Freiheit

... a všichni dohromady se každý rok sejdou na velkém tradičním mezinárodním sběratelském jarmarku o třetím víkendu v září v polském podhůří Krkonoš na náměstí a mnoha přilehlých ulicích Jelení Hory. Jezdíme tam pravidelně většinou ve stejné sestavě vychutnat si na pár hodin pocit Alenky v říši divů. Mnohojazyčná skrumáž prodávajících, kupujících i pouhých čumilů vytvoří na dva dny z centra i jindy poměrně rušného města nefalšovaný orientální bazar, kde je doslova hlava na hlavě. Kdysi kdesi od kohosi jsem získal torzo drobného suvenýru z Krkonoš - cínový držáček na pohárek s miniaturami krkonošských dominant v čele s vrcholem Sněžky. Bohužel, právě ten skleněný pohárek mi léta chyběl. Prcek alias malý panák, základní míra alkoholických nápojů každé venkovské hospody, by původní tenkostěnnou skleničku z čirého skla snadno nahradil, ale sehnat pohárek o nezvykle malém průměru a dostatečně vysoký, nebylo zrovna snadné. Několik let jsem ho sháněl s umělohmotným „mustrem" stále pohotově při sobě. V prodejnách nápojového i laboratorního skla v regionu už mě znali, stejně jako v bazarech a starožitnictvích široko daleko. Až letos v Jelence - bingo! Stál vyzývavě v prvním navštíveném stánku za směšnou cenu kávy se zákuskem, stejně jako povinný Krakonoš, tentokrát jen velmi jednoduchá rustikální řezba ze silnějšího klacku. Kdo by se s tím řezal za šedesát korun? Takže zbylo i na cukrárnu.

Nepublikováno

Pro mé svobodské vrstevníky jsem byl vždy pouze ten přivandrovalý„Bučák", i když jsem na rozhraní katastrů města Svoboda nad Úpou a obce Mladé Buky bydlel jen několik málo roků. Kuličky jsem s nimi ale nehrál a do školy nechodil. A při pěstních potyčkách jsem chtě nechtě stával až do nástupu na vojnu na straně venkovanů. Díky nepatrnému článečku v armádním tisku (dnes už si nevzpomenu, zda to byla Obrana lidu nebo Křídla vlasti), který jsem jako voják základní služby s výsadkářským výcvikem s patřičným komentářem nalepil do dopisu své ženě v létě 1963, jsem se na chvíli samovolně pasoval mezi významné osobnosti Úpského údolí. To bylo gratulací! Pochybná sláva trvala pochopitelně jen krátce, než nějaký zasvěcený čmuchal rozhlásil, že je to jen náhodná shoda jmen. Básnicky shrnuto asi takhle:

Mezi paragány platí zásada / nikdy nepadat na záda / ale do kotoulu.
Já jsem v životě za moulu / co řízením osudu / padá na hubu.

Stejně jako Jára Cimrman nebo Forrest Gump se šťastnou shodu osudových náhod vždycky nechtěně ocitli v místech, kudy právě kráčely dějiny, chodí po světě kulatém tisíce dalších nýmandů, co se občas dostanou do záběrů kamer v houfu významných osobností, špiček svého oboru, populárních hvězd kulturního či sportovního nebe i jen chvilkových celebrit. Jsou i tací, kteří dokážou jít jedinečným událostem cíleně v ústrety a do záběrů se prostě vetřou, jako to svého času dokázal jistý nejmenovaný hradní ceremoniář. Historie se po letech neptá, kdo je ten pán vedle pana prezidenta, kdo to sedí v řadě s církevními hodnostáři nebo si potřásá rukou s právě povýšeným generálem. Ani, co dělá v kruhu čerstvých adeptek při volbě královny krásy, nebo mezi filmovými star na červeném koberci. Umět se nenápadně vetřít, to je oč tu běží. Mnohokrát zveřejněné záběry se nakonec archivují, a pokud se nejmenujete zrovna Clementis nebo Slánský, nikdo už vás z nich nevymaže. Alespoň pokud se kolo dějin neotočí výrazně zpět.

Pročpak asi / tihle Češi / všecko / co člověka těší / zadupou?
A proč / pro pět ran do čepice / jediná Svoboda v republice / je nad Úpou?

Dávným srpnovým povzdechem (ne)známého autora se vracím k nechvalně proslulému datu 21. srpna, abychom nezapomněli! Také tenkrát v tom roce 1968 k nám přivandrovali nezvaní hosté a po několika měsících jsme své ideály dokázali pošlapat sami. Ta slova platí stále.

Se zvýšeným zájmem badatelů, sběratelů i laické veřejností o dlouhá léta neprávem tabuizovaný spolek Schlaraffia, se sítí poboček na všech kontinentech a s tvrdošíjně dodržovanou němčinou jako dorozumívacím jazykem, vyplouvají na hladinu všedních dnů heroické historické činy jednotlivých rytířů i zajímavé perličky z jejich života. Když se loni v prosinci slavnostně otevíral minipivovar Trautenberk na Pomezních Boudách v již před válkou vyhlášené Tippeltbaude, kterou odboráři přejmenovali na zotavovnu Družba, prošla budova radikální rekonstrukcí. Významným prvkem nového interiéru restaurace jsou po odstranění dřevěných obkladů s vyřezávanými hlavicemi od trutnovského sochaře Emila Schwantnera původní industriální nosné sloupy. Mohutné traverzy natřené základní suříkovou barvou s přiznaným reklamním nápisem výrobce, vyhlášené slévárny Josefa Hübnera z Pilníkova.

Eduard Hübner, poslední majitel slévárny v Pilníkově

Rok se s rokem sešel, druhý prázdninový měsíc se nachyluje ke svému zlomu s jedním z největších mariánských svátků, Nanebevzetí Panny Marie, kterému jsou zasvěceny oba katolické kostely v Horním Maršově. To znamená, že u sousedů je slavná Maršovská pouť s dlouho očekávanou zlatou tečkou v podobě sobotního poledního divadelního vystoupení maršovských ochotníků na jednorázové každoroční použití v rozverném Maršovském příběhu, autorském pásmu se zpěvy, tentokrát na téma kulturních událostí v obci během uplynulých let. Osvědčení matadoři - herci, tanečníci, zpěváci, muzikanti i tradiční vypravěč - své početné fanoušky opět nezklamali a opět sklidili zasloužený aplaus na otevřené scéně. Jsem už velký kluk a ostatní pouťové atrakce mě nechávají celkem v klidu, ale tuhle každoroční odvahu vážených občanů udělat ze sebe na chvíli odvázané šašky v tom nejvznešenějším významu toho slova dokážu maximálně ocenit. Navíc si obvykle stejně něco na památku přivezu. A nemusí to být zrovna obligátní perníkové srdce s načinčanou polevou. Stačí mi zážitek z nečekaného setkání, polibek krásné dámy, nebo jako loni originální pamětní list z řádu „cetek bezcenných". Letos jsem si od stánku dvou letitých kamarádů, milých kluků a sběratelských konkurentů, byznysmenů moderního střihu skrytých za značkou „Staré Trutnovsko", odnášel jejich tradiční nástěnný kalendář se záběry z historických pohlednic „Staré Trutnovsko 2018". Slíbil jsem, že je za to budu místo díků všude pomlouvat. Tohle je začátek.

Obnovená spojovací cesta od mladobuckého kostela svaté Kateřiny do osady Dolní Sejfy vedoucí mezi lukami a poli, kdysi hojně užívaná farníky z údolí potoka Kalná pod Rýchorami k cestě do chrámu Páně, ale i školáky do školy v Mladých Bukách, bude po obnově sloužit turistům k příjemným vycházkám krkonošskou přírodou. Farní kostel v Mladých Bukách sloužil věřícím i dalších sídel ležících dnes na mladobuckém katastru. Kromě Sejfů i z Antonínova údolí, ze zaniklých Sklenářovic i sousední Bystřice, pro které byla hlavní spojnicí silnička vedoucí kolem dnešního sportovního stadionu. Pěší však používali různé zkratky po polních a lesních cestách a pěšinách. Přestože měly zmíněné osady většinou vlastní samosprávu a co se týče potravin a služeb byly při skromnosti obyvatel celkem soběstačné, návaznost na farnost a školu byla v minulosti silná a určující. Opačným směrem putovaly o nedělích zástupy výletníků do malebné panenské krajiny s dřevěnými chaloupkami za lákadlem řady vyhlášených hospod. Ať už to byly podniky v Antonínově údolí, na které úspěšně navazuje nový Hotel Pod Pralesem, nebo od roku 1932 otevřené atraktivní lesní koupaliště pod širým nebem, dnes znovu otevřený Retropark Sejfy s chatičkovou osadou pro letní táborníky či bohužel zaniklý Franzův hostinec v Bystřici s prostorným tanečním sálem.