Freiheit

Dekorativní džbán na pivo, korbel či holba, co do obsahu spíš tuplák, z německé tvrdé kameniny v základní šedé barvě se solnou kobaltovou a manganovou glazurou, podle všech indicií z některé manufaktury ve Westerwaldu v Porýní, je zhotoven tradiční technikou na hrnčířském kruhu a opatřen stylovou barokní cínovou montáží. Nalepovaný, převážně modrý reliéfní dekor, je ve středovém pásu tvořen třemi opakujícími se vedutami s architektonickými dominantními motivy města Norimberka a krajkovou výzdobou. Nahoře i dole ho ohraničuje nekonečný razítkový pásek se střídavými modrými a fialově hnědými na koso postavenými plastickými čtverci s vyznačenými úhlopříčkami. Na víku je pravděpodobně dodatečně vyryt emblém kovářského a podkovářského cechu, sestávající z podkovy a charakteristického kovářského nářadí, s datací letopočtem 1760 a iniciálami J. P. P. Nádoba patřila s největší pravděpodobností k početnému mobiliáři domácnosti svobodského papírenského podnikatele Prospera Piettte - Rivage jako po léta děděná a vážená rodinná památka.

Hrdost na dávnou hornickou minulost dobývání blyštivého kovu z rýchorských zlatonosných žil přežívala v plné síle ve Svobodě nad Úpou ještě v první polovině minulého století. Občané byli pyšní na městský znak se symboly hornických nástrojů i na obecní pečeť a později razítko s erbem, užívaným v téměř nezměněné podobě do současnosti. Při každé vhodné příležitosti se městečko v úpském údolí, lemované ladnými křivkami nejbližších zástupkyň krkonošských hřebenů, Světlé a Černé hory na jedné a táhlými stráněmi Rýchor na protilehlé straně, ke své slavnější historii nadšeně hlásilo. Kdepak dnešní lhostejnost k odkazům našich předchůdců - muzeum rozchváceno, poslední památkově chráněné dřevěné domky na náměstí zbourány, stejně jako monumentální pomník padlým ve Velké válce od sochaře Schwantnera. O drobných národopisných nebo osobních památkách končících v popelnicích ani nemluvě. Přestože místní pouliční ruch občas připomíná opuštěné kulisy zlatokopeckých hnízd na Aljašce z černobílých amerických filmů, od osudného roku 1945 s radikální výměnou obyvatelstva, kdy si noví osídlenci začali vytvářet svůj vlastní vztah k novému bydlišti, však uběhlo už 70 let. To je několik generací rodáků a je nejvyšší čas to změnit. Po devadesáti letech od vydání první a zároveň poslední malé brožurky o městě z pera tehdejšího kronikáře se i přes žabomyší půtky zastupitelů rýsuje práce na sepsání základní vlastivědné publikace. Nemálo snílků stále doufá, že se jednou přece jen najde vůle, prostředky i prostory pro zřízení malého místního muzea. Že majitelé těch několika málo nemovitých památek o ně budou nejen pečovat, ale vhodnou propagací je přiblíží i návštěvníkům.

Touhou většiny sběratelů notafilií, kam řadíme papírová platidla všeho druhu, je mít ve sbírce pokud možno nepoškozené, čisté, nepomačkané a čitelné exempláře bankovek, státovek i nouzovek, protože zejména kvalita a zachovalost určuje jejich cenu, nikoliv stopy po oběhu. Velkou roli hraje samozřejmě počet vydaných kusů. Nad vším ale vítězí nabídka na sběratelském trhu. Je celkem logické, že mnohem víc zachovalých nominálů má vyšší hodnoty, protože kdo by taky schovával nějaké drobné šušníky poznamenané obíháním. Existují však výjimky. Mezi ně patří soukromá vydání drobných nominálů s omezenou platností, vydávaná v dobách finanční krize, jako tomu bylo v revolučních letech 1848 - 1849, z nichž některé byly přijímány ještě nějaký čas po jejich úředním stažení v roce 1850. Tato náhradní platidla plnící funkci jakýchsi směnek, nazývaná dnes ve sběratelské hantýrce všeobecně nouzovkami, vydávaly nejen bankovní domy nebo obecní úřady, ale i různé jiné instituce včetně mnoha soukromých podnikatelů, především obchodníků nebo hostinských všude, kde bylo potřeba doplnit nedostatek drobného oficiálního oběživa. Především v průmyslových oblastech Čech i Moravy s velkou koncentrací obyvatelstva bylo vytištěno značné množství různých nominálů rozdílné výtvarné i tiskařské úrovně, kvality použitého materiálu (nemusel to být jenom papír) i velikostí. K početným v odborné literatuře popsaným vydáním z trutnovského regionu se řadí i nouzovky ze Svobody nad Úpou.

Většina kluků mnoha generací minulého století prožila svá léta dospívání v přírodě, ať už v kolektivu skautů nebo pionýrů v prázdninových stanových táborech nebo někdy i s rodiči v trampských osadách. S nastupující revoltou puberťáků pak často v řadách „divokých" trampů, novodobých vandráků alias čundráků, vysedávajících u táboráku za zvuků kytar a sborového zpěvu písniček country & western. Někomu zůstaly víkendové výšlapy do přírody v kanadách a s usárnou přes rameno celoživotní láskou. My ostatní rádi vzpomínáme. Já osobně jsem si nejbouřlivější noci pod širákem, s maskovanou stanovou celtou stočenou kolem vojenského telete pod hlavou, odžil v polovině padesátých let. Učednické roky mě tehdy zavály na Vysočinu. Oblíbeným teritoriem naší party bylo okolí zříceniny hradu Zubštejna a hlavně panenské zátočiny rodící se Vírské přehrady na Svratce pod Dalečínem. Zákaz stanování na pustých březích, koupání v průzračné vodě s viditelnými zbytky zdí z chalup zatopené vesničky Chudobín, i rybolovu jsme přehlíživě ignorovali. V době dokončované výstavby vodního díla to ani nikdo příliš nehlídal.

V sametové revoluci před 25 lety jsme odhodili krunýř nenáviděné komunistické totality a náhlé svobodné vydechnutí a možnost publikovat bez cenzury probudila dosud netušené schopnosti i v do té doby absolutních nepsavcích. První „Střípky z dějin", opatřené pro pozdější rozšířené vydání v časopisu Krkonoše symbolickým názvem „Vzdělání národa - štěstí státu" vypůjčeným z původního hesla na fasádě nové školní budovy ve Svobodě nad Úpou, vyšly v tehdejším nově založeném týdeníku místního Občanského fóra již v 6. čísle v únoru 1990. Je příznačné, že hned k tomuto prvnímu článku byla připojena prosba o zapůjčení jakýchkoliv materiálů z historie města. Svoboda fórum vychází od té doby téměř nepřetržitě, v současnosti jako měsíčník s aktuálním číslem 780. Nepravidelně zařazované „Střípky" jsou posledních několik let celkem samozřejmou výplní někdy i několika stránek každého výtisku.

Už to na mě, hoši přišlo, musím rukovat
Se zeleným vyložením blůzu fasovat.....
Bajonet mi ostrý dali a do ruky kvér,
to byste se, holky koukly, jakej jsem frajer.
(: Himl hergot, donrvetr, ein, zwei, drei!:)

Osmatřicetiletý záložák, četař Josef Formann ze Svobody nad Úpou, otec čtyř dcer, z nichž nejmladší Ernestině byly uprostřed první světové války sotva tři roky, si populární píseň „landšturmáků" asi nezpíval moc zvesela. I když jako člen pěveckého sboru Harmonie nepochybně zpíval dobře a rád. Základní vojenskou službu však ukončil už v roce 1902, tak se není co divit. Když ale císař a vlast zavolá, každý voják by měl vědět, kde je jeho místo.

Někdo postaví dům, někdo katedrálu a někdo ani budku pro sýkorky. Někdo zasadí strom, který ho přežije a jiný za celý život ani fazoli. Někdo zplodí dědice svého jména a někdo je slovy klasika „všech svých předků zadek". Někdo napíše knihu, namaluje obraz či složí píseň, jiný vymyslí lego nebo lék na rakovinu, zkonstruuje vzducholoď či samopal. Jiní kovají meče, sekery a pluhy, staví mosty, průplavy a tunely. Vyhrávají a prohrávají sportovní klání i válečné bitvy. Velikánům staví pomníky jejich nevýznamní obdivovatelé. A každý sám o sobě zanechá stopu aspoň v myslích těch, kteří ho znali. Po všech zůstane i bezpočet osobních maličkostí, drobných, zdánlivě bezcenných památek, dotýkaných předmětů, písemných dokladů a fotografií. Zdaleka ne všechny jsou pečlivě schraňovány potomky. Na mnohé se chodíme s obdivem dívat do muzeí, mnohé skončí v tom lepším případě ve sbírkách všemožných sběratelů, v tom horším někde na skládce. Příběhy anonymních předmětů časem košatí nebo zanikají, mění se, až vznikají zcela nové, těm původním vzdálené na hony. Jinak jsou na tom památky autentické, adresné a naprosto nezpochybnitelné s konkrétním jménem, datem, legendou. Jejich příběhy jsou dané a v podstatě neměnné. Pro potomky i pozdější badatele jsou požehnáním a jejich spojení s určitou osobou je relativně snadné.