Freiheit

Vkusné civilní ztvárnění aliančního znaku dvou novodobých šlechtických rodů z řad významných průmyslových podnikatelů krkonošského podhůří, nabízí svatební medaile Clemense rytíře von Walzel - Wiesentreu a Rosy von Piette - Rivage z 15. září 1913. Oba rodové erby na intimní stříbrné ražbě z Maršova I., pocházejí z druhé poloviny 19. století. Ten heraldicky vpravo, čtvrcený na dvě zlatá a dvě červená pole /z nichž horní vyplňují tři zlaté hvězdy a spodní napříč ležící, třikrát převázaný snopek lnu/ přeťatý kosmým černým pruhem se zlatým strojním tkalcovským vřetenem, získal ženichův prastrýc Klement Walzel, zakladatel přádelny lnu v Poříčí u Trutnova. Tento syn obchodníka s plátnem, obdržel za své zásluhy o rozvoj průmyslu vysoká rakouská vyznamenání a 9. března 1874 i povýšení do rytířského stavu s predikátem „von Wiesentreu". Levý štít dělí černý Antonínský kříž. Horní modré pole vyplňuje erbovní figura rodu Piette, vzlétající mořská vlaštovka. Ve spodních dvou stříbrných polích je po jedné zlaté poutnické mušli sv. Jakuba. Otec nevěsty, která se na rozlišení od matky psala Rosl, legendární „Otec Krkonoš" svobodský papírník Prosper Piette - Rivage, byl císařem Františkem Josefem I. poctěn šlechtickým titulem spolu s bratry Luisem a Juliem 20. 12. 1898. Opis se jmény novomanželů dělí plastická rytířská koruna nad erby, doplněnými drobnou rozvilinou. Medailka je nejen milou osobní památkou, ale též reprezentativní ukázkou regionální heraldiky.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/3

Ještě v polovině minulého století v terénu zcela obvyklá jednoduchá konstrukce, vyznačující trigonometrický bod a pamatující nejspíš Rakousko - uherské katastrální vyměřování, stávala na kótě 681 m, necelý kilometr vsv od Svobody nad Úpou. Původní obyvatelé přiřkli vyvýšenině ne zrovna vynalézavé a nejen v Krkonoších poměrně rozšířené jméno Kühberg, v tomto konkrétním případě překládané jako Kraví vrch. I když v obecné mluvě a dokonce na některých mapách se často užívá i Kraví hora. Plochý nevýrazný vrchol rozlehlého kopce z první linie předhoří zádumčivých Rýchor byl ještě po druhé světové válce z valné části nezalesněnou, hospodářsky využívanou krajinou.  Z údolí Úpy vybíhá příkrou Sluneční strání, pokrytou v té době vrstevnicovými teráskami políček a luk. Dnes je stráň ve spodní části zastavěna rodinnými domky a její horní partie pokrývá vzrostlý smíšený les. Jen zasvěcenci a možná ještě nějaký náhodný houbař vědí o nenápadné smaltované tabulce na červenobíle příčně pruhovaném železném sloupku označující výškovou značku státní triangulace v současnosti. Drobný terénní val na snímku je mezi stromy stále patrný. Po trianglu však ani stopy. Čas odvál i téměř identickou stavbu na protilehlém svahu úpského údolí na Janské hoře.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/3

Mezi německy mluvícími obyvateli východních Krkonoš kolovala dlouhá léta báje o dobývání zlata v podhůří Rýchor a jeho pohaslé slávě. Podle ní prý hledači vzácných rud objevili zlatonosnou žílu v panenských hvozdech Rýchor v časech nepamětných. Za nimi přišli horníci z alpských zemí i ze Slezska, odkryli mnohá horní díla a založili osadu, z níž později povstala Svoboda nad Úpou. Bohatá naleziště skýtala vysoké výdělky a s bohatstvím, jak známo, kráčí ruku v ruce i pýcha.

Capra hircus - koza domácí kamerunská, patří mezi těch několik domestikovaných druhů zvířat, provázejících člověka dlouhá tisíciletí. Mladý rohatý párek, který rezignoval na péči a pohodlí a z bujné nerozvážnosti zvolil s volností i krušný boj o přežití, se stal nechtěně i turistickou atrakcí. Od časného jara loňského roku, kdy tmavohnědý kozlík a kozička utekli některému nezodpovědnému chovateli, je bylo pravidelně vidět poblíž skalního výchozu na jihozápadním úbočí 681 m vysokého Kravího vrchu, vpravo od zeleně značené turistické cesty ze Svobody nad Úpou na Rýchory, jen pár kroků od obydlené Sluneční stráně. S bravurou tatranských kamzíků se pohybovali po strmém skalisku, z jehož nejvyššího vrcholu dokázali ve strnulém postoji, jako dva malí, ale šikovní čertíci, dlouhé minuty pozorovat ruch na cestě pod sebou. Na místě se jim zjevně zalíbilo, přesto, že v poměrně velkém okruhu není žádný viditelný zdroj vody. Občas jim nějaká útlocitná zelená duše zpestřila jídelníček kousky zeleniny nebo pečiva a bohatou zásobárnu sena našli v nedalekém krmelci. Také listnáče kolem, a nejen mladé náletové jasany a javory, ale i statné buky o průměru až 30 cm, mají ohryzanou kůru do neuvěřitelné výšky, kam se ti prevíti, stojíce na zadních dokázali vyšponovat. Lidské zvědavce k sobě pouštěli nejvýš na 2 - 3 m. Na skále se cítili bezpečně a nebáli se ani psů. Semknuti k sobě si navzájem kryli záda s rohy výhrůžně připravenými k obraně. Otázku, jak přežijí zdejší zimu, která jim ve svém počátku nabízela tu přívětivější tvář, vyřešil lednový vichr Kyrill. Během něj kozí návštěva zmizela neznámo kam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/3

Náhrobek řídícího učitele Josefa Kahla na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, i přes ostentativní nezájem povolaných, stále ještě jako zázrakem odolává neúprosnému zubu času i množícím se vandalům. Odpočívá zde nepřehlédnutelná postava svobodské historie, jejíž dvě krajní životní výročí připadají právě na letošní, sedmičkou zakončený rok. Před 150 lety, 4. 12. 1857, se poslední potomek několika generací svobodských učitelů ve Svobodě nad Úpou narodil a před 100 lety, 25. 2. 1907, svou životní pouť předčasně ukončil. Za jeho působení na zdejší škole, kde nastoupil v roce 1882, byla postavena nová moderní budova, sloužící po dvojím navýšení o patro dosud. Josef Kahl, zadumaně hledící z působivého medailonu Václava Maška, stál od penzionování svého otce roku 1892 až do své smrti v čele učitelského sboru a byl též dlouholetým aktivním členem obecního zastupitelstva. Zároveň zastával post ředitele městské spořitelny, kterou v roce 1891 pomáhal založit. Za své vynikající zásluhy byl 30. 10. 1906 slavnostně jmenován čestným občanem rodného města. Jemu odkázal i veškerý svůj majetek, tvořící základ nadace, z jejíchž výnosů byla financována řada veřejně prospěšných záležitostí. Ve smutečních zástupech, které jej na místo posledního odpočinku vyprovázely, kráčelo vedle okresního hejtmana i sedm duchovních a na sto učitelů. Jen jedenáct významných mužů bylo ve Svobodě v období před vznikem Československa v roce 1918 poctěno titulem čestný občan. Pouze dva, spolu s Josefem Kahlem ještě majitel kdysi vyhlášené továrny na výrobu svíček, spoluzakladatel spořitelny a 18 let starosta obce Franz Stephan, spočívají na místním hřbitově.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/10

Vzletný epiteton z dřevních dob cestování do hor stále platí. Podle schváleného územního plánu VÚC Krkonoše je město Svoboda nad Úpou „nástupním a obslužným centrem regionálního a subregionálního významu s odpovídající úrovní základní i specifické vybavenosti". O to víc překvapí návštěvníky přijíždějící prostředky hromadné dopravy dlouhodobě neutěšený stav místního dopravního „terminálu". Ale ledy se konečně hnuly. V dubnu letošního roku zahájily příslušné správní orgány města územní řízení směřující k radikální přestavbě autobusového nástupiště s návazností na vlakové nádraží. I pro čtenáře, kteří pamatují výstavbu rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou v 70. letech minulého století a s ní spojené demolice mnoha svobodských domů, přinášíme překvapivý snímek jednoho ze tří kdysi prosperujících hostinců v této nevelké a značně změněné lokalitě. Vedle nádražní restaurace a hotelu Sport byl v první polovině 20. století tím nejvýstavnějším právě ubytovací podnik hoteliéra Julia Bönsche a jeho ženy Fanny. Budova, patřící původně akciovému pivovaru ve Vrchlabí, s krytou sezónní předzahrádkou a proskleným dřevěným arkýřem na štítové stěně, nabízejícím výhled na kouzelné horské panorama s něžnou linkou Světlé a Černé hory, na strategickém místě blízko konečné vlaků, při vstupu do města určitě ostudu nedělala. Pravda, krátce před zbořením to už byla jen značně „vybydlená" a léta neužívaná turistická noclehárna splývající se zaprášeným areálem sousedních uhelných skladů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/11

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.