Freiheit

Rok 2008 je pro dobrovolné hasiče ze Svobody nad Úpou rokem oslav kulatého 140. výročí od založení sboru. Jejich dávní předchůdci se na ustavující schůzi sešli 5. 10. 1868. Do konce téhož kalendářního roku bylo zapsáno 70 aktivních členů. Pro většinu svobodských mužských bývalo členství v nezištné armádě bojovníků s živly nejen samozřejmou morální povinností, ale i chlapskou ctí. Není divu, že hasiči byli také jedním z prvních spolků, obnovených dvanácti novými osídlenci po druhé světové válce hned v září 1945. Někteří z nich jsou i na uvedeném snímku z druhé poloviny 40. let. Nahlíženo od leva stojí zahradník Josef Čermák, v populárním battle-dressu spojeneckých vojsk s medailí Za chrabrost na prsou, příslušník britských pozemních jednotek, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit. (Dodatečně identifikován jako holič Wilém Lasík). Jistě jsou i pod korouhví svého patrona u nebeské stříkačky připraveni zasáhnout, kdyby u nás dole něco opravdu hořelo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/2

Symbolicky v předvečer mezinárodního Dne válečných veteránů, připadajícího na 11. listopad, obohatila můj archiv dokumentární foto pohlednice ze svobodského ateliéru Josefa Jeschke, vydaná k slavnostnímu svěcení praporu spolku vysloužilých vojáků z Maršova I. a II. 26. července 1936. Pro tehdejší dobu je víc než příznačné, že vedle žerďových stuh od místních počestných dam a družiček je na čestném místě stuha kmotry praporu paní Evelyny Piette, manželky majitele papírny Ludwiga Piette - Rivage, pokračovatele podnikatelských, humanistických a mecenášských tradic svého děda a především otce Prospera. Na polní mši u pomníku padlých z I. světové války před maršovskou školou ji však zastupovala paní Marie Kneifelová. Místní skupina Svazu vysloužilých vojáků se vyčlenila z původního vojenského spolku válečných veteránů, založeného pro velký Maršov krátce po prusko - rakouské válce již roku 1869. Ustavující schůzi z popudu poštmistra Rudolfa Scholze svolal provozní ředitel Pietteho papírny Rudolf Metzenauer spolu s truhlářem Johannem Bönschem z čp. 51 23. září 1900 s účastí 45 zakládajících členů. V první polovině 20. let minulého století, kdy velitelskou funkci od sedláka Wenzela Schwantnera z Maršova II. převzal truhlář Konrád Kneitschel z čp. 78, čítal spolek, sdružující členy z obou prvních dílů Maršova, celkem 118 mužů. Není bez zajímavosti, že první spolkový prapor, tehdy ovšem se symbolikou Rakousko - uherské monarchie, byl vysvěcen 28. 6. 1903.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Vlaky při příjezdu do Svobody nad Úpou houkají už 135 let. Přesněji od 18. prosince 1871, kdy byl na odbočce Rakouské severozápadní dráhy z Trutnova do „brány Krkonoš" zahájen pravidelný provoz. (První slavnostní vlak však přijel již o den dříve v neděli 17. 12.). Tradiční uniformy „modré armády" vystřídaly černožluté firemní barvy společnosti Viamont, která trať v současnosti provozuje. Díky jí bude mít cestující veřejnost jistě pádný důvod půlkulaté výročí důstojně oslavit. Uvedená fotografie připomíná jinou, méně radostnou událost z dějin jednoho nádraží na „konci kolejí". Po mnichovské dohodě, v době záboru pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem, musel český personál nuceně opustit své posty. Zaměstnanci se 8. 10. 1938 přesto sešli v atelieru svobodského fotografa Josefa Jeschke k poslednímu společnému snímku na památku. Akurátní osobní pokladní slečna Frieda Tippeltová, sedící vlevo v první řadě, na rubu pečlivě vypsala jména spolupracovníků, kteří tak i po letech vystupují z anonymity. Vedle již zmíněné slečny pokladní, která sloužila ve Svobodě mnoho let a byla živou kronikou událostí na této krkonošské výspě železnice, v minulosti pro dopravu v úpském údolí mnohem důležitější než dnes, sedí výpravčí Sobola, přednosta stanice Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Za nimi stojí pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra a zavazadlář Štefán. Z kompletního obsazení pracoviště schází na snímku ještě dva železničáři - Jaroslav Sládek a nákladní pokladník Janoušek. Svoboda nad Úpou je v širokém okolí jediným místem, odkud všechny vlaky míří na jih. Právě tady by si mohl básník František Gellner postesknout: „...vlaky jely na jih, / já volil sever, / který vlak zmeškal jsem,/ tím už jsem nejel."

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/9

Nedílná součást staré promenádní cesty ze Svobody nad Úpou do Janských Lázní, mile kýčovitý altánek, je zmiňován již v průvodcích po lázeňském okolí z konce 19. století. Na podzim roku 2001 vyšetřilo městské zastupitelstvo Svobody nad Úpou ze svého rozpočtu částku na celkovou obnovu tohoto turisticky jistě zajímavého a přitažlivého objektu. Celkem v tichosti provedenou změnu zaznamenal však jen zlomek veřejnosti při podzimních vycházkách. Zbytečná skromnost v tomto případě není na místě, naopak, každý takovýto kulturní počin si publicitu, alespoň v místních novinách, určitě zaslouží.

Maršov I. díl, od roku 1960 součást Svobody nad Úpou, spadal v minulosti pod farní správu v Horním Maršově. Otevřením soukromé školy Prospera Piette v Maršově I. roku 1880 vyvstala naléhavě potřeba vlastního svatostánku i v této samostatné obci, zdůvodňovaná poměrně velkou vzdáleností od kostela v Horním Maršově a především nutností náboženského vzdělávání školní mládeže. Započatá výstavba nového pseudogotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově roku 1895 tyto snahy jen posílila. První sbírky na výstavbu kostela v Dolním Maršově byly organizovány již od začátku 90. let 19. století. ^1/

Ilustrace Alena Táslerová

Pozornosti sběratelských „vlčáků" dychtivě sledujících početné on-line aukce na moderním médiu internet, z neznámých důvodů unikla tato nenápadná, o to však zajímavější a hlavně neokoukaná pohlednice. Dva náhodní dražitelé z Německa byli nejspíše motivováni jinými zájmy než znalostí místa, takže jsem měl vlastně kliku. Těm, kteří vyrážejí na Rýchory ze Svobody nad Úpou po zelené značce přes Sluneční stráň mezi oplocenkami studijních ploch Krnap s chráněnou květenou, netřeba tuto scenérii zvlášť představovat. Od třicátých let minulého století, kdy uznávaný rakouský krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (1883 Vídeň - 1963 Salcburk) zde v plenéru maloval předlohu, se celková tvář krajiny zas tak moc nezměnila.

Ještě dopoledne 26. října 1930 se zdálo, že uplyne jeden z těch všedních, obyčejných podzimních dnů, o kterých se kronikáři většinou nezmiňují. Během odpoledne začalo v Krkonoších hustě sněžit. Zesilující vítr a noční bouře zapsaly následující den 27. října do análů jako den hrůzy. Nové a nové přívaly mokrého lepivého sněhu obalovaly větve stromů jako těžká závaží. Celé úseky lesů se lámaly jako sirky pod nápory vichřice a horské chalupy praskaly ve švech. Ranní bilance o státním svátku 28. října byla strašlivá. V závějích mokrého sněhu /v Peci pod Sněžkou napadal rovný metr/ zůstaly především ve východních Krkonoších ležet stovky hektarů lesů, což představuje tisíce plnometrů vyvráceného, zpřelámaného dřeva. Místně byly zaznamenány i značné škody na budovách, na elektrickém a telefonním vedení, ale i na komunikacích v údolí potoků a řek, protože následná obleva vzedmula jejich hladiny a plovoucí polámané kusy stromů brzy zatarasily toky, které se vylily z břehů. Pro množství polomů byla přerušena i doprava.