Freiheit

Listopadová "velvet revolucion" vyburcovala z letargie i naši republiku, která se po dvaačtyřiceti letech neúspěšné cesty k lepším zítřkům pokouší o opětovný návrat do Evropy, čímž ne­myslíme další krok zpět, ale kvalitativní posun mezi vyspělé po­krokové státy. Jednou z podmínek takového posunu je přechod k trž­nímu hospodářství a to je zas podmíněno rozsáhlou privatizací výroby a služeb. Touhou převážné většiny obyvatel Svobody nad Úpou je, alespoň doufám, změnit toto šedivé, nevýrazné a zapomenuté město v tzv. pohraničí v čistý a kvetoucí domov s prosperující­mi službami, čistou řekou, dýchatelným vzduchem a zelenou příro­dou. Staří latiníci říkali: "Nic nového pod sluncem".

Během na události tak bohatého loňského roku 1989 nás vět­šinou ve vší tichosti minula mnohá více či méně významná svobodská výročí. Bez nároků na úplnost bych se o některých rád zmínil.

1. srpna 1859 byl v domku č. 2 zahájen provoz pošty. Místní zahradník Ambrož Baudisch se tak stal prvním svobodským poštmistrem, což je písemně doloženo zápisem v dodnes vedené původní revizní knize na místní poště. Díky několika nadšencům a fi­nanční podpoře MěNV, bylo toto výročí vzpomenuto alespoň poštov­ním razítkem s textem "Svoboda n. Ú. - 130 let pošty", které se od srpna do prosince rozlétlo na dopisech doslova do celého světa. První pošta byla zbořena v roce 1927 a na jejím místě vyrostla vila starosty a průmyslníka Lissaka, dnešní MŠ.

Nejstarší doložená zpráva o existenci Svobody nad Úpou, je privilegium císaře Ferdinanda I. z roku 1546, kterým byly "hornímu městysi Svobodě pod zlatými Rýchorami" přiznány všechny svobody, jichž užívala jiná horní města v království českém. Zároveň s tím byla osada nadána erbem, který se nám v nezměněné podobě zachoval dodnes. Tvoří jej podélně rozdělený štít, v jehož / z pohledu divá­ka / pravém zlatém poli je polovina černého císařského orla s červeným vyplazeným jazykem a zlatou zbrojí /drápy a zobák/. Levé pole je příčně děleno. V jeho horní červené čtvrti jsou zkřížená hornická kladiva - želízko a mlátek - černé barvy se zlatými násadami. Zkřížení je provedeno způsobem vyskytujícím se v heraldice horních měst jen vzácně - v Čechách toliko dvakrát. Želízko je totiž umístěno nalevo od mlátku, jehož násadu překrývá. /Symbol dolování, zkřížená hornická kladiva, vznikl totiž prostým opisem situace, kdy horníci při krátkém odpočinku ve štole ulehli s rukama zkříženýma na prsou, nepouštějíce z nich své nástroje. Většinou drželi mlátek v pravé a želízko v levé ruce a v této podobě se symbol obvykle používá/. Spodní čtvrtina má zelenou barvu a jsou na ní zlaté srnčí parohy se čtyřmi výsadami na každé lodyze. Vyskytuje se i varianta s celým, neděleným polem červeným. Dvě figury v jednom poli jsou však z heraldického hlediska nesprávné.

Nejen naleziště zlata a geografická poloha pod jihozápadními svahy Rýchor spojují zdánlivě tak odlišné typy osídlení, jako jsou Mladé Buky, Svoboda nad Úpou a Sklenářovice. Během staletí se jejich osudy navzájem setkávaly, prolínaly a opět vzdalovaly. Přenesme se časem o tisíciletí zpět, kdy pusté a neproniknutelné krkonošské lesy, za­sahující hluboko do vnitrozemí, tvořily součást pomezních hvozdů Království českého. Jakkoli romanticky znějí báje a pověsti o zalo­žení Trutnova a míst v jeho okolí, jak je zachytil trutnovský kro­nikář 16. stol. Simon Hüttel, kladené do prvních let století jedenáctého, historická fakta jsou poněkud jiná. Dosud neosídlenou kra­jinu v okolí Trutnova obdržel až v třicátých letech 13. stol. od krá­le Václava I. Idík ze Švábenic, příslušník početného moravského rodu erbu rozletité střely. První kolonizační vlna pocházela tudíž a čes­kých krajů, o čemž svědčí i mnohá česká jména zakládaných osad. Vzápětí na to nastal mohutný příliv nových osídlenců z německých zemí, zejména ze sousedního Slezska, vydatně podporovaný Přemyslem Otakarem II. Aby získal finance na své válečné výboje i na obranu získaných území, lákal zejména do pohraničních oblastí Čech zkuše­né řemeslníky, horníky a obchodníky a obdaroval je mnoha výhodami. Roku 1277 zřídil Přemysl Otakar přibližně na rozloze nynějšího okresu jednotný trutnovský manský kraj, spravovaný jím vybranými lenními pány - many.

Letitou průmyslovou dominantou Svobody nad Úpou a kdysi samo­statného Dolního Maršova je komplex Krkonošských papíren. Va­šemu pohledu jistě neunikne závod dřívější "Piettky", protipól sídlištní aglomerace, který je vynikající ukázkou pečlivě udr­žované industriální architektury. Její nedílnou součástí je i čerstvě restaurovaná vila majitele v bývalém bohatém parku. Prosper Piette, povýšený císařem Františkem Josefem I. do šlech­tického stavu, nejznámější osobnost z rodu pocházejícího z Lu­cemburska, jehož papírenská tradice začíná v polovině 15. stol., sklízel vavříny na světových výstavách minulého století přede­vším za svůj bezkonkurenční cigaretový papír, známý po celém světě. Řadou vynálezů zdokonalil i výrobu jemných hedvábných, krepových a kopírovacích papírů. Do myslí obyvatel se zapsal nejen jako úspěšný podnikatel, ale i pro svůj humánní postoj k lidem a především jako neúnavný propagátor a mecenáš Krkonoš. Svými aktivitami v oblasti školství, sociálních jistot zaměst­nanců, životního prostředí, či zřízení jeslí pro děti zaměstna­ných matek, mnohonásobně předběhl svou dobu.

Že je svět opravdu malý a všechno souvisí se vším, se lze při studování historických dokumentů nečekaně přesvědčit každou chvíli. Smělé plány dědiců opavského podnikatele Karla Weisshuhna, mimo jiné též majitele prosperující papírny na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou, na vybudování železniční vlečky ze svobodského nádraží, s napojením na úzkokolejnou dráhu do rozlehlého areálu továrny, ze začátku 20. let minulého století, byly impulsem proč se existenci další ze svobodských papíren, stojící vždy poněkud ve stínu známějších provozoven „maršovských", podívat blíže na zoubek. Vedle zmiňovaných firem Gustava Roedera (později fa. Eichmann) a Prospera Piette, vybudoval v roce 1894 papírnu ze starého mladobuckého mlýna na řece Úpě, který od svého zrušení roku 1870 sloužil jako brusírna dřeva, Ferdinand Schmidt. Od něho ji v roce 1917 koupila firma „Karel Weisshuhn a synové" se sídlem v Opavě, užívající na hlavičkových firemních papírech výmluvné logo tvořené siluetou bílé slepice.

Slavné vily nejsou jen chloubou metropolí. Zajímavé stavby kvalitní autorské architektury, vytvářející genia loci daného místa, najdeme většinou i doma za humny. Jen o nich mnohdy ani nevíme. A nemusí to být zrovna vila Tugendhat, či věhlasná „Müllerovka" Adolfa Loose. Ukázkovou reprezentantkou těchto pozapomenutých krasavic je v úpském údolí neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette - Rivage ve Svobodě nad Úpou. Osvícený investor Prosper Piette - Rivage (1846 - 1928) ji nechal postavit v letech 1880 - 82 v areálu své dynamicky se rozvíjející papírny, na rozhraní katastrů tehdy samostatné obce Maršov I. (jejíž čp 78 jí bylo přiděleno) a Svobody nad Úpou. Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující bývalé okresní město Trutnov s centrální částí východních Krkonoš. V jejím okolí současně vznikal rozlehlý park s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček. Svou symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance s masivní schodišťovou věží v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou ukončenou větrnou korouhvičkou v protilehlém severním traktu, evokuje budova, i po pozdějších drobných úpravách, pohodlný zámeček s příjemným „lidským" měřítkem.

Foto Jaroslav Betka