Na pravici první zleva

 
Bohumil Laušman (v klobouku)

Krkonošské papírny, národní podnik se sídlem v Hostinném nad Labem, byly zřízeny na základě § 12 dekretu prezidenta republiky o znárodnění ze dne 24. října 1945 č. 100 Sb. Spory o jejich profilaci a zařazení jednotlivých závodů se vlekly ještě mnoho měsíců a vyústily vyčleněním majetkových podstat, především všech závodů ve Svobodě nad Úpou, v lednu 1949 do samostatného podniku Úpské papírny, který s původním podnikem opět splynul až při rozsáhlé reorganizaci průmyslu v roce 1958. Poválečné snahy vedoucích pracovníků bývalé firmy Piette o logické spojení výrobců stejného druhu papíru podporoval i tehdejší sociálně demokratický ministr průmyslu (1945 - 1947) Bohumil Laušman. Ten v roce 1946 závod osobně navštívil s (jak se později ukázalo planým) příslibem aktivní pomoci. Složitá osobnost levicového politika Laušmana a jeho život plný osudových zvratů stojí, zvlášť po dlouholetém mlčení, za uvedení alespoň základních informací. Východočeský rodák (1903 - 1963) a původně bankovní úředník, předválečný poslanec NS za ČSSD, působil celou válku jako člen exilové Státní rady v Londýně. V roce 1944 se zúčastnil Slovenského národního povstání a stal se ministrem průmyslu v první „Košické" vládě osvobozeného Československa. Po únorovém puči, již jako předseda sociální demokracie, neodhadl (stejně jako Jan Masaryk) záměry komunistů a přijal dokonce funkci náměstka předsedy vlády „sjednocené" Národní fronty. Zakrátko už byl uklizen jako ředitel elektrárny na Slovensko. Na Silvestra 1949 přešel ilegálně hranice do západního Německa. V roce 1953 byl z rakouského exilu s největší pravděpodobností unesen Státní bezpečností a jeho „návrat" byl vládnoucím režimem využit k rozsáhlé kampani proti emigraci. Roku 1957 byl odsouzen k 17 letům vězení. Ve věznici v Praze - Ruzyni také 9. května 1963 za záhadných a nevyjasněných okolností zemřel, krátce před očekávaným propuštěním na amnestii. Na snímku z návštěvy papíren ve Svobodě nad Úpou je B. L. v klobouku vlevo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/9

Pokračování článku »

Kostel v horách II.

 
Heribert Bahndorf - kostel ve Špindlerově Mlýně

Malebný špindlerovský kostelík sv. Petra je vděčným námětem umělců - malířů a později fotografů - téměř od svého vzniku před dvěma sty lety. (Viz Krkonoše  - Jizerské hory 2003/6.) Jen sběratelé historických pohlednic by z jejich reprodukcí jistě dokázali sestavit docela početnou kolekci. Uvedený, více než stoletý „obrázek od listonoše", který je vhodným doplňkem seriálu „Malíři Krkonoš", vydalo nakladatelství Messner a Buch z Lipska v číslované sérii uměleckých „Pohledů z Krkonoš" tamnímu rodákovi, plodnému, dnes však pozapomenutému malíři Heribertu Bahndorfovi. V rodném Lipsku navštěvoval Bahndorf (nar. 3. 7. 1877) Akademii v letech 1894 - 1895. Svá studia si prohloubil v roce 1897 - 1898 na Akademii v Berlíně v ateliéru Hanse Gudeho. V širokém tematickém záběru se věnoval především zobrazování krajin a architektury a v neposlední řadě i nekonečně proměnlivých mořských scenérií. Ve 30. letech minulého století žil v thüringenské Friedrichsrodě. Datum jeho úmrtí není znám. (Monumentální olej plachetnice „Horst Wessel" - zachycený mimochodem rovněž na jedné z válečných propagačních pohlednic - je signován 1940.)

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/11

Pokračování článku »

Kostel v horách

 
Kostel sv. Petra ve Špindlerově Mlýně

Docela nedávné vysvěcení nového kolumbária a z veřejné sbírky opraveného kostelíka, mají špindlerovští účastníci mše svaté, celebrované biskupem Dominikem Dukou, ještě v živé paměti. Svatostánek zasvěcený svatému Petru dal vlastně horskému středisku jméno, když císařská kancelář po dlouhých průtazích konečně vyslyšela volání osadníků po důstojné náhradě nedostačující hornické kapličky. Na ponížené žádosti k Josefu II. z let 1784 a 1787 reagoval po další urgenci až František II. patentem z 13. července 1793 o zřízení lokalie, adresovaným do Špindlerova mlýna, podle jména jeho majitele a tehdejšího rychtáře Špindlera, u něhož se pisatelé petic scházeli. /Kuriózně byl oficiální název „Špindlerův Mlýn" potvrzen až výnosem ministerstva vnitra ČSR č. 43354 ze dne 23. 6. 1923/.  Klasicistní zděná jednolodní stavba s plochým stropem a přistavěnou presbytoří, oddělenou vítězným obloukem, s jednoduchou sedlovou střechou, dřevěnou zvonicí a sanktusníkem, je společným dílem zednického mistra Weisse a tesaře Erbena z Vrchlabí. Od položení základního kamene 26. června 1802 se výstavba vlekla ještě dlouhých pět let. Kostel byl vysvěcen při první bohoslužbě na svátek všech Svatých 1. listopadu 1807. Ústřední obraz nebeského klíčníka, prvního apoštola Petra, nad oltářní mensou i celkový venkovní vzhled kostela se ani po letech příliš nemění, jak dosvědčuje téměř stoletý obrázek H. Scheiberta z jeho kolekce starých slezských /!/ kostelíků, vydané na dobových pohlednicích.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/6

Pokračování článku »

Ne, to není Vladimír Iljič

 
Gustav Alfons Swéerts - Sporck

Na fotografii, kterou starý pán v roce 1932 dokonce vlastnoručně podepsal, je Gustav Alfons hrabě Swéerts-Sporck /1854-1933/, patron Sporckovy nadace a protektor mnoha spolků. Nositel jména, které do krkonošské historie zapsal jeho slavnější předek František Karel Rudolf hrabě Swéert-Sporck /1688-1757/. Tento zeť barokního kavalíra, mecenáše umění a zakladatele Kuksu, Františka Antonína hraběte Sporcka, získal sňatkem s jeho dcerou Annou Kateřinou 17. dubna 1712 a následnou adopcí nejen pohádkový majetek, ale především jméno, jehož zvuk otevíral dveře do té nejvyšší společnosti. Po tchánově smrti pravděpodobně druhý velmistr Řádu svatého Huberta byl vynikajícím agrárním odborníkem své doby. Na svém panství v Lysé nad Labem jako první v Čechách zavedl pěstování jetele a provozoval první soukromou hospodářskou školu. Byl též spoluzakladatelem pozdější Akademie zemědělských věd v Praze. V roce 1746 se stal odborným poradcem hraběte Bedřicha Harracha a dohližitelem nad jeho jilemnickými statky. Stál tak u kolébky systematického budního hospodářství v západních Krkonoších. Jeho experimenty /dlužno podotknout, že ne vždy úspěšné - viz pěstování obilí na Labské louce/ jako pastva dobytka nad horní hranicí lesa, zákaz pasení v lese, hnojení luk a především rozkvět mnoha bud, které existují dodnes, poznamenaly tvářnost Krkonoš na staletí. Gustava Alfonse nám loni znovu připomněl vzácný nález listiny Okrašlovacího spolku v Choustníkově Hradišti z roku 1901, v podstavci tamního pomníku F. A. Sporcka. Jeho posledním žijícím potomkem je letos osmdesátiletý Dr. Petr hrabě Swéerts-Sporck z Langenu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Pokračování článku »

Sklenářovice

 
Tady bývala obec Sklenářovice

Když 15. února 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a strhla dvě sklenářovické chalupy, v nichž z patnácti zasypaných osob osm zahynulo, předznamenala zároveň tragický osud této malebné vesnice v zapomenutém koutu krkonošské přírody. Osada se prvně připomíná roku 1515. Vznikla však nejspíš mnohem dříve kolem původní sklářské pece. Největší rozkvět jí přinesla zlatá horečka v 16. století. V bukovém příšeří Bartova lesa stále jakoby dozníval halas kovkopů Kryštofa z Gendorfu a množství zachovalých hornických stařin dodnes připomíná ohromný rozsah díla. Chudá naleziště se záhy vyčerpala, horníci odešli za lepším a pro místní zbyl klopotný život hospodářů na kamenitých políčkách sevřeného údolí někdejší Staré Vody. Ještě na začátku 20. století měla vzkvétající obec s vlastní samosprávou, školou, mlýnem a dvěma hostinci 220 obyvatel ve 42 domech. Ti byli po druhé světové válce vyhnání do Německa. Po 12. srpnu 1946 zůstala v nejhořejším baráku ve vsi jediná rodina antifašisty Aloise Hofera. Stavení postupně chátrala a brigádníci ve službách pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště tomu rozhodně nebránili. Z nepochopitelných důvodů nedostaly Sklenářovice, ani Verneřovice na odvráceném svahu Sklenářovického vrchu, šanci na záchranu prodejem chalupářům. Definitivní konec přišel s akcí „Demolice" v roce 1959 - 60. Ženijní jednotka československé armády pomocí trhavin a vojenské techniky srovnala se zemí na tehdejším trutnovském okrese celkem 254 objektů. Bohužel i celé Sklenářovice.

Pokračování článku »

Persona grata

 
MUDr. Bernhard Pauer

Biografický slovník osobností Krkonoš byste v knihovnách hledali marně. Tahle rukavice hozená regionálním historikům se stále ještě povaluje v prachu. Dočká - li se přece jen někdy realizace, určitě by v něm nemělo chybět heslo: Pauer, Bernhard, MUDr. Tento pilníkovský rodák (7. 6. 1827) a letitý občan Trutnova, kde v sotva načatém 82. roce života 21. 6. 1908 zemřel, si to svou obětavou prací lékaře, politika a spisovatele nepochybně zaslouží. Medicínu studoval na univerzitách v Praze a ve Vídni a na doktora promoval v roce 1858. Jako praktický lékař nastoupil do Krušnohoří, ale již v následujícím roce 1859 přesídlil do Trutnova. Zároveň zastával místo sezónního lázeňského lékaře v Janských Lázních. Při bojích v okolí Trutnova v prusko - rakouské válce 1866 ošetřoval raněné v řadách rakouského Červeného kříže, za což byl císařem Františkem Josefem I. dekorován jedním z nejvyšších rakousko - uherských vyznamenání - zlatým záslužným křížem s korunou. Ve volbách roku 1867 byl zvolen zemským poslancem za venkovský volební obvod č. 41, zahrnující Trutnov, Hostinné, Maršov a Žacléř. V letech 1867 - 1873 byl rovněž poslancem říšské rady. Dlouhá léta přispíval do Libereckých novin (Reichenberger Zeitung). V regionální literatuře je dodnes ceněný jeho tištěný průvodce po Janských Lázních a okolí, který ve druhé polovině 19. století vyšel v několika vydáních. Lázeňské město mu jako gesto uznání udělilo k osmdesátinám titul čestného občana. Již dávno před tím tak učinilo město Trutnov, 21. 4. 1867 Svoboda nad Úpou, Maršov, Pilníkov a další obce. Doktor Pauer, vážený člen mnoha profesních i společenských organizací si velmi považoval také čestné členství trutnovského spolku vojenských vysloužilců. Funkce, tituly a posty člověka Pauera jsou dávno zapomenuty, a kdyby snad po něm nezbylo nic jiného než útlá knížka, přibližující historické události a místopis lázeňského střediska pod Černou horou, je to stále víc než hodně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/7

Pokračování článku »

Peníze z nouze

 
Nouzové peníze, Schmiedeberg (Kowary)

Prudký inflační vývoj měny v Německu po I. světové válce a nedostatek zákonného, státem vydávaného oběživa, především drobných nominálů, přinesl záplavu náhradních platidel vydávaných peněžními ústavy, obecními i městskými úřady a institucemi, spolky i jednotlivci. Původní záměr byl záhy nahrazen i důvody politickými, propagačními i spekulativními. Dnes se těmto platidlům neplatidlům říká všeobecně „nouzovky". Ani krkonošské město Kovary nezůstalo pozadu a k potěše současných sběratelů vydalo řadu zajímavých papírových nouzovek. Veduta města s farním kostelem Panny Marie a krkonošskými vrcholy s dominující Sněžkou v pozadí, zdobí jednu z početné série nouzových poukázek označenou jako A v hodnotě 50 pfeniků, kterou na začátku 20. let minulého století vydala městská spořitelna v Kovarech ve prospěch výboru pro stavbu pomníku spoluobčanům, padlým ve válečných letech 1914 - 1918. Náměty dalších nominálů jsou vzaty z kovarské historie. Jednomarkovka zobrazuje starou vápenku v Horních Kovarech v roce 1840. Náměstí s radnicí z roku 1820 je za 2 marky. Za tři lze spatřit příjezd osídlenců z tyrolského Zillerthalu v září 1837. Na nejvyšší pětimarkové hodnotě je zámek Neuhof, dnes Radociny - Nowy Dwór, jak vypadal v 18. století. Autorem malířských předloh byl W. H. Lippert. Barevný tisk poukázek o jednotných rozměrech 60 x 90 mm provedla firma Flemming - Wiskott z Hlohova. Vedle svého finančního poslání byly v době svého vzniku zajisté působivou propagací starobylého hornického města na úpatí Krkonoš. Dnes jsou navíc i poučným studijním materiálem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/10

Pokračování článku »

 
« 1 144 145 146 147 148 170 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.