Freiheit

B. Hauschner zachytil na své kolorované kresbě z roku 1884 východní část náměstí ve Svobodě nad Úpou. Vlevo je část domu č, 94, který se svou architekturou výrazně odlišuje od ostatních dřevěných staveb. Podobných hrázděných patrových domů nebylo v okolí mnoho a stavitel čerpal svou inspiraci nej­spíš v nedalekém Slezsku. V minulosti zde byla obecní sýpka, kde se shromažďovalo obilí, coby desátky pro vlčické panství.

Štukový maskaron - typická dívčí hlavička - je posledním do­chovaným fragmentem z bohaté secesní výzdoby budovy poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou. Dům č. 1, známý v minulém sto­letí jako věhlasný hostinec "Město Vídeň", hostil např. v roce 1871 početné účastníky slavnostního zahájení provo­zu na železniční trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. První pošta byla zřízena v těsném sousedství 1. 8. 1859. Zahradník Ambrož Baudisch v domě č. 2 přibral tak ke svému povolání i práci poštmistra. To byl jeden z důvodu, proč majitelé přejmenovali pohostinství ještě před koncem století na "Hotel Pošta". V roce 1917 jej koupil papírenský podnikatel Ferdi­nand Schmidt, který restauraci zrušil a zavedl zde výrobu těsnění pro vodoinstalační a topenářské práce. Poštovní úřad byl mezitím přestěhován z nevyhovujícího zahradníkova domku do úřední budovy č. 74 na náměstí vedle radnice. V době připojení pohraničí k Třetí říši se pošta ve Svobodě stala spádovou pro velkou část východních Krkonoš. Z provozních důvodů byla přemístěna do budovy, kde sídlí dodnes. Původní první pošta byla zbořena v roce 1927. Na jejím místě si tehdejší starosta, průmyslník Rudolf Lissak postavil honosnou vilu. Dnes v ní je mateřská škola. Také současná poštovní budova doznala řadu změn. Nejradikálnější byla přestavba začátkem sedmdesátých let, kdy byla budována automatická tele­fonní ústředna. Zatímco vnitřní úpravy znamenaly zvýšení pohodlí a usnadnění provozu, venkovní se na vzhledu celkem výstavného a hlavně nezaměnitelného domu projevily veskrze negativně. S výměnou oken byla zcela zničena secesní fasáda průčelí. Strohý krabicový tvar a nenápaditá šedivá omítka přinesly celkové zevšednění, barevnou ponurost a ztrátu zajímavého architektonického výrazu. Co přinese příští rekonstrukce?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9

Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zají­mavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udr­žování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových sta­nov, byli silně ovlivněni tehdy po­pulárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní spo­lečenská smetánka. Dospělí pá­nové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtic­ké" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hym­nu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo neza­měnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní uli­ci. Také zde zdobil zasedací míst­nost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - sym­bol moudrosti s červeným korál­kem důstojnosti v zobáku - a vel­ký zdobený klíč - žezlo, jímž pre­zident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytiš­těné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na kon­zumaci piva a nezávazné klábo­sení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektiv­ním členem Rakouského krko­nošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková po­kladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.

In: Krkonoše - Jizerské hory

Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.