Nestárnoucí hlasy zvonů slaví i žalují a lid, nepřestávající jim naslouchat, souznívá srdcem se srdci jejich s vroucím přáním, aby již nikdy netloukly na poplach. /František Halas /
Zvony. Hudební nástroj s bijícím srdcem, rozechvívající metrákovou masu ušlechtilého kovu do velebných tónů. Tvar posvěcený staletími, vyráběný technologií po věky neměnnou. Jejich zvuk provází nespočetnou řadu generací lidského pokolení. Ať již svolává k modlitbám, burcuje do boje, či varuje před živly, včetně válečného běsnění, svým laděním vytváří nezaměnitelný genius loci krajiny našeho bytí. Osudy zvonů bývají rozmanité. V uzlových bodech však navzájem velmi podobné. Nebýt barbarského 20. století se svými dvěma globálními válkami, kdy byla většina zejména evropských zvonů ponížena bez ohledu na jejich výtvarnou a historickou hodnotu na pouhý materiál pro potřeby válečného průmyslu, byly by živým pojítkem dávné historie se současností. Bohužel, „přežilo" jich jen velmi málo.