Freiheit

Akurátní dobrácký listonoš z Pošťácké pohádky Karla Čapka by měl z takhle vypravené pohlednice asi taky velmi neklidné spaní. A to má lístek adresu určitě naprosto v pořádku. Jinak už je ale skoro všecko špatně. Jednu možnou variantu rekonstrukce příběhu nabízím. (Zcela pomíjím anabázi zakoupené pohlednice z nejmenovaného antikvariátu v Berlíně přes hory a doly byrokratických nedorozumění s robotickým zpracováním údajů na aukčním serveru až do Krkonoš. Z toho by se chudák Kolbaba nejspíš picnul). Důvod, proč za staré dobré Rakousko-uherské monarchie vydavatel pohlednice z krkonošského městečka Freiheit zadal její vytištění firmě Roberta Clause do Drážďan, už dnes nikdo nezjistí. Zejména, když v té době už úspěšně tiskl veškeré tiskoviny včetně pohlednic místní tiskař Franz Feix, tehdy ještě v původní provozovně v čp. 105. Úplně neobvyklé to však nebylo, jak nasvědčuje totožný exemplář z téhož negativu vytištěný rovněž v první dekádě 20. století vyhlášenou tiskárnou J. Bettenhausen ve Vídni, který se liší pouze nápisem přesunutým do levého horního rohu. Za kulišárnou tvořící z běžné pohlednice zajímavý doklad pomatené poštovní historie nestojí tudíž pohádkoví poštovní skřítci, ale zlomyslný tiskařský šotek s pifkou na svého zaměstnavatele Clause. Zásilka hotových pohlednic neputovala pravděpodobně k zákazníkovi do Krkonoš, ale v rámci spolkové země Německého císařství do vesnice Freiheit v Dolním Sasku na úpatí pohoří Harz. Dnes je původně samostatná obec součástí bývalého okresního města Osterode. Tam si ji možná nějakým přehlédnutím nechali - když už ji zaplatili - a používali v běžném poštovním styku. Alespoň tuto jednu konkrétní určitě.

Píseň o červené aerovce má „mladší" generace spojenou s rozjíveným interpretem Václavem Neckářem. My dříve narození jsme šlágr roku 1959 poznali v původním podání pozapomenutého Rudolfa Pellara, který hit s textem Zbyňka Vavřína na melodii Zdeňka Petra nazpíval s populárním orchestrem Karla Vlacha na vinylovou desku společnosti Supraphon v roce 1960. Oblíbený foxtrot zněl dobovými tančírnami v okolí naprosto neodolatelně i z úst tehdejšího pražského vyděděnce Arnošta Kafky. „Doktor Swing", muzikant, skladatel a zpěvák s nezaměnitelnou intonací, především však bavič a recesista měl v té době zakázáno vystupovat v Praze, tak objížděl zejména lázeňské štace po republice s vlastní kapelou, nebo se doprovázel sám na důmyslný hudební „kombajn" - Kavka eintet. (Podobný, méně sofistikovaný agregát používal v té době na Pomezních Boudách místní umělec Robert Daleký). Vystudovaný právník Kavka, sám majitel tříkolového hadráku Velorex, který naivním fanynkám prezentoval jako „vůz s lůžkovou úpravou" (byly to dvě postarší deky z velbloudí srsti složené na sedadle spolujezdce) podával píseň o konkurenčním vozítku s jízlivým nadhledem. Byl jsem v té době pyšným majitelem červené aerovky a jezdíval jsem si ho poslechnout do trutnovských podniků Moskva a Continental i do Bílého kříže nebo Kolonády v Janských Lázních. Ale žádným cink, cink, ratata ze zmiňovaného songu, což byl jednoválec Aero 500 řečený pro svůj charakteristický zvuk Cililink. Název se v podání laické veřejnosti později přenesl na dvouválec 662 i na nejsilnější kubaturu vývojové řady těchto malých vozítek „silniční štiku" Aero 1000. Málokdo ví, že právě s jedním z těchto prcků zdolal konstruktér Josef Bašek vrchol Sněžky po Jubilejní cestě už v roce 1932. Moje první auto byl „český Jaguár", elegantní sporťák ladných tvarů se sklápěcí plátěnou střechou Aero 30 - roadster. A věřte nebo nevěřte, v technickém průkaze byla jako první majitel zapsána diva předválečného filmu Lída Baarová. Bylo mi se sotva oschlým řidičákem něco málo přes osmnáct a to má člověk na nějaký přešlap nárok. Jenže já byl blbej jako pulštok! Taková vzácnost, sběratelský klenot, dodnes jeden z nejoblíbenějších veteránů mezi českými značkami, navíc s originálním příběhem bylo v mých očích jen cenově dostupné staré auto. I když i přes relativní stáří stále atraktivní kočkolapka. „Třicítka" měla jako první vůz slavné značky v očekávání plánované změny jízdy vpravo prozíravě řízení na levé straně. Jasně červený lak s chromovanými doplňky, žlutý box koženého čalounění s ručním řazením dlouhou tyčí pod volantem, jako když se prohrabuje rošt, které dokázalo vodou chlazený dvoutaktní dvouválec o objemu 998 kubíků a síle 30 koní pod protaženou kapotu vybičovat k rychlosti až 100 kilometrů v hodině. Otevřený dvoudveřový čtyřsedadlový bourák - bez vykřičeného sedátka pro tchyni v zavazadlovém kufru jako u sportovních „dvousiců" - byl s lehkou plátěnou střechou vlastně kabriolet bez pevného rámu dveří. Přední náhon dokázal díky nízkému těžišti vytáhnout řidiče při zvládnutí techniky jízdy z lecjaké šlamastyky i přes značně nespolehlivé mechanické brzdy. Drobné opravy technicky jednoduché mechaniky zvládl každý vesnický kovář. Spotřeba kolem 11 litrů nehrála při nádrži zaručující dojezd 400 kilometrů a tehdejších cenách benzinu žádnou roli. Slavná herečka před válkou údajně jezdila nejraději svou modrou Pragou Baby, což je v odborných kruzích všeobecně známé. Určitě však měla mnohem víc vozidel, třeba jen jako darů výrobců z reklamních kampaní. Ten skvost, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím a užíval si ho až do nástupu na vojnu, byl nejspíš jedním z nich. Nemám jediný doklad, že jsem si to celé nevymyslel. Žádnou fotku, nic, nic! Navíc ani nevím, s kým ji táta během mé vojenské služby vyměnil za nepovedenou limuzínu téže značky. Nasrat do ruk! - jak by s odpuštěním trefně vyjádřila moje maceška. (Jedna malilinká fotečka s kouskem mé „barové společnice" se přece jen našla. Je z času kdy už jsem dávno v khaki kabátě sloužil lidu a s cizím peřím se chlubila Božka, kamarádka mé sestry).

aneb

"Svobodo, můj domove v krásném úpském údolí"

Někdy se prostě zadaří. Dvojlist se svobodskou hymnou, který první poválečný kronikář František Koudelka získal jako přílohu k místní kronice, skončil bůhví kde. Kronika je sice řádně uložena v depozitáři SOkA v Trutnově, ale početné přílohy vlivem dlouhodobé kronikářské absence značně prořídly. Pořídil jsem si prozíravě před mnoha lety barevnou kopii, jenže to jaksi není ono - i když je to jediný známý exemplář. A přece se ještě našel další výtisk, který šťastnou souhrou náhod skončil na mém stole. Na první pohled je stejný jako ten předešlý. Zhodnocuje ho pouze vlastnoruční podpis autora textu i melodie Wilhelma Wolfa. Zesnulý badatel Volker Peter Schulz má na svém webu riesengebirgler.de jiný výtisk téže písně, asi z roku 1930, kde je uveden jako spoluautor jistý Wilhelm Fischer. Proč na tomto výtisku jeho jméno chybí je ve hvězdách. Vycházejme však z toho, co máme - na titulní straně je napsáno, že notový záznam vytištěný v tiskárně Franze Feixe lze zakoupit v Seidelově papírnictví ve Svobodě nad Úpou nebo přímo u vydavatele, autora hudby i textu Willi Wolfa seniora tamtéž. V adresáři majitelů domů a provozovatelů živností na okrese Trutnov z roku 1930 je jediný Wilhelm Wolf ve Svobodě nad Úpou malíř a natěrač v čp. 109. A proč by řemeslník nemohl mít hudební nadání? Podle sčítacích operátů ze sčítání lidu v roce 1920 se Wolf narodil 12. září 1888 v Trutnově. Sčítací komisař zapsal jen okresní město. Kolonka pro rodnou obec je prázdná. Do Svobody se přistěhoval hned v následujícím roce, čili jako roční děcko. Jako domovskou obec po otci má zapsáno Banau bei Frankenstein v Německu. Při dnešních možnostech není složité vygooglovat, že se jedná o polskou ves Dzbanów, dnes součást střediskové obce Bardo v Dolnoslezském vojvodství. Strašidelně znějící Frankenstein jsou dnes polsky Ząbkowice Śląskie. Až donedávna spadalo území administrativně pod Valbřích. Takže Prušák! Slezan!

Léto vrcholí, zrají okurky. Ideální čas zajít pro inspiraci k vodě. Most přes řečiště Úpy sehrál v historii města Svobody nad Úpou úlohu přímo zásadní. Zmiňuje ho slovy „...most k Mladým Bukům, který se nyní Pirgkfreiheit zove" trutnovský kronikář Simon Hüttel ve své mnohokrát citované kronice. Drahně let byl právě tento údaj z roku 1553 považován za první dochovanou písemnou zmínku o existenci hornické osady v Úpském údolí pod Černou horou. Na uvedeném snímku ze začátku 20. století stráží železnou konstrukci mostu z roku 1898 z jedné strany kamenný světec Jan z Nepomuku a z druhé výmluvná závora výběrčího mýta. Jižní úbočí Kravího vrchu navazujícího na podhůří Rýchor zdobí jen kultivované terásky políček a luk s nově založeným místem posledního odpočinku místních obyvatel vystavěným včetně obvodové zdi a hřbitovní kaple s věžičkou v roce 1888. Dnes zabírá značnou plochu svahů městská místní část Sluneční stráň zastavěná rodinnými domky.

Občas je mi vytýkáno, že ve svých textech z historie Svobody nad Úpou příliš straním Němcům. Jenže já nemám na vybranou. Krajinu východních Krkonoš včetně našeho Úpského údolí obývalo po staletí převážně německé etnikum, což je nezpochybnitelné historické faktum. Kdyby se tu byli v dávných časech usadili Čingischánovi nájezdníci, nezbylo by než psát v zájmu pravdivosti dějin o Mongolech. Stejně tak nelze přeskočit období vlády proletariátu po roce 1945, ve kterém jsme každý podle svého svědomí žili. Podotýkám, že vracet se ve vzpomínkách kupředu levá k budování šťastných zítřků pod vedením strany a vlády v nerozborném přátelství se Sovětským svazem není zrovna šálek mého oblíbeného čaje. Abych ale uspokojil tu nezanedbatelnou část pamětníků, kteří celý život nadávali na režim a dnes bezostyšně tvrdí, že za komoušů bylo líp, vybral jsem pár raně poválečných fotografií z údajně ztracené přílohy k obecní kronice, kterou kamarád naštěstí stihl před lety ofotit. Jednou z prvních bohatě zdokumentovaných událostí byla návštěva Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962), který byl v té době ministrem školství a osvěty ve vládě premiéra Zdeňka Fierlingera.

Stavitel Josef Capolago je znám v kraji pod Sněžkou z historických pramenů dodnes, nejen pro své zvukomalebné a cizokrajně znějící jméno. Je autorem mnoha plánů budov i jejich realizací a málokdy je pominut jeho údajný italský původ. Přestože starobylé městečko Capolago od něhož rod nejspíš odvozuje své jméno, leží na břehu jezera Lugano ve švýcarském kantonu Ticino a muž, o němž je řeč se v dostupných dokladech hlásil k německé národnosti. Až do konce druhé světové války byl váženým hoteliérem v Janských Lázních a zároveň stavebním podnikatelem s projekční kanceláří ve Svobodě nad Úpou. Jeho poslední stopy na českém území vedou přes sběrný tábor v Mladých Bukách - Kalné Vodě odkud byl v 55 letech i s rodinou 21. května 1946 v pořadí VII. transportem ve vagonu číslo 37 tehdejší terminologií „odsunut" přes Furth im Wald do americké okupační zóny Bavorska. Spolu s ním cestovala jeho žena Erna narozená 24. srpna 1894 do rodiny Johanna Jeschke, majitele hostince „Zur Klause" (dnes Horský Dvůr) v obci Černá Hora u Janských Lázní, se kterou se oženil v roce 1920 a osmnáctiletá dcera Ilsa, studentka zapsaná ale s počátečním písmenem K jako Kapolago. (Ještě v březnovém čísle krajanské tiskoviny Riesengebirgsheimat z roku 1958 píše pilný přispěvatel, bývalý učitel z Trutnova Alois Tippelt jak si na setkání vysídlenců z Krkonoš 23. listopadu 1957 v Norimberku se svobodským stavitelem panem Capolagem, živým a zdravým pěkně popovídali - zemřel 17. srpna 1976). Jak se ale tento „exot" objevil v Krkonoších?

Pomníkoborectví se táhne dějinami odnepaměti. Vítězové boří modly poražených a důvod k ospravedlnění kulturního vandalismu se vždycky najde. Ať už se na žerdi třepetají hesla o svobodě a ideálech nebo nenávisti - náboženské, politické, stavovské či módní genderové nebo o volbě pohlaví, kde starozákonní dvě už nestačí. Právě vzedmutá vlna náhle vybičované potřeby demonstrovat celosvětově proti rasismu má charakter vzdáleného tsunami. Na bez diskuzí čistou myšlenku humanistické rovnosti ras se nabalí temné síly davového násilí, rabování a nenávratného ničení symbolů, schopné napáchat nevyčíslitelné škody. Jak se asi cítí všichni ti nadšenci, kteří se z vlastní iniciativy a bez nároku na odměnu s mravenčí pílí piplají s poškozenými kapličkami, rozvalenými pomníčky a ukradenými křížky? Nebo státní úředníci a místní zastupitelé, kteří mají péči o vojenská pamětní místa a hroby padlých nařízenou přímo zákonem? Odpovím si sám - blbě! Z historie nelze vystoupit vytržením stránky z učebnice. V souvislosti s dětinským ničením soch velikánů světových dějin, viděných dnešníma očima bez historických souvislostí jako grázly a loupežníky je každoroční evidence stavu pietních míst z dávných válek, mnohdy již léta zaniklých jen pro zaškrtnutí patřičné kolonky úředního šimla mě nenapadá nic jiného než slova klasika - je to marný, je to marný, je to marný! U nás ve Svobodě nad Úpou je takových úředně evidovaných míst dvanáct. S odhlédnutím od skutečnosti, že ve vnitrozemí v blízkosti pochovaných stále většinou žijí potomci s osobním vztahem byť i jen ke jménu na náhrobku - ve vykořeněném pohraničí odkud muselo většinové etnikum za známých důvodů po druhé válce odejít, zůstali jen ti mrtví.