Freiheit

Komunální volby klepou na dveře. Rád bych vám proto připomenul chro­nologii svobodských starostů, tak, jak se dala vysledovat v archivních materiálech:

Gottfried Finger - 30 let (1730 - 1760); Joseph Fibiger - 3 roky (1760 - 1763); Karolus Fibiger - 1 rok (1763 - 1764); Anton Stephan - 6 let (1764 - 1770); Franziskus Huebner - 16 let (1770 - 1786); Josef Patsch - 2 roky (1786 - 1788); Ignaz Höher - 2 roky (1788 - 1790); Johann Jakob Fiedler - 4 roky (1790 -1794); Josef Stephan - 21 let (1794 - 1815); Franz Stephan - 4 roky (1815 - 1819); Ignaz Etrich - 5 let (1819 - 1824); Josef Etrich - 5 let (1824 - 1829); Ignaz Etrich - 3 roky (1829 - 1832); Ignaz Baudisch - 12 let (1832 - 1844); Franz Baudisch - 4 roky (1844 - 1848); Ignaz Etrich - 23 let (1848 - 1871); Josef Finger - 6 let (1871 - 1877); Johann Thim - 8 let (1877 - 1885); Johann Fiebiger - 5 let (1885 - 1890); Franz Stephan - 18 let (1890 - 1908); Johann Fiebiger - 11 let (1908 - 1919); Franz Feix - 4 roky (1919 - 1923); Julius Etrich - 2 roky (1923 - 1925); Rudolf Lissak - 8 let (1925 - 1933); Wenzel Just - 5 let (1933 - 1938); Franz Thamm - ? (1938); MUDr. Franz Breuer - 6 let (1938 - 1945).

Při pohledu na stále větší plochy vymýcených lesů na hřebenech Krkonoš, nelze nesrovnávat tuto situaci s dávnou historickou pa­ralelou, kdy lidská dravost a bezohlednost k přírodě významnou měrou přispěla k zásadní změně ve skladbě zdejších lesů. Mám na mysli těch víc než čtyřicet let drancování koncem 16. a začát­kem 17. století. Rozsáhlá pásma Krkonoš měl již v 1. pol. 16. stol. v zástavě horní hejtman Kryštof z Gendorfu, majitel Vrchlabí, báň­ský odborník a poradce Ferdinanda I., za něhož se v Krkonoších jednak pilně dolovalo, jednak bylo zřízeno nespočet hamrů na zpra­cování rudy. Obě tyto činnosti spotřebovaly velké množství dřeva, které bylo všude na dosah ruky. S největší pravděpodobností byl prá­vě tento ziskuchtivý Korutanec otcem myšlenky zásobovat krkonoš­ským dřevem rovněž "největší a nejdůležitější klenot všeho králov­ství" - Kutnou Horu.

Listopadová "velvet revolucion" vyburcovala z letargie i naši republiku, která se po dvaačtyřiceti letech neúspěšné cesty k lepším zítřkům pokouší o opětovný návrat do Evropy, čímž ne­myslíme další krok zpět, ale kvalitativní posun mezi vyspělé po­krokové státy. Jednou z podmínek takového posunu je přechod k trž­nímu hospodářství a to je zas podmíněno rozsáhlou privatizací výroby a služeb. Touhou převážné většiny obyvatel Svobody nad Úpou je, alespoň doufám, změnit toto šedivé, nevýrazné a zapomenuté město v tzv. pohraničí v čistý a kvetoucí domov s prosperující­mi službami, čistou řekou, dýchatelným vzduchem a zelenou příro­dou. Staří latiníci říkali: "Nic nového pod sluncem".

Během na události tak bohatého loňského roku 1989 nás vět­šinou ve vší tichosti minula mnohá více či méně významná svobodská výročí. Bez nároků na úplnost bych se o některých rád zmínil.

1. srpna 1859 byl v domku č. 2 zahájen provoz pošty. Místní zahradník Ambrož Baudisch se tak stal prvním svobodským poštmistrem, což je písemně doloženo zápisem v dodnes vedené původní revizní knize na místní poště. Díky několika nadšencům a fi­nanční podpoře MěNV, bylo toto výročí vzpomenuto alespoň poštov­ním razítkem s textem "Svoboda n. Ú. - 130 let pošty", které se od srpna do prosince rozlétlo na dopisech doslova do celého světa. První pošta byla zbořena v roce 1927 a na jejím místě vyrostla vila starosty a průmyslníka Lissaka, dnešní MŠ.

Nejstarší doložená zpráva o existenci Svobody nad Úpou, je privilegium císaře Ferdinanda I. z roku 1546, kterým byly "hornímu městysi Svobodě pod zlatými Rýchorami" přiznány všechny svobody, jichž užívala jiná horní města v království českém. Zároveň s tím byla osada nadána erbem, který se nám v nezměněné podobě zachoval dodnes. Tvoří jej podélně rozdělený štít, v jehož / z pohledu divá­ka / pravém zlatém poli je polovina černého císařského orla s červeným vyplazeným jazykem a zlatou zbrojí /drápy a zobák/. Levé pole je příčně děleno. V jeho horní červené čtvrti jsou zkřížená hornická kladiva - želízko a mlátek - černé barvy se zlatými násadami. Zkřížení je provedeno způsobem vyskytujícím se v heraldice horních měst jen vzácně - v Čechách toliko dvakrát. Želízko je totiž umístěno nalevo od mlátku, jehož násadu překrývá. /Symbol dolování, zkřížená hornická kladiva, vznikl totiž prostým opisem situace, kdy horníci při krátkém odpočinku ve štole ulehli s rukama zkříženýma na prsou, nepouštějíce z nich své nástroje. Většinou drželi mlátek v pravé a želízko v levé ruce a v této podobě se symbol obvykle používá/. Spodní čtvrtina má zelenou barvu a jsou na ní zlaté srnčí parohy se čtyřmi výsadami na každé lodyze. Vyskytuje se i varianta s celým, neděleným polem červeným. Dvě figury v jednom poli jsou však z heraldického hlediska nesprávné.

Odvěkou touhu člověka vydrápat se na kdejaký vrchol, pohání do značné míry i vidina dalekých rozhledů. Krkonoše se svým majestátním nadhledem nad ostatními českými pohořími vyhlídkovými místy doslova plýtvají. Klasické rozhledny by však paradoxně snadno spočítal na prstech jedné ruky i dlouholetý pracovník na pile. Od prvního ledna 1998 slouží veřejnosti nová rozhledna s čarokrásným kruhovým výhledem na Černé hoře. Po šumavském Poledníku je i nejvýše položenou rozhlednou v České republice a stále ještě i jednou z nejmladších rozhleden u nás. I když ... V její nosné konstrukci, přiznávající hrdě technický charakter stavby, poznávají pamětníci neomylně stožár někdejší první lanové dráhy v Čechách z roku 1928.

Kresba Oskar Teimer

Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846 - 1928) syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil - Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si označení „Otec Krkonoš" opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Bez jeho pomoci by nevycházel spolkový časopis „Krkonoše slovem i obrazem", ani řada turistických map. Výrazně přispěl k rozhojnění sbírek vznikajícího Krkonošského muzea ve Vrchlabí i k činnosti mnoha dalších společenských a zájmových organizací, jichž byl členem. V srpnu 1891 po něm byla pojmenována část České cesty od Kotle ke státní hranici s pamětní deskou u pramene Labe. Pro své sociální cítění a péči o zaměstnance i jejich děti byl nazýván též krkonošským Owenem. Čestný občan Svobody nad Úpou i Maršova I., c. k. komerční rada, byl v roce 1898 povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. Bronzová pamětní deska věnovaná Krkonošským spolkem je dílem významného trutnovského umělce Emila Schwantnera.

In: Veselý výlet 24/2005; Naučná stezka "Via Piette"