Ocelový oř na kótě 512

 
Zaměstnanci nádraží ve Svobodě nad Úpou v roce 1938

Vlaky při příjezdu do Svobody nad Úpou houkají už 135 let. Přesněji od 18. prosince 1871, kdy byl na odbočce Rakouské severozápadní dráhy z Trutnova do „brány Krkonoš" zahájen pravidelný provoz. (První slavnostní vlak však přijel již o den dříve v neděli 17. 12.). Tradiční uniformy „modré armády" vystřídaly černožluté firemní barvy společnosti Viamont, která trať v současnosti provozuje. Díky jí bude mít cestující veřejnost jistě pádný důvod půlkulaté výročí důstojně oslavit. Uvedená fotografie připomíná jinou, méně radostnou událost z dějin jednoho nádraží na „konci kolejí". Po mnichovské dohodě, v době záboru pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem, musel český personál nuceně opustit své posty. Zaměstnanci se 8. 10. 1938 přesto sešli v atelieru svobodského fotografa Josefa Jeschke k poslednímu společnému snímku na památku. Akurátní osobní pokladní slečna Frieda Tippeltová, sedící vlevo v první řadě, na rubu pečlivě vypsala jména spolupracovníků, kteří tak i po letech vystupují z anonymity. Vedle již zmíněné slečny pokladní, která sloužila ve Svobodě mnoho let a byla živou kronikou událostí na této krkonošské výspě železnice, v minulosti pro dopravu v úpském údolí mnohem důležitější než dnes, sedí výpravčí Sobola, přednosta stanice Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Za nimi stojí pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra a zavazadlář Štefán. Z kompletního obsazení pracoviště schází na snímku ještě dva železničáři - Jaroslav Sládek a nákladní pokladník Janoušek. Svoboda nad Úpou je v širokém okolí jediným místem, odkud všechny vlaky míří na jih. Právě tady by si mohl básník František Gellner postesknout: „...vlaky jely na jih, / já volil sever, / který vlak zmeškal jsem,/ tím už jsem nejel."

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/9

Pokračování článku »

Muchomůrka v novém

 
Muchomůrka

Nedílná součást staré promenádní cesty ze Svobody nad Úpou do Janských Lázní, mile kýčovitý altánek, je zmiňován již v průvodcích po lázeňském okolí z konce 19. století. Na podzim roku 2001 vyšetřilo městské zastupitelstvo Svobody nad Úpou ze svého rozpočtu částku na celkovou obnovu tohoto turisticky jistě zajímavého a přitažlivého objektu. Celkem v tichosti provedenou změnu zaznamenal však jen zlomek veřejnosti při podzimních vycházkách. Zbytečná skromnost v tomto případě není na místě, naopak, každý takovýto kulturní počin si publicitu, alespoň v místních novinách, určitě zaslouží.

Pokračování článku »

Kostel sv. Josefa v Dolním Maršově

 
Alena Táslerová - Kostel sv. Josefa v Dolním Maršově

Maršov I. díl, od roku 1960 součást Svobody nad Úpou, spadal v minulosti pod farní správu v Horním Maršově. Otevřením soukromé školy Prospera Piette v Maršově I. roku 1880 vyvstala naléhavě potřeba vlastního svatostánku i v této samostatné obci, zdůvodňovaná poměrně velkou vzdáleností od kostela v Horním Maršově a především nutností náboženského vzdělávání školní mládeže. Započatá výstavba nového pseudogotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově roku 1895 tyto snahy jen posílila. První sbírky na výstavbu kostela v Dolním Maršově byly organizovány již od začátku 90. let 19. století. 1/

Ilustrace Alena Táslerová
Pokračování článku »

Kaplička (dnes již bývalá)

 
Franz Xaver Jung - Ilsenheim: Kaplička Vzkříšení

Pozornosti sběratelských „vlčáků" dychtivě sledujících početné on-line aukce na moderním médiu internet, z neznámých důvodů unikla tato nenápadná, o to však zajímavější a hlavně neokoukaná pohlednice. Dva náhodní dražitelé z Německa byli nejspíše motivováni jinými zájmy než znalostí místa, takže jsem měl vlastně kliku. Těm, kteří vyrážejí na Rýchory ze Svobody nad Úpou po zelené značce přes Sluneční stráň mezi oplocenkami studijních ploch Krnap s chráněnou květenou, netřeba tuto scenérii zvlášť představovat. Od třicátých let minulého století, kdy uznávaný rakouský krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (1883 Vídeň - 1963 Salcburk) zde v plenéru maloval předlohu, se celková tvář krajiny zas tak moc nezměnila.

Pokračování článku »

Byla - nebyla pila

 
Prozatímní parní pila u Weisshuhnovy papírny ve Svobodě nad Úpou

Ještě dopoledne 26. října 1930 se zdálo, že uplyne jeden z těch všedních, obyčejných podzimních dnů, o kterých se kronikáři většinou nezmiňují. Během odpoledne začalo v Krkonoších hustě sněžit. Zesilující vítr a noční bouře zapsaly následující den 27. října do análů jako den hrůzy. Nové a nové přívaly mokrého lepivého sněhu obalovaly větve stromů jako těžká závaží. Celé úseky lesů se lámaly jako sirky pod nápory vichřice a horské chalupy praskaly ve švech. Ranní bilance o státním svátku 28. října byla strašlivá. V závějích mokrého sněhu /v Peci pod Sněžkou napadal rovný metr/ zůstaly především ve východních Krkonoších ležet stovky hektarů lesů, což představuje tisíce plnometrů vyvráceného, zpřelámaného dřeva. Místně byly zaznamenány i značné škody na budovách, na elektrickém a telefonním vedení, ale i na komunikacích v údolí potoků a řek, protože následná obleva vzedmula jejich hladiny a plovoucí polámané kusy stromů brzy zatarasily toky, které se vylily z břehů. Pro množství polomů byla přerušena i doprava.

Pokračování článku »

Via aeterna

 
Svoboda nad Úpou ulice 5. května

Několik století nazývali obyvatelé provinčního městečka Svobody nad Úpou ulici zobrazenou na schematické litografii z konce třetí čtvrtiny 19. století prostě a jednoduše Hlavní. Po roce 1945 byla krátce Stalinovou třídou a posledních padesát let je ulicí 5. května. Její půdorys se od dob založení osady hledačů zlata na nedalekých Rýchorách v první půlce století šestnáctého prakticky téměř nezměnil. Archaickou architekturu unifikovaných dřevěných domků slezského typu s předsazenou trojúhelníkovou lomenicí a krytou podsíní, hlásící se vytrvale ke gotickému tvarovému uspořádání, důvěrně známou z dalších hornických měst v okolí /Vrchlabí, Žacléř/, vytlačily postupně zděné měšťanské domy se změněnou osovou dispozicí. Idylická malebnost starého obrázku dává zapomenout na postrach té „dřevní doby" - nenasytný apetit „dobrého sluhy". Mnohý ze zobrazených domků ve své historii zaznamenal návštěvu červeného kohouta, někdy i opakovaně. Volání ponocného, klopýtajícího potemnělou spící ulicí, jen velmi spoře osvětlenou výhrůžně mihotavými světélky loučí na nárožích: „... opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden; odpočívejte s Pánem Bohem", znělo jistě upřímně. Teprve v roce 1902 nechala obec za 15 000 zlatých vystavět plynárnu, která zajišťovala osvětlení náměstí a později i hlavní ulice. Ke svobodským paradoxům patří fakt, že městečko se opravdu rozzářilo až uprostřed první světové války. Elektrické veřejné osvětlení bylo poprvé spuštěno na prvního máje 1916. Luxů přibylo i v minulém desetiletí, prostorné chodníky se zámkovou dlažbou vybízejí k bezpečné chůzi, zato denní ruch, tak typický pro letitou páteřní komunikaci s centrem obchodů a služeb se kamsi vytrácí.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/8

Pokračování článku »

Otazníky kolem mariánského sloupu

 
Sousoší Panny Marie, sv. Floriána a sv. Antonína na náměstí ve Svobodě nad Úpou

Dominantou náměstí ve Svobodě nad Úpou na zimním snímku z přelomu let 1935/36 je sousoší svatých od neznámého autora v kovové ohrádce pod lipami. Na rozdíl od rázovitých měšťanských domků s podloubím a unikátní hrázděné budovy hostince „U pošty", neuváženě zbořených v polovině 60. let, sochy dosud stojí na svém místě. Snahy různých lobystických skupin o jejich přemístění v zájmu plynulejší dopravy se tradují už od dob budování silnice do Janských Lázní v roce 1916. Leckterého diváka tak maně napadne všetečná otázka na stáří objektu. Většina turistických průvodců klade jeho vznik do roku 1844. Ostatně, stejné datum je i na zadní straně prostředního sloupu. Zajímavé je, že na spolehlivé indikační skice stabilního katastru z roku 1841 jsou už sochy zcela zřetelně zakresleny. A aby nebylo záhadám konec, první písemnou zmínku o sousoší  Panny Marie, sv. Floriana a sv. Antonína zapsal do farní kroniky její zakladatel, farář Pohley, již v roce 1837. Nejnovější výzkumy posouvají stáří původních částí pomníku nejméně o půlstoletí dozadu. Při bedlivějším pohledu pozná totiž i jen nepatrně poučený laik stylovou nejednotnost jednotlivých prvků, o rozdílné barvě použitého pískovce ani nemluvě. Zvlášť výrazně se od barokních tvarů soch a podstavců odlišuje pozdně empírový datovaný vložený pilíř, vynášející Bohorodičku nad úroveň dvou postranních světců. V jeho středu je na girlandami ozdobené reliefní kartuši německý nápis: „Pros za nás, abychom šli cestou ctnosti a ke slávě z hrobu povstali." V roce 1844 bylo původní sousoší nejspíš přestavěno a s největší pravděpodobností doplněno lipami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/11

Pokračování článku »

 
« 1 49 50 51 52 53 54 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.