Freiheit

Když 15. února 1655 sjela ze svahů Rýchor vůbec první písemně zaznamenaná lavina v Krkonoších a strhla dvě sklenářovické chalupy, v nichž z patnácti zasypaných osob osm zahynulo, předznamenala zároveň tragický osud této malebné vesnice v zapomenutém koutu krkonošské přírody. Osada se prvně připomíná roku 1515. Vznikla však nejspíš mnohem dříve kolem původní sklářské pece. Největší rozkvět jí přinesla zlatá horečka v 16. století. V bukovém příšeří Bartova lesa stále jakoby dozníval halas kovkopů Kryštofa z Gendorfu a množství zachovalých hornických stařin dodnes připomíná ohromný rozsah díla. Chudá naleziště se záhy vyčerpala, horníci odešli za lepším a pro místní zbyl klopotný život hospodářů na kamenitých políčkách sevřeného údolí někdejší Staré Vody. Ještě na začátku 20. století měla vzkvétající obec s vlastní samosprávou, školou, mlýnem a dvěma hostinci 220 obyvatel ve 42 domech. Ti byli po druhé světové válce vyhnání do Německa. Po 12. srpnu 1946 zůstala v nejhořejším baráku ve vsi jediná rodina antifašisty Aloise Hofera. Stavení postupně chátrala a brigádníci ve službách pastvinářského družstva z Mnichova Hradiště tomu rozhodně nebránili. Z nepochopitelných důvodů nedostaly Sklenářovice, ani Verneřovice na odvráceném svahu Sklenářovického vrchu, šanci na záchranu prodejem chalupářům. Definitivní konec přišel s akcí „Demolice" v roce 1959 - 60. Ženijní jednotka československé armády pomocí trhavin a vojenské techniky srovnala se zemí na tehdejším trutnovském okrese celkem 254 objektů. Bohužel i celé Sklenářovice.

Biografický slovník osobností Krkonoš byste v knihovnách hledali marně. Tahle rukavice hozená regionálním historikům se stále ještě povaluje v prachu. Dočká - li se přece jen někdy realizace, určitě by v něm nemělo chybět heslo: Pauer, Bernhard, MUDr. Tento pilníkovský rodák (7. 6. 1827) a letitý občan Trutnova, kde v sotva načatém 82. roce života 21. 6. 1908 zemřel, si to svou obětavou prací lékaře, politika a spisovatele nepochybně zaslouží. Medicínu studoval na univerzitách v Praze a ve Vídni a na doktora promoval v roce 1858. Jako praktický lékař nastoupil do Krušnohoří, ale již v následujícím roce 1859 přesídlil do Trutnova. Zároveň zastával místo sezónního lázeňského lékaře v Janských Lázních. Při bojích v okolí Trutnova v prusko - rakouské válce 1866 ošetřoval raněné v řadách rakouského Červeného kříže, za což byl císařem Františkem Josefem I. dekorován jedním z nejvyšších rakousko - uherských vyznamenání - zlatým záslužným křížem s korunou. Ve volbách roku 1867 byl zvolen zemským poslancem za venkovský volební obvod č. 41, zahrnující Trutnov, Hostinné, Maršov a Žacléř. V letech 1867 - 1873 byl rovněž poslancem říšské rady. Dlouhá léta přispíval do Libereckých novin (Reichenberger Zeitung). V regionální literatuře je dodnes ceněný jeho tištěný průvodce po Janských Lázních a okolí, který ve druhé polovině 19. století vyšel v několika vydáních. Lázeňské město mu jako gesto uznání udělilo k osmdesátinám titul čestného občana. Již dávno před tím tak učinilo město Trutnov, 21. 4. 1867 Svoboda nad Úpou, Maršov, Pilníkov a další obce. Doktor Pauer, vážený člen mnoha profesních i společenských organizací si velmi považoval také čestné členství trutnovského spolku vojenských vysloužilců. Funkce, tituly a posty člověka Pauera jsou dávno zapomenuty, a kdyby snad po něm nezbylo nic jiného než útlá knížka, přibližující historické události a místopis lázeňského střediska pod Černou horou, je to stále víc než hodně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/7

Prudký inflační vývoj měny v Německu po I. světové válce a nedostatek zákonného, státem vydávaného oběživa, především drobných nominálů, přinesl záplavu náhradních platidel vydávaných peněžními ústavy, obecními i městskými úřady a institucemi, spolky i jednotlivci. Původní záměr byl záhy nahrazen i důvody politickými, propagačními i spekulativními. Dnes se těmto platidlům neplatidlům říká všeobecně „nouzovky". Ani krkonošské město Kovary nezůstalo pozadu a k potěše současných sběratelů vydalo řadu zajímavých papírových nouzovek. Veduta města s farním kostelem Panny Marie a krkonošskými vrcholy s dominující Sněžkou v pozadí, zdobí jednu z početné série nouzových poukázek označenou jako A v hodnotě 50 pfeniků, kterou na začátku 20. let minulého století vydala městská spořitelna v Kovarech ve prospěch výboru pro stavbu pomníku spoluobčanům, padlým ve válečných letech 1914 - 1918. Náměty dalších nominálů jsou vzaty z kovarské historie. Jednomarkovka zobrazuje starou vápenku v Horních Kovarech v roce 1840. Náměstí s radnicí z roku 1820 je za 2 marky. Za tři lze spatřit příjezd osídlenců z tyrolského Zillerthalu v září 1837. Na nejvyšší pětimarkové hodnotě je zámek Neuhof, dnes Radociny - Nowy Dwór, jak vypadal v 18. století. Autorem malířských předloh byl W. H. Lippert. Barevný tisk poukázek o jednotných rozměrech 60 x 90 mm provedla firma Flemming - Wiskott z Hlohova. Vedle svého finančního poslání byly v době svého vzniku zajisté působivou propagací starobylého hornického města na úpatí Krkonoš. Dnes jsou navíc i poučným studijním materiálem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/10

Početná obec sběratelů notafilií /papírových platidel/ má i své specialisty, zajímající se o t.zv. nouzovky. Těm nejběžnějším z období inflace po I. světové válce, kterých poražené Německo i Rakousko chrlilo nepředstavitelná kvanta, nejprve jako náhražku drobného kovového oběživa, později jako výhodný sběratelský artikl, se v odborné hantýrce pohrdavě přezdívá „šestákoviny". Obce a města, spolky, instituce i soukromé osoby vydávaly své vizitky většinou nízkých nominálních hodnot v rozličném výtvarném provedení, na papíře různé kvality, od bankovkového přes kancelářský, až po obyčejný karton. Ale také na dřevě, kůži nebo hedvábí. V nevyčerpatelné škále motivů se objevují i náměty z Krkonoš, zejména na pruské straně hor na nejrozšířenějších platidlech Jelení a Kamenné Hory. Publikovaných 75 haléřů tyrolského hornického města Schwaz, které vydalo s datem 31. ledna 1921 celkem šest sérií o nominálech 10, 30, 50, 60, 75, 90 haléřů, nese na rubu zemský znak Tyrol a dvě architektonické dominanty města. Na líci s textem jsou faksimile podpisů starosty a radních. Dominující je však postava středověkého landsknechta v lehkém brnění.

Svatá Kateřina alexandrijská, oblíbená světice Karla IV. a patronka filozofické fakulty jím založené pražské univerzity, se zapsala i do srdcí mnoha generací obyvatel podkrkonošské obce Chotěvice. Jí byl zasvěcen kostelík na 523 m vysoké vyvýšenině, nesoucí rovněž její jméno. Podle staré pověsti jej založili dva bratři už v roce 1373. Při pohledu na ladné křivky zvonku z jeho věže, zachyceného při slavnostním svěcení fotografem Walterem z Hostinného, se vybaví i pohnuté osudy kaple. Již roku 1424 byla spolu s farním kostelem vypálena husity. Neušetřila ji ani třicetiletá válka. Od roku 1644 čekala na obnovu dvaadvacet let. Radikálně přestavěna byla svatyně znovu za působení lokalisty Franze Raaba v roce 1836. Zděná stavba s apsidou a půlkruhovým triumfálním obloukem měla z obou stran snížené přístavky. Jeden se vstupní halou, druhý s žalářovaným Kristem ve výklenku. Nad chrámovou lodí byla dřevěná věžička se dvěma zvony, s lucernou a kopulí, ukončená křížem. Věž i střechu pokrýval šindel. Ti nejstarší pamětníci si vzpomínají, jak byl interiér kostela po první světové válce nákladně upraven, včetně celkového vymalování a zrestaurování hlavního oltáře, kazatelny i křížové cesty. /Z té doby je nejspíš i otištěná fotografie./ Celkový dojem umocňovala uměleckým kováním zdobená zpovědnice a především oltářní obraz malovaný nadanou hraběnkou Gabrielou Deymovou a v předsálí stará olejomalba „Ležení rytířů u Kolína". Několik poválečných bezbožných desetiletí církevním památkám hrubě nepřálo. Kostelík brzy zchátral natolik, že hrozil zřícením. Svatá Kateřina prý obrátila na víru 50 filozofů. S komunisty se jí to bohužel nepodařilo. Kostel jí zbořili v měsíci lásky a nadějí - 5. května 1966.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/3

Myšlenka trutnovského lesmistra Vogelgsanga, vybudovat v místech krvavé řeže rakouských a pruských vojsk v šestašedesátém /míněno 19. stol./ rozsáhlý městský park, našla odezvu především u tehdejšího purkmistra dr. Flögla. S výstavbou bylo započato v roce 1888 a v červenci 1890 byl park, který je dodnes hojně navštěvovanou chloubou Trutnova, slavnostně předán veřejnosti. Jeho dominantní stavbou byla dřevěná výletní restaurace Zámeček s vyhlídkovou terasou a atraktivním otočným zrcadlem s vypouklými skly, v nichž se odrážela převážná část romantické krajiny úpského údolí s kulisou Krkonoš v pozadí. Ještě stále je nás dost, kteří Zámeček pamatujeme -  vyhořel v roce 1957. V roce 1891 zřizovatelé parku ochotně sáhli i po dřevěném výstavním pavilónku z likvidované I. Oblastní hospodářsko - průmyslové výstavy, pořádané v Trutnově rok před tím. Umístili jej jako vyhlídku na svahu Šibeníku, kde byl malebným protipólem vojensky strohému Gablenzovu pomníku. Nezvykle brzy však zchátral a musel být stržen; výhled dávno zakryly vzrostlé stromy.

Nenechte se zmást, doslovný polský překlad názvu jednoho z architektonických lákadel severní strany Krkonoš, nezná nikdo možná ani v samotném Jagniątkowě. Nynější dětskou zotavovnu „Varšavjanku" nechal v letech 1900 - 1902 na skalnatém ostrohu v horní části tehdejšího slezského Agnetendorfu postavit významný německý spisovatel a dramatik úzce spjatý s Krkonošemi, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, Gerhart Hauptmann /1862 - 1946/. Secesní zámeček - vila „Luční kámen" je dnes jen trochu víc pohlcena zelení okolního anglického parku, než jak nám jej nabízí barevná litografie z doby krátce po výstavbě. Na půvabu mu to pranic neubralo a stylový objekt souznící s okolní přírodou stále vábí davy návštěvníků. Secesní výzdoba v hale, vztahující se k Hauptmanovým knihám, je dílem slezského malíře Avenaria. Kdo by snad chtěl vědět o Gerhartu Hauptmannovi trochu víc, než jen, že napsal sociální drama Tkalci, pro které je srovnáván s naším Josefem Šírem, může navštívit muzeum bratří Hauptmannů v nedaleké Szklarské Porębě, kde věhlasný autor původně pobýval se svým bratrem Karlem, rovněž spisovatelem. Já vám prozradím alespoň jednu zajímavost. Stejně jako v literárních kruzích byl G. Hauptmann zamlada znám mezi nadšenými průkopníky lyžování na slezské straně hor.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/4