Freiheit

V sobotu 21. listopadu ráno klesla rtuť teploměru náhle na mínus osm, což je na holomráz docela pěkný samec. Po krásném slunečném pátku s inverzí jako z čítanky jakou nám horákům tak závidějí Pražáci, kdy i „makáč" pod okny při opravě kamenné zídky pobíhal v tričku s krátkými rukávy a prakticky i po předcházející šňůře podmračených mlhavých a deštivých dnů to byl docela šok. Ne snad, že by to bylo u nás v podhůří něco příliš neobvyklého. V listopadu nepadá zpravidla jen listí, ale často i sníh a to i v množství víc než malém. Všechny „rosničky" z dostupných televizních kanálů sice unisono kvákaly stejnou mantru o výhledově nadprůměrných teplotách ještě minimálně na další čtyři týdny, ale co naplat, jednou to určitě přijde. V duchu slyším nějaký jízlivý vnitřní hlas, jak vemlouvavě šeptá - ale vždyť zimu jsi vždycky míval rád, dědečku. Ba, míval, míval. Jenže poslední dobou je to čím dál větší fuj! Ještě tak při pohledu z okna příjemně vytopeného bytu se šálkem voňavé kávy nebo už spíš jen ve vzpomínkách se sklenkou portského při prohlížení historických pohlednic se zachumelenými stráněmi lze vzít tu bílou hrůzu na milost. Je ironií osudu a zcela v duchu geniálního Járy Cimrmana, jehož hrdina neměl rád lidi, tak si otevřel hospodu, že se někdo, kdo nenávidí zimu, zabydlí v horách. Inu stalo se. A přiznejme si, že z těch starých obrázků pocukrovaných chaloupek jisté kouzlo přece jen dýchá.

V roce 1944 to bylo poslední léto v Krkonoších i pro „Tonču ze mlejna". Tehdy jednadvacetileté slečně, vnučce váženého místního papírenského podnikatele Prospera Piette Rivage zapsaného do historie jako Otec Krkonoš tak nejspíš nikdo neříkal. Tony, plným jménem Antonia Rosa von Czipkay, dcera ovdovělé Rosy Walzel von Wiesentreu rozené Piette von Rivage a jejího druhého muže, uherského šlechtice a spolumajitele papírny Karla von Czipkay přece jen měla dostatek těch von v rodokmenu, aby mohla být počítána ke svobodské smetánce. Ani starobylý městský mlýn už dávno nebyl mlýnem, ale moderním pohodlným sídlem - vilou pro některé příslušníky rodiny a zaměstnance firmy Piette. V rodinném albu potomků těchto šlechtických rodů spjatých s předválečnou Svobodou nad Úpou je i několik fotografií z turistických i cyklistických výletů mladých dam do okolní přírody. Antonii totiž často doprovázela starší sestra Weiby neboli Elizabet Walzel von Wiesentreu a někdy i chlupatý psí miláček bobtail Tömchen. Působivá je fotka z pusté náhorní planiny na Rýchorách s Rýchorskou boudou a Maxovkou v pozadí na horizontu, zvěčněná mnohokrát různými fotografy a přesto nikdy neokoukaná. Také snímek z projížďky podhorskou krajinou jistě vyvolá úsměv ve tváři dnešních bikerů, jak moc se za tři čtvrtě století změnila třeba jen volnočasová móda. Pouze bicykl má stále dvě kola a krkonošská příroda je stejně malebná i z prašné silničky.

I přes nesourodou výstroj jsou to zajatí vojáci belgických královských ozbrojených sil na nucené práci            v papírně firmy Eichmann v Maršově I.

Dodatečně kolorovaná černobílá fotka spojeneckých válečných zajatců v areálu Eichmannovy papírny v Maršově I. vzbuzuje dojem chvíle oddechu v kasárnách. V krajním případě spokojených vězňů nějakého fešáckého kriminálu pro prominenty. Také z dnešního pohledu, kdy patří kdysi samostatné díly Maršova pod všeobjímající náruč Svobody nad Úpou se situace jeví jako jeden velký paradox. Být ve Svobodě za ostnatým drátem! O pobytu britských, francouzských, belgických ale i novozélandských a na jiných místech Trutnovska také sovětských zajatých vojáků na detašovaných pracovištích během II. světové války ví současná veřejnost pramálo. Již brzy po začátku války, po kapitulaci Francie, záboru Belgie či ofenzívě v Africe bylo internováno množství zajatých vojáků spojeneckých armád protihitlerovské koalice chráněných na základě mezinárodních konvencí zejména Třetí Ženevské úmluvy platné od roku 1931 a kontrolované Červeným křížem. Vládní orgány Třetí říše jimi často nahrazovaly úbytek pracovních sil po povolání německých mužů na frontu. Váleční zajatci spolu s totálně nasazenými ročníky z okupovaných zemí byli využíváni v průmyslu i zemědělství, ve stavebnictví i v dolech, při budování silnic nebo práci v lese. Oblast Horního a části Dolního Slezska i východní okresy nově zřízené župy Sudety včetně Vrchlabí, Trutnova a Broumova zásoboval většinou zajatecký tábor Stalag VIIIB v Lamsdorfu. Dnes jsou to Łambinowice v Polsku. Odtud byli převážně britští státní příslušníci dodáváni i do obou táborů v místních papírnách.

Je podzim a v jižních Čechách, kraji rybníků není podobná scenerie jen v několikrát větším měřítku nic neobvyklého. Fotografie datovaná 15. července 1936 však připomíná rybářský svátek jen na první letmý pohled. Piettovo náměstí v tenkrát ještě samostatné obci Maršov I. s dominantou Piettovy školy a s kostelíkem sv. Josefa vzadu ve stráni pozná snad každý Svoboďák. Okrasný rybníček v parku si pamatují jen ti dříve narození. Jak vidno i nepatrná vodní nádrž potřebovala občas vyčistit od nánosů bahna a drobného neřádstva. Nejspíš tam nebylo tolik odhozených věcí jako v polovině 20. století krátce před jeho zasypáním jak mají do paměti zapsáno tehdejší školáci. Majitel sousední papírny Ludwig Piette - Rivage, jehož otec Prosper, známý jako Otec Krkonoš, který tento kout Maršova vybudoval a kousek odtud má pamětní desku, pravděpodobně poskytl potřebné čerpadlo a možná i několik dělníků. Vypuštěný rybníček nabízí pohled na břehy pečlivě vyskládané z rovnaného přírodního kamene, na což byli staří obyvatelé Krkonoš machři. Suché zídky i regulace menších potoků lze najít neporušené i po mnoha desítkách let v okolí dodnes. Zářným příkladem jsou zpevněné břehy Zlatého potoka ve Sklenářovickém údolí včetně jednoobloukového klenutého mostu postaveného touto osvědčenou starodávnou technikou. Na uvedené fotografii je i vzácný záběr pomníku padlých z první světové války přestavěného z původního památníku císaře Josefa II. Po rybníčku dnes není v parčíku ani stopy, z pomníku zůstal jen osiřelý podstavec a v kdysi hlaholících školních třídách jsou apartmánové byty. Čas se nedá zastavit ani nostalgií nad zažloutlou fotografií.

Nepublikováno

Pro samozvaného zapisovatele regionální historie by žádné téma nemělo být tabu. I když mnohdy je vzhledem k nedostatku věrohodných podkladů nucen doslova vařit z vody. Pokus o byť neúplný seznam „sluhů Božích" z místní farnosti je očividně zabruslení na hodně tenký led. Leč, kdo se bojí, kadí v síni, jak často mnohem jadrněji říkávala moje babička. Historie svobodského kostela se počítá od jeho výstavby protestantskými kazateli v roce 1584. Současnou podobu získal přestavbou v roce 1777. Zhruba od té doby je ve farní kronice s německou akurátností zaznamenána souvislá řada místních duchovních. Dochovaný obrázek je památka na jednoho z těch předválečných. Asi ničemu neuškodí, když je znovu stručně chronologicky vyjmenuji: 1. Johann Gernth *1730 v Pilníkově (1770 - 1775), 2. Johann Kölbl z Löwengrimmu *1737 v Maršově (do 1794), Josef Tschöp *1759 v Žacléři (do 1806), 4. Augustin Breuer *1768 v Trutnově (do 1806), 5. Josef Nentwig *1766 v Červeném Potoce u Králík (do 1816), 6. Vinzenz Bier *1783 v Dolní Lipce u Králík (do 1834), 7. Anton Pohley *1803 v Broumově (do 1839), 8. Johann Roller *1806 v Dolní Lichvě u Ústí nad Orlicí (do 1853), 9. Wenzel Fuchs *1821 v Ústí nad Orlicí (do 1902), 10. Franz Meyer *1870 ve Stárkově (do 1919), 11. Josef Müller *1889 v Zlaté Olešnici (do 1929), 12. Alfons Pluta *1900 na Hlučínsku (do 1938), 13. Rudolf Tauchmann z Velké Borovnice (do 1941), 14. Josef Tschöp z Kyje (do 1946). V pauzách mezi uvedenými ještě krátce zastupovali penzionovaný vikář Franz z Horního Starého Města, Franz Pöter ze Stárkova a administrátor Josef Sommer. A pak už jen velká černá díra.

Potmě je každá kráva černá. A na podzim je svým způsobem krásná i ta nejzapadlejší „díra u Hanušovic". Pohled na tu méně fotogenickou část Svobody nad Úpou s celkem fádním okolím bez výrazných architektonických dominant, pomineme - li celkem tuctový kostel sv. Jana Nepomuckého a z okolní zástavby nabízející jen shluk nenápadných střech vyčuhující současnou budovu Domu s pečovatelskou službou, fotografuje autorka snímku již několik let a v každé roční době. Z nadhledu Sluneční stráně míří svým objektivem víc na jih než většina věhlasných fotografů krajinářů, kteří volí jiné stanoviště na tomtéž svahu někdejšího Kravího vrchu, aby dostali do záběru malebnou severní stranu náměstí Svornosti s dominantní věží staré radnice včetně doleva ubíhajícího údolí Janského potoka a rýsujícími se výstavnými domy Janských Lázní. A především známou siluetu dvou krkonošských tisícovek, Světlé a Černé hory jako atraktivní pozadí celé scenerie. Obohacené v poslední době navíc monumentálním ochozem Stezky korunami stromů na horizontu. Pro nás patrioty jsou všechny fotky zajímavé. Nezaujatý pozorovatel však natvrdo přizná, že pod sněhem, ale ani na jaře bez listí nebo uprostřed léta s jednotvárnou zelení nemá tento výsek města zdaleka takové kouzlo jako na podzim když se povede jako letos 28. října. Barevná škála teplých barev prozářených sluncem, to je ta pravá pastva pro oči každého ctitele nenápadné krásy.

Léta přehlížená, sběratelsky téměř bezcenná, ani přesné jméno nemá. Na poštovních celinách většinou znehodnocená, pro zájemce o regionální historii však navýsost zajímavá. Ano, řeč je o úřední pečetce sloužící k zalepování listin zejména poštovních zásilek, telegramů, dopisů apod. V dobách kdy se ve „Freiheitu" mluvilo převážně německy, se jí oficiálně říkalo Verschlusszetel. Na tom by si současní obyvatelé Svobody nad Úpou nejspíš překousli jazyk. Někteří „známkaři" jí říkají zálepka, ale to je podle základní filatelistické terminologie něco úplně jiného. Jako v tomto směru naprostý laik jsem opatrný i v dalších případech kde se pletou pojmy s dojmy. Kam takové regionální památky zařadit když má naše město v Krkonoších tak specifické jméno? Jako Freiheitika podle vzoru Korkontika? Nebo Svobodensia podle Pragensia? Samé otazníky. A teď babo raď, když i strýček Google si významně ťuká na čelo a koulí očima, co si to ten dědek pořád vymýšlí. U každé krasavice je hned na začátku vztahu dobré vědět s kým má člověk tu čest. Tuhle neporušenou modrobílou panenku mám doma už dlouho. Občas si ji prohlížím a stále se mi líbí. Přestože o ní téměř nic nevím. Používali ji v několika variantách na městském úřadě ještě před rokem 1945. A zrovna tenhle exemplář se mi jeví jako graficky dokonalý. Městský znak je výtvarně působivý, i když heraldici by jistě měli celou kupu odborných námitek. Pro srovnání přidávám trochu přezdobenou starší variantu městské rady a ukázku několika kulatých pečetek z okolních obcí.