Freiheit

Nejen naleziště zlata a geografická poloha pod jihozápadními svahy Rýchor spojují zdánlivě tak odlišné typy osídlení, jako jsou Mladé Buky, Svoboda nad Úpou a Sklenářovice. Během staletí se jejich osudy navzájem setkávaly, prolínaly a opět vzdalovaly. Přenesme se časem o tisíciletí zpět, kdy pusté a neproniknutelné krkonošské lesy, za­sahující hluboko do vnitrozemí, tvořily součást pomezních hvozdů Království českého. Jakkoli romanticky znějí báje a pověsti o zalo­žení Trutnova a míst v jeho okolí, jak je zachytil trutnovský kro­nikář 16. stol. Simon Hüttel, kladené do prvních let století jedenáctého, historická fakta jsou poněkud jiná. Dosud neosídlenou kra­jinu v okolí Trutnova obdržel až v třicátých letech 13. stol. od krá­le Václava I. Idík ze Švábenic, příslušník početného moravského rodu erbu rozletité střely. První kolonizační vlna pocházela tudíž a čes­kých krajů, o čemž svědčí i mnohá česká jména zakládaných osad. Vzápětí na to nastal mohutný příliv nových osídlenců z německých zemí, zejména ze sousedního Slezska, vydatně podporovaný Přemyslem Otakarem II. Aby získal finance na své válečné výboje i na obranu získaných území, lákal zejména do pohraničních oblastí Čech zkuše­né řemeslníky, horníky a obchodníky a obdaroval je mnoha výhodami. Roku 1277 zřídil Přemysl Otakar přibližně na rozloze nynějšího okresu jednotný trutnovský manský kraj, spravovaný jím vybranými lenními pány - many.

Letitou průmyslovou dominantou Svobody nad Úpou a kdysi samo­statného Dolního Maršova je komplex Krkonošských papíren. Va­šemu pohledu jistě neunikne závod dřívější "Piettky", protipól sídlištní aglomerace, který je vynikající ukázkou pečlivě udr­žované industriální architektury. Její nedílnou součástí je i čerstvě restaurovaná vila majitele v bývalém bohatém parku. Prosper Piette, povýšený císařem Františkem Josefem I. do šlech­tického stavu, nejznámější osobnost z rodu pocházejícího z Lu­cemburska, jehož papírenská tradice začíná v polovině 15. stol., sklízel vavříny na světových výstavách minulého století přede­vším za svůj bezkonkurenční cigaretový papír, známý po celém světě. Řadou vynálezů zdokonalil i výrobu jemných hedvábných, krepových a kopírovacích papírů. Do myslí obyvatel se zapsal nejen jako úspěšný podnikatel, ale i pro svůj humánní postoj k lidem a především jako neúnavný propagátor a mecenáš Krkonoš. Svými aktivitami v oblasti školství, sociálních jistot zaměst­nanců, životního prostředí, či zřízení jeslí pro děti zaměstna­ných matek, mnohonásobně předběhl svou dobu.

Že je svět opravdu malý a všechno souvisí se vším, se lze při studování historických dokumentů nečekaně přesvědčit každou chvíli. Smělé plány dědiců opavského podnikatele Karla Weisshuhna, mimo jiné též majitele prosperující papírny na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou, na vybudování železniční vlečky ze svobodského nádraží, s napojením na úzkokolejnou dráhu do rozlehlého areálu továrny, ze začátku 20. let minulého století, byly impulsem proč se existenci další ze svobodských papíren, stojící vždy poněkud ve stínu známějších provozoven „maršovských", podívat blíže na zoubek. Vedle zmiňovaných firem Gustava Roedera (později fa. Eichmann) a Prospera Piette, vybudoval v roce 1894 papírnu ze starého mladobuckého mlýna na řece Úpě, který od svého zrušení roku 1870 sloužil jako brusírna dřeva, Ferdinand Schmidt. Od něho ji v roce 1917 koupila firma „Karel Weisshuhn a synové" se sídlem v Opavě, užívající na hlavičkových firemních papírech výmluvné logo tvořené siluetou bílé slepice.

Slavné vily nejsou jen chloubou metropolí. Zajímavé stavby kvalitní autorské architektury, vytvářející genia loci daného místa, najdeme většinou i doma za humny. Jen o nich mnohdy ani nevíme. A nemusí to být zrovna vila Tugendhat, či věhlasná „Müllerovka" Adolfa Loose. Ukázkovou reprezentantkou těchto pozapomenutých krasavic je v úpském údolí neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette - Rivage ve Svobodě nad Úpou. Osvícený investor Prosper Piette - Rivage (1846 - 1928) ji nechal postavit v letech 1880 - 82 v areálu své dynamicky se rozvíjející papírny, na rozhraní katastrů tehdy samostatné obce Maršov I. (jejíž čp 78 jí bylo přiděleno) a Svobody nad Úpou. Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující bývalé okresní město Trutnov s centrální částí východních Krkonoš. V jejím okolí současně vznikal rozlehlý park s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček. Svou symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance s masivní schodišťovou věží v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou ukončenou větrnou korouhvičkou v protilehlém severním traktu, evokuje budova, i po pozdějších drobných úpravách, pohodlný zámeček s příjemným „lidským" měřítkem.

Foto Jaroslav Betka

Ryze suchozemská rodina papírenského podnikatele ze Svobody nad Úpou Prospera Piette - Rivage, který byl pro své mecenášské aktivity ve prospěch celkového rozvoje našich hor znám jako „Otec Krkonoš", ukrývá ve svém rozvětveném rodokmenu absurdně i nejméně tři zdatné mořeplavce. Prvním byl viceadmirál Franz Holub, syn Prosperovy starší sestry Marie Pauly a pražského obchodníka Franze Holuba st., později též spolumajitele svobodské papírny. Mladý Franz se narodil v Praze 8. května 1865 a roku 1882 nastoupil k námořnictvu. V letech 1910 - 1912 již byl přednostou 4. oddělení námořní sekce na ministerstvu ve Vídni. Jako kapitán řadové lodi velel v roce 1912 lehkému křižníku „Aspern" a o rok později stál na velitelském můstku bitevní lodi „Tegetthof". V březnu 1918 byl jmenován představeným námořní sekce ministerstva války Rakouska - Uherska, což je v podstatě funkce velitele veškerého vojenského námořnictva monarchie. Zemřel ve Vídni 28. 10. 1924. Ještě před tím se stihl rozvést se svou sestřenicí Elisabeth Piette - Rivage, dcerou Prosperova bratra Julia. Elly se podruhé vdala za korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, (na obrázku) rodáka z Miskolce v Maďarsku (* 25. září 1884). Ten v první světové válce létal v hodnosti poručíka řadové lodi jako aktivní pilot na létajícím člunu L 58. Od 24. listopadu 1915 do 1. srpna 1917 byl velitelem námořního letectva. Koncem války koupil zámek Freudenstein v jihotyrolských Alpách, dnes Castel Lodrone u Appiana v italské provincii Bolzano, kde žil až do své smrti v roce 1964. Třetí, po matce Prosperův pravnuk Franz Wehofsich, se  12. dubna 1941 narodil v Den Haagu, ale ranné dětství strávil pod krkonošskými hřebeny, ve Svobodě nad Úpou. Vír poválečných událostí jej odvál do Hamburku, odkud vedla pro sportovně založeného urostlého mladíka na mořskou hladinu samozřejmá cesta. Zvolil jachting a byl fakt dobrý. V dresu svého domovského Jachtklubu i německé reprezentace nasbíral řadu předních umístění na prestižních mezinárodních závodech. S parťákem Uwe Maresem zvítězili ve třídě Tempest na mistrovství světa v Holandsku v roce 1974. S Uwe Belowem byl ve třídě Star třetí v roce 1977. Ještě po jedenácti letech si spolu dojeli pro stříbro na mistrovství Německa.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/7

Fotografickou událostí roku je nesporně reprezentativní výstava portrétů významných osobností z atelieru Langhans, otevřená v pražské galerii Rudolfinum 30. března 2000. Nejen zajímavý osud unikátních skleněných negativů, objevených docela nedávno při stavebních úpravách v zapomenutém přístavku, kam je původní majitel ukryl v době ničivé vlny znárodňování, ale především souvislosti a také potvrzení otřepané fráze o malosti vesnice jménem svět, to je to, co vzbuzuje zájem. Jméno zakladatele firmy Langhans totiž figuruje v košatém rodokmenu svobodské papírenské rodiny Piette - Rivage v její Holubovské větvi. Z atelieru Langhans je i otištěný snímek Jaroslava Kvapila, režiséra, dramatika a básníka, manžela Hany Kvapilové, jedné z prvních superstar Národního divadla, kde v letech 1911 - 18 působil jako šéf činohry. Aktivní člen domácího odboje v první i druhé světové válce, spoluautor Manifestu českých spisovatelů z roku 1917 a poslanec Národního shromáždění I. ČSR, zaimponoval partě divadelních nadšenců v poválečné Svobodě nad Úpou. Ochotnický spolek "Kvapil" zahájil svou činnost, jako jeden z prvních českých spolků v místě, hned po hasičích a sokolech. Veřejnosti se poprvé představil už 4. května 1946. Jak jinak, než premiérou hry Jaroslava Kvapila Oblaka.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5

Rané dějiny Svobody nad Úpou jsou vlivem mnoha faktorů zahaleny rouškou tajemství. Nedostatek archivních materiálů zavinily nejen zhoubné požáry, ale především změna pozemkové vrchnosti v 18. století, kdy se bohatý  archiv vlčického panství přestěhoval se Schwarzenbergy do jižních Čech a hromadné vystěhování většiny obyvatel do Německa po druhé světové válce. Historie školy není výjimkou. Lze jen předpokládat, že první svobodští kantoři vyučovali své sporadické žáčky po domech, jak bylo v kraji zvykem. Přesto byla ve staré farní kronice uvedena farní škola poprvé již roku 1681. Stávala prý u kostela, stejně jako ta historicky doložená z roku 1747. Nevelká celodřevěná chaloupka, postavená za působení učitele Antonína Bergera, měla jednu obytnou místnost pro rodinu učitele a jednu třídu. V přístavku byla stáj pro krávu a kůlna. V roce 1855 se stavení sesulo pod tíhou sněhu a škola v těchto místech již nebyla obnovena. Dnes zde stojí čp. 9. Vyučování bylo přemístěno z velmi zchátralé budovy už o devět let dříve. Od 4. listopadu 1844 se celých 14 let vyučovalo v čp. 53 a další tři roky v původním domě čp. 52, který byl zbourán v roce 1915 při stavbě nové silnice do Janských Lázní. Zůstal jen mezi starousedlíky tradovaný název lokality - Školní vršek.