Freiheit

Chválabohu stále ještě teče. Otázka dne však zní: Jak dlouho ještě? Katastrofické scénáře klimatologů a hydrologů vyburcované plamennými projevy zelené švédské školačky Grety o osudových změnách klimatu a globálním oteplování nenechávají v klidu ani jedince, kteří mají v makovici jen obyčejný selský rozum. Národohospodáři bijí na poplach v předtuše nedostatku základní životodárné tekutiny. Politici hrozí světovou katastrofou stěhování národů. Jen Stvořitel tam někde nahoře se potutelně uculuje, protože holenkové, všechno už tady bylo. A pokud si prý dobře pamatuje, nejméně několikrát. Co jiného zbývá samozvanému „historikovi" než přispět do vyprahlého tématu kapkou živé vody. Nejlépe z našeho malého svobodského rybníčku. Pomineme dávnou Mezopotámii, kde se o závlahy starala matka příroda i předkřesťanský Egypt odkud jsou první doložené zprávy o stavbě vodovodních zařízení. Zda se ve Svobodě nad Úpou používala voda vedle přirozených zdrojů řeky Úpy a jejích potočních přítoků a několika obecních studní také z povrchového rozvodu z pramenů dřevěnými žlaby jak je známe z vyšších poloh Krkonoš, o tom kronikáři mlčí. (Vzorovou ukázku tohoto vodovodního systému obnovil před několika lety chalupář Hynek Spurný v Modrém dole). Opravdu moderní vodovodní řad s přívodem kvalitní a chutné pitné vody z pramenů na svazích Rýchor byl vybudován teprve krátce po nastoupení dlouholetého osvíceného a podnikavého starosty Franze Stephana do vedení obce po volbách v roce 1890. Po zásluze byl majitel místní továrny na svíčky a voskové zboží, za jehož 18 let působení ve funkci byl mimo jiné postaven hned dvakrát po sobě nový most přes Úpu, zřízena spořitelna, postavena vzorová tělocvična a nová škola, zavedeno plynové osvětlení i vodovod jmenován v roce 1908 jako dosud poslední v řadě čestným občanem města.

Fotbal to je kráva, cedil jsem často jako malý kluk mezi zuby, protože mi kradl tátu. Můj papá byl totiž fotbalový maniak. Sotva zaslechl kopnutí do meruny, neměl v dílně stání. Vypnul mašiny, nazul lehké turistické kanady, odvázal naši fenu německého ovčáka a pelášil přes luka na blízké hřiště. Burgu odložil kousek za autovou lajnou. Byla zvyklá a trpělivě čekala, i když jinak se hnala po balonu jako (s odpuštěním) slepice po flusu. Bez dlouhých cavyků se vmísil mezi hráče. A vůbec mu nevadilo, že jsou to výrostci sotva škole odrostlí, nebo jen malí školáci. Bohužel neuměl prohrávat. Když jsem taky sem tam ležérně kopl do míče, začal mě brát sebou. Jenže ouha! Synek se nepotatil. Je všeobecně známo, že jen malé procento fotbalistů je obounohých. Více jich má silnější pravou nohu. Proto jsou vyhledávanější ti se šikovnější levačkou. Moje levačka byla přímo volšová a pravačka levá. Vyrovnával jsem to nadšením. Pokaždé při rozpočítávání mužstev mě však oba kapitáni z neznámých důvodů přehlíželi a táta se mnou dokonce nechtěl nikdy hrát v jednom mužstvu, přestože ne vždycky nás bylo na každé straně jedenáct. Nakonec jsem se přece jen vykopal, a když o nic nešlo tak mě kluci pro pobavení spoluhráčů a odbourání soupeřů někdy vzali mezi sebe. Na vojně jsem dokonce platil za celkem běhavého hráče. Málokdo tušil, že je to usilovná snaha uniknout situaci kde bych se nedej bože potkal s mičudou.

Burga čekala trpělivě za každého počasí.

O tom kam až může klesnout pověst starobylé vyhlášené Kühnelovy hospody ve Svobodě nad Úpou u kostela, známé v padesátých letech jako hotel „U Kozlovských" svědčí už sám její lidový pejorativní název. Přitom její zakladatel a dlouholetý majitel Alois Kühnel, narozený ve Svobodě 2. července 1871 ji úspěšně budoval od začátku 20. století až do konce druhé světové války. Hostinský s důvěrnou přezdívkou „Papa Kühnel" byl všeobecně vážený regenschori v místním kostele Jana Nepomuckého, člen pěveckého spolku Harmonie, předseda společnosti hostinských a výčepních, také mysliveckého spolku a působil v mnoha dalších veřejných organizacích. V roce 1917 poskytl přístřeší nejznámější svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit", která sdružovala po vzoru celosvětové společnosti „Schlaraffia" většinu mužských místní společenské smetánky se smyslem pro recesi, přátelství, humor a umění. Ale jak říká autor Josef Škvorecký ústy majora Terazky - čo bolo, bolo. Po roce 1945 převzal prosperující podnik do národní správy Miloš Bubeníček. Jeho jméno se z obecního povědomí docela vytratilo. Pamětníkům utkvěl pozdější název „U Kozlovských", který vydržel i když tam šéfoval pan Kelner. Koncem padesátých let to už bylo vykřičené hnízdo neřesti, o kterém se uvažovalo jako o budoucí klubovně mládeže. Kdyby tehdy bývali byli nějací bezdomovci, asi by to bylo jejich samozřejmé útočiště. Kdyby existovali squatteři, bylo by jich v domě celé hejno. A být ve Svobodě nějací „nepřízpusobiví", nezůstalo by v kdysi honosném vybydleném interiéru ani prkýnko. Přesně v ten čas jsem v noclehárně v prvním patře strávil jednu neplacenou nezapomenutelnou noc.

Ne, nechci jitřit vášně a dráždit milovníky zimních radovánek ani podnikatele závislé na skutečnosti, že v zimě je na horách sníh, obrázkem kdy platilo, že únor bílý pole sílí. Jen chci uvést na pravou míru některé skutečnosti zveřejněné v článku „Pro pamětníky" 30. ledna tohoto roku. Nestává se často, že by někdo reagoval, natož aby poslal doplňující fotografie jako pan Petr Schön v případě v článku zmíněného „Stárkova altánku". Sáhl sice jen do rodinného alba, ale i tak mu děkuji. Opět jsem se přesvědčil, jak složité je pro místní „novodobou" naplaveninu psát zasvěceně o městě, kde jsem ty pověstné kuličky s kluky nehrál. Tak za prvé - ze snímků je patrné, že to nebyl žádný altánek, ale docela solidní zahradní domek - byť bez čísla. Navíc situovaný střešním hřebenem kolmo ke svahu i k říčnímu toku. Štít, který vykukuje na titulní fotografii inkriminovaného článku, patří evidentně stavbě souběžné s cestou i řekou. Varianta, že jde o hlavní budovu truhlářství Johanna Gleisnera s číslem popisným 175 také příliš nehraje. Už podle odlišného sklonu střechy.

Čtvrtý den v měsíci lednu jsou už většinou střízliví i ti největší slaviči nového letopočtu, aby byli schopni zaznamenat, že má svátek Diana. Starobylé ženské jméno vykládají latiníci jako „božská" nebo „zářivá". Ochránkyně žen spojovaná s posvátnými háji s funkcí bohyně měsíce a lovu byla během let ztotožněna s bájnou Artemidou z řecké mytologie. Jako sličnou pannu s lukem a šípem provázenou jelenem a smečkou loveckých psů ji do povědomí širokých vrstev zapsalo zejména barokní umění. Největší popularitu jménu Diana zajistila koncem minulého století princezna z Walesu, manželka britského následníka trůnu prince Charlese. Jedna z novějších svobodských chalup se pyšní pamětní deskou s nápisem, že v ní český genius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel. Zato nositelka půvabného jména Diana prokazatelně ano. Dokonce ještě mnohem dřív, než se plavovlasá kráska z aristokratické rodiny Spencerů stala celosvětovou módní ikonou a miláčkem davů. Psí slečna Diana, původem z chovné stanice velšteriérů „Pod lesem" manželů Šuranových v Horním Maršově byla doslova prvním dárkem pod stromeček v novém domově svých páníčků o Vánocích roku 1972. Její spojení se zimou je tak nabíledni. I když ten „oslí můstek" k prezentaci několika netypických obrázků horské zimy z celé konstrukce čouhá jako to příslovečné péro z gauče. Ortodoxní sběratelé starožitností až donedávna opovrhovali vším, čemu nebylo aspoň padesát let. Z osobní zkušenosti vím, že u fotografií to neplatí. Člověka často zaskočí snímek starý pouhé desetiletí. Hned úvodní portrét má ke standardu v té době oblíbeného a všestranného loveckého psíka s předpoklady zejména pro norování na hony daleko. V zimě, než podstoupila zkrášlovací kúru, se Diana podobala spíš chlupaté kouli.

Nevšední pohled na jedno ze zmizelých zákoutí Svobody nad Úpou poslala podepsaná Anna Justová ve válečném roce 1944 paní Mathildě Richterové do Radvanic u Trutnova. Tónovaná fotografie z nakladatelství Adolfa Glasera v Janských Lázních je ale nepochybně starší. Už podle česko - německého firemního textu vydavatele s názvem místa na adresní straně, který se v době připojení pohraničních oblastí ČSR jako župa Sudety k hitlerovskému Německu určitě nenosil. Partie s cestou od železné lávky překlenující Úpu od roku 1909, vedoucí po levém břehu řeky k historickému přechodu hlavní silnice od Trutnova do centra někdejší hornické osady přes stále užívaný nýtovaný most, zanikla při výstavbě rychlostní silnice do Krkonoš. Napravo je vidět řada štíhlých kmínků dnes již značně prořídlé lipové aleje lemujících souběžnou, mnohem užívanější cestu od budovy pošty do východního cípu náměstí. Most postavený po katastrofální povodni v roce 1897 byl na kamenné pilíře zbudované firmou Rella a Neffe z Vídně, která v té době prováděla nákladnou regulaci poničených říčních břehů usazen hned v následujícím roce.

Při pohledu z výšky se městečko Svoboda nad Úpou jeví jako utěšené místo v klínu okolních kopců. Dominantní Černá hora s průseky sjezdovek největšího Ski Resortu v České republice a štíhlou věží televizního vysílače na vrcholu s působivým výsekem aglomerace lidských sídlišť na jejím úpatí na mistrném leteckém snímku fotografa Krkonoš Petra Tomana budí dokonce mírnou závist u přízemních lidiček „ze za Paky". Městečko samo, s historickým kostelíkem obklopeným jednotlivými domky přijatelně „lidských" rozměrů, ze kterých vyčnívá jen budova školy a radniční strana náměstí Svornosti, bez někdejších početných čadících komínů průmyslových podniků působí i v zimním hávu jako reklama na příjemné bydlení na zdravém vzduchu. Současným módním sloganem tak říkajíc v dokonalé bio kvalitě. A ta panoramata! Takhle idealisticky to mohou vnímat opravdu jen piloti letadel, pokud vůbec mají čas se kochat krajinou pod sebou, ptáci a Pražáci. Život tu ale není lehký ani jednoduchý. Nesluší se však kálet do vlastního hnízda. Tak „Přijďte pobejt!"

Nepublikováno