Byla - nebyla pila

 
Prozatímní parní pila u Weisshuhnovy papírny ve Svobodě nad Úpou

Ještě dopoledne 26. října 1930 se zdálo, že uplyne jeden z těch všedních, obyčejných podzimních dnů, o kterých se kronikáři většinou nezmiňují. Během odpoledne začalo v Krkonoších hustě sněžit. Zesilující vítr a noční bouře zapsaly následující den 27. října do análů jako den hrůzy. Nové a nové přívaly mokrého lepivého sněhu obalovaly větve stromů jako těžká závaží. Celé úseky lesů se lámaly jako sirky pod nápory vichřice a horské chalupy praskaly ve švech. Ranní bilance o státním svátku 28. října byla strašlivá. V závějích mokrého sněhu /v Peci pod Sněžkou napadal rovný metr/ zůstaly především ve východních Krkonoších ležet stovky hektarů lesů, což představuje tisíce plnometrů vyvráceného, zpřelámaného dřeva. Místně byly zaznamenány i značné škody na budovách, na elektrickém a telefonním vedení, ale i na komunikacích v údolí potoků a řek, protože následná obleva vzedmula jejich hladiny a plovoucí polámané kusy stromů brzy zatarasily toky, které se vylily z břehů. Pro množství polomů byla přerušena i doprava.

Pokračování článku »

A. C. Nor a Krkonoše

 
Spisovatel A. C. Nor

Vinou rudých totalitních kulturtrégrů dnes téměř zapomenutý spisovatel s úctyhodným počtem bezmála čtyř desítek vydaných knižních titulů, včetně posmrtně vyšlých rozsáhlých memoárů Život nebyl sen, původním jménem Josef Kaván, se narodil 19. září 1903 ve slezských Kylešovicích u Opavy. Pomník nebo alespoň pamětní desku, jako to udělali v Hlavnici na Opavsku kde prožil mládí, by mu ale právem mohli odhalit i v Albeřicích u Horního Maršova. Právě A. C. Nor, jako čelný představitel předúnorového Syndikátu českých spisovatelů, dokázal přesvědčit více než 30 rodin z řad tvůrčích umělců z českého vnitrozemí k zakoupení uvolněných usedlostí násilně vystěhovaných původních německy mluvících obyvatel v polovině čtyřicátých let minulého století. Obec tak, spolu s ostatními osídlenci zvučných jmen, Adolfem Branaldem, Ladislavem Stehlíkem, Janem Pilařem, Achile Gregorem, Jaromírem Hořcem, A. M. Úlehlovou - Tilschovou, Jiřím Markem, Oldřichem Kryštofkem a mnoha dalšími, bez ohledu na jejich pozdější politickou orientaci, doslova zachránili před hrozící zkázou; ta bohužel neminula stejně romantické a půvabné vesnice Sklenářovice a Vernéřovice, ležící jen o pár rýchorských zvlnění jižněji. Režimem dvakrát zakázaný autor (po roce 1948 i po roce 1968) zemřel 29. 7. 1986 v Praze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/9

 

Pokračování článku »

Sněžné Domky /Příběhy lučních enkláv/

 
Sněžné Domky - Amortova chalupa

Když ještě nebyla televize, ani pan Zákopčaník se sluncem v duši, ani sněhánky rozjuchaných „rosniček", byla pro většinu obyvatel Žacléře a okolí osvědčeným indikátorem jara bílá skvrna v temné zeleni Rýchorského hřebene. Rčení „dokud je na Weiseltu sníh, zima ještě neskončila", si předávaly generace. Právě tato skutečnost ovlivnila Okresní názvoslovný sbor v Trutnově v čele s Jaroslavem Procházkou, když v roce 1953 zavedl pro zmiňovanou luční enklávu umělý český název Sněžné Domky.

Pokračování článku »

Krakonoš podle Schwantnera

17. dubna 2009    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 

Ani potutelně se uculující strejda v opršalém hubertusu, rozšafně bafající z památeční gypsovky, ani nabubřelý démon s muskulaturou kopírující žulové stavivo svých rodných „Riesengebirge". Do zástupu víceméně statických suvenýrových panáků vnesl trutnovský mistr modelace především pohyb. Schwantnerův Krakonoš v komorním provedení z bílého glazovaného porcelánu o maloučko přesahující výšku 20 cm, tak jak jej autor vymodeloval pro žacléřskou porcelánku svého mecenáše Theodora Pohla, energii přímo vyzařuje.

Foto Lubor Kotek

Pokračování článku »

Via aeterna

 
Svoboda nad Úpou ulice 5. května

Několik století nazývali obyvatelé provinčního městečka Svobody nad Úpou ulici zobrazenou na schematické litografii z konce třetí čtvrtiny 19. století prostě a jednoduše Hlavní. Po roce 1945 byla krátce Stalinovou třídou a posledních padesát let je ulicí 5. května. Její půdorys se od dob založení osady hledačů zlata na nedalekých Rýchorách v první půlce století šestnáctého prakticky téměř nezměnil. Archaickou architekturu unifikovaných dřevěných domků slezského typu s předsazenou trojúhelníkovou lomenicí a krytou podsíní, hlásící se vytrvale ke gotickému tvarovému uspořádání, důvěrně známou z dalších hornických měst v okolí /Vrchlabí, Žacléř/, vytlačily postupně zděné měšťanské domy se změněnou osovou dispozicí. Idylická malebnost starého obrázku dává zapomenout na postrach té „dřevní doby" - nenasytný apetit „dobrého sluhy". Mnohý ze zobrazených domků ve své historii zaznamenal návštěvu červeného kohouta, někdy i opakovaně. Volání ponocného, klopýtajícího potemnělou spící ulicí, jen velmi spoře osvětlenou výhrůžně mihotavými světélky loučí na nárožích: „... opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden; odpočívejte s Pánem Bohem", znělo jistě upřímně. Teprve v roce 1902 nechala obec za 15 000 zlatých vystavět plynárnu, která zajišťovala osvětlení náměstí a později i hlavní ulice. Ke svobodským paradoxům patří fakt, že městečko se opravdu rozzářilo až uprostřed první světové války. Elektrické veřejné osvětlení bylo poprvé spuštěno na prvního máje 1916. Luxů přibylo i v minulém desetiletí, prostorné chodníky se zámkovou dlažbou vybízejí k bezpečné chůzi, zato denní ruch, tak typický pro letitou páteřní komunikaci s centrem obchodů a služeb se kamsi vytrácí.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/8

Pokračování článku »

Otazníky kolem mariánského sloupu

 
Sousoší Panny Marie, sv. Floriána a sv. Antonína na náměstí ve Svobodě nad Úpou

Dominantou náměstí ve Svobodě nad Úpou na zimním snímku z přelomu let 1935/36 je sousoší svatých od neznámého autora v kovové ohrádce pod lipami. Na rozdíl od rázovitých měšťanských domků s podloubím a unikátní hrázděné budovy hostince „U pošty", neuváženě zbořených v polovině 60. let, sochy dosud stojí na svém místě. Snahy různých lobystických skupin o jejich přemístění v zájmu plynulejší dopravy se tradují už od dob budování silnice do Janských Lázní v roce 1916. Leckterého diváka tak maně napadne všetečná otázka na stáří objektu. Většina turistických průvodců klade jeho vznik do roku 1844. Ostatně, stejné datum je i na zadní straně prostředního sloupu. Zajímavé je, že na spolehlivé indikační skice stabilního katastru z roku 1841 jsou už sochy zcela zřetelně zakresleny. A aby nebylo záhadám konec, první písemnou zmínku o sousoší  Panny Marie, sv. Floriana a sv. Antonína zapsal do farní kroniky její zakladatel, farář Pohley, již v roce 1837. Nejnovější výzkumy posouvají stáří původních částí pomníku nejméně o půlstoletí dozadu. Při bedlivějším pohledu pozná totiž i jen nepatrně poučený laik stylovou nejednotnost jednotlivých prvků, o rozdílné barvě použitého pískovce ani nemluvě. Zvlášť výrazně se od barokních tvarů soch a podstavců odlišuje pozdně empírový datovaný vložený pilíř, vynášející Bohorodičku nad úroveň dvou postranních světců. V jeho středu je na girlandami ozdobené reliefní kartuši německý nápis: „Pros za nás, abychom šli cestou ctnosti a ke slávě z hrobu povstali." V roce 1844 bylo původní sousoší nejspíš přestavěno a s největší pravděpodobností doplněno lipami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/11

Pokračování článku »

Nic není jak bývalo! /Někdy je to dokonce lepší./

 
Nová budova lesnické školy ve Svobodě nad Úpou

Nesporným architektonickým přínosem posledního desetiletí do celkem neměnného vzhledu Svobody nad Úpou je vedle pensionu s pečovatelskou službou areál středního odborného učiliště lesnického. Neznalými turisty je často pro své umístění docela pochopitelně považován za moderní vícehvězdičkový horský hotel. Také interiéry, splňující slušný mezinárodní standard, by je v omylu jen utvrdily. Asi se tak vtírá do mysli duch původního objektu, který hotelem opravdu byl.

Pokračování článku »

 
« 1 99 100 101 102 103 112 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.