Freiheit

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Špatný odhad aneb naprosté přecenění vlastní inteligenční kapacity. Teprve docela nedávno jsem měl možnost prohlédnout si obraz rozkvetlého parku, známý až dosud jen z fotografie, tak říkajíc in natura na vlastní oči. Se suverenitou sobě vlastní jsem jej kdysi přisoudil místnímu malíři Hansi Bernatschekovi, protože v jeho prospěch nahrávalo hned několik vedlejších indicií a nakonec rozhodlo, že jiného neznám. Že je námětem dnes již zaniklý park u vily majitele papíren ve Svobodě nad Úpou Prospera Piette - Rivage není sporu. I když stoprocentně se to potvrdit nedá. Ale v duchu geniálního uvažování Járy Cimrmana v podstatě ani vyvrátit. Pamětníci parku v plné kráse už se ve své většině procházejí po heboučkých pěšinkách nebeských. My, co máme ve vzpomínkách jen pouhé torzo postupně ukusované výstavbou, si ho do celkového vyznění obrazu s jistou dávkou fantazie dokážeme promítnout. Zvlášť když dominantní červený buk uprostřed, za kterým zasvěcení tuší kontury výstavné vily, stále jako jedna z mála rozličných okrasných dřevin stojí na svém místě.

Milý bernardýne Bohouši, moc děkuji za Tvou roztomilou knížku pohádek, kterou jsi mi prostřednictvím mého kamaráda Pepy Čermáka dnes poslal. Lituji, že jsem se té slávy k 395. výročí položení základního kamene Luční boudy nemohl taky zúčastnit, ale jsem už starý pes a do té výšky bych se po vlastních nohách už asi nevybelhal. Z připsaného věnování vidím, že máš na svůj věk docela vypsanou tlapku a protože jsem jako Ty stejně postižený psavec, s chutí jsem si Tvé zajímavé povídání hned přečetl. Potěšilo mě, že jsi stejně jako já pro svou knižní prvotinu Antipády, zvolil téměř totožný kapesní formát, jaký se turistům vejde snadno do kapsy. Musím se pochlubit, že jsem o Tvé horské boudě a jejích dávných obyvatelích také vlastnoručně předníma nohama sesmolil několik řádků. A to mi nenapovídaly žádné sličné přítelkyně. Když budeš mít zájem, což při Tvé inteligenci určitě budeš, požádej někoho ze svých člověčích kamarádů ať Ti něco z historie Tvého současného domova na mém webu www.freiheit.cz vyhledá a přečte před spaním. Pro začátek doporučuji na příklad:

Na počátku všeho byl chaos. Věta převzatá z řecké mytologie platí i pro určení přesného data založení obecního spolku dobrovolných hasičů v někdejším podkrkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. Den, kdy se svobodští sousedé Weigert a Finger sešli u piva a dospěli k názoru, že by i Svoboda měla mít vlastní hasičský sbor jako nedaleké Hostinné, které tak učinilo první v oblasti s německým osídlením v roce 1864, nejspíš nikdo nezaznamenal. Od nápadu k realizaci je dlouhá a klopotná cesta. V byrokratickém Rakousko - Uhersku to platilo dvojnásob. Data registrací, povolení licencí, zapsání do katastru spolků s nespočtem úředních razítek a podpisů se postupně poztrácela v překladech. Nakonec se za směrodatný zvolil zápis dobového kronikáře, který do obecní kroniky napsal, že hasičský spolek byl založen v druhé polovině roku 1868, jako jeden z prvních následníků města Hostinné. Stejný rok je napsán na první známé fotografii zakládajících členů v původní hasičské fotokronice uložené v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově.

Ani když jde jen o tvarově nijak nápaditý pouťový hrníček s tou nejběžnější vedutou náměstí ve Svobodě nad Úpou na neznačeném porcelánu neznámé provenience. Třeba je to další objevený výrobek někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, kam mohl obecní posluha dojít s objednávkou přes hřeben Rýchor pohodlně pěšky. Zlacený nápis „Freiheit in Riesengebirge" vzal za své pochopitelně jako první. Omšelost obrázku má však nejspíš na svědomí přepečlivá hospodyňka, která neměla o nějaké myčce na nádobí ani potuchy a Ottovým jemným pískem z Rakovníka ve dřezu nijak nešetřila, už kvůli přiloženým pohádkám pro děti. A mnoho by se nezměnilo, ani kdyby zůstala věrná tradiční krystalové sodě regionálního výrobce Franze Stephana ze svíčkárny v na hrníčku zobrazeném Freiheitu. Však to znáte - stokrát nic... Aneb, jak říkali staří latiníci, jmenovitě jistý Ovidius: Guta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo.

Má jediná platonická bokovka mi jen tak z čiré náklonnosti věnovala drobný nález ze svých archeologických vycházek podél potoků v podkrkonošské krajině na úpatí Černé hory. Podobných bezejmenných zátek různého stupně zachovalosti, které neprošly přísnou výstupní kontrolou monopolního místního výrobce, někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, jsou v jejím okolí plné výsypky a zásypy prašných polních cest. Těch s reklamním potiskem je podstatně míň. Opatřeny těsnící gumičkou a patentním drátěným uzávěrem byly totiž většinou nedílnou součástí vratných pivních lahví mnoha pivovarů v regionu. Cylindrické lahve z rezavohnědého nebo temně zeleného skla s litým plastickým emblémem nebo firemním nápisem o obsahu 1/3 až 1 litru jsou dnes samy o sobě hledaným sběratelským i dekoračním artiklem. Darovaná zátka je podle perfektně zachovalého nápisu z parního pivovaru rodiny Kluge v Rudníku.

Většina Tondů slaví dnes svátek a gratulanti v tom mají zmatek. Každý trouba na světě nejspíš ví, že 13. červen je zasvěcen jednomu z nejznámějších svatých, františkánskému kazateli ze 13. století Antonínovi z Padovy, zobrazovanému obvykle s Jezulátkem v náručí a s nejčastějšími atributy knihou a lilií. Podle legendy kázal rybám ve vodě, když nenašel žádné posluchače - jak příznačné. V dobách, kdy měl církevní kalendář daleko větší váhu, než dnes byl uctíván i mnohem starší světec Antonín Veliký, považovaný za zakladatele křesťanského mnišství. Egyptský poustevník a opat z přelomu 3. a 4. století, stařec s dlouhým vousem a holí zakončenou do podoby T, takzvaným Antonínským křížem, se žebráckým zvonkem v ruce, jehož atributem je ještě malé prasátko - taky výmluvné. A kdo by neznal nejznámější výjev z jeho života - Pokušení sv. Antonína - kdy se ďáblové zjevují v podobě krásných žen? Pak je tu ještě pravoslavný prorok, asketa a divotvorce Antonín Pečerský či Kyjevský (23. - 24. dubna) sv. Antonín Sijský známý též jako Ondřej (7. prosince) St. Anton uctívaný ve Francii (9. března) Antonín Lerinský (28. prosince) Antonín Sorrentský, Antonín Florentský, Antonij Bystrov, Antonij Smirnickij, Antonín Rimljanin....to by se ten Tonda uslavil. Téměř všichni ti svatí mužové byli poustevníci s asketickým způsobem života. Zůstaneme - li u prvních tří, stali se během staletí patrony ledasčeho: Paduánský - „světec celého světa" je patronem ve všech potřebách, jmenovitě však zamilovaných, manželství, žen a dětí, cestujících a ztracených věcí. Ale také Lisabonu a Padovy, pekařů a horníků. Chrání lodi před ztroskotáním, dobytek před onemocněním a k němu se obracejí věřící v dobách válečných neštěstí. Veliký je patronem chudých, nemocných, bezdomovců, domácího zvířectva a poustevnických mnišských řádů. Zakladatel Pečerské lavry v Kyjevě je ochráncem všech ruských mnichů, to taky není málo.

Ústředním motivem dalšího pokračování seriálu s putováním za měnícími se kouty a mizejícími domy města Svobody nad Úpou je trojice ne příliš starých, ale vzácných fotografií již neexistující chaloupky s původním číslem 3. Na jejím místě vedle mateřské školy stojí „novostavba" ze sedmdesátých let minulého století s upraveným číslem popisným 403. Fotografie, za které děkuji manželům Bajburinovým, jsou dokladem, jak je důležité uchovávat památky na dobu jen nedávno minulou. Je běžnou zkušeností všech zájemců o historii (regionální obzvlášť) že se daleko snáz získají relikvie z dob Rakousko - Uherského mocnářství, než z let po druhé světové válce. Dnes, kdy fotografuje skoro každý je papírových fotografií paradoxně daleko míň než před vynálezem digitálních aparátů a chytrých mobilních telefonů. Tisíce virtuálních snímků ale dokáže zlikvidovat jeden pořádný blackout. O vžitém nešvaru nepopisovat obrázky pro budoucí pokolení a tím je odsuzovat do anonymity ani nemluvě. Přitom každé zachycení pomíjivého okamžiku má svou vypovídací hodnotu, bez které by nemohly vzniknout například ani tyto články.