Freiheit

Jako předsunutá hlídka Janských Lázní stávala při cestě do Svobody nad Úpou jedna z nejstarších zdejších roubenek s popisným číslem 3 - hájenka vlčického panství, zvaná schwarzenberská. Právě zde se křížila „nová" silnice ze svobodského náměstí do centra lázeňského letoviska, zprovozněná ve válečném roce 1916, se starou prašnou vozovkou, vedoucí lipovou alejí kolem pensionu „Císařské lázně" /dnešní výstavné budovy lesnického učiliště/. Snímek je z roku 1918 a tak lze předpokládat, že ještě zachytil obávaného hajného Josefa Illnera a jeho ženu Alžbětu. Postrach babek, sbírajících v údolí Janského potoka klestí, totiž v roce 1923 zemřel. Rodina Grabingerova, která tu bydlela v období mezi dvěma válkami, vsadila víc na provoz přidruženého pohostinství. Denně se tu scházeli lázeňští hosté na partičku karbanu a malé pohoštění vždy našli i hladoví a žízniví turisté. V roce 1942 tady některý ze zajateckých táborů Stalag VIII ze Slezska zřídil pobočku pro pracovní komando anglických válečných zajatců, údajně letců, kteří v okolních lesích zpracovávali dřevo na palivové kostky pro auta na dřevoplyn. I přes obehnání budovy ostnatými dráty tu asi 30 důstojníků trávilo na válečné poměry celkem „fešácké vězení" s relativní volností pohybu, pod dozorem místních německých dřevařů. Po jejich odletu do vlasti v květnu 1945, byla „vybydlená" hájenka i nadále užívána lesním personálem především jako příležitostné ubytování dřevařů a ustájení koní při těžbě dřeva. Právě možnost chovat vlastní koně, zlákala na přelomu padesátých a šedesátých let Jaroslava Brunáta, aby se tu zabydlel se svou početnou rodinou. Po pěti letech tady už ale opět hospodařili lesní dělníci ze Slovenska. V roce 1964 postihl chalupu osud mnoha dřevěných stavení v horách - stala se obětí červeného kohouta. Namítnete možná, že tam nějaká budova stále stojí. To je však docela jiný dům, který z přilehlé stodoly a chlévů vybudoval klempířský všeuměl Josef Vít ze Svobody v 70. letech.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Jedna z mnoha medailí, kterými byly na mezinárodních kláních oceněny výrobky úspěšné papírenské firmy P. Piette ze Svobody nad Úpou v poslední třetině minulého století, zdobí úřední hlavičkové papíry podniku od roku 1889. Pro pořadatele světové výstavy v Paříži ji autor Luis Bottee v souladu s tehdejší módou vyzdobil alegorickými scénami: na líci s pařížským motivem Elysejských polí a Eifelovkou sedící Marianna věnčí vavřínovým věncem hlavu muže se symboly průmyslu, na rubu bohyně vítězství Niké s šalmají objímá personifikovanou Republiku s frigickou čapkou. V ozdobném rámečku je jméno odměněného: Paul Piette. A to je oříšek k rozlousknutí. Papírna nesla jméno po svém zakladateli Prosperovi Piette, v té době již zemřelém. Řídili ji bratři Prosper ml., Ludvík a Julius. Široko daleko žádný Paul; jen sestra Paula, tehdy ovšem již dávno vdaná za dalšího společníka Franze Holuba. Nejspíš jen fatální chyba zadavatele, kterému bylo líto již hotovou, výtvarně velmi zdařilou medaili zničit. Možná už ani nebyl čas na zhotovení nové - kdo ví? V každém případě je to cenná památka na významnou podnikatelskou rodinu Piette a zároveň svědectví o nebývalém rozmachu výroby papíru se značkou letící vlaštovky s dvojitým P v zobáčku. V roce jejího založení - 1865 - pracovalo v různých provozech všehovšudy 85 dělníků a 1 úředník. Před koncem století, roku 1898, běželo už 5 papírenských strojů s 1 250 dělníky a 32 úředníky. To již k zobrazené medaili přibyl pro majitele Prospera Piette, známého později pro jeho mecenášské aktivity jako „Otec Krkonoš", také šlechtický titul de Rivage a od 25. 11. 1906 i čestné občanství města Svobody nad Úpou. Krkonošské papírny, které na jeho bohatý odkaz velkoryse navázaly po II. světové válce, bohužel nevydržely s dechem. Jen tiše plynoucí řeka Úpa ví, proč výroba papíru, i ve věku elektronických medií artiklu stále žádaného, ve Svobodě skomírá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8

Krkonošské papírny, národní podnik se sídlem v Hostinném nad Labem, byly zřízeny na základě § 12 dekretu prezidenta republiky o znárodnění ze dne 24. října 1945 č. 100 Sb. Spory o jejich profilaci a zařazení jednotlivých závodů se vlekly ještě mnoho měsíců a vyústily vyčleněním majetkových podstat, především všech závodů ve Svobodě nad Úpou, v lednu 1949 do samostatného podniku Úpské papírny, který s původním podnikem opět splynul až při rozsáhlé reorganizaci průmyslu v roce 1958. Poválečné snahy vedoucích pracovníků bývalé firmy Piette o logické spojení výrobců stejného druhu papíru podporoval i tehdejší sociálně demokratický ministr průmyslu (1945 - 1947) Bohumil Laušman. Ten v roce 1946 závod osobně navštívil s (jak se později ukázalo planým) příslibem aktivní pomoci. Složitá osobnost levicového politika Laušmana a jeho život plný osudových zvratů stojí, zvlášť po dlouholetém mlčení, za uvedení alespoň základních informací. Východočeský rodák (1903 - 1963) a původně bankovní úředník, předválečný poslanec NS za ČSSD, působil celou válku jako člen exilové Státní rady v Londýně. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání a stal se ministrem průmyslu v první „Košické" vládě osvobozeného Československa. Po únorovém puči, již jako předseda sociální demokracie, neodhadl (stejně jako Jan Masaryk) záměry komunistů a přijal dokonce funkci náměstka předsedy vlády „sjednocené" Národní fronty. Zakrátko už byl uklizen jako ředitel elektrárny na Slovensko. Na Silvestra 1949 přešel ilegálně hranice do západního Německa. V roce 1953 byl z rakouského exilu s největší pravděpodobností unesen Státní bezpečností a jeho „návrat" byl vládnoucím režimem využit k rozsáhlé kampani proti emigraci. Roku 1957 byl odsouzen k 17 letům vězení. Ve věznici v Praze - Ruzyni také 9. května 1963 za záhadných a nevyjasněných okolností zemřel, krátce před očekávaným propuštěním na amnestii. Na snímku z návštěvy papíren ve Svobodě nad Úpou je B. L. v klobouku vlevo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/9

Dům na snímku uprostřed stával na svobodském náměstí Svornosti na místě současného Turistického informačního centra Krkonoše. Minimálně posledních 60 let minulého století v něm byla pekárna, provozovaná až do konce druhé světové války několika generacemi starobylého svobodského rodu Steidlerů, z něhož se rekrutovala celá řada mistrů pekařského řemesla. Steidlerové žili ve Svobodě nad Úpou prokazatelně několik století a kromě posledního předválečného majitele zmíněného domu, váženého občana a předsedy společnosti místních živnostníků Franze, patřil k rozvětvenému rodu i jeden z dávnějších předků, který vstoupil do krásné literatury.

Dr. ing. h. c. Igo Etrich, vynálezce, letecký konstruktér a úspěšný textilní podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova, kde se před 120 lety 25. 12. 1879 narodil, je s rodištěm svých předků /jejichž řada, počínaje jeho otcem Ignácem, sahá hluboko do 17. století/ hornickou slávou ověnčenou Svobodou nad Úpou, spojen mnoha dalšími pojítky. V Bräunlichově strojnické dílně ve Svobodě, se kterou v počátcích svých leteckých pokusů pro její dobrou pověst spolupracoval, vyrobili i několik variant motorem poháněných saní, které jako vedlejší produkt vyprojektoval jeho spolukonstruktér a odvážný první pilot F. X. Wels. Prototyp rohaček s tlačnou vrtulí Wels osobně v zimě 1907/1908 na silnici mezi Horním Starým Městem a Trutnovem několikrát vyzkoušel. V téže dílně objevil Etrich šikovného mechanika Karla Illnera /1877 - 1934/, rodáka ze Žacléře. Ten se po vyučení strojním zámečníkem v Poříčí u Trutnova a několikaletém tovaryšském vandru za praxí v cizině, rychle vyšvihl na vedoucího mistra v této renomované strojírně. S Etrichovým nejznámějším letounem „Taube" zazářila i hvězda Karla Illnera. Majitel v pořadí třetího pilotního průkazu v celém Rakousku - Uhersku, byl ve své době, díky famozním letovým vlastnostem stroje, držitelem všech tehdejších evidovaných rakousko - uherských leteckých rekordů. Proslavený typ „Taube", vyráběný v 2. dekádě našeho století v mnoha variantách a modifikacích drobnými výrobci i velkými leteckými dílnami střední Evropy, brázdil nebe nad čtyřmi světadíly, provázen populárními dobovými šlágry na jeho počest. V první světové válce byl v hojné míře nasazen do bojů vzdušnými silami Německa i Rakouska - Uherska. V konstrukční kanceláři „Oddělení stavby letadel" při textilní továrně Etrichů v Horním Starém Městě pracovali bratři Julius a Emanuel Hromadnikovi - další svobodská želízka v ohni. Tehdy ovšem ještě z Maršova I. Českou odbornou literaturou neprávem opomíjený pionýr aviatiky Igo Etrich, který zemřel 4. února 1967 v Salcburku, je už pravidelným čtenářům Krkonoš dostatečně znám. Zajímavé jsou i souvislosti.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Majestátní postava pana direktora od Piettů Rudolfa Metzenauera, ve zdařilé karikaturní zkratce maršovského pana učitele Hanse Bernatschka, pochází ze spolkového alba kuriózní stolní společnosti „Ecke Freiheit" ze Svobody nad Úpou, uloženého v okresním archivu v Trutnově. Společnost, o které už také byla v našem časopise řeč (např. 1994/10, 1999/11), se po zrušení hotelu Pošta u starobylého mostu přes Úpu, přestěhovala do vyhlášeného Kühnelova hostince poblíž kostela. Stolovníci, inspirovaní velkoněmeckým spolkem Schlaraffia, přejali od něj většinu jeho rituálů a zvyklostí, včetně žertovných „vznešených" přezdívek. Zmíněný pan ředitel vystupoval na schůzkách společnosti, které dlouhá léta předsedal, pod jménem „Rolf von der Ecke". Mimo jiné byl též prezidentem spolku pro stavbu kostela v Maršově I., významným členem Krkonošského spolku a mnoha dalších místních organizací.

Oba snímky školní budovy ve Svobodě nad Úpou obehnané lešením dělí od sebe bezmála století. V roce 1907 bylo na ještě novotou zářící obecní chloubu, dokončenou rok před koncem 19. století přistavěno podle projektu Vincence Baiera z Trutnova další podlaží, které si vyžádala nově zřízená dívčí měšťanská škola v místě. Frontální stěnu, tak jako před tím, zdobilo vzletné krédo: Vzdělání národa - štěstí státu. V roce 1911, kdy měla Svoboda 1575 obyvatel, se ve školních třídách tísnilo celkem 436 žáků.