Freiheit

Není lehké po tom, co byla v závěru loňského roku vydána obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, vybrat nějaké nové dosud nepoužité téma z historie města. Pro první letošní střípky jsem tedy oprášil a doplnil článek, který vyšel před lety pouze v němčině díky bravurnímu překladu Güntera Fiedlera právě s tímto názvem. Redakce Riesengebirgsheimat - měsíčního zpravodaje poválečných vystěhovalců z okresů Trutnov a Vrchlabí ho otiskla ve zkrácené podobě pouze se dvěma doprovodnými fotografiemi.

„Rohový dům č. 102 s barokizujícím štítem při ústí hlavní svobodské ulice do náměstí, býval v polovině minulého století vyhlášenou cukrárnou, konkurující nejznámější místní firmě s bohatou tradicí, provozovně cukráře a perníkáře Antona Petery v č. 25. Už před první světovou válkou zde August Müller a později jeho syn Viktor obchodovali se smíšeným zbožím. Ve dvacátých letech přebudoval nový majitel Oskar Illner prostory na útulnou kavárnu s cukrářskou výrobnou v prvním patře, jejíž dobroty se záhy staly proslulými v širokém okolí. Po druhé světové válce převzal pomyslné žezlo cukrářského krále ve Svobodě nad Úpou nový nájemce Jan Barbořík z baťovského Zlína. Jeho úspěšný rozlet zastavil vývoj po roce 1948 soukromému podnikání nepřející. Cukrárna národního podniku „Pramen" se zde udržela až do 80. let, ale to už byl jen odlesk někdejší slávy. Na fotografii Bohumila Vavrouška je Illnerova cukrárna v roce 1933, interiér kavárny z téže doby a osazenstvo cukrářské dílny při výrobě kremrolí, dle data na kalendáři 23. září 1937. Pozná ještě dnes někdo některého z mistrů sladkého řemesla?"

Zapečetěné kasičky celonárodní sbírky, kterou od roku 2000 organizuje Charita Česká republika na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, osamělým matkám s dětmi a dalším sociálně postiženým byly dávno vyprázdněny a vybrané drobáčky pečlivě sečteny. Z mnoha míst se ozývají děkovné hlasy nad výslednou částkou. U nás ve Svobodě nad Úpou vybraly tříkrálové skupinky žáků základní školy celkem 9.062- Kč. Novodobá akce navazuje na tradiční koledování Tří králů o svátku Zjevení Páně 6. ledna. Přestože královská trojice nebyla nikdy oficiálně svatořečena, jsou Tři králové tradičně uctíváni jako patroni poutníků a hříšníků. Další drobnůstka, která je mi sympatická - jejich ostatky nalezla prý podle legendy svatá Helena, patronka mé nejmilejší manželky. A spousta dalších nejasností. Byli to vůbec králové? A byli tři? Evangelium podle Matouše zmiňuje mudrce z východu bez uvedení počtu. Podle pozdějších legend byli bibličtí mágové pohanští hvězdopravci či babylonští kněží. Ani tradovaná jména Kašpar, Melichar a Baltazar se v Novém zákoně nevyskytují. Písmena, která píší posvěcenou křídou nad dveře navštívených obydlí K + M + B a letopočet znamenají jen prozaické latinské Christus mansionem benedicat čili Kristus žehnej tomuto domu. Tříkrálová koleda: „My Tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví přejeme vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka atd, atd" má u nás staletou tradici a dětští koledníci v dlouhých bílých košilích s papírovými královskými korunami se už dávno stali součástí národního folkloru. V minulosti to bývala do přijatelného hávu zahalená žebrota. Zvyk koledníky obdarovat přetrval. K nám již poněkolikáté přišli zcela výjimeční „králíčci", kteří v duchu těch původních biblických obdarovávají. Není to sice zlato, kadidlo a myrha, kterými se prezentovali monarchové u Ježíškových jesliček v Betlémě, ale dětský rukodělný výrobek ekvivalentní hodnoty. Letos, protože znají mé vášně, to byl roztomilý Krakonoš ze zažehlovací korálkové mozaiky. Ještě jednou za královský dar děkuji.

Nepublikováno

Pán nejvyšších českých hor Krakonoš je téma prakticky nevyčerpatelné. Stejně jako početná řádka jeho známých i zapomenutých nebo jen jednorázových představitelů. O mě je známo, že jejich vyobrazení vyhledávám a pídím se i po zajímavých podrobnostech. Je mi velkou ctí se s některým z těch současných setkat a dětinským potěšením získat autogram. Pohlednic s jejich podobou je už pěkný štůsek, a tak o materiál k podepsání není nouze. Ti nejznámější s tím žádné ciráty nedělali. Jednička v mých očích Jindřich Buchal Benecký šel podobným pošukům naproti a vždy měl u sebe pohotově některou ze svých oficiálních fotografií již podepsanou. Mnozí, jako příkladně svobodský pan Umlauf nebo Oldřich Janoušek Kabelický zemřeli dřív, než jsem se osmělil. Ladislav Jirouš z Poniklé, spoluzakladatel apolitické Krakonošovy strany, který se ve svých šestašedesáti letech stále ještě vyhřívá na výsluní zájmu mě při náhodném setkání v informačním centru KRNAP ve „čtyřech historických domcích" ve Vrchlabí pěkně vypekl. Rychle jsem si koupil jednu z několika variant jeho pohlednic z nabídky a požádal o podpis. Velkoryse načmáral nějakou muří nohu, ve které jsem až doma v klidu vyluštil jméno Krakonoš. Což pan Buchal dělal sice taky, ale většinou skromně až za své civilní jméno.

Do Krkonoš přišla po letech opravdová zima. Tento týden zabloudili ve sněhové vánici při sestupu z poštovny na vrcholu Sněžky dokonce i ostřílení horáci. V závějích sněhu téměř zapadla i zpráva o náhlém uzavření další historické hřebenové boudy. Klepat na dveře školicího střediska Národního institutu pro další vzdělávání spravovaného ministerstvem školství na enklávě Richterových Bud s vidinou posilnění na první zastávce při cestě z Pece pod Sněžkou přes Výrovku na Sněžku je marné. Uprostřed sezony je to varovný signál. Přitom se nejedná o nějakou vybydlenou haluznu, na jejíž lukrativní místo má zálusk movitý developer, ale o před deseti lety z gruntu zrekonstruovaný objekt Richterovy boudy, která dala kdysi jméno celé enklávě. Jistý Richter je jako majitel jedné z letních bud uváděn již v Josefinském katastru z roku 1785. Tu nejníže položenou na strategickém místě u cesty postavili Bönschové v roce 1830. Ještě před koncem století tu další z rodu jedněch z nejvýznamnějších krkonošských boudařů otevřel letní turistické pohostinství. Bönschové později provozovali kromě Richtrovek celou řadu známých podniků na hřebenech např. Luční boudu, Rennerovku, Klínovou, Černou a Scharfovu boudu. Jistý čas i dnešní schronisko Samotnia u Malého Stavu, nepatrnou Zrcadlovku nebo hotely ve Velké Úpě. Po požáru Luční boudy v říjnu 1938 zapálil údajně Vinzenz Bönsch junior v rámci pojišťovacího podvodu hlavní Richterovu boudu. Znovu ji postavil až na začátku 50. let současný vlastník - tehdejší Ministerstvo školství a osvěty. Asi 300 metrů vzdálenou depandanci s 29 lůžky se současným jménem Červená bouda podle charakteristického nátěru postavil v roce 1934 říšský Němec Fritz Brassard. Jeho politická orientace je z předválečné pohlednice víc než patrná.

Pro nás kluky, kteří jsme to v dávnověku uměli i se dřevem, představovaly rohačky „majstrštyk" z kategorie těch snadnějších. Univerzální dopravní prostředek, který si prý sebou do Krkonoš přinesli spolu se sněžnicemi a krosnami dávní kolonisté z Alp, sloužil na kopcích v zimě v létě. Jeho jednoduchou konstrukci měli staří horáci zakódovanou v genech. Fortel pro jejich zhotovení se předával z generace na generaci, stejně jako cit pro vybrání vhodného dřeva na jednotlivé části - rohy, sanice, sloupky, trámky, opleny i pera. Můj příběh to ale není.

Krakonoš na leden je pro změnu opět cizí provenience. Ctitelům originálních dřevořezeb Emila Schwantnera možná už na okamžik trochu zajiskřila očička, i když naprosto zbytečně. Kdyby byl autorem fantazijní barevně mořené dřevěné figurky se vzdáleně podobným řezbářským rukopisem opravdu uznávaný trutnovský umělec, už by ji určitě loni předčasně zesnulý ctitel jeho díla Václav Petira dávno vypátral. Komorní sošku postaršího chasníka s uhrančivýma očima a charakteristickými znaky mnichovské secese, zobrazenou na dobovém sítotisku, ne o moc větším než list ze školního sešitu, vyřezal na začátku minulého století německý sochař a vysokoškolský učitel profesor Hans Sautter. Narodil se v Mnichově 5. května 1877 a vystudoval tamější prestižní Akademii výtvarných umění. Po I. světové válce se stal profesorem na uměleckoprůmyslové škole v Kasselu, kde žil od roku 1906. V roce 1921 byl jmenován ředitelem a působil i jako městský radní. Po nástupu nacismu v Německu byl často perzekuován za svou aktivní politickou činnost v Sociálnědemokratické straně Výmarské republiky na komunální i krajské úrovni v provincii Hesensko - Nassau. Zpočátku spolupracoval na několika architektonických projektech, například se známým architektem Aloisem Holtmeyerem. V Kasselu byl v prosinci 1953 odhalen podle Sautterova návrhu památník obětí fašizmu v knížecí zahradě. V Kasselu umělec 15. prosince 1961 také zemřel.

...uložím je, tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám.
Když v hlavě po bujarém silvestrovském veselí na okamžik přestanou neúnavní kováříčci bušit svými perlíky do lebeční kosti, naskakují odkojencům divadla Semafor jednotlivé verše z nezapomenutelných písní Suchého a Šlitra. Hymnou nás „chramostejlů", co nic nevyhodíme, protože by se to jednou mohlo hodit, je šlágr Koupil jsem si knot. Do pomyslné krabice, kam i já ukládám věci momentálně nepotřebné, jsem před lety založil snímek jednoho půdního nálezu. Poslal mi ho kdysi kdosi znalý mé úchylky. A vida, jeho čas nadešel. Díky, Mariane! Koupele v léčivém vřídle Janských Lázní jsou známé odpradávna a historicky prokazatelně doložené. Také pitná kúra sváděla k třicítce minerálních pramenů početné zástupy lázeňských hostů i domácích obyvatel. O tom, že se pramenitá voda nasycená kyselinou uhličitou stáčela také do lahví, se čas od času vedou bouřlivé spory. Tož pochybovači, stačí jedna zachovalá lahvinka z dob První republiky Československé jako důkaz? Nijak vynalézavá viněta s vyjmenovanými indikacemi řadí produkt spíš do lékárny než do pohostinských zařízení. Však se v Breuerově lékárně v lázeňském domě Fortuna také prodávala. Dvojjazyčný text, jak bylo v té době v kraji zvykem, doplňuje ústřední motiv lázeňské Kolonády a odborný název akratoterma. Je to jen vznešenější označení pro obyčejnou termální vodu v podstatě chudou na rozpuštěné plyny i anorganické látky, která má charakter minerální vody jen díky své zvýšené teplotě. Podle zaručených babských rad byla i pro naše předky janskolázeňská perlivá voda oživená oxidem ideální na opileckou kocovinu. Ale znáte to: co baba, to rada. Moje bábi tvrdila, že nejlepší medicína je práce. A když už je jeden lempl na tu fyzickou, tak aspoň sedne ke kompjútru. Stačí nadatlovat pár řádků a ťukám na dřevo - zlatá sodovka.

Nepublikováno