Trendy

 
Faktura kominíka Rottera

Současná móda ošklivosti válcuje kulturu i běžný život. Prázdné plátno, kterého se umělec ani nedotkl, hromada roští v koutě galerie, mrtvolky v lihu či autentické fekálie jsou prezentovány jako umění. Kakofonie zvuků, puštěná hlavně pekelně nahlas nahradila hudbu a z obrazovek televizí i širokých pláten multikin se valí obludy, splašky a krev. Kdejaký matlal ovlivňuje fasádou svého domu všeobecný (ne)vkus. Krásné mladé holky vynaloží spoustu času a někdy i peněz, aby ze sebe udělaly odpuzující příšery s kérkami a piercingem i na nejintimnějších místech. Proti některým byl tradiční strašák v zelí vrcholem vytříbené elegance. Nebývalo tomu tak vždycky. Po staletí bývala ideálem krása, anebo aspoň líbivost, poplatná momentální módě. Tím není míněno lakování reality na růžovo, ale přirozená snaha zpříjemnit si prostředí, ve kterém žijeme. Určitou zdobností se pyšnily i tak obyčejné a v podstatě nepříjemné písemnosti jako jsou faktury. Ty tvoří nepřehlédnutelnou část obchodních papírů, tiskopisů s graficky pojednaným záhlavím, kterým se ve sběratelské hantýrce říká všeobecně hlavičkové papíry. Bez ohledu na tiskařské techniky, z nichž pochopitelně obrazové veduty firem jsou nejhledanější, používali je majitelé tradičních a prosperujících továren a obchodů i drobní řemeslníci. Každý podle svého výtvarného cítění i kapsy. Dnes jsou žádaným zbožím na sběratelském trhu, vyhledávaným regionálními badateli nejen pro nostalgické kouzlo starých časů, ale i pro nespornou vypovídací hodnotu. Při představě všech úkonů, potřebných k vyhotovení každého takového lejstra, které bylo samo o sobě nezaměnitelným unikátem, se není třeba divit, že je příjemce pečlivě založil, i kdyby to nenařizoval zákon o vedení účetnictví. Jaký je to rozdíl proti neosobnímu, strojem potištěnému kousku papíru, který s lehkým srdcem zahodíme hned po zaplacení. A to už vůbec nezmiňuji elektronické bezhotovostní platby. Ne snad, že by se v současné době hlavičkové papíry v obchodní podnikové korespondenci i soukromém styku nepoužívaly, někdy jsou i graficky na úrovni. Ale název seriálu „Střípky z dějin" napovídá, že se zas trochu prohrábneme starým papírem.

Pokračování článku »

Město se vybarvuje

 
Čp. 537

Objeví-li se v centru Svobody nad Úpou nová opravená fasáda některého z historických domů, vyvolá vždy zvýšený zájem veřejnosti. Zástupy amatérských kritiků i nekritických obdivovatelů se utkávají ve slovních přestřelkách bez fundované argumentace, jen na základě subjektivního pocitu líbí - nelíbí. A valné většině je to jako obvykle jedno. Nejinak je tomu u nejnovějšího počinu výrazně poznamenaného asijským vkusem majitele domu čp. 537. Hned na úvod musím poznamenat, že patřím k těm, co určitě nejsou nadšeni. V žádném případě nemám nic proti barevnosti, ale architektura není papoušek a všechno by mělo mít svůj styl. Nadarmo se neříká, jiná země - jiný mrav. Kdo někdy viděl barevné skandinávské domky, hýřící sytou červení, zelenou i modrou, musí uznat, že je to něco podstatně jiného než pouťová směs křiklavých nelomených barev z asijské tržnice. To není nic proti prolínání kultur ani s odpuštěním „zaprděné" čecháčkovství. Zdaleka nejde jen o barvy. Brutální zásahy minulých let do uspořádání a vzhledu okenních a dveřních otvorů zprznily štukové fasády většiny domů na náměstí i v hlavní ulici. Odstrašujícím příkladem je otlučení všech secesních zdobných prvků z budovy pošty, ze které se tak stal fádní, šedivý a nevzhledný barák.

Pokračování článku »

Velká válka

 
Četař jízdy Franz Thamm

Od vypuknutí Velké války, předznamenané červnovým atentátem na rakouského následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu, uplyne 28. července právě 100 let. Teprve o čtvrt století později, s rozpoutáním dalších globálních hrůz, se jí začalo říkat I. světová. V letech 1914 - 1918 byla i ze Svobody nad Úpou odvedena k různým zbraním rakousko - uherské armády řada mladých mužů, z nichž mnozí se již nevrátili nebo zemřeli záhy po konci války na její přímé následky. Podle obecní kroniky jich bylo 63 z těch 333, kteří během čtyř let do válečné vřavy narukovali. V době mobilizace v roce 1914 bylo mužů ve věku od 18 do 50 let, podléhajících různé odvodní povinnosti ve Svobodě 574. Necelá stovka z nich, 65 živých, 5 nezvěstných a 28 padlých, se vešla na fotografické tablo s nápisem „Na počest mrtvých i přeživších bojovníků ze Svobody ve světové válce 1914 - 1918", které je dnes uloženo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, kam bylo pravděpodobně po roce 1945 převezeno ze zrušeného svobodského vlastivědného muzea. S laskavým svolením vedení Muzea Podkrkonoší ho pro „Svoboda fórum" ochotně přefotil Pavel Křivka.

Pokračování článku »

To jsou paradoxy...

 

Namesti-1900-det..jpg

Děje a události v historii Svobody nad Úpou svádějí leckdy s úsměvem ve tváři k zařazení do pohádkového města Kocourkova nebo do vysílání pověstného Radia Jerevan. Vždyť už jen to jednoznačné jméno pro osadu, která vlastně nikdy svobodná nebyla a od prvopočátků až do pozemkové reformy po roce 1848 byla v držení šlechtických majitelů panství. Nebo tradiční přídomek „hornická", když kromě staromódního nářadí ve znaku, horníka aby v jejích ulicích pohledal. Kdysi ještě tak možná starého Bergmanna, a to jen podle jména. Co je to za město, kde radní nezasedají v radnici, nedávno zbouraná šatlava nikdy nebyla vězením a ve „Staré poště" jste si před jejím zbořením místo razítka na dopis mohli dát akorát točené pivo? Kde stále končí železnice na nádraží postaveném původně na katastru sousední vesnice a nenápadná studánka kdesi v kopcích na periferii svým věhlasem domovskou obec dávno zastínila. Kde je ještě dnes hospod, na jejichž spočítání nestačí prsty na obou rukách a žádné kino a z desítek drobných krámků s bohatou nabídkou pestrého sortimentu zboží zůstalo jen pár podejen nezbytného žvance. Kde se jak v románových Zvonokosech místní zastupitelé nemůžou dohodnout na umístění jediné kadibudky u moderního dopravního terminálu, protože projektanti na tento důležitý prvek nejspíš zapomněli. Kde s pompou slavíme Rudolfovy slavnosti, podle Habsburka, který ve městě, jež ráčil povýšit 18. října 1580, nikdy nebyl a zničenou pamětní desku na návštěvu jediné pomazané hlavy, císaře Josefa II. nahradit nedokážeme. Kde dominanta náměstí s nakloněnou věží zvolna chátrá, stejně jako vila nejvýznamnějšího občana a štědrého donátora Prospera Piette Rivage včetně architektonicky zajímavých budov papíren a umělecky cenný pomník padlých z I. světové války od Emila Schwantnera jsme zničili už dávno, zatímco stavíme (jistě potřebné a užitečné) jiné dominanty a pomníky.

Pokračování článku »

Listy z památníku

 
Desky památníku Josefa Erbena

Stoleté výročí od vypuknutí I. světové války, která drastickým způsobem ukončila několik předcházejících poklidných dekád nazývaných vzletně La Belle Époque, připadající na rok 2014, přinese zajisté množství slavnostních připomínek, odborných statí a rozborů, výstav, kladení věnců a vzpomínek na padlé vojáky na všech frontách nesmyslných bojů. Dnes již víme, že Velká válka byla jen krvavou ouverturou další celosvětové hrůzy. Obě těžce poznamenaly celé 20. století i s poválečným vývojem nových totalitních režimů. Historií všech bojujících armád i osudy jednotlivých aktérů od generality až po posledního pěšáka se zabývají šiky zanícených badatelů různého zaměření, výzkumné ústavy a muzea, až po soukromé sběratele militarií nebo laické genealogy, pátrající po dávných stopách svých dědečků a pradědů. Jak ale prožívali válečná léta obyčejní školáci v relativním závětří Krkonoš, jejichž otcové se statečně bili za císaře pána na italské i haličské frontě, na pevnině, ve vzduchu i na moři?

Pokračování článku »

Zašlá sláva

 
Reklamní cedule

Většina tradičních svobodských hospod má svou slávu dávno za sebou. Některé časem zanikly, jiné měly krátké trvání nebo přežívají jen díky entuziasmu majitelů a občasnému přílivu turistů. Stálí návštěvníci, věrní jednomu podniku, jsou už dnes téměř zapomenutým pojmem. Tradice největší stolní společnosti „Ecke Freiheit" s domovským právem nejprve v místě svého vzniku v hotelu Pošta s příslovečným číslem 1, a pak dlouhá léta v Kühnelově hostinci u kostela, skončila s vystěhováním původních obyvatel po II. světové válce. S nimi odešel i věhlas Klugova piva z Rudníku, čepovaného Heinrichem Rosipalem v Radnici. Se zbouráním starobylé Dřevěnky v Maršově I. vzal zase za své i tamější vyhlášený stůl „štamgastů". Pravidelné dopolední nedělní dýchánky amatérských zájemců o historii vytlačila z Národního domu (název Styl svého času neprošel) jeho přeměna na nonstop hernu. Ani přestěhování debat, koučovaných ing. Jaroslavem Morávkem přezdívaným „Papiňák", ke „špinavé bábě" do Jitřenky (přestavěné později na nikdy neotevřený Ski hotel) nemělo dlouhé trvání. Současné denní sedánky několika vytrvalců v restauraci Helena postrádají tu někdejší tvůrčí pospolitost a zápal. Stejně jako schůzky odrostlých svazarmovců v hospůdce U Karla IV. už dávno nejsou o radioamatérismu. Ale třeba se mi to, coby velmi sporadickému návštěvníkovi, jen tak jeví.

Pokračování článku »

Flower power

 

Kvetinove-deti.jpg

Pokračování článku »

 
« 1 13 14 15 16 17 37 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.