Freiheit

Čestné občanství jako institut státního práva je vyznamenání, které uděluje obec za zvláštní zásluhy o veřejnost všeobecně, zvláště pak o obec samu. Jeho kořeny lze hledat hluboko v polovině 19. století, kdy obecní samosprávy získaly právo udělovat titul Čestný měšťan. V zemích České koruny bylo udělování čestného občanství upraveno zákonem ze dne 16. 4. 1864. Podle § 9 citovaného zákona obecného zřízení českého mohla každá obec jmenovat, zpravidla na návrh některého z členů zastupitelstva, zasloužilé muže (o ženách se v zákoně výslovně nemluví vzhledem k tomu, že až do roku 1920 neměly volební právo) s rakouskou státní příslušností čestnými občany, pakliže jsou v tajném hlasování zvoleni dvěma třetinami všech členů obecního výboru. Do roku 1918 nebylo jmenování spojeno s jinak obvyklým poplatkem za udělování měšťanství, což bylo vždy v usnesení zastupitelstva i na příslušném jmenovacím dekretu zdůrazněno. Čestné občanství s početnými výhodami při aktivním i pasivním využívání volebního práva bylo v obcích zrušeno zákonem č. 304/1920 Sb. a zůstalo jen ryzím vyznamenáním. V současné době upravuje jeho udělování zákon o obcích č. 128/2000 Sb. z 12. listopadu 2000, dle něhož lze titul udělit fyzickým osobám, které se významnou měrou zasloužily o rozvoj nebo propagaci obce, regionu, ale i celé republiky, jako jsou na příklad významní rodáci, sportovci, umělci, vojáci, politici apod. bez ohledu na jejich státní příslušnost. V poslední době se stále častěji užívá i udělení in memoriam. Zastupitelstvo má pravomoc v případě zavrženíhodného znevážení čestného občanství titul odejmout, což se také dělo, hlavně v přelomových letech 1939, 1945 a 1989. Rovněž tak poctěný občan má právo kdykoliv se titulu vzdát.

Kresba znaku Alena Táslerová

Odpověď na dotaz:

.....každé výročí je pádný důvod k oslavě! Dělá to tak většina okolních obcí právě s 1000. výročím založení. Viz nedávno Janské Lázně, Mladé Buky, Žacléř a další. Právě v tomto případě je to ale bohužel jen báje, asi jako pohádka o červené Karkulce. Sice mě pánové Hampel a Gall pod článek s touto tématikou v měsíčníku Riesengebirgsheimat bez mého vědomí také podepsali, čímž mě dost naštvali, protože já se s tímto bodem neztotožňuji. Všichni vykladači tisíciletého trvání mnoha sídel na Trutnovsku vycházejí z tzv. "Vesnické kroniky", jejíž autorství je připisováno jinak spolehlivému kronikáři města Trutnova z konce 16. stol. Simonu Hüttelovi, která je navíc známa jen z několika opisů, z nichž nejstarší je až ze století 17. Založení Trutnova a okolních vesnic je tam zatím ničím nepodloženě posunuto na samý práh druhého tisíciletí, tj. kolem roku 1000 n. l. Na tomto údaji si založilo existenci např. občanské sdružení "Trutnov město draka". Řečeno s Járou Cimrmanem se však nedá spolehlivě doložit ani vyvrátit. Všechny ostatní doklady s nimiž pracuje seriózní věda, jako jsou zachované písemné a hmotné památky, archeologický výzkum a další, posouvají trvalé osídlení v této oblasti nejdříve k začátku 13. století. V případě Svobody nad Úpou, která vznikla s největší pravděpodobností spontánně jako rozptýlená zástavba nejdříve začátkem 16. stol., existuje první písemná zmínka teprve z roku 1546 a to privilegium císaře Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst. A i to je známo jen z mladších konfirmací. Čili: stůjme nohama na zemi! Historie našeho města je pestrá a bohatá i bez zbytečného přikrášlování a připisování let. Dobře se to sice poslouchá, a kdo chce slavit ať slaví, ale jen jako krásnou báji, která (podotýkám možná jen zatím) nemá doložitelné opodstatnění.

Což je samozřejmě můj osobní názor, který se nemusí shodovat s názory fundovaných kapacit v oboru a je ho třeba brát jen jako slovo do pranice - s celoživotním heslem - ať jsem bit, jen když se peru!

Kopie kresby ze sbírek Muzea Podkrkonoší v Trutnově

In.: Svoboda fórum XX. ročník, číslo 718 - září 2009

"Kdyby dřevo promlouvalo, tesaře by milovalo." Sebevědomý verš jedné z mnoha dávno zapomenutých písní Jose­fova cechu, které po staletí doprovázely vznik staveb nebo jejich částí z toho nejpřirozenějšího materiálu - ze dřeva. Materiálu, který člověka provází doslova od kolébky až do hrobu. Který ale zdaleka nemá to štěstí, aby přečkal věky, jako jeho souputníci, hlína a kámen. Nejen miliony drobných ničitelů seřazených do množiny, které říkáme zub času, vytrva­le nahlodávají jeho voňavou strukturu. Jsou i nezkrotní ži­vlové ničící nenávratně. Z nich nejobávanější je oheň. To jsou paradoxy, říkával Vaněk z trutnovského pivovaru. A aby ne, když právě oheň dal vyrůst nevelké, ryze účelové a přesto krásné stavbě na našem obrázku. Papírna Prospera Piette na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. opravdu prosperovala. Majitel, z obavy před "dobrým sluhou, ale zlým pánem", spojil své síly s maršovskou obcí a v roce 1880 sloučili svá hasič­ská mužstva v jeden celek. K třicátému výročí této události vyrostla v areálu továrny, poblíž hasičské zbrojnice, prak­tická dřevěná věž na sušení jutových hadic ke stříkačce. Jméno neznámého mistra širočiny, který ji s "fortelným" citem pro proporce i detail na břehu Úpy sčepoval, se nezachovalo. Podle rukopisu v okolí důvěrně známého jej tesařskou abecedu učil nejspíš ještě starý Wenzel Pflüger, jehož mozolnaté ru­ce se drsně mazlily s trámy, krokvemi a pozednicemi nejedné svobodské střechy. Dokonce i krov nové radnice včetně věže mu v roce 1869 svobodští radní svěřili, a to je nějaké uzná­ní. Oba své učedníky z Krkonoš si už dávno zavolal spolupatron české země a patriarcha všech tesařů na partičku nebes­kého mariáše. Biblické: prach jsi a v prach se obrátíš, neplatí jen pro lidi, ale i pro dřevo. Čas odvál i nenápadného svědka lidské dovednosti z roku 1910. Škoda.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/5

Výpravná pohlednice s ústředním motivem svobodské tělocvičny, vydaná před sto lety k příležitosti IV. župních cvičebních slavností, připomíná zároveň 25. výročí založení německého tělocvičného spolku „Svoboda - Maršov". Ideály zakladatele německého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna, zdaleka ne tak militantní, jako je známe z chování mnohých turnerů před vypuknutím II. světové války, započal spolek, založený 13. 1. 1884, naplňovat pod vedením továrníka Ludwiga Wagnera z Maršova. V Temném Dole se zakrátko za podpory továrníka Benoniho ustavila ještě speciální četa. Otázka výstavby tělocvičny se prvně projednávala na plenární schůzi už v roce 1893.

Restaurovaná dřevěná plastika zářící barvami ve šťavnaté zeleni před kostelem sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou je nejspíš anonymní řezbářská práce některé z kdysi početných okolních dílen. Stávala původně na starém trutnovském hřbitově na Kryblici. Ve značně zuboženém stavu byla po jeho zrušení převezena na trutnovskou faru a určena k rozřezání a spálení. Tam ji v hodině dvanácté objevil svobodský farář P. Jaroslav Tyrner  a jeho zásluhou stojí od roku 1973 před svobodským svatostánkem na místě Schwantnerova monstrózního pomníku padlým v letech 1914 - 1918, který neuváženě zbořili „budovatelé" po druhé světové válce. Jako díkuvzdání za záchranu života duchovního pastýře byla v den prvního výročí jeho autonehody 22. 8. 1979 slavnostně vysvěcena. Kdysi snad patřívala Madona některé růžencové družině, které při kostelích pečovaly o oslavy mariánských svátků. Soudíc podle výrazného věnce z růží kolem Bohorodičky s Jezulátkem, kterou dva andílci korunují na královnu nebes. Ve věnci jsou mezi růžovými květy rozmístěny symboly Kristova umučení, probodnuté ruce a nohy a rouška svaté Veroniky s otiskem jeho tváře. Za zkrášlení ne zrovna nejnavštěvovanějšího koutu Svobody patří dík všem, kdo se na obnově památky, obohacené o vkusné klekátko pro věřící, podíleli.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/6

Kdybych měl poslední tři dolary, dám dva na reklamu. /Tomáš Baťa? Henry Ford?/

Již od svého vzniku měla Svoboda nad Úpou městský ráz, za což děkuje ne­jen horníkům těžícím na nedalekých Rýchorách zlato, kteří ji založili, ale i své zeměpisné poloze. Na strmých stráních úpského údolí opravdu pšenka nekvetla. Podle urbáře vlčického panství měla Svoboda na počát­ku 17. století 88 domácností, z toho jenom 13 zemědělců. Plných 85% oby­vatel se živilo řemesly a obchodováním. Čilý rozvoj těchto činností byl podpořen i pravidelnými týdenními trhy každou středu a sobotu a dvěma, později čtyřmi výročními "jarmarky", na které se sjížděli kupci ze širo­kého okolí, dokonce až ze Slezska /z dnešní Lubavky/. V roce 1722 prospe­rovalo ve Svobodě podle daňového seznamu 78 živností, kteréžto úctyhod­né číslo nijak nesnižuje fakt, že celou pětinu tvořili tkalci. Teprve s rozvojem průmyslu ve druhé polovině minulého století se procentuální počet obyvatel pracujících dnešní terminologií v terciální sféře poněkud snížil. Vážený titul mistr řemesla měl však stále dobrý zvuk a velký vý­znam i v občanském životě.

Historie města Svobody nad Úpou je od jejího založení, přesněji od prv­ní doložené zprávy o její existenci z roku 1546, až do 7. září 1848, kdy bylo patentem císaře Ferdinanda I. zrušeno poddanství, nerozluč­ně spjata s dějinami panství Vlčice a tím i se starým českým vladyckým rodem Zilvárů z Pilníkova, který skoro tři století ovládal velkou část trutnovského manského kraje. Centrem panství a sídlem rodu byl hrad Břečtejn, jehož ruinu najdeme dodnes necelé 3 km jihozápadně od Svobody a o němž bude řeč.