Freiheit

Dominantou náměstí ve Svobodě nad Úpou na zimním snímku z přelomu let 1935/36 je sousoší svatých od neznámého autora v kovové ohrádce pod lipami. Na rozdíl od rázovitých měšťanských domků s podloubím a unikátní hrázděné budovy hostince „U pošty", neuváženě zbořených v polovině 60. let, sochy dosud stojí na svém místě. Snahy různých lobystických skupin o jejich přemístění v zájmu plynulejší dopravy se tradují už od dob budování silnice do Janských Lázní v roce 1916. Leckterého diváka tak maně napadne všetečná otázka na stáří objektu. Většina turistických průvodců klade jeho vznik do roku 1844. Ostatně, stejné datum je i na zadní straně prostředního sloupu. Zajímavé je, že na spolehlivé indikační skice stabilního katastru z roku 1841 jsou už sochy zcela zřetelně zakresleny. A aby nebylo záhadám konec, první písemnou zmínku o sousoší  Panny Marie, sv. Floriana a sv. Antonína zapsal do farní kroniky její zakladatel, farář Pohley, již v roce 1837. Nejnovější výzkumy posouvají stáří původních částí pomníku nejméně o půlstoletí dozadu. Při bedlivějším pohledu pozná totiž i jen nepatrně poučený laik stylovou nejednotnost jednotlivých prvků, o rozdílné barvě použitého pískovce ani nemluvě. Zvlášť výrazně se od barokních tvarů soch a podstavců odlišuje pozdně empírový datovaný vložený pilíř, vynášející Bohorodičku nad úroveň dvou postranních světců. V jeho středu je na girlandami ozdobené reliefní kartuši německý nápis: „Pros za nás, abychom šli cestou ctnosti a ke slávě z hrobu povstali." V roce 1844 bylo původní sousoší nejspíš přestavěno a s největší pravděpodobností doplněno lipami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/11

Nesporným architektonickým přínosem posledního desetiletí do celkem neměnného vzhledu Svobody nad Úpou je vedle pensionu s pečovatelskou službou areál středního odborného učiliště lesnického. Neznalými turisty je často pro své umístění docela pochopitelně považován za moderní vícehvězdičkový horský hotel. Také interiéry, splňující slušný mezinárodní standard, by je v omylu jen utvrdily. Asi se tak vtírá do mysli duch původního objektu, který hotelem opravdu byl.

Ani privatizační tahanice o spolkový majetek nejsou novinkou posledního desetiletí. Také po II. světové válce uplatňovaly nástupnické organizace německých spolků své majetnické právo. Ve Svobodě nad Úpou zkonfiskovala hrstka sokolů nynější sokolovnu a s apetitem hladového jedlíka se rozhlížela po dalším soustu. V archivu jejich předchůdců z Turnvereinu se zachovala smlouva ze dne 3. 10. 1932 o koupi pozemku na Rýchorách č. kat. 250, od rolníka Wenzela Kocha z Rýchor č. 17. Tři roky nato 5. 10. 1935 zde svobodští sportovci slavnostně dokončili stavbu dřevěné chaty nazvané Turnerhütte. Proč ji některé mapy uvádějí jako Jahnbaude se mi zjistit nepodařilo. V roce 1947 požadoval náčelník Sokola ve Svobodě nad Úpou Antonín Krátký o zaknihování i tohoto konfiskátu pro potřeby výcvikového střediska sokolské mládeže. Bratři z trutnovské organizace byli však silnější, a tak je chata známá pamětníkům jako trutnovská Sokolka. Vzhledem k poloze v chráněné rezervaci a především k využití jako odchovny tetřevů pro KRNAP, je objekt současným návštěvníkům Rýchor více méně utajen.

I ve Svobodě nad Úpou se poslední dobou občas rozzáří některá z šedivých oprýskaných fasád někdejších honosných měšťanských domů s bohatou štukovou výzdobou z konce 19. století. Ne vždy se podaří zachovat proporční vyváženost jednotlivých zdobných prvků členitého průčelí, poničeného navíc dřívějšími neuváženými úpravami dveřních a okenních otvorů. Nevhodné barevné tónování, od štukových ornamentů vyprázdněných ploch, dodává mnohému z nákladně opravených domů vzhled pouťových kulis ochotnického divadla. Že lze s citlivým přístupem k tradičnímu vzhledu budovy dosáhnout i velmi příznivého výsledku, dokládá obnova jednoho z nejstarších domů odvěké hlavní uliční tepny kdysi hornického městečka, bývalé Feixovy tiskárny s původním číslem 42. Na osobitém výrazu trvale chráněného památkového objektu, s unikátní dvojitě mansardovou střechou, příliš neubralo ani nešetrné zvýšení úrovně přilehlé komunikace v nedávné době. Dům sloužící dnes pouze obytné funkci, pulzoval ještě po roce 1945 činností úspěšné tiskárny bratří Volhejnů, dodnes připomínané množstvím zajímavých propagačních tiskovin z té doby. Jednoduchá a ukázněná barevná kombinace fasády svítí jako příklad sousedům.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/1

První zmínku o svobodském mostu přes Úpu datovanou rokem 1553 lze najít, jak jinak, v trutnovské kronice Simona Hüttela. Od pradávna se zde vybíralo mýtné, jehož taxy jsou obecními kronikáři pečlivě zaznamenány. Polovina výtěžku náležela panstvu ve Vlčicích, druhá sloužila obci na údržbu mostu a kuriózně i na úhradu nákladů na údajně nevýnosné zlaté doly na Rýchorách. V roce 1703 byl stařičký dřevěný zastřešený most stržen povodní a narychlo zbudované provizorium sloužilo celých devět let. Teprve v červenci 1712 byl zprovozněn nový, opět dřevěný most. S drobnými opravami sloužil až do roku 1892, kdy byl pro havarijní stav zbořen. Otto Fiedler a Václav Havránek, stavitelé z Hostinného, postavili za účasti italských kameníků na jeho místě celkovým nákladem 14 200 zlatých, klenutý jednoobloukový most z kamenného zdiva. Žensky rozmarná řeka Úpa ho však za svůj nepřijala - za pouhých 5 let jej smetla mohutnou povodňovou vlnou roku 1897. Rok nato jej nahradila 20 m dlouhá moderní železná nýtovaná konstrukce, která po celkové opravě začátkem devadesátých let minulého století, slouží dodnes. Oba mostní pilíře postavila v rámci popovodňových prací na regulaci řeky vídeňská firma Rella a Neffe. Od roku 1900 stráží most kamenný Johánek, v těchto místech už třetí v pořadí. Původní pískovcovou sochu, stojící na druhé straně, vzala s částí mostu zmíněná velká voda. Náhradní dřevěná figura v zasklené „kapličce" se zas nelíbila tehdejšímu faráři Fuchsovi, který byl hlavním iniciátorem veřejné sbírky na současný, nedávno opravený pomník. Stůj při nás ještě dlouho, svatý Jene!

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/8

Poslední třetina 19. století přinesla do zemí Rakousko - Uherského soustátí bouřlivý rozvoj spolkového života. Později mnohokrát opěvovaná „belle epoque", vyplňující téměř padesátiletí z předlouhé vlády předposledního habsburského mocnáře Františka Josefa I., vymezená prusko - rakouským konfliktem v šestašedesátém a začátkem první světové války, byla příznivě nakloněna i vzniku roztodivných stolních společností „štamgastů" vyhlášených pražských kaváren stejně jako zapadlých venkovských hospůdek. Gigantického rozměru Schlaraffie, expandující od roku 1859 z Prahy postupně do všech světadílů, jejíž pobočky před nástupem fašizmu v Německu hustě pokrývající mapu světa, vznikaly i v těch nejexotičtějších místech /pokud se tam sešli alespoň tři Němci/, nedosáhla žádná jiná.

Ilustrace Eva Rýgrová

Dalším zmizelým monumentem trutnovského fenoménu jménem Emil Schwantner je pomník svobodských mužů, kteří v rakousko - uherské uniformě položili život za svou domovinu ve válečných letech 1914 - 1918. Stával poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého, poněkud vpravo od nynější dřevěné plastiky Růžencové Panny Marie, přenesené sem díky P. Jaroslavu Tyrnerovi ze zrušeného hřbitova v Trutnově na Kryblici a vysvěcené v den prvního výročí jeho autonehody 22. 8. 1979.

Foto archiv Veselý výlet