Freiheit

Lesní asfaltová silnička z Janských lázní, protíná spleť kdysi udržovaných cest a cestiček Promenádního lesa a končí u pensionu Duncan. Odtud k východu, po úzkém hřebínku, který kótou 610 m n. m. dosahuje ke Svobodě nad Úpou, zvolna klesá zarůstající cesta, lemovaná prořídlým stromořadím věkovitých javorů. Až do konce první světové války se tahle krásná vy­cházková trasa jmenovala alej Františka Josefa I. a nesměla chybět v žádném tištěném průvodci po lázních a okolí. Vedle zdravého pohybu na horském vzduchu, nabízel zde osvěžení těla i dvojjediný Císařský pramen. Stačilo sejít kousek níž do údo­lí Janského potoka, kde byl opravdový vývěr minerální vody, zvaný též Ocelový, či poněkud výš ve svahu navštívit starobylý hostinec téhož jména. Romantické duchovno tehdejších návštěvníků pak zajisté potěšil nádherný výhled k Maršovům do úpského údolí. To teprve docela nedávno se tu jako kukaččí vejce uhnízdily paneláky Rýchorského sídliště. V první česky psané knize o Krkonoších z roku 1897 od Václava Durycha, se o vyhlídce s hřibovitým altánem dočteme jako o Princeznině odpočinku. Princezna Thurn - Taxisova, která tu ráda pobývala, byla zřejmě velmi významným hostem lázeňského letoviska. Dominantní kopec však přitahoval pozornost mnohem dříve. To se ještě jmenoval Galgenberg a opravdu tu prý stávala šibenice. Také nálezy mučidel potvrzují, že Svoboda nad Úpou měla ještě v dobách Marie Terezie hrdelní právo. Svého kata ale nikdy neměla a na exekuce byl mistr popravčí najímán, nejspíš z nedalekého Trutnova. Německy mluvící horáci ze Svobody označují kopec tvrdošíjně už mnohá desetiletí jako Pilzberg. Zda jej tak pokřtili pro hojnost těchto vyhledávaných lesních plodů nebo podle charakteristického altánku, mi není známo. Lavička s přístřeším tohoto typu totiž není v okolí vůbec ojedinělá. Téměř totožná stávala například na vyhlídkovém bodě zvaném Gloriett nad janskolázeňským Rudolfovým údolím. Po roce 1945 dostal kopec i vyhlídka jednoznačný, výstižnější a určitě i zvukomalebnější český název Muchomůrka. Amatérská fotografie je nejméně 50 let stará. Při jejím srovnání s realitou mě okamžitě na­padlo, že tenkrát lidé ještě neznali barevné spreje. I bez nich svět docela ladil, nemyslíte?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/6

B. Hauschner zachytil na své kolorované kresbě z roku 1884 východní část náměstí ve Svobodě nad Úpou. Vlevo je část domu č, 94, který se svou architekturou výrazně odlišuje od ostatních dřevěných staveb. Podobných hrázděných patrových domů nebylo v okolí mnoho a stavitel čerpal svou inspiraci nej­spíš v nedalekém Slezsku. V minulosti zde byla obecní sýpka, kde se shromažďovalo obilí, coby desátky pro vlčické panství.

Štukový maskaron - typická dívčí hlavička - je posledním do­chovaným fragmentem z bohaté secesní výzdoby budovy poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou. Dům č. 1, známý v minulém sto­letí jako věhlasný hostinec "Město Vídeň", hostil např. v roce 1871 početné účastníky slavnostního zahájení provo­zu na železniční trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. První pošta byla zřízena v těsném sousedství 1. 8. 1859. Zahradník Ambrož Baudisch v domě č. 2 přibral tak ke svému povolání i práci poštmistra. To byl jeden z důvodu, proč majitelé přejmenovali pohostinství ještě před koncem století na "Hotel Pošta". V roce 1917 jej koupil papírenský podnikatel Ferdi­nand Schmidt, který restauraci zrušil a zavedl zde výrobu těsnění pro vodoinstalační a topenářské práce. Poštovní úřad byl mezitím přestěhován z nevyhovujícího zahradníkova domku do úřední budovy č. 74 na náměstí vedle radnice. V době připojení pohraničí k Třetí říši se pošta ve Svobodě stala spádovou pro velkou část východních Krkonoš. Z provozních důvodů byla přemístěna do budovy, kde sídlí dodnes. Původní první pošta byla zbořena v roce 1927. Na jejím místě si tehdejší starosta, průmyslník Rudolf Lissak postavil honosnou vilu. Dnes v ní je mateřská škola. Také současná poštovní budova doznala řadu změn. Nejradikálnější byla přestavba začátkem sedmdesátých let, kdy byla budována automatická tele­fonní ústředna. Zatímco vnitřní úpravy znamenaly zvýšení pohodlí a usnadnění provozu, venkovní se na vzhledu celkem výstavného a hlavně nezaměnitelného domu projevily veskrze negativně. S výměnou oken byla zcela zničena secesní fasáda průčelí. Strohý krabicový tvar a nenápaditá šedivá omítka přinesly celkové zevšednění, barevnou ponurost a ztrátu zajímavého architektonického výrazu. Co přinese příští rekonstrukce?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9

Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zají­mavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udr­žování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových sta­nov, byli silně ovlivněni tehdy po­pulárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní spo­lečenská smetánka. Dospělí pá­nové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtic­ké" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hym­nu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo neza­měnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní uli­ci. Také zde zdobil zasedací míst­nost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - sym­bol moudrosti s červeným korál­kem důstojnosti v zobáku - a vel­ký zdobený klíč - žezlo, jímž pre­zident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytiš­těné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na kon­zumaci piva a nezávazné klábo­sení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektiv­ním členem Rakouského krko­nošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková po­kladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.

In: Krkonoše - Jizerské hory