Freiheit

Majestátní postava páně Buchala, Krakonoše par excellence obutého v keckách, příliš obdivu nevzbuzuje. Potkat ho takhle dnes na nádraží některého z větších měst, leckdo se odvrátí v domnění, že je to další bezdomovec, který kolemjdoucí vzápětí požádá o drobnou finanční výpomoc na obvyklý krabičák. On ale takhle běžně chodil a se svou samozřejmou opravdovostí byl všude vážen a ctěn. Na aranžovaných fotografiích s oblíbeným sloganem „V horách svých jsem tvým ochráncem" zdaleka nepřipomínal tělnatého pantátu z nejnovějšího přírůstku do krakonošovské galerie. Tu by docela klidně mohl provázet reklamní text v duchu budovatelských hesel poválečné Dvouletky: „V horách se neztratí, kdo má kecky od Bati". Původní americké plátěnky značky Keds, které daly pohodlné lehké a nehlučné letní obuvi s gumovou podešví české jméno, schraňovalo několik málo šťastlivců z válečných shozů humanitární pomoci spojeneckými letadly nad územím Protektorátu. Hnědo žlutý plagiát nazývaný též trampky od firmy Baťa, vyráběný po válce už ovšem národním podnikem Svit Gottwaldov, provázel klukovská léta mé generace. A to jsme tenkrát ani netušili, že je obouvá sám Krakonoš. Podle dochovaných fotografií i on kráčel s dobou a za pár let už vykračoval v tmavomodrých keckách s bílými šněrovadly z čínského dovozu. Podobných předem podepsaných fotografií míval prý u sebe vždy zásobu jako nějaká hollywoodská hvězda. Přípisek na rubu by se dal bez úprav tesat do kamene. „V životě netřeba stát vysoko - jen když stojíš pevně. Benecký".

Nepublikováno

Nejprestižnější stolní společnost ve Svobodě nad Úpou založená v roce 1904 je obestřena řadou dohadů a tajemství. Dokonce i v roce vzniku jsou rozpory. Což je celkem běžné u řady organizací v té době. Od první „zakládací" schůzky po oficiální potvrzení byrokratickými úřady uplynulo zpravidla drahně času. Tak tedy - byla předvojem k založení pobočky Schlaraffie nebo nebyla? Nebo jen Schlaraffií inspirovaným trucpodnikem, který zkomplikovalo založení pobočky Gigantea v Trutnově v roce 1910? A ukončila svou činnost po nástupu Hitlera v sousedním Německu, respektive v roce 1938 po připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Svobody nad Úpou k Třetí říši, stejně jako Schlaraffia? Skrovných 0,35 bm spolkových archiválií v SOkA v Trutnově, dochovaných od roku 1904, končí rokem 1933, a pokud vím, nikdo se dějinami „Ecke Freiheit", vyjma několika drobností uvedených na tomto webu, podrobněji nezabýval. Cítím jako svůj velký dluh sepsat z dostupných materiálů aspoň neúplný jmenný seznam členů, včetně jejich civilního povolání a spolkové přezdívky. Pokud se mi ještě někdy podaří sehnat spolkový odznak, jehož existence je písemně doložena, budu s veselými kumpány z někdejší vyhlášené hospody populárního Kühnel Papa doufám vyrovnán.

Při prohlížení bohaté úrody rajčat (viz: Odkazy) neúnavného svobodského fotoreportéra a mého dlouholetého přítele Standy Ondráčka, jsem objevil i tři bohatě naplněná alba fotografií z letošního již 16. ročníku tradiční Hubertovy jízdy v Mladých Bukách. Mezi početnými koňáky mě na první pohled upoutal vyšňořený pan Pechan. Krakonoš podle mého gusta! Důstojný pokračovatel mých idolů Jindřicha Buchala Beneckého a Krakonoše ze Svobody nad Úpou Františka Umlaufa, které jsem měl tu čest oba poznat osobně. I pan Pechan se stejně jako oni stal v roli Krakonoše námětem mnoha vydání pohlednic z Krkonoš. Fotografoval ho můj špindlerovský kamarád Jirka Bruník, který před odchodem do fotografického nebe předal svůj model Petru Tomanovi. Ve svobodském vydavatelství ZiTo jeho ženy Ivany vyšla pestrá škála autentických Krakonošovských variant v podání pana Vladimíra Pechana. Důstojný vzhled bez zbytečných komerčních cingrlátek a uvěřitelnost jsou jeho hlavní devizou. Navíc zraje jako víno. Z někdejšího uhrančivého šviháka s hustým prokvetlým plnovousem je stále ještě pohledný zralý muž s moudrým výrazem v léty poznamenané tváři, ze které září klukovsky šibalské oči. Být tím nejvyšším pánem nad horami, pasoval bych ho mezi těch několik málo členů své čestné gardy. Natruc všem kašírovaným natřásajícím se maškarám. Ale nejsem Krakonoš, tak jen němě stojím v úžasu a smekám svůj pomyslný klóbrc.

Nepublikováno

Někdejší sláva svobodského rudního dolování je dávno silně omšelá, skoro jako starý zrezivělý hunt před veřejnosti přístupným dolem Kovárna v Obřím dole pod Sněžkou na snímku trutnovského montánního badatele Václava Jiráska. Na pozapomenutá místa rýchorské těžby zlata upozorňuje jen několik textových tabulí, lemujících turistickou naučnou stezku „Zlatá cesta" a zapomenutý hornický „vercajk" v historickém znaku města Svoboda nad Úpou. Při přípravě ilustrací pro chystanou publikaci, jejíž veřejný účet 4115223309/0800 na nějaký tučnější sponzorský příspěvek stále čeká, autoři zjišťují, jak relativně málo obrázků je právě k tomuto důležitému období historie, která se odehrávala na kousku území z přiložené současné ilustrativní mapky. Jedním z nejstarších je schematická veduta v rohu Schindlerovy mapy rýchorského zlatonosného revíru z roku 1764.

Jedna z nejstarších drobných sakrálních památek v intravilánu města Svoboda nad Úpou, zaznamenaná na mapě stabilního katastru z roku 1841 (podle některých badatelů už i na I. vojenském mapování v roce 1764), je jednoduchá výklenková kaplička Panny Marie na tak zvané „mateční louce" (v originále Mutterwiesse) ve stráni nad kostelem sv. Jana Nepomuckého. Stávala pod mohutnou lípou u bývalého Holubova statku, doplněná odpočinkovou lavičkou s vyhlídkou na úpské údolí, ještě ve druhé polovině minulého století. V posledních letech se na neudržovaném místě v kopřivách povalovaly už jen zubem času a hlavně vandaly poničené trosky. Podle dobových fotografií z nich několik nadšenců, kteří mají raději činy než plané řeči, zrekonstruovalo její současnou podobu. Původní svatý obrázek se nedochoval. Nahradila ho soška Panny Marie od známého trutnovského mecenáše a sběratele Václava Petiry. Dřevěný šindel na stříšku věnovala firma Klimeš z Horního Maršova. Rámeček na sklo zhotovil truhlář Petr Ambrožy. Veškeré klempířské práce včetně ozdobné mřížky provedl mistr Jaroslav Vít. Pomáhalo i několik dalších kamarádů. Největší podíl na zkulturnění místa, stavební obnově kapličky a zhotovení lavičky pro spočinutí kolemjdoucích má však iniciátor celé akce, organizátor a neúnavný pracant, který uhradil i většinu finančních nákladů, majitel sousedního pozemku Josef Čermák. Při příznivém počasí by měla být kaplička slavnostně dokončena do svátku sv. Václava. Obdiv okolo jdoucích turistů i drobotiny z mateřské školy sklízí již teď.

Foto ze slavnostního dokončení kapličky zde a zde a ještě tady

In.: Svoboda fórum XXVIII. ročník, číslo 811, říjen 2017

... a všichni dohromady se každý rok sejdou na velkém tradičním mezinárodním sběratelském jarmarku o třetím víkendu v září v polském podhůří Krkonoš na náměstí a mnoha přilehlých ulicích Jelení Hory. Jezdíme tam pravidelně většinou ve stejné sestavě vychutnat si na pár hodin pocit Alenky v říši divů. Mnohojazyčná skrumáž prodávajících, kupujících i pouhých čumilů vytvoří na dva dny z centra i jindy poměrně rušného města nefalšovaný orientální bazar, kde je doslova hlava na hlavě. Kdysi kdesi od kohosi jsem získal torzo drobného suvenýru z Krkonoš - cínový držáček na pohárek s miniaturami krkonošských dominant v čele s vrcholem Sněžky. Bohužel, právě ten skleněný pohárek mi léta chyběl. Prcek alias malý panák, základní míra alkoholických nápojů každé venkovské hospody, by původní tenkostěnnou skleničku z čirého skla snadno nahradil, ale sehnat pohárek o nezvykle malém průměru a dostatečně vysoký, nebylo zrovna snadné. Několik let jsem ho sháněl s umělohmotným „mustrem" stále pohotově při sobě. V prodejnách nápojového i laboratorního skla v regionu už mě znali, stejně jako v bazarech a starožitnictvích široko daleko. Až letos v Jelence - bingo! Stál vyzývavě v prvním navštíveném stánku za směšnou cenu kávy se zákuskem, stejně jako povinný Krakonoš, tentokrát jen velmi jednoduchá rustikální řezba ze silnějšího klacku. Kdo by se s tím řezal za šedesát korun? Takže zbylo i na cukrárnu.

Nepublikováno

Pro mé svobodské vrstevníky jsem byl vždy pouze ten přivandrovalý„Bučák", i když jsem na rozhraní katastrů města Svoboda nad Úpou a obce Mladé Buky bydlel jen několik málo roků. Kuličky jsem s nimi ale nehrál a do školy nechodil. A při pěstních potyčkách jsem chtě nechtě stával až do nástupu na vojnu na straně venkovanů. Díky nepatrnému článečku v armádním tisku (dnes už si nevzpomenu, zda to byla Obrana lidu nebo Křídla vlasti), který jsem jako voják základní služby s výsadkářským výcvikem s patřičným komentářem nalepil do dopisu své ženě v létě 1963, jsem se na chvíli samovolně pasoval mezi významné osobnosti Úpského údolí. To bylo gratulací! Pochybná sláva trvala pochopitelně jen krátce, než nějaký zasvěcený čmuchal rozhlásil, že je to jen náhodná shoda jmen. Básnicky shrnuto asi takhle:

Mezi paragány platí zásada / nikdy nepadat na záda / ale do kotoulu.
Já jsem v životě za moulu / co řízením osudu / padá na hubu.