena a kříž při polních pracích možná nešťastnou náhodou, možná i úmyslně skončil v rozvalinách. Na jednom z kamenných bloků postupně zarůstajícím ostružiním byla značkaři KČT ještě dlouho ze setrvačnosti obnovována žlutá turistická značka. Začátkem roku 2018 nebylo po zbytcích kříže zdánlivě ani památky. To nedalo spát majiteli sousedního pozemku Josefu Čermákovi, který právě dokončil obnovu starobylé výklenkové kapličky Panny Marie s podobným osudem o pár desítek metrů níž. Podařilo se mu se synem Tomášem doslova vyhrabat ze země několik kamenných součástí monumentu a pietně je sestavit do současné podoby. Spodní část podstavce s ozdobně profilovanými hranami je nejspíš nepůvodní a pochází z úplně jiné památky, o které není nic bližšího známo. Nejzachovalejší střední část má částečně čitelný sekaný německý text v jednoduchém geometrickém orámování se skosenými rohy. Jde o upravený verš známý v křesťanské liturgii jako Mariánská antifona: „ Zu dir, Maria, seufzen wir Mit Thränen, deine Kinder. Und rufen alle auf zu Dir: Werschmähe nicht uns Sünder! Volně přeloženo: „K tobě Marie vzdycháme v slzách, tvoje děti. A všichni voláme, nezavrhuj nás hříšníky". Ze silně poškozených jmen zřizovatelů lze vyluštit pouze Erbaut von Josef und Franziska ??? a první dvě číslice letopočtu 18.. Vrchní dřík zakončený stříškou ve tvaru tympanonu, ze kterého vyrůstal kříž, měl na přední straně plastický reliéf zakončený nahoře obloukem, pravděpodobně s modlící se Bohorodičkou, dnes brutálně odsekaný. Pod ním jsou zbytky německého nápisu: Hl. Maria, bitte für uns! - Svatá Maria, oroduj za nás! Vrcholový kříž s Kristem chybí úplně.

Co asi ještě může přinést pamětník, který si nepamatuje ani pin svého mobilu, k události před padesáti lety objevného? Když mám být opravdu osobní, tak nejcennější památkou na ten rok vzletů a pádů, naděje a ponížení je podle mě právě padesátiletá nejkrásnější mince mé sběratelské éry už proto, že jsem si ji nikdy nekoupil. Ani toho 1. března 1968, kdy byla dlouho očekávaná emise s antickou krasavicí uvedena Státní bankou československou do prodeje za nominální hodnotu 50 Kčs, což u dnešních pamětních mincí zní téměř jako pohádka z tisíce a jedné noci. Od té doby, co se Státní mincovna začala chovat tržně jako pověstný Sarka Farka jsem s numismatikou seknul a zůstal jen u platonického obdivu. Bláhově jsem doufal, že si stříbrný šperk z dílny krkonošského skláře a medailéra Mistra Jiřího Harcuby (1928 - 2013) někdy na nějaké aukci přece jen koupím, ale její cena několikanásobně stoupla a z čistě lakotných pohnutek už k tomu nikdy nedošlo. A je to tak lepší. Rád k tomu přidávám okřídlenou myšlenku klasika, že nejkrásnější motýli jsou ti, které jsme nikdy nechytili.

Nejen osobnosti, ale i spousta movitých i nemovitých památek se svých „pěti minut slávy" dočkají až v souvislosti s nějakou katastrofální událostí, po kterých baží senzacechtiví diváci a čtenáři. Nejinak je to s dlouho neužívaným zámkem v Horním Maršově nabízeným současným majitelem ruskou firmou Sagna na prodej za 14,5 milionu korun. Od dnešního rána je cenná kulturní památka spíš na odpis. Po rozsáhlém požáru celého objektu, při kterém zcela shořela střecha i věž, se zachovaly v podstatě jen obvodové zdi vybydlené budovy. Šlechtické sídlo dal ve stylu doznívajícího baroka postavit v roce 1794 císařský komoří Jan Berthold Schaffgotsch spolu se svým zetěm Alfonsem Aichelburgem. V roce 1869 přestavěli Aichelburgové soliterní budovu v duchu neorenesance na čtyřkřídlý uzavřený blok, na jehož jihozápadním průčelí přibyla později asymetricky postavená věž s cibulovou bání. Unikátní dvouramenné schodiště je dílem dalších majitelů Czernin - Morzinů z první dekády minulého století. Devastace nastala hned po roce 1945 s vyvlastněním pozemkových majetků na základě dekretů presidenta republiky, kdy byl zámek převeden nejprve do správy obce a následně na stát. Zřízením Dětského domova s necitlivými stavebními úpravami bylo poválečné drancování interiérů, z nichž torzo zachráněných artefaktů skončilo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, pouze dovršeno. Občasní nocležníci z řad vandalů a bezdomovců, ilegální fotografové bez skrupulí, ochotní pro originální video překračovat zákon, i obyčejní zlodějíčci, kteří za pár korun dokážou zničit i dražší věci než je instalace elektřiny, vodovodu a ústředního topení historického objektu spolu se zubem času postupně ukusovali z uprázdněného komplexu od roku 1994. Dodatečné úvahy, co všechno se pro záchranu cenné stavby dalo udělat, kdyby... jsou jen příslovečným nářkem nad rozlitým mlékem. Zvlášť ve srovnání se záchranou některých památek, jejichž devastace pokročila až k úplnému zániku a pomocí veřejných sbírek a evropských grantů je skupiny nadšenců doslova křísí z popela.

Tradiční povolání několika generací rodiny Hoferů z Hoferových, dnes Portášových Bud bylo vynášení zboží na upravených horských dřevěných krosnách do vrcholových podniků na Sněžce. Se zahájením provozu lanovky z Pece pod Sněžkou přes Růžovou horu na Sněžku v roce 1949, mohli nosiči pověsit krosny na hřebík a poohlédnout se po jiném zaměstnání. Od roku 2012 vybíhají každoročně v jejich stopách s břemenem na vrchol energií překypující sportovci v extrémním závodě Sněžka Sherpa Cup. Podnikavý vedoucí nové Poštovny tak původně využil zásobování kiosku v době přechodného přerušení provozu lanovky. Novodobí nosiči si nakládají až 60 kilogramů balených nápojů a dalších trvanlivých produktů a ohromeným divákům na trati nezbývá než smeknout před jejich siláckým výkonem. Staří houževnatí horáci si však dokázali naložit i přes 100 kilogramů. Ti ovšem nijak nespěchali a na necelých osmi kilometrech cesty využili zpravidla všech deset obvyklých odpočinkových míst. Rekord Roberta Hofera (1901 - 1964) z roku 1944, kdy vynesl od Obří boudy na Sněžku dva a půl metru dlouhou ocelovou rouru pro meteorologickou stanici o váze 160 kilogramů, se v sobotu 18. srpna 2018 pokusí překonat tatranský horský nosič Vladimír Hižnay s osobním výkonem jen o pouhých 6 kilogramů menším.

Jedním ze zlatých hřebů tradiční maršovské pouti je zpravidla hned úvodní komponované představení s živými obrazy inspirované dějinami obce. V letošním roce zapadajícím do řady „osmičkových" let s jubilejním 100. výročím založení samostatného společného státu Čechů a Slováků vzpomněli autoři „Maršovského příběhu" na souběžné výročí ukončení Velké války, ve které zahynulo 71 občanů dnešní obce Horní Maršov. Aktuálně tak připomněli probíhající veřejnou diskusi, co s rozpadajícím se památníkem dávných spoluobčanů padlých v barvách poražené monarchie, kteří měli navíc tu smůlu, že většinou mluvili německy. Zatímco v ryze českém vnitrozemí nejsou početné pomníky padlých vojáků z I. světové války díky kontinuitě osídlení žádným problémem a lidé své zemřelé předky uctívají z prosté piety, nejen pro naplnění litery zákona, ve vykořeněném pohraničí je mnohde stále ještě jakákoliv připomínka někdejších obyvatel násilně vystěhovaných po roce 1945 provázena výbuchem emocí. Relativně v klidu jsou v místech, kde horkokrevní dědové a tátové současných obyvatel někdy i cenná umělecká díla v poválečné euforii zničili. Pro příklad ani nemusíme chodit daleko - u nás ve Svobodě stával jeden z honosných pomníků sochaře Emila Schwantnera hned vedle kostela. V osvícenějších městech poničené pomníky opravují, na mnoha místech vznikly autorské repliky těch původních. Posledním příkladem je unikátní Schwantnerův protiválečný Tanec smrti v trutnovském parku, skvostná kopie sochařky Pauliny Skavové. Dokonce i zaniklé Sklenářovice, totalitními mocipány barbarsky vymazané z mapy mají své memento v podobě restaurovaného pomníku místních padlých.

Jen málokdy mě něco nadzvedne ze sedla. Dokonce jsem si vědom, že žiji v uzavřené bublině svých soukromých zájmů a koníčků. Nedržím tudíž prst na tepu doby, takže mě poněkud zaskočila existence spolku Rýbrcoul - duch hor, o jehož první avizované akci téhož názvu, plánované na 6. října 2018 jsem se právě dočetl v Trutnovinkách. Nedalo mi příliš práce zjistit, že v řadách partnerů společné akce plánované pro trutnovské Společenské centrum Uffo a Ski areál v Mladých Bukách teprve nedávno založenou zapsanou společností stojí vesměs mladí, vzdělaní, inteligentní a sympatičtí lidé. Jsem letitý ctitel Pána našich nejvyšších hor Krkonoš, ať už mu říkáme Krakonoš nebo Rýbrcoul. I když správnější by bylo užívat původní německé Rübezahl než český zkomolený překlad. Ale budiž. Ani prvotní heraldická figura z Helwigovy mapy Slezska, která v moderním zpracování sochařky Pauliny Skavové oživila kruhový objezd na výpadovce z Trutnova na sever, mi není nijak proti mysli. Naopak velmi vhodně doplňuje realistickou personu na Krakonošově náměstí. I v logu společnosti působí svěže a neotřele. Při vší skromnosti si troufám tvrdit, že o rozličných podobách horského vládce něco málo vím a zlomek jsem jich s tolerancí sobě vlastní zveřejnil i ve speciální záložce tohoto webu.