Freiheit

Korunou většiny výstupů na vyvýšená místa v krajině bývá čarovná vyhlídka do dalekého okolí. Krkonoše mají takových přirozených vyhlídkových bodů nepočítaně. A není náhodou, že právě na nich vyrostly kdysi první horské boudy. V „dřevních" dobách krkonošské turistiky, dokázali podnikaví majitelé bud umocnit atraktivitu místa ještě zbudováním určitého stanoviště, mnohde s malou rozhlednou. Zastav se, poutníče, a zde se dívej! A třeba i omámen tou podívanou zanecháš nepřehlédnutelný obnos v našem pohostinství. Jednoduchá a účinná filozofie...

Hotel Stará celnice v Horních Albeřicích, evokující svým vybavením atmosféru c.k. monarchie, připomíná současným návštěvníkům Krkonoš, ale i místním obyvatelům tu lepší tvář minulosti, kdy hranice mezi sousedními státy byla jen pomyslnou čárou na mapě. Poctivý kamenný dům dal rakouský erár postavit v roce 1844 pro celní a finanční stráž nejspíš proto, že celní cesta z Horního Maršova do tehdejšího Slezska byla hojně frekventovaná. Svědčí o tom zachovaný kamenný milník těsně na hranici, jaké se u polních cest určitě nestavěly i souvislá alej věkovitých jeřábů, vymezující úctyhodnou šíři silnice v terénu stále patrné. Lahůdkou pro turisty jsou dva kamenné skvosty, každý z jedné strany hranice. Na české straně jsou to netradičně pojatá boží muka s českobratrským kalichem. V kraji osídleném německými katolíky velmi ojedinělá. Také tudy opouštěli svou vlast pobělohorští exulanti a v myslích nejstarších pamětníků jsou zasuté vzpomínky na pravidelná procesí českých bratří k tomuto kříži. Druhý zajímavý objekt, jen kousek za hraniční čarou, je křížek na v tomto kraji atypickém a neužívaném šestibokém, k vrchu se zužujícím kamenném sloupku, jehož původ je rovněž tajemný. Cesta od Trutnova přes bývalé Sklenářovice po úbočí Rýchor do Slezska, přetíná zemskou hranici v těchto místech i na tzv. Hűttelově mapě Krkonoš z druhé poloviny 17. století. To, co platilo po staletí jako samozřejmost, zpřetrhalo polodospělé století dvacáté. Cesta na hranici končí. Na konci druhého tisíciletí v době sjednocování se Evropy, je to konstatování více než smutné.

Ilja Erenburg, ruský spisovatel a světoběžník, patrně nikdy nenavštívil Krkonoše. Jinak by nemohl opomenout zařadit do své půvabné povídkové kolekce Třináct dýmek i tu čtrnáctou - dýmku Krakonošovu. Alespoň ten méně démonický, lidštější pantáta v zelené kamizole, do kterého zhmotnilo své představy o bájném pánovi hor za několik století jeho „existence" české etnikum, je bez dobře zakouřené dýmky společensky téměř nemožný. Také na posledním přírůstku mé sbírky krakonošovských památek je zachycen jeden z pozemských představitelů Jeho Majestátu s pěknou vyřezávanou dýmkou, zobrazující shodou okolností jen další podobu svého majitele. Svoboda nad Úpou je naštěstí malé hnízdo a většina pamětníků si ještě vzpomíná na mistrné figurky, loutky a samorosty řezbáře Stanislava Háka. Desítky jeho originálních autorských loutek včetně scénických výprav pro válečné Boučkovo divadlo v Jaroměři, doplnila početná řada dalších, vzniklých již v poválečné Svobodě nad Úpou, pro zdejší Krakonošovo loutkové divadélko, jehož byl duší i tělem zároveň. Svůj nesporný talent a řemeslnou zručnost promarnil bohužel v zapšklých maloměstských poměrech modelářského ateliéru místní továrny na okrasné svíčky, váben stále častěji naléhavým voláním pochybných kumpánů od šenku, kam to bylo jen pár kroků přes dvorek. Identifikovat jeho Krakonošovu dýmku, bylo tedy docela snadné. Zvlášť když se v archivu tvůrcovy rodiny našla fotografie jejího detailu. Kdo je ale onen zamračený Krakonoš s nalepenými vousy? Píši to nerad, ale jeho dokonalé inkognito se mi zatím odhalit nepodařilo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/12

Krkonošské papírny, národní podnik se sídlem v Hostinném nad Labem, byly zřízeny na základě § 12 dekretu prezidenta republiky o znárodnění ze dne 24. října 1945 č. 100 Sb. Spory o jejich profilaci a zařazení jednotlivých závodů se vlekly ještě mnoho měsíců a vyústily vyčleněním majetkových podstat, především všech závodů ve Svobodě nad Úpou, v lednu 1949 do samostatného podniku Úpské papírny, který s původním podnikem opět splynul až při rozsáhlé reorganizaci průmyslu v roce 1958. Poválečné snahy vedoucích pracovníků bývalé firmy Piette o logické spojení výrobců stejného druhu papíru podporoval i tehdejší sociálně demokratický ministr průmyslu (1945 - 1947) Bohumil Laušman. Ten v roce 1946 závod osobně navštívil s (jak se později ukázalo planým) příslibem aktivní pomoci. Složitá osobnost levicového politika Laušmana a jeho život plný osudových zvratů stojí, zvlášť po dlouholetém mlčení, za uvedení alespoň základních informací. Východočeský rodák (1903 - 1963) a původně bankovní úředník, předválečný poslanec NS za ČSSD, působil celou válku jako člen exilové Státní rady v Londýně. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání a stal se ministrem průmyslu v první „Košické" vládě osvobozeného Československa. Po únorovém puči, již jako předseda sociální demokracie, neodhadl (stejně jako Jan Masaryk) záměry komunistů a přijal dokonce funkci náměstka předsedy vlády „sjednocené" Národní fronty. Zakrátko už byl uklizen jako ředitel elektrárny na Slovensko. Na Silvestra 1949 přešel ilegálně hranice do západního Německa. V roce 1953 byl z rakouského exilu s největší pravděpodobností unesen Státní bezpečností a jeho „návrat" byl vládnoucím režimem využit k rozsáhlé kampani proti emigraci. Roku 1957 byl odsouzen k 17 letům vězení. Ve věznici v Praze - Ruzyni také 9. května 1963 za záhadných a nevyjasněných okolností zemřel, krátce před očekávaným propuštěním na amnestii. Na snímku z návštěvy papíren ve Svobodě nad Úpou je B. L. v klobouku vlevo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/9

Malebný špindlerovský kostelík sv. Petra je vděčným námětem umělců - malířů a později fotografů - téměř od svého vzniku před dvěma sty lety. (Viz Krkonoše  - Jizerské hory 2003/6.) Jen sběratelé historických pohlednic by z jejich reprodukcí jistě dokázali sestavit docela početnou kolekci. Uvedený, více než stoletý „obrázek od listonoše", který je vhodným doplňkem seriálu „Malíři Krkonoš", vydalo nakladatelství Messner a Buch z Lipska v číslované sérii uměleckých „Pohledů z Krkonoš" tamnímu rodákovi, plodnému, dnes však pozapomenutému malíři Heribertu Bahndorfovi. V rodném Lipsku navštěvoval Bahndorf (nar. 3. 7. 1877) Akademii v letech 1894 - 1895. Svá studia si prohloubil v roce 1897 - 1898 na Akademii v Berlíně v ateliéru Hanse Gudeho. V širokém tematickém záběru se věnoval především zobrazování krajin a architektury a v neposlední řadě i nekonečně proměnlivých mořských scenérií. Ve 30. letech minulého století žil v thüringenské Friedrichsrodě. Datum jeho úmrtí není znám. (Monumentální olej plachetnice „Horst Wessel" - zachycený mimochodem rovněž na jedné z válečných propagačních pohlednic - je signován 1940.)

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/11

Docela nedávné vysvěcení nového kolumbária a z veřejné sbírky opraveného kostelíka, mají špindlerovští účastníci mše svaté, celebrované biskupem Dominikem Dukou, ještě v živé paměti. Svatostánek zasvěcený svatému Petru dal vlastně horskému středisku jméno, když císařská kancelář po dlouhých průtazích konečně vyslyšela volání osadníků po důstojné náhradě nedostačující hornické kapličky. Na ponížené žádosti k Josefu II. z let 1784 a 1787 reagoval po další urgenci až František II. patentem z 13. července 1793 o zřízení lokalie, adresovaným do Špindlerova mlýna, podle jména jeho majitele a tehdejšího rychtáře Špindlera, u něhož se pisatelé petic scházeli. /Kuriózně byl oficiální název „Špindlerův Mlýn" potvrzen až výnosem ministerstva vnitra ČSR č. 43354 ze dne 23. 6. 1923/.  Klasicistní zděná jednolodní stavba s plochým stropem a přistavěnou presbytoří, oddělenou vítězným obloukem, s jednoduchou sedlovou střechou, dřevěnou zvonicí a sanktusníkem, je společným dílem zednického mistra Weisse a tesaře Erbena z Vrchlabí. Od položení základního kamene 26. června 1802 se výstavba vlekla ještě dlouhých pět let. Kostel byl vysvěcen při první bohoslužbě na svátek všech Svatých 1. listopadu 1807. Ústřední obraz nebeského klíčníka, prvního apoštola Petra, nad oltářní mensou i celkový venkovní vzhled kostela se ani po letech příliš nemění, jak dosvědčuje téměř stoletý obrázek H. Scheiberta z jeho kolekce starých slezských /!/ kostelíků, vydané na dobových pohlednicích.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/6

Na fotografii, kterou starý pán v roce 1932 dokonce vlastnoručně podepsal, je Gustav Alfons hrabě Swéerts-Sporck /1854-1933/, patron Sporckovy nadace a protektor mnoha spolků. Nositel jména, které do krkonošské historie zapsal jeho slavnější předek František Karel Rudolf hrabě Swéert-Sporck /1688-1757/. Tento zeť barokního kavalíra, mecenáše umění a zakladatele Kuksu, Františka Antonína hraběte Sporcka, získal sňatkem s jeho dcerou Annou Kateřinou 17. dubna 1712 a následnou adopcí nejen pohádkový majetek, ale především jméno, jehož zvuk otevíral dveře do té nejvyšší společnosti. Po tchánově smrti pravděpodobně druhý velmistr Řádu svatého Huberta byl vynikajícím agrárním odborníkem své doby. Na svém panství v Lysé nad Labem jako první v Čechách zavedl pěstování jetele a provozoval první soukromou hospodářskou školu. Byl též spoluzakladatelem pozdější Akademie zemědělských věd v Praze. V roce 1746 se stal odborným poradcem hraběte Bedřicha Harracha a dohližitelem nad jeho jilemnickými statky. Stál tak u kolébky systematického budního hospodářství v západních Krkonoších. Jeho experimenty /dlužno podotknout, že ne vždy úspěšné - viz pěstování obilí na Labské louce/ jako pastva dobytka nad horní hranicí lesa, zákaz pasení v lese, hnojení luk a především rozkvět mnoha bud, které existují dodnes, poznamenaly tvářnost Krkonoš na staletí. Gustava Alfonse nám loni znovu připomněl vzácný nález listiny Okrašlovacího spolku v Choustníkově Hradišti z roku 1901, v podstavci tamního pomníku F. A. Sporcka. Jeho posledním žijícím potomkem je letos osmdesátiletý Dr. Petr hrabě Swéerts-Sporck z Langenu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9