Freiheit

Nejstarší sochařskou památkou Svobody nad Úpou je sousoší Panny Marie, sv. Antonína Paduánského a sv. Floriana od neznámých autorů, stojící v kovové ohrádce pod lipami na kdysi trhovém náměstí prokazatelně od roku 1844. Viz vročení. První písemný záznam o jeho existenci zapsal ale do farní kroniky její zakladatel farář Pohley již roku 1837. Rozdílný pískovec na samotných sochách a na dříku středního sloupu, který je ozdoben kartuší s rytým německým nápisem: O BITT FÜR UNS DASZ WIR DEN WEG DER TUGEND GEHN: DAMIT AUCH WIR VOM GRAB ZUR HERRLICHKEIT ERSTEHN nasvědčuje, že původně mnohem starší skupina světců byla v polovině minulého století upravena. Pozdně empirový vložený pilíř se také výrazně odlišuje od barokních tvarů postav i podstavců. To posouvá původ díla alespoň do 80. let 18. století. Od první světové války se v různých vlnách až do šedesátých let objevovaly snahy o jeho přemístění v zájmu bezpečnější dopravy. Slouží ke cti několika generacím městských zastupitelů, že se tak nestalo.

Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...

Jedna ze zastávek turistické naučné stezky Via Piette, seznamující s historickými a přírodními zajímavostmi na katastru Svobody nad Úpou a Janských Lázní, je u pozdně secesního kostelíka sv. Josefa nad Rýchorským sídlištěm v bývalém Maršově I. Spolek na jeho výstavbu, v čele s protektorem Prosperem Piette, osvíceným majitelem místní papírny, po němž je trasa pojmenována, byl v nedalekém Justově mlýně ustaven právě před sto deseti lety. Vinou katastrofální povodně v roce 1897 a následně i I. světové války byl namísto k 50. výročí vlády císaře Františka Josef I., jak se původně předpokládalo, vystavěn a vysvěcen až v roce 1928. Jednolodní stavba s přistavěnou věží podle plánů svobodského stavitele ing. Franze Fimmela má originální klenbu z diagonálně překřížených vlysů střešní konstrukce a původní mobiliář z řezbářské dílny Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. Mistrně řezaná zastavení křížové cesty s mosaznými štítky donátorů i bohatě zdobená vitrážová okna s lomenými oblouky a postavami světců od firmy Richarda Schleina z Hrádku nad Nisou, připsaná rovněž jednotlivým dárcům, uchovávají dávno zapomenutá jména někdejších maršovských obyvatel. Ve výzdobě lze spatřit i sochy od uznávaného řezbáře Fridolina Rindta ze Starého Rokytníka a o Vánocích nevšední Justův betlém z roku 1932. Publikovaný odznak připomíná slavnostní položení základního kamene v roce 1927. Na nejnovější mapě vycházkových tras východních Krkonoš, kterou vydalo město Pec pod Sněžkou, je Via Piette vyznačena žlutě.

Foto Peter Schulz

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."

Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.

Časopis německých vysídlenců z okresů Vrchlabí a Trutnov vychází již déle než půl století a v poslední době nachází i u nás stále větší odezvu nejen u historiků, ale i u široké veřejnosti. Do vzpomínek pamětníků se však občas vloudí omluvitelná chybička. Právě proto, že časopis je jedním ze studijních pramenů, chtěl bych jednu poopravit. V čísle 7 ročníku 1999 byl uveřejněn podobný záběr krojované slavnosti ve Svobodě nad Úpou s datováním do 30. let a sdělením, že jde o průvod z Maršova I. a II. u svobodské tělocvičny/kina. Snímků z různých fází průvodu existuje více a zcela nepochybně se jedná o svazový sjezd Spolku Němců v Čechách 22. 7 . 1923 se 7 - 8 000 účastníky. Podle bývalého svobodského občana Franze Zieneckera, jehož vzpomínky na rodné město otiskl zmíněný časopis v 10. čísle roku 1952, zakázaly tehdy československé úřady vyvěšování německých vlajek a praporů. Proto bylo celé město vyzdobeno girlandami a záplavou květin a březových větví. Na jiném snímku téhož průvodu v hlavní ulici /dnes ul. 5. května/ jsou jasně zřetelné poslední dva dřevěné domy s podloubím z původní zástavby č. 27 a 110, oba zbořené a přestavěné před rokem 1930. Ani situování průvodu do prostoru před tělocvičnou není správné. Fotograf namířil svůj objektiv od meteorologické staničky na Malém náměstí /postavené ovšem o deset let později/ směrem k železnému mostu přes Úpu a k nádraží. Vlevo je dům č. 113, který v roce 1934 koupil od fy Karl Weisshuhn a syn, obchodník Gustav Seidel a zřídil zde papírnictví /dnes prodej ovoce a zeleniny/. Za ním je již zbořený dřevěný domek č. 114 čalouníka Heinricha Steffana. Vpravo vykukuje část secesní fasády domu č. 1, dnešní pošty. U mostu je vidět dřevěná budka mýtného a čelně ve stráni tehdy osamocený dům č. 171 rodiny Justovy. Zajímavý je i pohled na část nezalesněné a nezastavěné Sluneční stráně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5

Pan učitel Bernatschek zachytil na své žertovné kresbičce ze spolkového alba nejaktivnější a nejpočetnější stolní společnosti ve Svobodě nad Úpou první poloviny našeho století, továrníka Ernesta Dixe z Temného Dolu, jako „mistra zimních sportů". Členem zmíněného „Koutu Svobody" /"Ecke Freiheit"/ byl se spolkovou přezdívkou Pepa z vršků, i majitel prvních lyží ve Svobodě a nadšený propagátor lyžování, obchodník Josef Formann. Po návratu z vojenské služby v roce 1902 si začínající lyžař Formann nechal u místní firmy Fröhnel a Feist, známé výrobou saní, zhotovit první pár lyží podle vrchlabského vzoru. Již tento výrobek, ještě s rákosovým vázáním, byl dle současníků co do elegance tvaru a kvality provedení, zcela srovnatelný s okolní produkcí. Navíc firma se chytla a v krátké době dokonce obohatila trh zlepšeným typem vázání s ocelovým perem, které si nechala patentovat. Je ironií osudu, že v době mezi oběma světovými válkami byl široko daleko nejznámější jiný „reprezentant" svobodského lyžování, t. zv: „finský jezdec". Tento vyznavač přírodní kulturistiky, /ale spíše jen místní pošuk/, kterého písemné prameny cudně uvádějí jako pana Sch., vystupoval na lyžařských závodech v okolí, většinou na svazích Černé hory, jako specialista na skoky po hlavě. Jinak brázdil pláně Rýchor, oděn jsa pouze bederní rouškou s ruksakem na zádech. Občas se znenadání objevil v hloučku zděšených lyžařů, jel s nimi kousek cesty a stejně nenápadně zmizel. Jednou, za zvlášť nepříznivého počasí, když se celý modrý zimou domáhal vstupu do Maxovy boudy a majitelka paní Hamplová jej zapřísahala, aby tak lehkovážně nehazardoval svým zdravím, se prý urazil a donucen navléknout si alespoň větrovku, zklamaně odjel.

I takové byly začátky jednoho z nejmasovějších zimních sportů současnosti!

Ilustrace Hans Bernatschek

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Zlatá horečka, která ve východních Krkonoších a především na Rýchorách, kulminovala začátkem 16. století, dala vznik i hornické osadě pod mohutnou dvojicí Černé a Světlé hory, odvozující své jméno od svobody dolování, Svobodě nad Úpou. Tisíce turistů, kteří navštěvují horská střediska Pec pod Sněžkou, Malou Úpu či Janské Lázně, projížděly až do roku 1981, kdy byla dobudována nová silnice z Trutnova do Pece, malebným centrem tohoto rázovitého městečka. Vzhledem k okolním obcím je jedním z nejmladších. První doloženou písemnou zmínkou o jeho existenci je až privilegium Ferdinanda I. z roku 1546, kterým bylo osadě, zároveň s povýšením na město s právy horních měst v Čechách, uděleno i právo erbovní. Několik erbů můžete v nezměněné podobě vidět na průčelích významných budov. Halas kovkopů utichl v době, kdy bylo panství Vlčice, ke kterému Svoboda až do zrušení poddanství patřila, v držení bohatého rodu Schwarzenbergů. Chudičkou zlatou hřivnu nahradila nejprve úmorná práce domácích tkalců a v minulém století dravý nástup průmyslu, především papírenského. O přirozený vznik spádového správního a obchodního centra této oblasti se postaral čas a v poslední době i pověření české vlády pro výkon státní správy ve východních Krkonoších. Vy všichni, kdo Svobodou nevšímavě projedete ve snaze být co nejdříve v centru nejvyšších českých hor a chcete nejen „navštívit", ale i „vidět", přijměte mé pozvání na pomyslnou projížďku po trase vyhlídkových fiakrů z přelomu století, která vás sice ochudí o pár chvil na sjezdovkách, zato obohatí množstvím příjemných zážitků.