Náměstí v Maršově I.

 
Náměstí v Maršově I před rokem 1960

Jednou z nepřehlédnutelných stavebních aktivit druhé poloviny letošního roku je přeměna fádního Pietteho náměstí na upravený parčík s kultivovanou zelení stromů a lavičkami v jejich stínu. Je to tak trochu návrat k původnímu vzhledu místa, které doznalo radikálních změn už v posledních desetiletích 19. století zásluhou podnikatele a velkorysého mecenáše Prospera Piette - Rivage, po němž nese jméno. Maršov I. byl v té době, stejně jako další tři díly této aglomerace táhnoucí se údolím Úpy, samostatnou obcí s rozptýlenou chaotickou zástavbou bez výrazného centra s jakous takous dominantou v podobě historického tzv. Justova mlýna.

Pokračování článku »

Člověk je tvor společenský

 
Veselá společnost na horské boudě

Nějaký ohlas na tuto rubriku přece jen někdy pronikne až k mému sluchu, a tak jsem smířen s tím, že větší počet čtenářů má vždy jakákoliv zmínka o lidech než popisování dávných historických událostí nebo např. architektury. Na příběhy našich současníků, pokud možno nedávné, na které si většina z nás ještě pamatuje nebo je důvěrně zná aspoň z vyprávění, doplněné navíc fotografiemi, veřejnost reaguje. Jenže kde stále brát, když hlavně fotografické dokumentace není nazbyt a ani největší kritici (ale ani sympatizanti, jsou-li) nejsou zpravidla ochotni cokoli ze svých rodinných „archivů" nabídnout k okopírování. (Těm několika čestným výjimkám upřímně děkuji). Nemluvě o tom, že prostor pro fantazii je tak mnohem menší než třeba při prezentaci sběratelských drobností. Místo hlubšího ponoru do určité problematiky tak mohu opět nabídnout jen jakési pel - mel z vlastních zdrojů. Tentokrát je to několik spolkových, sportovních či pracovních kolektivů.

Pokračování článku »

Živý svědek (nejen) 20. století

 
Buk lesní (Fagus sylvatica L.)

Mezi krajinné prvky přispívající k neopakovatelnému geniu loci historických sídel patří stejnou měrou jako seskupení architektonických objektů, starobylých komunikací, geologických zvláštností či říčních toků i památné stromy. Už v září roku 2006 vytipovali lesničtí odborníci Zdeněk Balcar st. a Jiří Bernard st. při evidenci městské zeleně ve Svobodě nad Úpou několik takových starých a zajímavých stromů navržených k ochraně. Na prvním místě tohoto seznamu je listnáč s charakteristickým kopulovitým habitusem v jehož větvoví prožívaly své dobrodružné hry početné generace svobodských kluků. Ti předváleční v první polovině minulého století ho podle vzpomínek jednoho z nich, syna někdejšího kronikáře Bernharda Hampla, ve své mateřštině nazývali výstižně „hohlen Baum". Je to nepřehlédnutelná a velmi fotogenická převislá forma buku lesního (Fagus sylvatica L.) v Kostelní ulici vedle domu č. 407 naproti kostelu sv. Jana Nepomuckého.

Pokračování článku »

Svobodská exlibris

 
Svobodské náměstí na exlibris Otto Schmidta

Kniha je stále ještě nejlepší přítel člověka a věřme, že ani s překotným vývojem digitalizace textů se na tom nic nezmění. Zato majetnická značka exlibris, starší než knihtisk, objevující se již ve středověkých rukopisných kodexech, se z přídeští knih stěhuje dnes stále častěji do sběratelských sbírek. Slovo pochází z latiny a znamená doslovně „z knih". Ve tvaru ex libris nebo exlibris bývá vytištěno na malém ozdobném lístku se jménem, monogramem, erbem či jiným výtvarným motivem vyjadřujícím vztah majitele ke knize. Zpočátku je používali především panovníci, šlechta a kláštery. Jejich autory byli přední výtvarníci své doby od Albrechta Dürera, Lucase Granacha až po naše české umělce Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Alfonse Muchu či Maxe Švabinského. Od konce 19. století se alespoň v českých zemích stává exlibris nejen rozšířenou zálibou kulturně smýšlejících jednotlivců, ale stále častěji i objektem sběratelského zájmu. Výtvarná dílka současných malířů a grafiků, Karla Beneše, Vladimíra Suchánka, Josefa Lieslera, Vladimíra Komárka nebo Ludmily Jiřincové si už dnes vlepuje do knih málokdo. Zato mezi sběrateli těchto miniaturních grafických listů, kteří se dokonce organizují ve Spolku sběratelů a přátel exlibris už od roku 1918 se s nimi čile obchoduje. Stejně jako s podobnými grafickými miniaturami, jimiž jsou přání k Novému roku, tak zvané „péefky". Pokusím se čtenářům představit malý a zcela náhodný vzorek exlibris se vztahem ke Svobodě nad Úpou a jejímu nejbližšímu okolí ať již obrazovým námětem nebo bydlištěm majitele či autora.

Pokračování článku »

Procházka místopisem staré Svobody nad Úpou

 
Výřez z mapy 1 : 200 000

Je léto, čas dovolených, cestování a poznávání nových krajů. I přes klasické „všude dobře, tak co doma?" ale ani mnoha místním rodákům, přesvědčeným, že znají své město jako ty příslovečné „staré boty", jistě neuškodí seznámení s názvy částí, míst, koutů a uliček staré Svobody nad Úpou. Nebojte se, že vás na pomyslné procházce budu zatěžovat původními německými názvy, z nichž mnohé ani přeložit nejdou. Jako mnoho podobných míst v údolích vodních toků rozdělovala základní orientaci našeho městečka řeka Úpa. Její pravobřežní část byla tak zvanou Zimní stranou a levý břeh Letní. Jiným dělítkem bylo náměstí. Historická část směrem ke kostelu bylo Dolní město a od radnice na sever Horní. Páteřní komunikace, dnešní ulice 9. května, byla prostě jen Hlavní.

Pokračování článku »

Čas her a nezralých malin

 
Školní dílna v Maršově I. 1923 (v čepici uč. Soudil)

Jaro se překlápí do léta a před těmi nejšťastnějšími z nás jsou úúúžasné dva měsíce prázdnin. Pro ostatní je to dobrý důvod zavzpomínat nad zažloutlými fotografiemi na dávná školní léta. Za více než půl století od doby, kdy se ve Svobodě nad Úpou vinou poválečných událostí vyměnila převážná část obyvatelstva, navštěvovaly místní školu početné generace žáků. Ti první, kteří zasedli do dřevěných škamen svobodské „alma mater" po skončení II. světové války, nesou v tom lepším případě na svých bedrech už devátý křížek. Téměř v každé rodině je tak alespoň někdo, kdo zná vnitřní prostory několikrát přestavěné školní budovy z vlastní zkušenosti. Také památečních fotografií nastoupené třídy s třídním učitelem by každý doma našel jistě celou řadu.

Pokračování článku »

Rodinný portrét

 
Manželé Prosper a Rosa Piette - Rivage

Fotografie nalezená v rodinném archivu potomků slavné papírenské firmy Piette zachycuje Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) ve zralém věku a jeho milovanou manželku Rosu. Představuje nejvýznamnější osobnost Svobody nad Úpou v čase životního bilancování. Při ohlédnutí zpět musel tento úspěšný podnikatel, mecenáš a propagátor Krkonoš, čestný občan města a šlechtic v tom pravém smyslu slova, pociťovat uspokojení. V místě, kam přišel z dalekého Lucemburska, navázal na průkopnickou činnost svého otce Prospera P. seniora. Výrobu v továrně se zachovanou bílou fasádou členěnou okny s typickým ostěním z červených cihel dynamicky rozvíjel. Ještě za svého života téměř v osmdesáti letech předal bez obav z budoucnosti vedení podniku stejně založenému a odborně dobře připravenému synovi Ludwigovi. Jemné papíry s obchodní značkou mořské vlaštovky a iniciálami PP v zobáčku byly známy daleko za hranicemi a nesly pohádkové zisky. Přesto nepatřil k nenáviděným zbohatlíkům. Především lidumilné skutky mu zajistily nehynoucí slávu a vzletný titul Otec Krkonoš.

Pokračování článku »

 
« 1 12 13 14 15 16 33 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.