Freiheit

Pro samozvaného zapisovatele regionální historie by žádné téma nemělo být tabu. I když mnohdy je vzhledem k nedostatku věrohodných podkladů nucen doslova vařit z vody. Pokus o byť neúplný seznam „sluhů Božích" z místní farnosti je očividně zabruslení na hodně tenký led. Leč, kdo se bojí, kadí v síni, jak často mnohem jadrněji říkávala moje babička. Historie svobodského kostela se počítá od jeho výstavby protestantskými kazateli v roce 1584. Současnou podobu získal přestavbou v roce 1777. Zhruba od té doby je ve farní kronice s německou akurátností zaznamenána souvislá řada místních duchovních. Dochovaný obrázek je památka na jednoho z těch předválečných. Asi ničemu neuškodí, když je znovu stručně chronologicky vyjmenuji: 1. Johann Gernth *1730 v Pilníkově (1770 - 1775), 2. Johann Kölbl z Löwengrimmu *1737 v Maršově (do 1794), Josef Tschöp *1759 v Žacléři (do 1806), 4. Augustin Breuer *1768 v Trutnově (do 1806), 5. Josef Nentwig *1766 v Červeném Potoce u Králík (do 1816), 6. Vinzenz Bier *1783 v Dolní Lipce u Králík (do 1834), 7. Anton Pohley *1803 v Broumově (do 1839), 8. Johann Roller *1806 v Dolní Lichvě u Ústí nad Orlicí (do 1853), 9. Wenzel Euchs *1821 v Ústí nad Orlicí (do 1902), 10. Franz Meyer *1870 ve Stárkově (do 1919), 11. Josef Müller *1889 v Zlaté Olešnici (do 1929), 12. Alfons Pluta *1900 na Hlučínsku (do 1938), 13. Rudolf Tauchmann z Velké Borovnice (do 1941), 14. Josef Tschöp z Kyje (do 1946). V pauzách mezi uvedenými ještě krátce zastupovali penzionovaný vikář Franz z Horního Starého Města, Franz Pöter ze Stárkova a administrátor Josef Sommer. A pak už jen velká černá díra.

Potmě je každá kráva černá. A na podzim je svým způsobem krásná i ta nejzapadlejší „díra u Hanušovic". Pohled na tu méně fotogenickou část Svobody nad Úpou s celkem fádním okolím bez výrazných architektonických dominant, pomineme - li celkem tuctový kostel sv. Jana Nepomuckého a z okolní zástavby nabízející jen shluk nenápadných střech vyčuhující současnou budovu Domu s pečovatelskou službou, fotografuje autorka snímku již několik let a v každé roční době. Z nadhledu Sluneční stráně míří svým objektivem víc na jih než většina věhlasných fotografů krajinářů, kteří volí jiné stanoviště na tomtéž svahu někdejšího Kravího vrchu, aby dostali do záběru malebnou severní stranu náměstí Svornosti s dominantní věží staré radnice včetně doleva ubíhajícího údolí Janského potoka a rýsujícími se výstavnými domy Janských Lázní. A především známou siluetu dvou krkonošských tisícovek, Světlé a Černé hory jako atraktivní pozadí celé scenerie. Obohacené v poslední době navíc monumentálním ochozem Stezky korunami stromů na horizontu. Pro nás patrioty jsou všechny fotky zajímavé. Nezaujatý pozorovatel však natvrdo přizná, že pod sněhem, ale ani na jaře bez listí nebo uprostřed léta s jednotvárnou zelení nemá tento výsek města zdaleka takové kouzlo jako na podzim když se povede jako letos 28. října. Barevná škála teplých barev prozářených sluncem, to je ta pravá pastva pro oči každého ctitele nenápadné krásy.

Léta přehlížená, sběratelsky téměř bezcenná, ani přesné jméno nemá. Na poštovních celinách většinou znehodnocená, pro zájemce o regionální historii však navýsost zajímavá. Ano, řeč je o úřední pečetce sloužící k zalepování listin zejména poštovních zásilek, telegramů, dopisů apod. V dobách kdy se ve „Freiheitu" mluvilo převážně německy, se jí oficiálně říkalo Verschlusszetel. Na tom by si současní obyvatelé Svobody nad Úpou nejspíš překousli jazyk. Někteří „známkaři" jí říkají zálepka, ale to je podle základní filatelistické terminologie něco úplně jiného. Jako v tomto směru naprostý laik jsem opatrný i v dalších případech kde se pletou pojmy s dojmy. Kam takové regionální památky zařadit když má naše město v Krkonoších tak specifické jméno? Jako Freiheitika podle vzoru Korkontika? Nebo Svobodensia podle Pragensia? Samé otazníky. A teď babo raď, když i strýček Google si významně ťuká na čelo a koulí očima, co si to ten dědek pořád vymýšlí. U každé krasavice je hned na začátku vztahu dobré vědět s kým má člověk tu čest. Tuhle neporušenou modrobílou panenku mám doma už dlouho. Občas si ji prohlížím a stále se mi líbí. Přestože o ní téměř nic nevím. Používali ji v několika variantách na městském úřadě ještě před rokem 1945. A zrovna tenhle exemplář se mi jeví jako graficky dokonalý. Městský znak je výtvarně působivý, i když heraldici by jistě měli celou kupu odborných námitek. Pro srovnání přidávám trochu přezdobenou starší variantu městské rady a ukázku několika kulatých pečetek z okolních obcí.

Téměř každá obec má na svém katastru nějakou tu drobnou kulturní památku. Mnoho jich je léta hýčkaných, opečovávaných, propagovaných a hojně navštěvovaných. Stejně tak je řada těch téměř zaniklých, opuštěných, stojících na nepřístupných místech nebo stranou turistických cest. Zejména památky s jakýmkoliv sakrálním nádechem doznaly ve druhé polovině 20. století mnohou újmu pro všeobecný nezájem a odklon od náboženství. Mnoho kapliček, božích muk, křížů, pomníčků nebo jen svatých obrázků už bylo po změně politických poměrů obnoveno zásluhou institucí, občanských spolků i jednotlivců. Jednou z opomíjených Popelek v nejbližším okolí Svobody nad Úpou je svatý obrázek u studánky Helenina pramene na Janské hoře jižně od Janských Lázní, jak je na současných mapách uváděna kóta 728 m nazývaná dříve Janský vrch i Janský hřeben. Jeden ze tří desítek minerálních pramenů s léčivou vodou v okolí věhlasného lázeňského střediska býval v minulosti hojně navštěvován zejména lázeňskými hosty. K prameni skrytému v zeleni lesa vedla z Rudolfova údolí strmá Helenina cesta. Její zdolání se na ztrátě podkožního tuku podílelo možná víc, než proklamované účinky několika doušků lahodné pramenité vody. V době historicky nedávné zavěsil neznámý dobroděj neznalý souvislostí na letitý smrk nad vývěrem studené železité minerálky (údajně snad i mírně radioaktivní - podle oficiálních rozborů 16 tehdy užívaných Macheových jednotek) barvotiskový obrázek Panny Marie Bohorodičky v zaskleném dřevěném rámečku. Tím tak trochu zastřel jméno původní donátorky, po které byl pramínek pojmenován.

Okřídlená hláška z divadelní hry Sever proti Jihu populární klaunské dvojice Voskovce a Wericha ze slavné předválečné éry Osvobozeného divadla, přejatá do filmové komedie Pudr a benzin je ideálním úvodem k dnešnímu tématu. Lano se naštěstí napnulo! Což dokládají stohy popsaného papíru o výstavbě i letitém provozu první visuté lanovky pro přepravu osob v republice z Janských Lázní na Černou horu od prvopočátku vlastněné ČSD. Oficiální provoz byl zahájen 31. října 1928 po zhruba 15 měsících intenzivních stavebních prací. Strojní zařízení a kovové konstrukce zajišťovala firma František Wiesner z Chrudimi, pozdější Transporta. Veškeré stavební práce prováděla brněnská filiálka firmy Wayss a Freytag z Frankfurtu nad Mohanem. Také všechna lana dodala specializovaná německá firma „Westfálský drátěný průmysl" z Hammu v průmyslovém Porúří. Obě hliníkové kabiny uvnitř obložené mahagonem, každou s kapacitou 30 stojících pasažérů, vyrobila vagonka v České Lípě. V superlativech by se daly dlouze popisovat i vynikající technické parametry, ale to je všechno dávno pasé. Včetně nostalgických vzpomínek na nástupní stanici přímo v centru lázeňského střediska, jen pár kroků od Kolonády. Dnes přepraví moderní Černohorský expres společnosti MEGA PLUS v jiné trase pod vrchol Černé hory v osmimístných gondolách Doppelmayer za zhruba 7 - 8 minut jízdy až 1 500 osob za hodinu. Leč vraťme se k lanům.

Akurátní dobrácký listonoš z Pošťácké pohádky Karla Čapka by měl z takhle vypravené pohlednice asi taky velmi neklidné spaní. A to má lístek adresu určitě naprosto v pořádku. Jinak už je ale skoro všecko špatně. Jednu možnou variantu rekonstrukce příběhu nabízím. (Zcela pomíjím anabázi zakoupené pohlednice z nejmenovaného antikvariátu v Berlíně přes hory a doly byrokratických nedorozumění s robotickým zpracováním údajů na aukčním serveru až do Krkonoš. Z toho by se chudák Kolbaba nejspíš picnul). Důvod, proč za staré dobré Rakousko-uherské monarchie vydavatel pohlednice z krkonošského městečka Freiheit zadal její vytištění firmě Roberta Clause do Drážďan, už dnes nikdo nezjistí. Zejména, když v té době už úspěšně tiskl veškeré tiskoviny včetně pohlednic místní tiskař Franz Feix, tehdy ještě v původní provozovně v čp. 105. Úplně neobvyklé to však nebylo, jak nasvědčuje totožný exemplář z téhož negativu vytištěný rovněž v první dekádě 20. století vyhlášenou tiskárnou J. Bettenhausen ve Vídni, který se liší pouze nápisem přesunutým do levého horního rohu. Za kulišárnou tvořící z běžné pohlednice zajímavý doklad pomatené poštovní historie nestojí tudíž pohádkoví poštovní skřítci, ale zlomyslný tiskařský šotek s pifkou na svého zaměstnavatele Clause. Zásilka hotových pohlednic neputovala pravděpodobně k zákazníkovi do Krkonoš, ale v rámci spolkové země Německého císařství do vesnice Freiheit v Dolním Sasku na úpatí pohoří Harz. Dnes je původně samostatná obec součástí bývalého okresního města Osterode. Tam si ji možná nějakým přehlédnutím nechali - když už ji zaplatili - a používali v běžném poštovním styku. Alespoň tuto jednu konkrétní určitě.

Píseň o červené aerovce má „mladší" generace spojenou s rozjíveným interpretem Václavem Neckářem. My dříve narození jsme šlágr roku 1959 poznali v původním podání pozapomenutého Rudolfa Pellara, který hit s textem Zbyňka Vavřína na melodii Zdeňka Petra nazpíval s populárním orchestrem Karla Vlacha na vinylovou desku společnosti Supraphon v roce 1960. Oblíbený foxtrot zněl dobovými tančírnami v okolí naprosto neodolatelně i z úst tehdejšího pražského vyděděnce Arnošta Kafky. „Doktor Swing", muzikant, skladatel a zpěvák s nezaměnitelnou intonací, především však bavič a recesista měl v té době zakázáno vystupovat v Praze, tak objížděl zejména lázeňské štace po republice s vlastní kapelou, nebo se doprovázel sám na důmyslný hudební „kombajn" - Kavka eintet. (Podobný, méně sofistikovaný agregát používal v té době na Pomezních Boudách místní umělec Robert Daleký). Vystudovaný právník Kavka, sám majitel tříkolového hadráku Velorex, který naivním fanynkám prezentoval jako „vůz s lůžkovou úpravou" (byly to dvě postarší deky z velbloudí srsti složené na sedadle spolujezdce) podával píseň o konkurenčním vozítku s jízlivým nadhledem. Byl jsem v té době pyšným majitelem červené aerovky a jezdíval jsem si ho poslechnout do trutnovských podniků Moskva a Continental i do Bílého kříže nebo Kolonády v Janských Lázních. Ale žádným cink, cink, ratata ze zmiňovaného songu, což byl jednoválec Aero 500 řečený pro svůj charakteristický zvuk Cililink. Název se v podání laické veřejnosti později přenesl na dvouválec 662 i na nejsilnější kubaturu vývojové řady těchto malých vozítek „silniční štiku" Aero 1000. Málokdo ví, že právě s jedním z těchto prcků zdolal konstruktér Josef Bašek vrchol Sněžky po Jubilejní cestě už v roce 1932. Moje první auto byl „český Jaguár", elegantní sporťák ladných tvarů se sklápěcí plátěnou střechou Aero 30 - roadster. A věřte nebo nevěřte, v technickém průkaze byla jako první majitel zapsána diva předválečného filmu Lída Baarová. Bylo mi se sotva oschlým řidičákem něco málo přes osmnáct a to má člověk na nějaký přešlap nárok. Jenže já byl blbej jako pulštok! Taková vzácnost, sběratelský klenot, dodnes jeden z nejoblíbenějších veteránů mezi českými značkami, navíc s originálním příběhem bylo v mých očích jen cenově dostupné staré auto. I když i přes relativní stáří stále atraktivní kočkolapka. „Třicítka" měla jako první vůz slavné značky v očekávání plánované změny jízdy vpravo prozíravě řízení na levé straně. Jasně červený lak s chromovanými doplňky, žlutý box koženého čalounění s ručním řazením dlouhou tyčí pod volantem, jako když se prohrabuje rošt, které dokázalo vodou chlazený dvoutaktní dvouválec o objemu 998 kubíků a síle 30 koní pod protaženou kapotu vybičovat k rychlosti až 100 kilometrů v hodině. Otevřený dvoudveřový čtyřsedadlový bourák - bez vykřičeného sedátka pro tchyni v zavazadlovém kufru jako u sportovních „dvousiců" - byl s lehkou plátěnou střechou vlastně kabriolet bez pevného rámu dveří. Přední náhon dokázal díky nízkému těžišti vytáhnout řidiče při zvládnutí techniky jízdy z lecjaké šlamastyky i přes značně nespolehlivé mechanické brzdy. Drobné opravy technicky jednoduché mechaniky zvládl každý vesnický kovář. Spotřeba kolem 11 litrů nehrála při nádrži zaručující dojezd 400 kilometrů a tehdejších cenách benzinu žádnou roli. Slavná herečka před válkou údajně jezdila nejraději svou modrou Pragou Baby, což je v odborných kruzích všeobecně známé. Určitě však měla mnohem víc vozidel, třeba jen jako darů výrobců z reklamních kampaní. Ten skvost, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím a užíval si ho až do nástupu na vojnu, byl nejspíš jedním z nich. Nemám jediný doklad, že jsem si to celé nevymyslel. Žádnou fotku, nic, nic! Navíc ani nevím, s kým ji táta během mé vojenské služby vyměnil za nepovedenou limuzínu téže značky. Nasrat do ruk! - jak by s odpuštěním trefně vyjádřila moje maceška. (Jedna malilinká fotečka s kouskem mé „barové společnice" se přece jen našla. Je z času kdy už jsem dávno v khaki kabátě sloužil lidu a s cizím peřím se chlubila Božka, kamarádka mé sestry).