Freiheit

Vánoce prý budou letos opět na blátě, věští rosničky z Českého hydrometeorologického ústavu v nejnovější dlouhodobé předpovědi na měsíc prosinec. Sněhový Krakonoš na Masarykově náměstí v Jilemnici, pojem známý daleko za hranicemi Krkonoš, tak nejspíš minimálně do ledna příštího roku stát nebude. Pan Dufek s pomocníky zůstane, doufejme jen dočasně (známe, jak to s předvídáním počasí chodí) bez práce a kolébka českého lyžování bez tradiční atrakce. Pokud to dovolují sněhové podmínky, staví se různě veliká sněhová socha na náměstí už více než sto let. Ta první zdobila město údajně už v roce 1909. Podle pamětníků byl prý nejfotogeničtější sedící obr z roku 1941, kterého vysochal jilemnický občan František Marek. Podoba vládce hor se během let ustálila. Přibližně od roku 2000 nese výrazný rukopis místního výtvarníka Josefa Dufka. Jen jednou jedinkrát vystřídal podle jilemnické kroniky pohádkovou postavu člověk, konkrétně lyžař. Což potvrdí většina sběratelů dobových pohlednic z Krkonoš. Bylo to v roce 1912, kdy se v Jilemnici pořádaly významné XVII. mezinárodní lyžařské závody. Figura měla představovat samotného Jana Buchara, řídícího učitele z nedalekých Dolních Štěpanic, jednoho z prvních průkopníků lyžování v Čechách. Jilemničtí však z levného sochařského materiálu, kterého bývalo v zimě habaděj, modelovali i jiné roztodivné sněhuláky. S oblibou je fotografoval majitel místního fotozávodu Rudolf Zuzánek a vydával je jako oblíbené pohlednice. Na jednom takovém roztomilém zimním pozdravu z Jilemnice poslaném poštou v únoru 1928 je Krakonoš trpaslíček sedící na pařezu a bafající z nezbytné faječky. Vše se záviděníhodným smyslem pro proporce echt uplácané ze sněhu. Tak uvidíme do Vánoc. Obávám se, že po suchém létě nebude na podobné výtvory ani dostatek bláta.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2018

Ej, čtenáři, nebuď hlup
a tuto si knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Radši si tu knížku kup
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Určitě tu knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
zaručeně neprohloupí,
kdo si ji však nezakoupí,...

J.R.Pick - 7 kytic pro buvola

S nedobrovolnou výměnou velké části obyvatelstva v pohraničí českých zemí po druhé světové válce, která postihla znatelně celé východní Krkonoše včetně Svobody nad Úpou, zaniklo mnoho původních německých spolků. A s nimi i spousta drobných památek, archiválií a fotografií. Takovým mlčenlivým svědkem kdysi pestré spolkové činnosti je i drobná grafika nesoucí výrazný rukopis vystudovaného svobodského učitele, později malíře na volné noze Hanse Bernatschka juniora z Maršova I. Kromě oslavného nápisu k 50. semestrálnímu jubileu akademického spolku Asciburgia v roce 1929 zaujme zejména miniaturní jednoduchá veduta v lomeném gotickém oblouku s typickým motivem hodinové věžičky staré radniční budovy na svobodském náměstí s částí sousedních domů. Vlevo je umístěn stále ještě jen „dvoubarevný" (heraldici prominou) znak hornického města se zkříženými fajslíky a parožím odkazujícím na blízké Rýchory na jedné a polovinou rakouské císařské orlice na druhé části štítu. Až potud by celkové černobílé provedení obrázku nijak nevadilo. Při čtení protilehlého znaku už je třeba zapojit trochu fištrónu.

Letos možná trochu předčasně, ale přání všeho dobrého není nikdy dost.

Není to z leknutí, ale ze samé radosti, že se dobrá věc podařila a dlouho očekávaná výpravná obrazová publikace o našem městě Svobodě nad Úpou spatřila světlo světa. Jsem nesmírně poctěn přizváním do kolektivu renomovaných a mnohem povolanějších autorů, protože kniha v takovém rozsahu o dějinách městečka na úpatí Krkonoš s množstvím doprovodných fotografií, pohlednic, map a archiválií dosud nikdy nevyšla. Slavnostní prezentace čeká dychtivé čtenáře při tradičním rozsvěcení vánočního stromu, tentokrát na Pietteho náměstí v sobotu 1. prosince 2018. Pro mnoho svobodských občanů může být včas zakoupená knížka zdrojem užitečných informací i hodnotným a trvalým dárkem pod stromeček. Více než 300 stran snad potěší množstvím zajímavých i dosud neznámých údajů a dat, které jsou, jak předesílá podtitul pouhým nahlédnutím do přebohatých dějů a událostí v historii kdysi hornického města pod Rýchorami.

A tak se srdečným přáním zdraví a pohody po celý příští rok přeji také šťastnou ruku při výběru knihy roku.

Mistr pera Jan Otčenášek by zajisté prominul svatokrádežné použití názvu jednoho z jeho čtivých milostných románů. My plagiátoři už to tak děláme, když jsme v úzkých a nedokážeme vymyslet něco výstižnějšího. V jednom ze slavných filmů let šedesátých, jehož název si už bohužel nevybavuji, byla emotivní scéna, kdy uprostřed svatebního veselí vytrhl ženich primášovi nástroj a se slovy „ty housle dohrály mému mládí" je rozbil o stěnu. Podobnou historku z vlastního života, jen bez té okázalé brutality, taky nosím v hlavě. Psal se rok 1960 a já si na krásné letní dny měsíce srpna dlouho barvitě plánoval svou první „plnoletou" dovolenou s jednou ze svých dosud platonických lásek. Od náchodského strýčka Vladimíra, kterému v rodině nikdo neřekl jinak než redaktor, jsem si včas vypůjčil klíč od jedné pronajaté místnosti v chalupě u vchodu do romantického skalního města v Teplicích nad Metují. V den D mě má víla vyšplouchla jako vždycky s výmluvou na náhlou letní angínu. Co naplat? Vskočil jsem na kůň.. co to plácám - na mou spolehlivou motorku Jawa 250 „kývačku" a hurá na lov nějaké náhradnice. Dojel jsem jen na svobodské náměstí. Tam na lavičce čekala na autobus do Janských Lázní krasavice inteligentní, se kterou jsem se docela nedávno seznámil a občas se jí nesměle dvořil. Nabídl jsem jí fantastický výlet za hranice všedních dnů s pobytem na opuštěné chalupě uprostřed lesů a skal jen my dva a čas - a ona neodolala a přikývla. Pouze při sdělení, že se do večera určitě nevrátíme, trochu zrozpačitěla. Ač majitel akcií Teplické lokální dráhy, vezl jsem svoji spolujezdkyni i do Teplic na motorce. Sotva jsme se v útulné světnici bočního vikýřového přístavku naproti hlavnímu vchodu s výhledem přes údolí potůčku na přístupovou cestu do komplexu adršpašsko-teplického pískovcového skalního města ubytovali, začalo pršet. A pršelo téměř nepřetržitě po celou dobu našeho pobytu. Co pršelo - lilo jako z konve! Ani toho příslovečného psa by nevyhnal. Hanba vylézat z postele. Rezignovali jsme dokonce i na plánované obědy ve vyhlášeném hotelu Orlík, vzdáleném jen několik zanedbatelných kroků a přežívali na vynikajících obložených houskách, které má společnice vykouzlila z prvotního nákupu proviantu.

Rudý květ papírového vlčího máku vetknutý do klopy vždy symbolicky s úderem 11. hodiny 11. 11. není oslavou válek, ale připomínkou ukončení té první světové, od které uplynulo letos právě rovných 100 let a zároveň uctěním památky všech padlých ve všech válkách. V době velkolepých oslav vzniku prvního samostatného státu Čechů a Slováku je tato událost trochu neprávem upozaděna. I na stará kolena přesvědčený pacifista si v dobách všeobecné branné povinnosti odsloužil své vyměřené dva roky ve službě vlasti, když nechtěl lhát a podvádět v honbě za modrou knížkou nevojáka. Byť jen jako prostý vojín bez šance na kariérní postup a jakékoli povýšení. V dnešním globálním světě probíhá stále někde nějaká permanentní válka s pofiderními vítězi a opravdovými padlými, která se dotýká i každého z nás. Při malém zamyšlení nad dnešním datem bych chtěl vzdát hold všem známým vojákům z nejbližší rodiny, kteří sloužili ve zbrani v armádě Rakousko - uherské monarchie i první Československé republiky.

Na sběrateli pohlednic a zájemci o historii hojně navštěvovaném webu www.fotohistorie.cz, kam může vkládat fotografie lokalit z území celé České republiky prakticky každý uživatel internetu, mě velmi zaujala kresba zařazená ke Svobodě nad Úpou, vložená už v únoru 2018.

Od té doby mi doslova vrtá hlavou a nedá spát, protože jsem se s podobným vyobrazením historického dřevěného domu číslo 75 v pravém radničním rohu náměstí Svornosti, na jehož místě vyrostla v roce 1938 výstavná budova spořitelny, dosud nesetkal. Dle písemného sdělení vkladatele je prý obrázek z nějakých nezjištěných dobových novin. Jeho stáří klade s velkou rezervou odhadem do roku 1870. Matoucí je charakteristický, dnes již neexistující hrázděný dům starobylé obecní sýpky na shromažďování desátků z výnosu obilí pro panstvo ve Vlčicích s původním číslem 94, přestavěný na hostinec „U pošty", známý v ústním podání pamětníků chybně jako „Stará pošta", který byl definitivně zbořen v roce 1965. Srovnáním s jinými sporadickými vyobrazeními z té doby je to jedna a táž stavba, nebo její naprosto identické dvojče. Cestu v pozadí, klikatící se vzhůru na kopec (Kraví vrch?) lze brát jako bujnou autorskou licenci.