Freiheit

Ani když jde jen o tvarově nijak nápaditý pouťový hrníček s tou nejběžnější vedutou náměstí ve Svobodě nad Úpou na neznačeném porcelánu neznámé provenience. Třeba je to další objevený výrobek někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, kam mohl obecní posluha dojít s objednávkou přes hřeben Rýchor pohodlně pěšky. Zlacený nápis „Freiheit in Riesengebirge" vzal za své pochopitelně jako první. Omšelost obrázku má však nejspíš na svědomí přepečlivá hospodyňka, která neměla o nějaké myčce na nádobí ani potuchy a Ottovým jemným pískem z Rakovníka ve dřezu nijak nešetřila, už kvůli přiloženým pohádkám pro děti. A mnoho by se nezměnilo, ani kdyby zůstala věrná tradiční krystalové sodě regionálního výrobce Franze Stephana ze svíčkárny v na hrníčku zobrazeném Freiheitu. Však to znáte - stokrát nic... Aneb, jak říkali staří latiníci, jmenovitě jistý Ovidius: Guta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo.

Má jediná platonická bokovka mi jen tak z čiré náklonnosti věnovala drobný nález ze svých archeologických vycházek podél potoků v podkrkonošské krajině na úpatí Černé hory. Podobných bezejmenných zátek různého stupně zachovalosti, které neprošly přísnou výstupní kontrolou monopolního místního výrobce, někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, jsou v jejím okolí plné výsypky a zásypy prašných polních cest. Těch s reklamním potiskem je podstatně míň. Opatřeny těsnící gumičkou a patentním drátěným uzávěrem byly totiž většinou nedílnou součástí vratných pivních lahví mnoha pivovarů v regionu. Cylindrické lahve z rezavohnědého nebo temně zeleného skla s litým plastickým emblémem nebo firemním nápisem o obsahu 1/3 až 1 litru jsou dnes samy o sobě hledaným sběratelským i dekoračním artiklem. Darovaná zátka je podle perfektně zachovalého nápisu z parního pivovaru rodiny Kluge v Rudníku.

Většina Tondů slaví dnes svátek a gratulanti v tom mají zmatek. Každý trouba na světě nejspíš ví, že 13. červen je zasvěcen jednomu z nejznámějších svatých, františkánskému kazateli ze 13. století Antonínovi z Padovy, zobrazovanému obvykle s Jezulátkem v náručí a s nejčastějšími atributy knihou a lilií. Podle legendy kázal rybám ve vodě, když nenašel žádné posluchače - jak příznačné. V dobách, kdy měl církevní kalendář daleko větší váhu, než dnes byl uctíván i mnohem starší světec Antonín Veliký, považovaný za zakladatele křesťanského mnišství. Egyptský poustevník a opat z přelomu 3. a 4. století, stařec s dlouhým vousem a holí zakončenou do podoby T, takzvaným Antonínským křížem, se žebráckým zvonkem v ruce, jehož atributem je ještě malé prasátko - taky výmluvné. A kdo by neznal nejznámější výjev z jeho života - Pokušení sv. Antonína - kdy se ďáblové zjevují v podobě krásných žen? Pak je tu ještě pravoslavný prorok, asketa a divotvorce Antonín Pečerský či Kyjevský (23. - 24. dubna) sv. Antonín Sijský známý též jako Ondřej (7. prosince) St. Anton uctívaný ve Francii (9. března) Antonín Lerinský (28. prosince) Antonín Sorrentský, Antonín Florentský, Antonij Bystrov, Antonij Smirnickij, Antonín Rimljanin....to by se ten Tonda uslavil. Téměř všichni ti svatí mužové byli poustevníci s asketickým způsobem života. Zůstaneme - li u prvních tří, stali se během staletí patrony ledasčeho: Paduánský - „světec celého světa" je patronem ve všech potřebách, jmenovitě však zamilovaných, manželství, žen a dětí, cestujících a ztracených věcí. Ale také Lisabonu a Padovy, pekařů a horníků. Chrání lodi před ztroskotáním, dobytek před onemocněním a k němu se obracejí věřící v dobách válečných neštěstí. Veliký je patronem chudých, nemocných, bezdomovců, domácího zvířectva a poustevnických mnišských řádů. Zakladatel Pečerské lavry v Kyjevě je ochráncem všech ruských mnichů, to taky není málo.

Ústředním motivem dalšího pokračování seriálu s putováním za měnícími se kouty a mizejícími domy města Svobody nad Úpou je trojice ne příliš starých, ale vzácných fotografií již neexistující chaloupky s původním číslem 3. Na jejím místě vedle mateřské školy stojí „novostavba" ze sedmdesátých let minulého století s upraveným číslem popisným 403. Fotografie, za které děkuji manželům Bajburinovým, jsou dokladem, jak je důležité uchovávat památky na dobu jen nedávno minulou. Je běžnou zkušeností všech zájemců o historii (regionální obzvlášť) že se daleko snáz získají relikvie z dob Rakousko - Uherského mocnářství, než z let po druhé světové válce. Dnes, kdy fotografuje skoro každý je papírových fotografií paradoxně daleko míň než před vynálezem digitálních aparátů a chytrých mobilních telefonů. Tisíce virtuálních snímků ale dokáže zlikvidovat jeden pořádný blackout. O vžitém nešvaru nepopisovat obrázky pro budoucí pokolení a tím je odsuzovat do anonymity ani nemluvě. Přitom každé zachycení pomíjivého okamžiku má svou vypovídací hodnotu, bez které by nemohly vzniknout například ani tyto články.

Já, individuum známé tím, že se vetře všude, uváděné i u mnoha podobných akcí v nejlepším případě jako tichý společník. Dále neúnavný a trpělivý vrchlabský iniciátor a organizátor recesí a happeningů, zasvěcený Pan fotograf, s prominutím méně zasvěcený mladý novinář jednoho významného celostátního deníku a imaginární Ferdinand Vaněk, kolem něhož se všechno točilo, protože právě dnes slavil jmeniny. Při této příležitosti se v symbolických (vysvětlení později) 11,00 hod dopoledne sešla v Oranžové kavárně v Trutnově spiklenecká skupinka přátel k slavnostnímu otevření virtuální stezky ulicemi města, nazvané jeho jménem. Ferdinand Vaněk je, jak ví každý člen dnes zprofanované „pražské kavárny", alter ego někdejšího zaměstnance trutnovského pivovaru, ze kterého se nakonec vyklubal světoznámý dramatik, disident a vězeň totalitního režimu a první posametový prezident republiky. Jeho jméno podle zlých jazyků není momentálně „na pořadu dne" a mnozí současní kritici, kteří mu nesahají ani po kotníky ho s pejorativním zabarvením používají jako nadávku.

Běda, třikrát běda, propadne-li někdo sběratelské vášni. I přes to, že poeta jakýsi, kdysi kdesi o sběratelství napsal - cituji: „Povznáší ducha, nezná věk ani pohlaví, je lhostejné k dalekým i blízkým. Ale andělskou perutí se dotýká věčnosti! Je to tajuplná cesta do vznešených světů. Je to slavný čin, který přináší obdiv a úctu, pocty i závist." Začíná to nevinně. Čirou náhodou máte najednou něčeho dva kusy. Pokud k nim začnete shánět třetí, jste lapeni. Může to být cokoliv. Od bezcenných tretek přes zlaté mince, automobilové veterány, vzácné obrazy až...až. Ale zůstaňme u pohlednic, ty zná každý. Od jejich vynálezu v druhé polovině 19. století přes „zlatý věk" do konce Velké války až dosud, zažily ve vlnách boom i úpadek, stejně jako filokartie, jak se chorobnému hromadění „obrázků, které změnily svět" dnes všeobecně říká. I sběratelé jsou většinou také jen lidi. Někdo má rád vdolky, někdo holky. Mnozí obojí. Každý si svou kolekci pořádá podle vlastního vkusu a dnes nutno dodat bohužel také podle finančních možností. I ten nejposlednější koníček je v dnešní době mrcha rozežraná. Ty tam jsou časy klukovského velikášství, kdy si rodící se sběratel myslí, že může sbírat všechno. Dříve nebo později narazí na své limity. Vzdělanostní, finanční, prostorové nebo manželku.

Krkonošský národní park okázale slaví 55 let svého trvání. Když byl 17. května 1963 po dlouhém úsilí odborníků i laických milovníků Krkonoš slavnostně vyhlášen, bylo jeho skoro jmenovci rovných pět. KRKAP se sice dlouhého trvání nedočkal, výročí jen vzbudilo zasutou vzpomínku. Když jsem byl ještě mladý bujný kohoutek, založili jsme s partou stejně zaměřených kamarádů, trávících většinu volného času v pohostinských podnicích s hudbou a tancem převážně v Janských Lázních spolek Krkonošských kavárenských povalečů. A obdivovat hééérečky patřilo u podobných individuí vždycky k dobrému tónu. Tenkrát v čase nezralých lesních plodů, krátce po svléknutí krátkých kalhot puberty, mi imponovaly zralejší osudové ženy. Ale jak říká mistr bonmotů a současný pan domácí z jednoho hradu nad Vltavou „Jen blbec nemění své názory". Časem jsem přišel na chuť i telecímu masíčku. Dnes by mě přímo vyděsilo, kdyby mě vůbec nějaká žena chtěla. Na pomyslném žebříčku tehdejších hvězd stála v mých očích na nejvyšší příčce krásná Irena Kačírková.