Freiheit

Rané dějiny Svobody nad Úpou jsou vlivem mnoha faktorů zahaleny rouškou tajemství. Nedostatek archivních materiálů zavinily nejen zhoubné požáry, ale především změna pozemkové vrchnosti v 18. století, kdy se bohatý  archiv vlčického panství přestěhoval se Schwarzenbergy do jižních Čech a hromadné vystěhování většiny obyvatel do Německa po druhé světové válce. Historie školy není výjimkou. Lze jen předpokládat, že první svobodští kantoři vyučovali své sporadické žáčky po domech, jak bylo v kraji zvykem. Přesto byla ve staré farní kronice uvedena farní škola poprvé již roku 1681. Stávala prý u kostela, stejně jako ta historicky doložená z roku 1747. Nevelká celodřevěná chaloupka, postavená za působení učitele Antonína Bergera, měla jednu obytnou místnost pro rodinu učitele a jednu třídu. V přístavku byla stáj pro krávu a kůlna. V roce 1855 se stavení sesulo pod tíhou sněhu a škola v těchto místech již nebyla obnovena. Dnes zde stojí čp. 9. Vyučování bylo přemístěno z velmi zchátralé budovy už o devět let dříve. Od 4. listopadu 1844 se celých 14 let vyučovalo v čp. 53 a další tři roky v původním domě čp. 52, který byl zbourán v roce 1915 při stavbě nové silnice do Janských Lázní. Zůstal jen mezi starousedlíky tradovaný název lokality - Školní vršek.

Nápis, který v němčině, spolu s městským erbem zdobil průče­lí školní budovy ve Svobodě nad Úpou několik prvních dekád našeho století, je pootevřenými dvířky k exkursu za kořeny svobodské vzdělanosti.První, historicky doložený posluchač věhlasné Karlovy univerzity v Praze, pocházející ze Svobody nad Úpou, byl Johann Georg Finger, zapsaný na práva v roce 1696. 0 kantorech, kteří jej učili hláskovat první slovíčka, však mnoho nevíme. V ar­chivních materiálech, které zmizely s koncem druhé světové války, byly sice dvě kusé zprávy /jedna z roku 1681 o učite­li Christianu Fiebigerovi s manželkou, bydlícími ve škole a svatební smlouva učitele, městského písaře a kantora Andrease Xavera Golditze z 18. října 1694/, pak ale dlouho nic.

Od štítů velehor, modře moří, písečných dun či věhlasných katedrál a mnoha dalších lákadel cestovních kanceláří vás zvu na do­cela obyčejnou procházku za humna - do Svobody nad Úpou. Přestože trvání malebného městečka v klínu Krkonoš lze prokazatelně počítat na staletí, tvářili jsme se všichni až donedávna, jako by jeho historie začala rokem 1945. Zpřetrhaná kontinuita a postupný morální úpadek společnosti zanechal své stopy i na drobných architektonických památkách, jako jsou kapličky, boží muka, pomníky a plastiky, které stále ještě jsou neodmyslitelnou sou­částí české krajiny. Několik takových objektů, krásných ve své prostotě, je organicky včle­něno i do exteriéru našeho města.

Pozornosti vnímavého turisty neunikne to, co místní občan míjí bez povšimnutí: korouhvička na věži kina Máj s vyznačeným datem 1869. Od té doby fotogenická budova bývalé radnice zdobí nejen náměstí Svornosti, ale i většinu historických i současných pohledů na Svobodu nad Úpou. Před třiceti lety byla při opravě věže objevena v její kopuli pamětní listina, jejíž některé údaje jsou rukavicí hozenou současnosti. Tak například 11. února 1869 bylo započato s demolicí staré dře­věné radnice, postavené dle nápisu na jednom z trámů v zase­dací místnosti v roce 1677. Hned 5. dubna byl s velkou slávou po­ložen základní kámen současné budovy i s nezbytnou mincí pro štěstí. S nemenší slávou byla stavba dokončena usazením hlavice na věži 25. července téhož roku! Celý náklad na stavbu a na zrovna malý, celkem 12 000 zlatých rakouské měny, hra­dila obec z vlastních příjmů. A nejen to. Plány radnice, dokonce v několika variantách, zhotovil zednický mistr a stavitel Anton Gansel ze Svobody č. 78 a budovu také postavil. Tesařské práce provedl Wenzel Pflüger z č. 126, klempířinu Johan Zinnecker z č. 71. První nepřímá zmínka o svobodské radnici je v tolikrát citované kronice trutnovského malíře Simona Hüttela v souvislosti s vytyčováním hranic na Černé hoře roku 1587. Komise k tomu účelu určená se ubytovala u Georga Hankeho, soudce na "Pirkfreiheit" a za 15 dnů stolování u devíti stolů utratila neuvěřitelných 124 tolarů. Jediné výčepní právo v té době nále­želo radnici, což dokládá ještě potvrzení tohoto práva pozemkovým majitelem, říšským hrabětem Weyherem z roku 1654. /Až do konce II. světové války se zde čepovalo výborné pivo z parního pivovaru firmy Kluge z Heřmanových Sejfů, dnešního Rudníku/. Rok před koncem 16. století zachvátil radnici zhoubný požár, kterému padla za oběť i většina starých listin. Jeho dým jakoby dodnes halil nejranější počátky jednoho z nejmladších krkonošských měst.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/1

Téměř stoletá platnost slovní hříčky použité v názvu byla podložena faktem, že nádražní budova s názvem Svoboda nad Úpou -Janské Lázně byla postavena na katastrálním území obce Mladé Buky. Psal se tehdy rok 1871 a železniční pavučina se právě s novou vervou natahovala blíž k nejvyšším partiím Krkonoš a to současně z obou stran hranice. V úpském údolí pracovalo v té době několik papíren, brusírny dřeva, sklárna a blíže k Trutnovu textilní závody na zpracování lnu. Veškeré výrobky se dovážely koňskými potahy do nejbližší železniční stanice Mostek na trati Jihoseveroněmecké spojovací dráhy /SNDVB/ Pardubice - Liberec. Později s vybudováním trati Stará Paka - Trutnov, do Hostinného a Trutnova. Překotnému rozvoji výroby formanský způsob dopravy dávno nestačil. Posta­vení odbočky ze stanice Trutnov /SNDVB/, dnešního Poříčí, na nové nádraží v Trutnově Rakouskou severozápadní drahou v roce 1870 zaktivizovalo průmyslníky v povodí Úpy k požá­dání c. k. vídeňského dvora o protažení trati až do Svobody nad Úpou.

Nenápadná roubená chalupa, jakých jsou ve Svobodě nad Úpou desítky, ve své lepší předválečné podobě na pohled ničím nevyniká. I když je to zřejmě táž, co je na Školním kopci při staré cestě ze svobodského náměstí do Janských Lázní pod čp 60 zakreslena už na mapové indikační skice z roku 1841. A přesto! Právě zde se narodil jeden ze "slavných" rodáků, Franz Wende. Ty uvozovky nejsou zlehčující, jen chtějí pod­trhnout pomíjivost. Talent od pánaboha, který přišel na svět "s lyžemi na nohách", patřil ke generaci Buchbergerů, Adol­fů, Bergerů, Donthů a dalších propagátorů krkonošské lyžařské školy. Jeden ze čtyř závodníků německé národnosti, kteří v barvách HDW /Hauptverband Deutscher Wintersportvereine in der ČSR/ reprezentovali Československo na prvních ZOH 1924 v Chamonix. Ve skoku obsadil v tvrdé konkurenci seveřanů krásné 10. místo. Svou vlast, Československou republiku, re­prezentoval i na třech MS a vybojoval dvě bronzové medaile. 0 jeho závodnické všestrannosti svědčí následující výsledky. Na mistrovství světa v Janských Lázních v únoru 1925 získal bronz ve skoku a 4. místo v závodě sdruženém. V roce 1927 v Cortině ď Ampezzo byl třetí v závodě sdruženém, pátý ve skocích a 17. v běhu na 18 km. Dvanácté místo v závodě sdruženém a devatenácté ve skocích vybojoval v roce 1931 na 8. MS v Oberhofu. Dvakrát získal vavřínový věnec vítěze na mis­trovství ČSR. Na Pustevnách v roce 1928 v závodě sdruženém a v Harrachově 1932 v běhu na 18 km. Kdo ze současných oby­vatel se může pochlubit podobným výkonem? A tak málo stačí a vše je zapomenuto.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/12

Majitel panství Vlčice z let 1787 - 1790, "selský císař" Jo­sef II., představitel osvícenského absolutismu, je v dlouhé řadě monarchů panovnického rodu Habsburků postavou veskrze výjimečnou. Desetiletí jeho samostatné vlády je vyvrcholením osvícenských přeměn v tehdejším Rakousku, u jejichž počátku stála jeho matka Marie Terezie. Rozporuplná hodnocení jeho osoby jej provázejí již od dob jeho současníků. Ke konci 19. století využila naše německá buržoazie v pohraničí v rozporu s historickými fakty, kultu Josefa II. k posílení svých pangermánských myšlenek. Jako houby po dešti rostly v 80. letech minulého století i v našem regionu pomníky tomuto "obhájci lidskosti". Také ve Svobodě nad Úpou byla 12. září 1880 slavnostně odhalena na domě Etrichů čp. 107 pamětní deska, připomínající téměř stoletou událost. V září 1779 zde totiž budoucí císař Josef II. dvakrát přenocoval. Na inspekční cestě po místech, která byla před necelým rokem, v době tzv. "bramborové války" o dědictví bavorské mezi Marií Terezií a Fridrichem II. obsazena Prusy, doprovázen maršálkem Wurmserem a dalšími sedmnácti osobami, navštívil mnohá místa seve­rovýchodních Čech. Výstavný rokokový dům s průčelím děleným toskánskými pilastry se i po dvaceti letech od svého postavení honosně vyjímal mezi dřevěnými chalupami hlavní a jediné svobodské ulice. Byl tak zřejmě to nejlepší, co mohlo chudé město nabídnout. Na pamětní desce, umístěné nad vchodem do domu tehdejšího starosty, byl v němčině následující text: "Na památku nezapomenutelného císaře Josefa II. - 12. - 14. září 1779 zde byl ubytován. Instalováno 12. září 1880". Po vzniku samostatného Československa byly většinou památky připomínající dobu státní a národní nesvobody smete­ny vlnou protihabsburské euforie. Do Svobody tato vlna dora­zila tradičně s několikaletým zpožděním. Na základě nařízení politické správy v Trutnově byla deska v roce 1924 sejmuta. Její další osud je zahalen tajemstvím. Dům si i po drobných stavebních úpravách stále zachovává svou tvář a je zahrnut do seznamu chráněných památek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/8