Freiheit

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9

Patří svobodskému podnikateli a váženému měšťanu v roce 1925 zvolenému starostou obecní samosprávy, Rudolfu Lissakovi. Centrální postavení v něm má erbovní znamení zají­mavé stolní společnosti „Ecke Freiheit." Muži stejného názoru, jejichž cílem jsou ideální činy, udr­žování humoru a umění a úcta k přátelství v dobrém i zlém - jak praví preambule spolkových sta­nov, byli silně ovlivněni tehdy po­pulárním spolkem Schlaraffia. U kolébky společnosti založené v hotelu Pošta ve Svobodě nad Úpou roku 1904 stála místní spo­lečenská smetánka. Dospělí pá­nové středního věku, mnohdy s vysokoškolským vzděláním, brali „hru" nesmírně vážně. Přísná hiearchie členů, „šlechtic­ké" tituly a bohatá symbolika, přes vlastní prapor, znak a hym­nu až po pečeť, vyznamenání a třeba hlavičkové dopisnice či pohledy, to vše vytvářelo neza­měnitelný kolorit každé sobotní schůzky. Roku E 14 od založení společnosti (1917) se „Ecke Freiheit" přestěhovala do Kühnelova hostince v Kostelní uli­ci. Také zde zdobil zasedací míst­nost větry ošlehaný spolkový strom, mohutný samorost z Rýchor. Nezbytnou sovu - sym­bol moudrosti s červeným korál­kem důstojnosti v zobáku - a vel­ký zdobený klíč - žezlo, jímž pre­zident otevíral sezení, doplňovala vkusně zarámovaná spolková hesla a ozdobným písmem vytiš­těné stanovy. Při schůzkách se pánové neomezovali jen na kon­zumaci piva a nezávazné klábo­sení, ale uspořádali nepočítané fundovaných přednášek o vědě i umění. Společnost byla kolektiv­ním členem Rakouského krko­nošského spolku, jemuž byla štědře otevřena i spolková po­kladna. Na humanitární a kulturní účely přispíval spolek i ostatním organizacím. A nikdy nešetřil.

In: Krkonoše - Jizerské hory

Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.

Nejstarší sochařskou památkou Svobody nad Úpou je sousoší Panny Marie, sv. Antonína Paduánského a sv. Floriana od neznámých autorů, stojící v kovové ohrádce pod lipami na kdysi trhovém náměstí prokazatelně od roku 1844. Viz vročení. První písemný záznam o jeho existenci zapsal ale do farní kroniky její zakladatel farář Pohley již roku 1837. Rozdílný pískovec na samotných sochách a na dříku středního sloupu, který je ozdoben kartuší s rytým německým nápisem: O BITT FÜR UNS DASZ WIR DEN WEG DER TUGEND GEHN: DAMIT AUCH WIR VOM GRAB ZUR HERRLICHKEIT ERSTEHN nasvědčuje, že původně mnohem starší skupina světců byla v polovině minulého století upravena. Pozdně empirový vložený pilíř se také výrazně odlišuje od barokních tvarů postav i podstavců. To posouvá původ díla alespoň do 80. let 18. století. Od první světové války se v různých vlnách až do šedesátých let objevovaly snahy o jeho přemístění v zájmu bezpečnější dopravy. Slouží ke cti několika generacím městských zastupitelů, že se tak nestalo.

Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...

Jedna ze zastávek turistické naučné stezky Via Piette, seznamující s historickými a přírodními zajímavostmi na katastru Svobody nad Úpou a Janských Lázní, je u pozdně secesního kostelíka sv. Josefa nad Rýchorským sídlištěm v bývalém Maršově I. Spolek na jeho výstavbu, v čele s protektorem Prosperem Piette, osvíceným majitelem místní papírny, po němž je trasa pojmenována, byl v nedalekém Justově mlýně ustaven právě před sto deseti lety. Vinou katastrofální povodně v roce 1897 a následně i I. světové války byl namísto k 50. výročí vlády císaře Františka Josef I., jak se původně předpokládalo, vystavěn a vysvěcen až v roce 1928. Jednolodní stavba s přistavěnou věží podle plánů svobodského stavitele ing. Franze Fimmela má originální klenbu z diagonálně překřížených vlysů střešní konstrukce a původní mobiliář z řezbářské dílny Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. Mistrně řezaná zastavení křížové cesty s mosaznými štítky donátorů i bohatě zdobená vitrážová okna s lomenými oblouky a postavami světců od firmy Richarda Schleina z Hrádku nad Nisou, připsaná rovněž jednotlivým dárcům, uchovávají dávno zapomenutá jména někdejších maršovských obyvatel. Ve výzdobě lze spatřit i sochy od uznávaného řezbáře Fridolina Rindta ze Starého Rokytníka a o Vánocích nevšední Justův betlém z roku 1932. Publikovaný odznak připomíná slavnostní položení základního kamene v roce 1927. Na nejnovější mapě vycházkových tras východních Krkonoš, kterou vydalo město Pec pod Sněžkou, je Via Piette vyznačena žlutě.

Foto Peter Schulz

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."

Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.