Freiheit

Fenomén přírodních amfiteátrů je spojen s uvolněním spolkového života v poslední třetině 19. století a oživením Rousseauových idejí o návratu k přírodě. Vlastenecké spolky ochotníků se z tradičních hradních nádvoří a romantických zřícenin stále častěji uchylovaly se svými představeními i do volné přírody a kde to dovolovala konfigurace terénu, vznikala přirozená hlediště s jednoduchým vybavením, jak je známe z mnoha míst v Čechách i na Moravě. Některá s dlouholetou tradicí jsou stále udržována. Většina jich ale časem zanikla, stejně jako lesní divadlo v Horním Lánově na historické pohlednici, kde strohé dřevěné lavice ještě svítí novotou. V regionu bývalo podobné divadlo také v Horním Starém Městě u Trutnova, vybavené rovněž pevným základem scény, známé z mnoha černobílých i barevných dobových pohlednic. Divadelními hrami ožívalo i nádvoří na Břecštejně, ještě dříve, než je zastínily zahradní slavnosti na později prezidentském Hrádečku.

Historickou lékárnu ve Svobodě nad Úpou na hlavní městské ulici, tvořící s navazujícím náměstím nejstarší stavební jádro původně hornického sídliště pod Černou horou, otevřel ve výstavné pozdně empírové budově s mansardovou střechou a výraznými štukatérskými zdobnými prvky na uliční fasádě Emanuel Breuer z Trutnova 1. června 1865. Mnoho let v držení rodiny Breuerů se jmenovala „U Panny Marie Pomocné", což respektovala i první poválečná žena za tárou, paní magistra Miloslava Tylšová. Po únorovém vítězství strany, která se s náboženstvím moc nekamarádila, to byla prostě jen lékárna, kam jsme si k magistru Topkovi chodili pro „zaručeně poslední" balení předepsaných léků. Za změnou názvu na lékárnu „U Černého orla" stojí sametová podnikatelská euforie po roce 1989. Konkrétně velkolepý rozjezd nového majitele magistra Řádka, který dal starobylému domu, vystavěnému rodinou Etrichů, jeho současný barevný vzhled. Dnes je lékárna téhož názvu přestěhována do budovy zdravotního střediska a pro původní budovu se nejspíš chystá nové využití.

Již staří Keltové a po nich stovky generací hledačů blýskavého kovu, který se stal opěvovaným i proklínaným symbolem světského bohatství, probádali, prokopali a přerýžovali každou píď zemí české Koruny s nepatrnou indícií výskytu kovu po staletí nejdražšího. Zlato je svůdnou vábničkou i pro současnou pestrou chásku zlatokopů, geologů, historiků i prostých milovníků přírody a turistiky. Všem jmenovaným, ale i ostatním zvídavým čtenářům, je určen průvodce po cestách přírodou za zlatem a historií, který vydala Česká geologická služba. RNDr. Petr Morávek, přední znalec zlata a jeho ložisek v České republice, autor, spoluautor a editor více než sta publikací s kolektivem spolupracovníků se tentokrát zaměřil na fenomén naučných turistických stezek po početných zlatonosných revírech Čech a Moravy. Na sličné publikaci plné informací, doprovodných fotografií, grafů a mapek se zasvěcenými příspěvky z jednotlivých regionů podíleli: Ing. Jaroslav Cícha, geolog Prácheňského muzea v Písku, Mgr. Lenka Losertová, studentka geologie na Masarykově univerzitě v Brně, RNDr. Josef Večeřa z České geologické služby v Jeseníku, Bohumil Toms, předseda Klubu českých zlatokopů, RNDr. Jaromír Tvrdý, geolog Česko - bavorského geoparku a Ing. Václav Zemek, v současné době poslanec Sněmovny ČR, odborník na historii a geologii zlatodolu Roudný.

Vrcholové partie Krkonoš po obou stranách státní hranice poznamenaly kruté přírodní podmínky během dlouholeté historie množstvím katastrof, osobních neštěstí, nehod jednotlivců i celých skupin, končících často tragicky. Na jejich paměť vyrostla řada pomníčků, prostých dřevěných křížů i okázalých monumentů. Mnohé jsou stále udržovány, některé splynuly s okolním terénem, jiné zanikly nebo byly zničeny a po čase zmizely i z map. Mnohé stojí za připomenutí a pár jich dokonce bylo v poslední době obnoveno. Jedním z těch zapomenutých, o kterém poválečné prameny mlčí záměrně, je rozporuplný kamenný kříž, který stával na severním svahu Stříbrného hřebene nedaleko zaniklé Boudy prince Jindřicha jako připomínka smrti čtyř poutníků ve sněhové vánici. První podrobnější zprávu o tragédii otiskl měsíčník „Der Wanderer im Riesengebirge" číslo 2 v únoru 1930. Rozjařená skupina národněsocialistických sportovců z Berlína a Jelení Hory, ubytovaná v malé soukromé boudě na Liščí hoře, kde chtěli oslavit Vánoce, se 22. prosince 1929 vypravila ze Špindlerovky i přes pozdní patnáctou hodinu odpolední, velký vítr a sněhovou vánici a varování zkušených horalů směrem k hřebenové Boudě prince Jindřicha. Několik zcela vysílených se jich z poloviny cesty vrátilo zpět na Špindlerovku. Pouze tři muži došli až do cíle. Z obou jmenovaných bud vyrazily narychlo zformované záchranné výpravy, které zachránily několik dalších lidí. Profesní (vojenský) student Werner Wessel, knihvazač Fritz Radloff a účetní Hildegard Schönfeldtová byli nalezeni mrtví na Stříbrném hřebeni. Teprve následující den v poledne byl objeven v tzv. „Sněžné díře" umrzlý 26letý rolník Hans Tesche z Jelení Hory. Na místě neštěstí byl vztyčen nahrubo opracovaný žulový kříž z místního kamene se jmény čtyř obětí a datem události. Až potud běžný, i když smutný příběh, jakých je v horách nepočítaně.

Když si malý Emilek Schwantnerů modeloval v Lysečinách z jílu u potoka figurky zvířat a později za školou v Bobru vyřezával kudličkou postavičky ze dřeva, byl určitě šikovnější než anonymní insitní „umělec" (jehož jméno redakce zná) který před více než půl stoletím spáchal neumělou mužskou hlavičku z kousku ořechu. Není to žádný zasloužilý soudruh, jak by snad prvoplánově sváděla barva pozadí. Imaginární miniaturku z rukou viditelně neškoleného autora, zhotovenou z momentální dlouhé chvíle, ozvláštňuje snad jen náhodný výběr špalíčku se dvěma odstíny dřeva. Světlejší běl a tmavší jádro mohly na čerstvé řezbičce budit iluzi muže dvou tváří, podle úhlu pohledu. Výrazné barevné rozdíly časem sestejnaly, a tak jen rádoby profesionální adjustace na době poplatný soklík a vědomí premiéry nejspíš vedlo mladého tvůrce k uschování dílka mezi památeční artefakty na důkaz, že to taky jednou zkusil. Nepotkal ho však žádný starý Hartmann, aby rozpoznal míru jeho talentu a podal mu pomocnou ruku. Region možná přišel o dalšího slavného sochaře. Ale co, jeden Schwantner bohatě stačí.

Nepublikováno

O souvislosti vzniku Svobody nad Úpou s dobýváním zlatonosné rudy v kopcích nedalekých Rýchor by měl mít jakous takous povědomost každý svobodský občan. Dlabané zlatokopecké necičky vynášeli dávní hledači třpytivých zlatinek proti proudu Staré vody, která je dnes v mapách uváděna jako Zlatý potok, a po povrchových žílách do rozsáhlého terénu Bartova lesa i protilehlého Sklenářovického vrchu. Vesnice sevřená v údolí mezi oběma jmenovanými rozložitými návršími dostala údajně podle původní sklářské pece jméno Sklenářovice. Traduje se, že právě tady stála kolébka hornické osady, založené nedaleko při řece Úpě, nazvané podle starých hornických výsad Bergfreiheit - Svoboda (dolování). Souhrou nevyzpytatelných náhod jsem se v polovině právě uplynulého měsíce května ocitl ve Sklenářovickém údolí v nezasloužené roli průvodce plně obsazeného autobusu výtvarně nadaných mrňat ze Základní umělecké školy v Trutnově, namíchanými napůl se stejně zaměřenými dětmi z partnerského polského města Svídnice. Jejich prvotním úkolem bylo později v suchu a klidu učeben namalovat zajímavé spatřené dominantní prvky v krajině nebo vlastní osobité ilustrace mého nesouvislého vyprávění. Přál bych každému pohled na vytřeštěná kukadla, i přes nevlídné deštivo pozorných posluchačů, slyšících poprvé o první písemně zaznamenané lavině v Krkonoších, spadlé právě tady kousek od vás děti v roce 1655 a pootevřené papulky nad pověstí o svaté Barboře. Abych si zas tak moc nefandil, určitě mnohem větší nadšení vzbudily přítulné trpasličí kozičky v ohradě domácích zvířat místního farmáře.

Nejvýše položené sídliště v Čechách pozná snad každý i na novodobém odlitku původního suvenýru ze Sněžky z první poloviny minulého století. Jeho podobu už dávno smazal čas a z veškeré zobrazené zástavby zůstala na vrcholu jen několik desetiletí stavěná kruhová kaplička svatého Vavřince vysvěcená 10. srpna 1681. My, co scenerii neznáme jenom z obrázků, ale pamatujeme si ji tak říkajíc „na vlastní oka" jsme jako první zaznamenali zmizení Slezské, později Pruské a nakonec Polské boudy, postavené shodou okolností jako první pohostinský podnik na nejvyšší hoře Krkonoš už v roce 1850. Byla zbourána v souvislosti s výstavbou moderního objektu „létajících talířů" na polské straně hranice v roce 1976. Krátce nato byla rozebrána dřevěná osmnáctimetrová věž meteorologické stanice sloužící od roku 1900. Po druhé světové válce dokonce jako jediná funkční ve střední Evropě. Z pohledu diváka vis á vis přímo uprostřed skupiny je nebožka stará Česká bouda, jen o 18 let mladší než její honosnější slezský protějšek. Hygieniky uzavřená dlouho chátrala vybydlená a prožraná dřevomorkou až byla v letech 2005 - 2006 snesena. Na jejích základech stojí originální současná jednoduchá dřevěná stavba České poštovny, dodnes vzbuzující rozporuplné reakce. Halabala nakupený shluk stavení, působící zdáli jako nesourodá obří drúza rašící ze skály, popíral všechna estetická měřítka. Přesto dodnes vyvolává v pamětnících silnou nostalgii. Kdo ví, jak bude na současníky působit dnešní silueta materiálově ani stylově neladících staveb až přijdou do let. Královně pohoří opravdu slušela jen osamocená korunka rotundy v romantickém 18. století.