Freiheit

Melancholický výřez podhorské krajiny někde v okolí Studence, bez jediného živáčka, symbolizuje klopotný úděl někdejších horáků, hrdost nad košíky „bandor" vydobytých z kamenitých políček, i ostych před objektivem fotoaparátu. Autor určitě nemínil stvořit „umělecké zátiší". Jako jeden z nich v hledáčku viděl jistě i ty potemnělé zimní večery, haverlanty obklopený stůl s mísou kouřících zemáků a pronikavou vůní kysela. Byl jím František Hák, majitel fotoateliéru v Nové Pace, otec mnohem známějšího a slavnějšího Miroslava. A možná ani netušil, že i po osmdesáti letech dokáže jeho snímek potěšit všechny, kdož ještě pamatují „bandorovej zákon" /krásný termín Marie Kubátové pro návraty do rodné chalupy při sázení a vybírání brambor/ a kterým dým bramborové natě voní domovem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10

Ještě teď se mi zježí všechny chlupy na těle při pouhé vzpomínce na „osvěžující" koupel v bazénu přírodního koupaliště v Peci pod Sněžkou, proti které je vyhlášená mořská voda Baltu učiněné kafíčko. Chlouba peckých vodomilů o rozměrech 40 x 14,5 m s největší hloubkou 2 m, byla slavnostně otevřena Benátskou nocí s rachejtlemi v červenci 1935, na místě někdejšího, z části vyhořelého mlýna, který obec vykoupila rok před tím. Za zmínku stojí, že stavba byla veřejně vypsána 3. května 1935, předání staveniště vítězům konkurzu následovalo o týden později. Betonáže bazénu se firma Ing. Richtera zhostila v neuvěřitelné době dvou měsíců s celkovými náklady 127 500 Kč. Za dalších 18 000 Kč postavila firma Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou kabinky a pokladny. Prvním plavčíkem byl ze tří zájemců vybrán Franz Dix. A věřte nebo nevěřte, několik generací stálých obyvatel Pece a okolí i odvážlivců z řad návštěvníků se tam i koupalo. Koupaliště vzalo za své při velikášské stavbě velkoprodejny Sněžka v 70. letech. Méně už se ví o existenci druhého venkovního „koupališťátka" na uvedené fotografii. Proti všem zákonům logiky stávalo ještě o poznání výš, v jedné z nejchladnějších lokalit Pece už podle názvu - ve Vlhkém dole. Z centra je to na luční enklávu, vyklučenou kdysi uhlíři a obklopenou lesy, romantickým údolím Zeleného potoka, téměř hodina chůze. Majitelé boudy Jelení louky /z nichž jistý Karel Zee měl prý výčepní oprávnění již v roce 1731; na celoročně otevřený hotel ji však přestavěl Johann Kohl v roce 1908/ tak měli o atrakci postaráno.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Jako předsunutá hlídka Janských Lázní stávala při cestě do Svobody nad Úpou jedna z nejstarších zdejších roubenek s popisným číslem 3 - hájenka vlčického panství, zvaná schwarzenberská. Právě zde se křížila „nová" silnice ze svobodského náměstí do centra lázeňského letoviska, zprovozněná ve válečném roce 1916, se starou prašnou vozovkou, vedoucí lipovou alejí kolem pensionu „Císařské lázně" /dnešní výstavné budovy lesnického učiliště/. Snímek je z roku 1918 a tak lze předpokládat, že ještě zachytil obávaného hajného Josefa Illnera a jeho ženu Alžbětu. Postrach babek, sbírajících v údolí Janského potoka klestí, totiž v roce 1923 zemřel. Rodina Grabingerova, která tu bydlela v období mezi dvěma válkami, vsadila víc na provoz přidruženého pohostinství. Denně se tu scházeli lázeňští hosté na partičku karbanu a malé pohoštění vždy našli i hladoví a žízniví turisté. V roce 1942 tady některý ze zajateckých táborů Stalag VIII ze Slezska zřídil pobočku pro pracovní komando anglických válečných zajatců, údajně letců, kteří v okolních lesích zpracovávali dřevo na palivové kostky pro auta na dřevoplyn. I přes obehnání budovy ostnatými dráty tu asi 30 důstojníků trávilo na válečné poměry celkem „fešácké vězení" s relativní volností pohybu, pod dozorem místních německých dřevařů. Po jejich odletu do vlasti v květnu 1945, byla „vybydlená" hájenka i nadále užívána lesním personálem především jako příležitostné ubytování dřevařů a ustájení koní při těžbě dřeva. Právě možnost chovat vlastní koně, zlákala na přelomu padesátých a šedesátých let Jaroslava Brunáta, aby se tu zabydlel se svou početnou rodinou. Po pěti letech tady už ale opět hospodařili lesní dělníci ze Slovenska. V roce 1964 postihl chalupu osud mnoha dřevěných stavení v horách - stala se obětí červeného kohouta. Namítnete možná, že tam nějaká budova stále stojí. To je však docela jiný dům, který z přilehlé stodoly a chlévů vybudoval klempířský všeuměl Josef Vít ze Svobody v 70. letech.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Jedna z mnoha medailí, kterými byly na mezinárodních kláních oceněny výrobky úspěšné papírenské firmy P. Piette ze Svobody nad Úpou v poslední třetině minulého století, zdobí úřední hlavičkové papíry podniku od roku 1889. Pro pořadatele světové výstavy v Paříži ji autor Luis Bottee v souladu s tehdejší módou vyzdobil alegorickými scénami: na líci s pařížským motivem Elysejských polí a Eifelovkou sedící Marianna věnčí vavřínovým věncem hlavu muže se symboly průmyslu, na rubu bohyně vítězství Niké s šalmají objímá personifikovanou Republiku s frigickou čapkou. V ozdobném rámečku je jméno odměněného: Paul Piette. A to je oříšek k rozlousknutí. Papírna nesla jméno po svém zakladateli Prosperovi Piette, v té době již zemřelém. Řídili ji bratři Prosper ml., Ludvík a Julius. Široko daleko žádný Paul; jen sestra Paula, tehdy ovšem již dávno vdaná za dalšího společníka Franze Holuba. Nejspíš jen fatální chyba zadavatele, kterému bylo líto již hotovou, výtvarně velmi zdařilou medaili zničit. Možná už ani nebyl čas na zhotovení nové - kdo ví? V každém případě je to cenná památka na významnou podnikatelskou rodinu Piette a zároveň svědectví o nebývalém rozmachu výroby papíru se značkou letící vlaštovky s dvojitým P v zobáčku. V roce jejího založení - 1865 - pracovalo v různých provozech všehovšudy 85 dělníků a 1 úředník. Před koncem století, roku 1898, běželo už 5 papírenských strojů s 1 250 dělníky a 32 úředníky. To již k zobrazené medaili přibyl pro majitele Prospera Piette, známého později pro jeho mecenášské aktivity jako „Otec Krkonoš", také šlechtický titul de Rivage a od 25. 11. 1906 i čestné občanství města Svobody nad Úpou. Krkonošské papírny, které na jeho bohatý odkaz velkoryse navázaly po II. světové válce, bohužel nevydržely s dechem. Jen tiše plynoucí řeka Úpa ví, proč výroba papíru, i ve věku elektronických medií artiklu stále žádaného, ve Svobodě skomírá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8

Alespoň to tvrdil majitel jedné nejmenované zahrady ve Svobodě n./Ú. všem užaslým obdivovatelům. Přes dvě stovky /to není překlep! bylo jich přesně 223/ zdravých kozáků březových /Boletus scaber/, klouzky obecné /Boletus luteus/ nepočítaje, vyrostlé najednou začátkem druhého zářijového týdne letošní podivné sezóny, kdy i Mistr Smotlacha musel přiznat, že „nerostou", jsou svědecky doloženy. V následujících týdnech se neuvěřitelnými úlovky plnily nejen košíky houbařů, ale i stránky denního tisku. Málokdo však sklízel na několika metrech čtverečních, pár kroků z obýváku. Požehnej Krakonoš!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/11

.... a ještě pár snímků očitého svědka Karla Kapuciána                                                                       

Při listování unikátním albem fotografií jednotlivých čísel popisných obce Rýchory, které se v letech předválečných z moci úřední pořizovaly jako příloha k obecním kronikám i v ostatních vsích a městečkách Krkonoš, ovane člověka zvláštní nostalgie. Před pečlivě udržovanými chalupami s bělostným spárováním roubení stojí dojemná stafáž jejich obyvatel v božíhodovém oblečení v němž se viditelně necítí, mnohdy i s kravkou - živitelkou nebo s koníkem v mosazí vyšperkovaném postroji. Vůkol, kam oko dohlédne, kultivovaná krajina až neskutečně prostá a krásná.

Pamětníci těch dob již nežijí nebo zapomněli. Za poslední půlstoletí jsme si nějak zvykli na kopřivy u plotu, na hromady harampádí za kůlnou, nepotřebné pneumatiky uprostřed lesa, igelitové cáry vlající z větví nad hladinami potoků a řek, na smetiště podél cest, potažmo i na smetiště v nás.

Je léto, čas dovolených a díky otevření hraničních zátarasů i poznávání světa. Letité lichotivé srovnávání s Bulharskem nebo Rumunskem asi značně utrpí po návštěvě Skandinávie nebo Skotska. Dívejte se proto pozorně! Ani z Rakouska nebo Švýcarska, abych zůstal u oblastí žijících z horského turismu, nemusíte jezdit s komplexy. Právě ty žloutnoucí obrázky z Rýchor mi dávají víru, že to jde i u nás. Jen pochopit základní: Atraktivitou pro návštěvníky je vždy to původní, charakteristické. Světovost nejsou fasády počmárané od sprejerů, ani horské boudy zaplácané kýčovitými reklamami na camelky a coca-colu, natož mexické jídelny a pravé americké rodeo.

Krkonošáci, vzpamatujte se!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/8                    

K záplavě článků o největší krkonošské povodni v roce 1897 s její, až na nepatrnou několikadenní odchylku, přesně stoletou ozvěnou z loňského léta ještě pár slov. Nesmírné materiální škody včetně ztráty mnoha lidských životů, vyburcovaly zemské úřady ke zcela mimořádnému úsilí vedoucímu k jejich odstranění a co je poučné, také k prevenci. Řeka Úpa klikatící se Trutnovem, vylévající se z břehů s neúprosnou pravidelností při každé povodni / v druhé polovině minulého století zvlášť často / byla spoutána navigací z kamenných kvádrů do stálého koryta. Ze stejného materiálu, který sloužil  ke zpevnění břehů, navršili budovatelé r. 1898 na pravém břehu řeky, poblíž povodní rovněž poškozené t. zv. Pánské lávky z roku 1891, kamennou mohylu. Nápis na kovové desce zněl: „Toto pobřežní zdivo v délce 1 730m nechalo vybudovat zastupitelstvo města Trutnova, pod vedením starosty Hermanna Raucha po katastrofální povodni ve dnech 29. a 30. července 1897 na ochranu životů a majetku spoluobčanů během jednoho roku. Na paměť jednotného smýšlení občanstva." Necelé čtyři roky od zasednutí za předsednický stolec vstoupil pan starosta Rauch i do historie. Několik generací trutnovanů spojovalo pomník především s jeho jménem. Zatím, co 20m dlouhá kovová lávka spojující Malé náměstí s Českou čtvrtí je stále na svém místě a kamenné zdivo úpských břehů statečně odolává vzedmutým vodám již sto let, Rauchův pomník byste hledali marně. Již v třicátých letech jej zastínila budka trafiky. Za všeobecného nezájmu v letech poválečných  postupně zarůstal křovím. Jeho zbytky zmizely s výstavbou jedné z větví dálkového topení. Z racinálního hlediska neužitečný, výtvarně však docela zajímavý objekt nahradily mohutné roury parovodu. Sice užitečné, ale „vošklivé".

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/7