Starý mlýn

 
Obytný dům rodiny Piette přestavěný ze starého mlýna

V pamětech města Svobody nad Úpou je existence mlýna se dvěma vodními koly na řece Úpě zmiňována „od pradávna". Zprvu pravděpodobně panský mlýn, přešel záhy do majetku obce, která z něj podle výtahu z urbáře vlčického panství ze dne 15. 12. 1650 odváděla vrchnosti každoročně ke sv. Bartoloměji dávku 13 korců obilí. Koncem 17. stol. vládl mlýnici mlynář Friedrich Scholz. Jeho následník Kaspar Bönisch byl nejspíš jedním z posledních náboženských emigrantů do Pruska v době protireformace. Oni i řada dalších měli mlýn od města pronajatý v tzv. dědičném pachtu. Zato museli udržovat mlýnské stavení, mlýnici, vodní náhon i příjezdové cesty. Jen jez na Úpě spravovala obec k tíži vlastní pokladny. Nájemné ve formě naturálií odváděl mlynář nejen obci, ale i panstvu ve Vlčicích, místnímu faráři a dokonce i obecnímu sluhovi. Vše se změnilo vydáním císařských patentů ze 7. září 1848 a 4. března 1849, jimiž byla v celé zemi zrušena dědičná vlastnická práva. Tehdejší nájemce mlýna, mlynářský mistr Johann Wahl, složil u c.k. okresní pozemkové komise sídlící ve Vrchlabí celkem zanedbatelný obnos 80 zlatých a stal se tak z posledního dědičného pachtýře prvním soukromým vlastníkem mlýna č. 93 včetně zahrady a veškerých práv. Jeho syn Johann se však v roce 1905 dostal do takové nouze, že na jeho majetek byl vypsán konkurz. Mlýn i s později přistavěnou tkalcovnou koberců koupila firma Piette z Maršova I. a pronajala jej pro provoz přádelny, tkalcovny koberců a tkaní jutových popruhů Wahlovu švagrovi Franzi Wojtěchowskému. Po uplynutí nájemní smlouvy byly provozovny zrušeny a budova mlýna přestavěna na vilu pro rodiny dětí majitele papírny Prospera Piette - Rivage. Z nich novým osídlencům po II. světové válce nějak učaroval druhý manžel Piettovy dcery Rosy Karl von Csipkay, takže se pro dům vžil název „Čipkajova vila". V polovině 70. let minulého století musel dům s bohatou historií ustoupit výstavbě křižovatky navazující na přemostění Úpy rychlostní silnicí z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dodnes se zachovala jen patka sloupku a část kamenné podezdívky oplocení před zahradnictvím „U tří hořců" a kamenná zahradní mísa, přemístěná na náměstí do proluky po čtyřech dřevěných renesančních domech s podloubím, představujících poslední zbytek poezie staré Svobody, neuváženě zbořených v roce 1965.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9

Pokračování článku »

Staré bělidlo

 
Svoboda nad Úpou č. 79 - bělidlo

Mnozí ze starších občanů Svobody nad Úpou si asi ještě pamatují na místní staré bělidlo. Jen možná nevědí, že to byla ta chátrající haluzna, stojící poblíž personální vily Piettovy papírny při styku Staré aleje se státní silnicí, na hranicích katastrálního území někdejší Svobody a samostatné obce Maršov I., která vzala za své počátkem druhé poloviny minulého století. V roce svého vzniku 1778 to však byl rozložitý zděný dům s nezvykle velkým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou, výrazně se odlišující od okolních roubených chaloupek. V knize obyvatel z roku 1843, vedené farním úřadem ve Vlčicích, je jako majitel zmiňovaného domu číslo 79 zapsán barvířský mistr a bělič plátna Johann Etrich (*1812) ze starobylého svobodského rodu Etrichů. Jeho bratr Josef (1803 - 1878) původní profesí pekař a obchodník s moukou byl zakladatelem početné větve úspěšných lnářských podnikatelů, z nichž vzešel světově proslulý průkopník letectví, rodák z Horního Starého Města u Trutnova, konstruktér Igo Etrich (1879 - 1967). V tomto domě se 24. 2. 1867 narodila také Paulina Holubová, neteř jedné z největších svobodských osobností, Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928). Ta se v devatenácti letech provdala za jednoho z prvních fotografů Krkonoš, zakladatele věhlasného ateliéru v Praze ve Vodičkově ulici, Jana Nepomuka Langhanse (1851 - 1928). Neobyčejný dům, pod jehož střechou se protnuly neobyčejné osudy, stihl krátce před jeho zánikem vyfotografovat Ing. Jaroslav Morávek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Pokračování článku »

Po kom se jmenují cesty

 
Rozcestník na Paulině a Holubově cestě u bývalého Justova mlýna

Není náhodou, že hned několik místních komunikací či turistických cest rozbíhajících se všemi směry ze středu někdejšího Maršova I., dnes městské části Svobody nad Úpou, bylo pojmenováno po příslušnících rodiny Piette. Majitelé zdejší papírny nejen, že poskytovali obživu většině obyvatel a udávali tón společenskému dění, ale o budování nových turistických cest a dalších zařízení na podporu návštěvnosti Krkonoš se přímo zasloužili. Hned první a nejstarší spojnice dnešního Pietteho náměstí a hotelu Lesní dům, potažmo Janských Lázní, údolím Černohorského potoka, se od roku 1869 nazývala Piettova promenáda po zakladateli maršovské papírny Prosperovi Piette (1806-1872). Hedvičina alej do centra Svobody nad Úpou mimo hlavní silnici se dnes jmenuje Stará. Nesla jméno první manželky nejslavnějšího z rodiny, „Otce Krkonoš" Prospera Piette de Rivage (1846 - 1928) Hedviky Haase, dcery trutnovského majitele textilní továrny Aloyse Haase. Od Justova mlýna, označeny kamenným rozcestníkem místní pobočky Krkonošského spolku, se od roku 1901 rozbíhaly Holubova a Paulina cesta. Holubova, vedoucí k Duncanu, se jmenovala po spolumajiteli papírny a Prosperovu švagrovi Franzi Holubovi. Paulina, mířící opačným směrem ke kdysi vyhlídkovému altánu na Muchomůrce, po níž je dnes částečně vedena naučná turistická stezka Via Piette, uváděla do svobodského místopisu Prosperovu sestru Marii Paulu, Holubovu manželku. Piette promenade, Hedwigallee, Holub weg i Paula weg jsou už dnes jen názvy ze starých map a turistických průvodců. Do současnosti vydržela jediná Růženina cesta, vedoucí přes most mezi Pietteho a Roederovou, později Eichmannovou papírnou na Nový svět a loukami kolem kapličky Vzkříšení až na Rýchory k vyhledávané boudě Maxovce. I když je dnes hojně užívaná „zelená" vedena převážně v jiné trase už od svobodského nádraží, kolem pamětní desky instalované Krkonošským spolkem v roce 1899, vede stejně jako tenkrát. Jméno Rosy Karoliny Marie Amalie Fiedlerové, Prosperovy druhé manželky, přečkalo naštěstí poválečná léta skryto za neutrálním překladem „Růžová". Neupírejme cestě dnes, byť jen z pouhé neznalosti, její správné jméno.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6

Pokračování článku »

První mezi prvními

 
JUDr. Hieronymus rytíř Roth

Institut čestného občanství byl uzákoněn § 9 obecního zřízení českého ze dne 16. dubna 1864. Město Svoboda nad Úpou jej prvně využilo 21. dubna 1867 jmenováním JUDr. Hieronyma rytíře Rotha (* 4. 5. 1826 ve Vilémově u Chomutova, + 12. 12. 1897 v Ober Rohrbachu v Rakousku), toho času úřadujícího starosty města Trutnova. Stalo se tak jen měsíc po jeho vyznamenání řádem Železné koruny od samotného císaře Františka Josefa I. a slavnostním povýšení do rytířského stavu s udělením zobrazeného erbu 24. 3. 1867. Pasivní „hrdina" bojů z prusko-rakouské války roku 1866, zajatý Prusy 27. června a osmdesát dní vězněný v Hlohově, sklízel za svůj loajální postoj k monarchii čestná občanství i v mnoha dalších místech regionu včetně Trutnova (18. 9. 1866). Spolu s ním byli ve Svobodě nad Úpou ke stejnému datu ve víru ohlasů loňské války poctěni titulem „čestný občan" ještě JUDr. Eduard Herbst (* 9. 12. 1820 ve Vídni, + 25. 6. 1892 tamtéž) profesor trestního práva a německý liberál, zmocněnec říšské rady a pozdější rakousko - uherský ministr spravedlnosti a MUDr. Bernhard Pauer (* 7. 6. 1827v Pilníkově + 21. 6. 1908 v Trutnově) literárně činný trutnovský lékař působící v Janských Lázních, pozdější poslanec zemského sněmu i říšské rady, který se jediný osobně zúčastnil bojů v okolí města v uniformě rakouského Červeného kříže. Je s podivem, že muselo uběhnout téměř 35 let, než byli dekorováni další tři významní mužové svobodské historie, tentokrát místní rodáci, textilní podnikatelé bratři Johann, Josef a Ignaz Etrichové. Ale to už je jiná kapitola.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/1

Pokračování článku »

Skrytá řeč symbolů

 
Ex libris MUDr. Josef Breuer

Další z publikovaných ex libris někdejších svobodských občanů nakreslil učitel Hans Bernatschek v roce 1935 pro svého kumpána z vyhlášené Kühnelovy hospody MUDr. Josefa Breuera. Tento významný představitel předválečné éry ve Svobodě nad Úpou, kde se 31. srpna 1888 narodil, působil jako místní praktický, nosní, ušní, krční a zubní lékař i přední člen mnoha spolků a společenských organizací. V různých obdobích stál v čele zdejší pobočky Krkonošského spolku, Tělocvičného spolku Svoboda - Maršov a Německého kulturního svazu.

Na první pohled zdánlivě morbidní knižní značka vypovídá pomocí symbolů mnohé o charakteru, povolání a zálibách svého majitele. Zdvojené atributy hudby v podobě opentlených louten a vinné poháry a hrozny na postranních lištách představují muzikálně založeného, veselého a společenského člověka. Šklebící se lebka a přesýpací hodiny v klenotu erbu symbolizují memento ubíhajícího času a neodvratnou pomíjivost pozemského bytí; v souvislosti s povoláním pana doktora zvlášť výmluvně. Rytířská koruna vyzdvihuje jednu ze základních lidských ctností ceněnou v medicíně stejně jako mírnost, která bývá personifikována rovněž s přesýpacími hodinami v ruce. Také tři heraldické figury z hlavního štítu mají k nositeli vztah velmi osobní. Sova je již od dob starého Řecka považována za symbol moudrosti a učenosti. V tomto případě je zároveň ústředním motivem stolní společnosti „Ecke Freiheit"(jakési svobodské odnože mnohem známější a rozšířenější Schlaraffie), která se scházela právě ve zmiňovaném hostinci populárního Kühnel - papa a jejímž členem byl doktor Breuer od roku 1920. Lyru - nástroj básníků a pěvců v zobrazené podobě lze najít i na Breuerově členském odznaku smíšeného pěveckého spolku Harmonie. Tři prázdné štítky na cechovním znamení malířů upozorňují nejen na další osobní zálibu, ale jistě i na celkové kulturní založení čtenáře, který své knihy opatřoval uvedenou majetnickou značkou. Je docela zajímavé, že ve výčtu uznávaných životních hodnot úplně chybí jakákoliv zmínka o politice. Zřejmě měla v té době v některých kruzích ještě docela marginální význam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/8

Pokračování článku »

Svět je malý

 
Jan Nepomuk František Langhans

Špičkový portrétní fotograf Jan Nepomuk František Langhans (1851 - 1928), zakladatel slavného stejnojmenného atelieru v Praze (1880) s tradicí přetrvávající do současnosti, jehož pověst s obdivuhodnou invencí znovu buduje dědička ve čtvrté generaci paní Zuzana Meisnerová - Wismerová (za projekt jeho celkové citlivé rekonstrukce získal architekt Ladislav Lábus  - mimochodem bratr herce Jiřího - prestižní cenu Obce architektů Stavba roku 2003) byl i jedním z prvních profesionálních fotografů Krkonoš. Pro zvlášť zvídavé čtenáře lze odhalit také inkognito oné „dívky ze Svobody nad Úpou" z našeho seriálu o prvních fotografech Krkonoš z pera Pavla Scheuflera. Mladá žena, která ho do Krkonoš s největší pravděpodobností přivedla, a se kterou se v roce 1886 oženil, Paulina Holubová (1867 - 1948) pocházela po matce z významné podnikatelské rodiny majitelů papíren Piette de Rivage. Její matka Marie Paula byla dcerou zakladatele svobodské papírny na jemný, hedvábný, krepový a cigaretový papír Prospera Piette a sestrou nejznámějšího z rodiny „Otce Krkonoš", mecenáše a lidumila Prospera II. Otec Pauliny Holubové - Langhansové Franz Holub, pražský obchodník a měšťan, se stal platným společníkem svého tchána a později i švagra Prospera Piette de Rivage a spolumajitelem svobodské papírny. (Po něm byla pojmenována např. promenádní cesta od Justova mlýna v Maršově I. lesem do Janských Lázní.) V rozvětveném příbuzenstvu rodiny Piette se dají nalézt i mnohá další příjmení podnikatelských a šlechtických rodů, které se výrazně zapsaly do historie krkonošského regionu. Jen namátkou: Wihard, Haase, Walzel von Wiesentreau a mnoho jiných.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/3

Pokračování článku »

Pastorela v malované zahradě (Na návštěvě u Aleny Táslerové)

 

Poezii Vánoc z výkladních skříní dávno vytlačil brutální výprodej sezónního zboží. Echo tříkrálových koled skomírá v nových a nových přívalech sněhu. Paní Zima se zřejmě snaží odčinit svůj opožděný příchod. Je čas sklízení betlémů i u těch nejzatvrzelejších staromilců. A také poslední příležitost jít se honem, ještě před roční pauzou, podívat na malované jesličky, které si pro radost maluje a vystřihuje malířka Alena Táslerová. Zvlášť, když kocour Mlíko si z neznámých důvodů oblíbil právě koutek, kde stojí jeskyňka se svatou rodinou a nemilosrdně vyhazuje okolní daráky. Police se scenérií božího zrození, zabírající celou delší stěnu jedné místnosti, promlouvá důvěrně známými detaily krkonošské krajiny na pozadí, s dominantou zasněžené královny pohoří i shluky charakteristických chalup kolem maloúpského kostelíčka či Vysokého nad Jizerou. Jemná linka kolorované perokresby prozrazuje ženskou ruku a mnohá z postav prostých horáků, inspirovaných dávnými kresbami J. K. Hosera, nápadně připomíná někoho z autorčiných blízkých. Zcela jednoznačně lze identifikovat statného jeskyňáře se symbolickým netopýrem v rukou.

Ilustrace Alena Táslerová

Pokračování článku »

 
« 1 45 46 47 48 49 54 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.