Freiheit

aneb

"Svobodo, můj domove v krásném úpském údolí"

Někdy se prostě zadaří. Dvojlist se svobodskou hymnou, který první poválečný kronikář František Koudelka získal jako přílohu k místní kronice, skončil bůhví kde. Kronika je sice řádně uložena v depozitáři SOkA v Trutnově, ale početné přílohy vlivem dlouhodobé kronikářské absence značně prořídly. Pořídil jsem si prozíravě před mnoha lety barevnou kopii, jenže to jaksi není ono - i když je to jediný známý exemplář. A přece se ještě našel další výtisk, který šťastnou souhrou náhod skončil na mém stole. Na první pohled je stejný jako ten předešlý. Zhodnocuje ho pouze vlastnoruční podpis autora textu i melodie Wilhelma Wolfa. Zesnulý badatel Volker Peter Schulz má na svém webu riesengebirgler.de jiný výtisk téže písně, asi z roku 1930, kde je uveden jako spoluautor jistý Wilhelm Fischer. Proč na tomto výtisku jeho jméno chybí je ve hvězdách. Vycházejme však z toho, co máme - na titulní straně je napsáno, že notový záznam vytištěný v tiskárně Franze Feixe lze zakoupit v Seidelově papírnictví ve Svobodě nad Úpou nebo přímo u vydavatele, autora hudby i textu Willi Wolfa seniora tamtéž. V adresáři majitelů domů a provozovatelů živností na okrese Trutnov z roku 1930 je jediný Wilhelm Wolf ve Svobodě nad Úpou malíř a natěrač v čp. 109. A proč by řemeslník nemohl mít hudební nadání? Podle sčítacích operátů ze sčítání lidu v roce 1920 se Wolf narodil 12. září 1888 v Trutnově. Sčítací komisař zapsal jen okresní město. Kolonka pro rodnou obec je prázdná. Do Svobody se přistěhoval hned v následujícím roce, čili jako roční děcko. Jako domovskou obec po otci má zapsáno Banau bei Frankenstein v Německu. Při dnešních možnostech není složité vygooglovat, že se jedná o polskou ves Dzbanów, dnes součást střediskové obce Bardo v Dolnoslezském vojvodství. Strašidelně znějící Frankenstein jsou dnes polsky Ząbkowice Śląskie. Až donedávna spadalo území administrativně pod Valbřích. Takže Prušák! Slezan!

Léto vrcholí, zrají okurky. Ideální čas zajít pro inspiraci k vodě. Most přes řečiště Úpy sehrál v historii města Svobody nad Úpou úlohu přímo zásadní. Zmiňuje ho slovy „...most k Mladým Bukům, který se nyní Pirgkfreiheit zove" trutnovský kronikář Simon Hüttel ve své mnohokrát citované kronice. Drahně let byl právě tento údaj z roku 1553 považován za první dochovanou písemnou zmínku o existenci hornické osady v Úpském údolí pod Černou horou. Na uvedeném snímku ze začátku 20. století stráží železnou konstrukci mostu z roku 1898 z jedné strany kamenný světec Jan z Nepomuku a z druhé výmluvná závora výběrčího mýta. Jižní úbočí Kravího vrchu navazujícího na podhůří Rýchor zdobí jen kultivované terásky políček a luk s nově založeným místem posledního odpočinku místních obyvatel vystavěným včetně obvodové zdi a hřbitovní kaple s věžičkou v roce 1888. Dnes zabírá značnou plochu svahů městská místní část Sluneční stráň zastavěná rodinnými domky.

Občas je mi vytýkáno, že ve svých textech z historie Svobody nad Úpou příliš straním Němcům. Jenže já nemám na vybranou. Krajinu východních Krkonoš včetně našeho Úpského údolí obývalo po staletí převážně německé etnikum, což je nezpochybnitelné historické faktum. Kdyby se tu byli v dávných časech usadili Čingischánovi nájezdníci, nezbylo by než psát v zájmu pravdivosti dějin o Mongolech. Stejně tak nelze přeskočit období vlády proletariátu po roce 1945, ve kterém jsme každý podle svého svědomí žili. Podotýkám, že vracet se ve vzpomínkách kupředu levá k budování šťastných zítřků pod vedením strany a vlády v nerozborném přátelství se Sovětským svazem není zrovna šálek mého oblíbeného čaje. Abych ale uspokojil tu nezanedbatelnou část pamětníků, kteří celý život nadávali na režim a dnes bezostyšně tvrdí, že za komoušů bylo líp, vybral jsem pár raně poválečných fotografií z údajně ztracené přílohy k obecní kronice, kterou kamarád naštěstí stihl před lety ofotit. Jednou z prvních bohatě zdokumentovaných událostí byla návštěva Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962), který byl v té době ministrem školství a osvěty ve vládě premiéra Zdeňka Fierlingera.

Stavitel Josef Capolago je znám v kraji pod Sněžkou z historických pramenů dodnes, nejen pro své zvukomalebné a cizokrajně znějící jméno. Je autorem mnoha plánů budov i jejich realizací a málokdy je pominut jeho údajný italský původ. Přestože starobylé městečko Capolago od něhož rod nejspíš odvozuje své jméno, leží na břehu jezera Lugano ve švýcarském kantonu Ticino a muž, o němž je řeč se v dostupných dokladech hlásil k německé národnosti. Až do konce druhé světové války byl váženým hoteliérem v Janských Lázních a zároveň stavebním podnikatelem s projekční kanceláří ve Svobodě nad Úpou. Jeho poslední stopy na českém území vedou přes sběrný tábor v Mladých Bukách - Kalné Vodě odkud byl v 55 letech i s rodinou 21. května 1946 v pořadí VII. transportem ve vagonu číslo 37 tehdejší terminologií „odsunut" přes Furth im Wald do americké okupační zóny Bavorska. Spolu s ním cestovala jeho žena Erna narozená 24. srpna 1894 do rodiny Johanna Jeschke, majitele hostince „Zur Klause" (dnes Horský Dvůr) v obci Černá Hora u Janských Lázní, se kterou se oženil v roce 1920 a osmnáctiletá dcera Ilsa, studentka zapsaná ale s počátečním písmenem K jako Kapolago. (Ještě v březnovém čísle krajanské tiskoviny Riesengebirgsheimat z roku 1958 píše pilný přispěvatel, bývalý učitel z Trutnova Alois Tippelt jak si na setkání vysídlenců z Krkonoš 23. listopadu 1957 v Norimberku se svobodským stavitelem panem Capolagem, živým a zdravým pěkně popovídali - zemřel 17. srpna 1976). Jak se ale tento „exot" objevil v Krkonoších?

Pomníkoborectví se táhne dějinami odnepaměti. Vítězové boří modly poražených a důvod k ospravedlnění kulturního vandalismu se vždycky najde. Ať už se na žerdi třepetají hesla o svobodě a ideálech nebo nenávisti - náboženské, politické, stavovské či módní genderové nebo o volbě pohlaví, kde starozákonní dvě už nestačí. Právě vzedmutá vlna náhle vybičované potřeby demonstrovat celosvětově proti rasismu má charakter vzdáleného tsunami. Na bez diskuzí čistou myšlenku humanistické rovnosti ras se nabalí temné síly davového násilí, rabování a nenávratného ničení symbolů, schopné napáchat nevyčíslitelné škody. Jak se asi cítí všichni ti nadšenci, kteří se z vlastní iniciativy a bez nároku na odměnu s mravenčí pílí piplají s poškozenými kapličkami, rozvalenými pomníčky a ukradenými křížky? Nebo státní úředníci a místní zastupitelé, kteří mají péči o vojenská pamětní místa a hroby padlých nařízenou přímo zákonem? Odpovím si sám - blbě! Z historie nelze vystoupit vytržením stránky z učebnice. V souvislosti s dětinským ničením soch velikánů světových dějin, viděných dnešníma očima bez historických souvislostí jako grázly a loupežníky je každoroční evidence stavu pietních míst z dávných válek, mnohdy již léta zaniklých jen pro zaškrtnutí patřičné kolonky úředního šimla mě nenapadá nic jiného než slova klasika - je to marný, je to marný, je to marný! U nás ve Svobodě nad Úpou je takových úředně evidovaných míst dvanáct. S odhlédnutím od skutečnosti, že ve vnitrozemí v blízkosti pochovaných stále většinou žijí potomci s osobním vztahem byť i jen ke jménu na náhrobku - ve vykořeněném pohraničí odkud muselo většinové etnikum za známých důvodů po druhé válce odejít, zůstali jen ti mrtví.

Je až k nevíře, k jaké proměně zašlého oprýskaného baráku, po dlouhou dobu kaňce na přijatelném vzhledu ulice 5. května, stačí s nadsázkou řečeno několik kbelíků barvy. Tím nijak nezlehčuji stovky hodin pečlivé práce zedníků, štukatérů a malířů. Jen dokumentuji, že všechny barevné výstřelky fasád bez brutálních zásahů do stavební konstrukce jako je změna dveřních a okenních otvorů jsou naštěstí úpravy relativně snadno vratné, byť stojí nemalé úsilí a finanční náklady. Když se v pozdních jarních dnech odhalil vzhledem k nouzovému stavu kvůli pandemii vylidněné ulici a bez potlesku ze vše zakrývajícího lešení starý měšťanský dům se současným číslem 505, bylo to pro všechny náhodné diváky příjemné překvapení. Citlivá úprava štukatérsky přezdobené historizující fasády z konce 19. století s redukcí plastických prvků a obnovou oken v přízemí spolu s decentní, i když netradiční škálou barev vrátila domu někdejší důstojnost. Celkem zdařilé restaurování městského znaku uprostřed jednoduchého trojúhelného frontonu nad mělkým středovým rizalitem, možná nejlíbivějšího ze čtyř dosud zachovaných na veřejných budovách - ještě staré radnice, městského úřadu a školy - jen rozčeřila dohady o jeho původu. Po jeho obvodu to nejsou nějaké samoúčelné folklorní malůvky, ale články řádového řetězu, jehož význam je dosud neobjasněn. Restaurátor tento nepochybně zajímavý prvek odborně zvaný kolana rafinovaně ani neobnovil.

Údajně prý i matka moudrosti aneb učitelka života - magistra vitae - slovy starých latiníků. Ale taky holka prodejná, která jde ochotně s každým kdo má momentálně navrch. Jak trefně říká svérázný filosof Jaroslav Dušek - „Historie je iluze psaná vítězi". Poraženým nezbývá než ji falzifikovat. Odjakživa platí, že kdo nemá koule na to dějiny tvořit, aspoň je upravuje. Kam jinam se obrátit pro lapidární a všeříkající tečku za úvodem do tématiky, než do nevyčerpatelné studnice myšlenek zneuznaného českého génia Járy Cimrmana: „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále taková, jaká bude". Přímo školním příkladem zkresleného výkladu dějin jsou záznamy kronikářů, poplatné době svého vzniku víc než cokoliv jiného. Pro amatérského badatele a samozvaného publicistu jsou kroniky nejoblíbenější četbou, pokud se naučí luštit zákruty starých rukopisů a odhadne i to, co je skryto mezi řádky. Málokterá obecní kronika má však tak odvážnou úvodní ilustraci jako první česky psaná poválečná kniha krkonošského městečka Svobody nad Úpou.