Freiheit

Tak nějak by se nejspíš zeptal intelektuálně nevyzrálý major Haluška řečený Terazky z populárního Švandrlíkova románu Černí baroni, který jsme lačně hltali v samizdatovém vydání na průklepovém papíře na koupališti v Sejfech v létě nastupujícího totalitního bezčasí roku 1970. Dnes, kdy jsme obklopeni značkami a emblémy producentů zboží takřka z celého světa, ví každé malé dítě, že kvalitní logo je základním kamenem vizuální komunikace. Není posláním tohoto článku zabývat se nějak podrobně obsáhlou tematikou podnikového marketingu. Zůstaňme u jednoduchého výkladu, že logo je grafická značka reprezentující firmu nebo instituci obrazově, typograficky nebo kombinací obou možností. Mělo by být výrazné, jednoduché, originální, srozumitelné a snadno zapamatovatelné, aby v záplavě konkurence upoutalo pozornost. Piktogram pro Apple, Niké nebo Playboy jistě není nutno představovat. Stejně tak asi každý bez dalšího vysvětlování ví, co je Coca Cola, Google nebo Sony. A z těch kombinovaných nám klukům určitě samovolně naskočí Jaguar, Johnie Walker a Camel.

Svoboda nad Úpou je město z pohledu okolního osídlení poměrně mladé a jeho historie určitě neskrývá nějaké záhadné a neprobádané taje. Přesto jsou v plynulém toku místních dějin drobné mezery, takové malé černé díry lokálního minivesmíru. Už ani nevím, odkud se v mém virtuálním archivu vzala tahle nekoukatelná zašlá kopie rohového domu čp. 75 na radniční straně náměstí, ale co naplat, jiný materiál nemám. A právě tady jsem při pokusu nahlédnout trochu dál za oponu zapomnění narazil. Půdorys kdysi trhového náměstí se od svého založení koncem 16. století po velkém požáru v roce 1571, kdy v centru městečka vyhořelo 16 domů, příliš neměnil. Jen původní dřevěné domky s podloubím a vysokým štítem nahradily postupně zděné patrové budovy se změněnou orientací střešního hřebene.

Letní měsíce, to je většinou ve všech novinách obávaná okurková sezóna. Renomovaná novinářská esa i příležitostní regionální pisálkové povolují otěže své lenosti, zatímco profesní fantazie odpočívá. Touha být vidět za každou cenu, i kdyby si snad měl člověk téma z prstu vycucat, je však silnější. Minimálně od vynálezu knihtisku nás obklopují různá hesla, mravoučná přikázání, zapamatování hodná moudra slavných, zlidovělé hlášky, výkřiky a nápisy na zdech. Citáty, citáty, citáty! Kdysi to bývaly úryvky z knihy knih - bible, jednotlivé verše ze Starého i Nového zákona, myšlenky starověkých, řeckých i římských mudrců, latinská úsloví, lidová přísloví a pořekadla, motta a poslední slova významných osobností, vtipné úvahy literárních postav i náhodné útržky rozhovorů, které jinde a jindy v úplně jiné souvislosti mohly znít zajímavě. Asi nejsem sám, koho takové písemné projevy přitahují, o čemž svědčí mnohá knižní vydání citátů všech epoch, všechny ty Inspiromaty ve všech jazycích a ovšem o všem. V mládí jsem horlivě popisoval notýsky vtipnými průpovídkami velikánů a měl jsem blahé pocity, když jsem potkal někoho stejně potrefeného.

Léto patří dětem. Končí jim škola a s posledním společným výletem i většina povinností, začínají prázdniny, čas her a letních táborů, cachtání v rybníku i ve slané vodě moří, dnes už podle stavu rodičovského konta kdekoliv na světě. Psát na tohle téma je obvyklé novinářské klišé, kterého jsem se na stránkách SF také již několikrát dopustil. Pokusme se na letní činnosti roků minulých podívat z trochu jiného úhlu a nemusí to být jen bajky, jak jsme bosí pásali hejno hus na strništích. Dokumentárních fotografií je v místních rodinných albech jistě dostatek, aby naplnily hned několik publikací o životě ve Svobodě o mnoha stránkách. Rozmařile nabízím několik nových přírůstků v naději, že než se zastupitelé dohodnou na vydání aspoň jedné zásadní knížky, objeví se (snad) další dokumenty.☺

Kdysi velmi vyhledávaný artikl mezi upomínkovými předměty z turisticky navštěvovaných oblastí se dnes stává samostatnou sběratelskou disciplinou. Především starší štítky z tenkého raženého plechu, vzácněji i lité, s charakteristickým motivem navštívené lokality, jsou vedle moderních s natištěným barevným obrázkem, nejnověji i samolepkou k připevnění nejen na hůl, ale třeba i na rám bicyklu, opravdovou ozdobou sbírky. Klasické sukovice z rukou turistů valem mizí a úměrně tomu upadá zájem o původní poslání těchto levných suvenýrů i jejich zastoupení na pultech s upomínkami z cest. Na hůlky pro Nordic Walking by se i špatně upevňovaly. Turisté se sběratelskou duší se pídí spíš po dřevěných turistických známkách, které velmi rychle vytlačily skladnější a atraktivnější tištěné vizitky či módní medaile tzv. Stampky. Těm romantičtěji založeným stačí mnohdy jen otisk speciálního návštěvnického razítka do novodobých vandrbuchů. Člověk ani nemusí být postižený žádnou z uvedených mánií, aby mu nedošlo, že z turisticky exponovaných míst bude památek, a tedy logicky i štítků na hůl, nepřeberné množství a některá Bohem i lidmi zapomenutá místa kde lišky dávají dobrou noc, nemají na kontě ani jeden. Jistá disproporce se však najde vždycky. Zatímco štítky z různých koutů Krkonoš lze sbírat do nůše, brána do těch východních s vábivou dominantou Sněžky - Svoboda nad Úpou - je na historické štítky velmi diplomaticky a eufemisticky řečeno poměrně chudá. Vedle klasické fotogeničtější strany náměstí s budovou radnice na nejznámějším svobodském štítku se v aukční nabídce nejmenovaného tuzemského internetového portálu objevil dosud neznámý kousek z měděného plechu. Orámována kartuší je na něm veduta náměstí s pohledem v jeho ose k západu ve směru k Janským Lázním. Opačným pohledem jsem se jistý čas díval z okna domu v jeho čele, když jsem byl ve Svobodě ten nový. Trocha nostalgie za 30 korun, no nekupte to.

Autentickou fotografii téměř z téhož místa, pořízenou 20. 4. 2015, mi pohotově poslal pan Gerd Laeser   z dolnolužického města Lübbenau v Braniborsku.

Nepublikováno

Dekorativní džbán na pivo, korbel či holba, co do obsahu spíš tuplák, z německé tvrdé kameniny v základní šedé barvě se solnou kobaltovou a manganovou glazurou, podle všech indicií z některé manufaktury ve Westerwaldu v Porýní, je zhotoven tradiční technikou na hrnčířském kruhu a opatřen stylovou barokní cínovou montáží. Nalepovaný, převážně modrý reliéfní dekor, je ve středovém pásu tvořen třemi opakujícími se vedutami s architektonickými dominantními motivy města Norimberka a krajkovou výzdobou. Nahoře i dole ho ohraničuje nekonečný razítkový pásek se střídavými modrými a fialově hnědými na koso postavenými plastickými čtverci s vyznačenými úhlopříčkami. Na víku je pravděpodobně dodatečně vyryt emblém kovářského a podkovářského cechu, sestávající z podkovy a charakteristického kovářského nářadí, s datací letopočtem 1760 a iniciálami J. P. P. Nádoba patřila s největší pravděpodobností k početnému mobiliáři domácnosti svobodského papírenského podnikatele Prospera Piettte - Rivage jako po léta děděná a vážená rodinná památka.

Hrdost na dávnou hornickou minulost dobývání blyštivého kovu z rýchorských zlatonosných žil přežívala v plné síle ve Svobodě nad Úpou ještě v první polovině minulého století. Občané byli pyšní na městský znak se symboly hornických nástrojů i na obecní pečeť a později razítko s erbem, užívaným v téměř nezměněné podobě do současnosti. Při každé vhodné příležitosti se městečko v úpském údolí, lemované ladnými křivkami nejbližších zástupkyň krkonošských hřebenů, Světlé a Černé hory na jedné a táhlými stráněmi Rýchor na protilehlé straně, ke své slavnější historii nadšeně hlásilo. Kdepak dnešní lhostejnost k odkazům našich předchůdců - muzeum rozchváceno, poslední památkově chráněné dřevěné domky na náměstí zbourány, stejně jako monumentální pomník padlým ve Velké válce od sochaře Schwantnera. O drobných národopisných nebo osobních památkách končících v popelnicích ani nemluvě. Přestože místní pouliční ruch občas připomíná opuštěné kulisy zlatokopeckých hnízd na Aljašce z černobílých amerických filmů, od osudného roku 1945 s radikální výměnou obyvatelstva, kdy si noví osídlenci začali vytvářet svůj vlastní vztah k novému bydlišti, však uběhlo už 70 let. To je několik generací rodáků a je nejvyšší čas to změnit. Po devadesáti letech od vydání první a zároveň poslední malé brožurky o městě z pera tehdejšího kronikáře se i přes žabomyší půtky zastupitelů rýsuje práce na sepsání základní vlastivědné publikace. Nemálo snílků stále doufá, že se jednou přece jen najde vůle, prostředky i prostory pro zřízení malého místního muzea. Že majitelé těch několika málo nemovitých památek o ně budou nejen pečovat, ale vhodnou propagací je přiblíží i návštěvníkům.