Freiheit

Když jsem před lety, tehdy možná jako docela první publikoval reklamní popelník ze žacléřské porcelánky Theodora Pohla s odvážným tvrzením, že jde o dílo sochaře Emila Schwantnera, vyslovovali odborníci jisté pochybnosti. Svalnatí atleti strnulí v pohybu nepohnuli s obřím keramickým elektroizolátorem za ten čas ani o píď, několik let se však překulilo a výrobek se stal ústředním motivem nápaditého plakátu k umělcově chystané souborné výstavě v Městském muzeu v Žacléři. Tak jako průkopnický článek „Kluci z porcelánu" otištěný rovněž v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory, strhl lavinu zájmu o vedlejší produkty rodinných porcelánek bratří Pohlů na obou stranách hraničních krkonošských hřebenů. Stejně jako první Zajímavosti o tvorbu pozapomenutého malíře Krkonoš Fritze Hartmanna z Dolního Dvora. Nerad se holedbám, ani se nepovažuji za nějaký kulturní předvoj, ale jak říkal geniální zneuznaný všeználek Jára Cimrmann - člověk se musí pochválit sám, protože nikdo jiný to za něj neudělá.

Nepublikováno

Úřední řečí společnosti Schlaraffia je sice němčina, ale my, co neumíme kváknout ani slovo musíme zůstat u toho, jak nám zobák narost. Jenže právě v případě Rübezahla je to složitější než obvykle. U nás v Krkonoších, které jsou odpradávna prezentovány jako jeho domovina, je znám jako Krakonoš díky zběhlému řezníkovi a ochotnickému herci, profesoru Klicperovi, až od roku 1824, ale Rübezahla coby horského ducha, démona a samotné podstaty divoké přírody, znají i v mnoha dalších pohořích v celé střední Evropě. Klasická figura horského obra s výhrůžně trčícím plnovousem a mohutným kyjem v ruce, známá z obrazu rakouského malíře Moritze von Schwinda, přechovávaného v Schackgalerii v Mnichově, odkud se množství jeho kopií šíří do celého světa, byla očividně předlohou i k oběma spolkovým odznakům.

Tak velký Měsíc v úplňku jako dnes 14. listopadu 2016 současní skoro sedmdesátníci v životě ještě neviděli. A nejspíš už ani neuvidí. Podobný úkaz se na noční obloze zjevil v roce 1948 a další je očekáván až v roce 2034. Superúplněk je specifický jev a nastává, když se věčný souputník Země na své eliptické dráze mateřské planetě co nejvíc přiblíží. V okamžiku jeho největší jasnosti v 13:52 SEČ by měl být od Země vzdálený 356.509 kilometrů. Pouhým okem to sice příliš znát není, jen noc se při jasné obloze zdá jasnější. Při porovnání fotografií jiných úplňků během roku je však rozdíl docela markantní. Přestože při kolmém osvětlení Sluncem v této fázi chybí zajímavé stínování měsíčního povrchu, nenechají si profesionální astronomové ani tisíce amatérských fotografů napříč světadíly neobvyklý úkaz uniknout. Toužebně jej vyhlížejí i surfaři v přímořských oblastech, protože superúplněk slibuje silnější příliv a tím i větší vlny a v neposlední řadě prý i vlkodlaci, kteří na sebe právě při úplňku, kdy je Sluncem ozářena celá přivrácená měsíční polokoule, berou zvířecí podobu. Ze své výhodné pozorovatelny, odkud má východní obzor jako na dlani, nafotil oranžový lampion na černočerné obloze nad horizontem Rýchor v té době naštěstí bez oblačnosti, svobodský mág Pepa Čermák. Kdyby byl autorem snímku někdo jiný, asi bych zapochyboval, jestli to není jen zručný trik s klasickou stowattovou mléčnou žárovkou, pocákanou při malování a kusem černého papíru.

Nepublikováno

Barvami hýřící podzim předává, ač nerad, žezlo paní Zimě v přepychovém, leč trochu fádním hermelínu s chudičkou škálou bílé a černé, jako ve starém filmu. Jejich setkání na Sluneční stráni ve sluncem prozářeném odpoledni 8. listopadu zachytil na display svého mobilu kamarád Pepa Čermák z protějšího svahu Úpského údolí ve Svobodě nad Úpou. O trochu výš na Černé hoře hučí sněžná děla a provozovatelé Ski Resortu slibují, že na sjezdovce Anděl zahájí zimní lyžařskou sezónu už v sobotu 12. listopadu, o celých 14 dní dříve než loni. Přitom ještě o minulém víkendu nacházeli vytrvalí houbaři v lesích na snímku i hřibovité houby, které jakoby chtěly dohnat půst ze suchých letních měsíců. Fotografie dýchá poetikou, až by měl nezasvěcený divák chuť se do toho kouzelného místa přestěhovat. Každá podobná „díra u Hanušovic" se dá nejspíš prezentovat i v dobrém světle, záleží jen na úhlu pohledu.

Nepublikováno

V duchu proslaveného Rádia Jerevan to vlastně ani nebyli soudruzi z NDR, ale současní přátelé z Bavorska a nakonec i oni jsou v tom nevinně. Úplně na začátku byla nabídka celkem banální zimní pohlednice svobodského náměstí ze sedmdesátých let minulého století na jednom ze zahraničních aukčních portálů internetu. Že ji nejmenovaný prodejce nabízel jako pohled na kostel sv. Jana Nepomuckého, tím jsem se ošálit nenechal. Mě zaujal masivní poutač na děrné pásky, dobový šlágr z místních papíren, matně viditelný dole uprostřed v pozadí v místě současného parkoviště u bowlingu Měšťanského domu. Svého času jej totiž navrhl svobodský učitel a výtvarník Alfred Landgraf. Billboardy mamutích rozměrů hyzdí od té doby obývanou krajinu obzvlášť podél silnic v české kotlině měrou vrchovatou a nikoho už nijak nevzrušují. Tento byl jednou z prvních vlašťovek, měl nápad a velmi brzo zmizel, takže se jeho fotografie vyskytují jen zřídka. I přes opakované výzvy jsem dosud žádnou nesehnal. Domovské vydavatelství vyhnanců ze Sudet, Aufstieg Verlag v bavorském Landshutu, vydává vedle obrázkových kalendářů příležitostně i současné pohlednice z jejich někdejší domoviny. Bohužel použitý papír i kvalita některých snímků je nevalné úrovně a mé přesvědčení, že s výhodou fotoshopu vykouzlím nemožné, se ukázalo jako příliš idealistické. Přesto pohlednici nabízím spolu s populárním citátem vodníka Čochtana v podání Jana Wericha: „Vona byla hezká ženská...a když měla něco na hlavě a stála po kolena ve vodě a stmívalo se a padala mha a vona takhle stála a vy jste se semhle dívala, tak jste měla dojem, že tadyhle někde kousek dál by mohla bejt hezká ženská." Tak se zkuste dívat podobně okouzlenýma očima.

Sen mnoha generací kluků každého věku - klíčky od červené legendy se vzpínajícím se hřebcem ve znaku, v designové krabičce Scuderia Praha, oficiálního dealera vozů Ferarri, nebo od bílého energeticky pasivního domu pod skálou s velkou bezúdržbovou zahradou s autorskou pečetí architektonické kanceláře Lábus AA, poukaz od cestovní kanceláře Fischer na týdenní pobyt v uhrančivém městě zázraků Dubaji, nebo mnohem skromnější wellness víkend pro dva ve vodním parku Tropicana hotelu Gołębiewski v polském středisku Karpacz, kam by zdatný turista došel přes hřeben Krkonoš i pěšky, ale ani luxusní hodinky Karima Rashida od firmy Alessi (když každý kdo mě zná, ví, že snobskou značkou Patek Phillipe opovrhuji), nestárnoucí pohodlné kožené křesílko Butterfly, finský nůž Puukko od samotného Tapio Wirkkaly, kvalitní irskou dýmku Peterson na celý život, ani lahvinku oblíbeného portského Old Tawny z vinařského roku století 1994 jsem k pokročilým polokulatinám od svých blízkých naštěstí nedostal. A i kdyby ano, každý z uvedených darů by mě přivedl, eufemisticky řečeno, do hlubokých rozpaků, ba co dím, docela by mě nasštval.

Ani slovutní páni rytíři z duchovně laděné a tajemnem opředené společnosti Schlaraffia, kteří se scházeli v trutnovské pobočce pojmenované podle latinského názvu blízkého krkonošského pohoří Gigantea, nebyli figurami bez drobných lidských slabostí. Kouřili, pivnímu truňku holdovali, vínečko a jistě i něco silnějšího v přiměřené míře ctili a zajisté s požitkem i voňavou kávičku pili. Hmotných památek na společnost, zakázanou už před II. světovou válkou a potlačovanou oběma následujícími vládnoucími totalitními režimy, hnědým i rudým se zachovalo poskrovnu. Těch reprezentujících užité umění nejmíň. O to víc potěší celkem nenápadný, v podstatě docela tuctový masivní moka šálek z tlustostěnné keramiky vyrobený tradičním výrobcem stolního nádobí porcelánkou v Lokti začleněnou po roce 1918 do koncernu Epiag (Erste Böhmische Porcellanindustrie A. G. in Karlsbad). Nebýt výmluvného modrého kobaltového znaku pod polevou na jinak bílém hrnečku bez jakýchkoliv dalších nápisů, ani by nikoho nenapadlo zařadit ho do restaurační výbavy vyhlášeného šlarafského hradu v Trutnově Na nivách, kde se členové z regionu setkávali každé zimní pondělí od roku 1926. I kdyby byla hrnečků vyrobena jen pouhá stovka - menší serie by se výrobně nejspíš nevyplatila a možná chtěl každý šlaraf mít ten svůj - kdo ví, kam se podělo těch zbývajících 99?

Nepublikováno