Freiheit

Strategické místo na úbočí Černé hory v sedle mezi Janskými Lázněmi a Černým Dolem, skýtající před lety i úchvatné vyhlídky k Vrchlabí, než je zastínily vzrostlé lesy, bylo na rozvoj turizmu koncem 19. století dokonale připraveno. Horské stavení s číslem 25 je zde uváděno už v roce 1781 jako majetek rodiny Kühnelových. Jméno má však po prvním starostovi od roku 1873 samostatné obce Černá Hora, Wenzelu Hofmannovi. Rozvodí Janského potoka, kličkujícího na východ k Janským Lázním a Rybího potoka, svádějícího vody na západ k Černému Dolu se stávalo stále častějším výletním cílem janskolázeňských hostů. Absence jakéhokoliv pohostinského zařízení v okolí využil Johann Erlebach, který zde, podle turistického průvodce okolím Janských Lázní od lázeňského lékaře Bernarda Pauera, v roce 1889 zřídil hospodu. Také on byl úspěšným předsedou obecní samosprávy Černé Hory dlouhých 30 let. Když jako osmašedesátiletý v roce 1923 zemřel, ujal se dědictví jeho syn Lambert a po něm stejnojmenný vnuk. Po roce 1945 razil člen názvoslovné komise při ONV v Trutnově prof. Jar. Procházka pro boudu jméno Slemenka podle staročeského názvu slemeno = rozvodí. Tradiční jméno vlastnické však přetrvalo dodnes. Při bedlivějším pohledu na obrázek zjistíte, že ani základní silueta objektu se za sto let příliš nezměnila.

Post scriptum: Psaný tvar „Hoffmannova" se ustálil na přelomu 19. a 20. století a byl uživateli ukázněně dodržován. Šlendrián nastal až s výměnou etnika. Najít v dostupném materiálu posledních padesáti let všechny čtyři možnosti, nedá ani moc práce. Podoba užívaná v současnosti nejčastěji, s dvěma „f" a jedním „n", je paradoxně dokonce pravým opakem jména původního nositele. Ačkoli jsem příznivcem přesných, historicky doložených názvů lokalit, v tomto případě bych se docela přimlouval za praktické, pravidlům českého jazyka neodporující, absolutní zjednodušení.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6

„Za trochu lásky šel bych světa kraj..." vyznával se s básnickou nadsázkou bard české poezie dříve, než se stal klasikem a vstoupil do čítanek. Pomyslných „konců světa" je na naší matičce Zemi, i při její kulatosti, nepočítaně. Vrchlického krkonošští současníci mohli jeden autentický navštívit, aniž vytáhli paty ze své domoviny. Jen musíme přijmout jejich měřítka. Pro horáky z Čech končily Krkonoše odjakživa až „támle někde u Paky." Také severní sousedé k nim počítali i široširou placku placatou okolo „Hiršperka". Na čas se tenkrát tolik nekoukalo a tak od nás z Rýchor dovedly poutníka ke „Konci světa" /Prajzi mu samozřejmě říkali Weltende/  s notnou zacházkou, zato spolehlivě vody Bobru. Čůrek, vytékající z Boberské stráně, cestou zmohutnělý, posílený za „Perlou Slezska" ještě čipernou říčkou Kamiennou, náhle jako by tušil množství vod druhého největšího přehradního jezera v Polsku u Pilchowic. /Největší slezská přehrada má v rodném listě datum 1902 - 1912 a vznikla, stejně jako její labské sestry - špindlerovská a těšnovská - po katastrofálních povodních na konci 19. století./ Proklouzne pod vysokými oblouky železničního viaduktu a v početných meandrech přes kaskády vodopádů se cílevědomě prodírá skalnatou soutěskou. A tam to bylo! Jedna z početných skalních vyhlídek v okolí se dokonce stylově jmenovala Gibraltar, stejně jako mořeplavci tolik obávaný kraj předkolumbovského světa. Náš imaginární poutník z úpského údolí se tu musel cítit jako doma. Zvlášť, když v zákrutu řeky objevil uvedenou papírničku.

S příchodem polského etnika po druhé světové válce se změnily názvy jednotlivých skal i skalních skupin a na někdejším „konci světa" již cesta nekončí. Procházka romantickou dolinou Bobru z Jelení Hory do Siedlęcina, s jeho pověstnou Rytířskou věží, třeba i se zastávkou v „Perle Zachodu" na břehu Modrého jezera je lákavá i dnes.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/12

Pečliví čtenáři právem zbystřili pozornost. V současné době v Krkonoších téměř vyhynulý druh se ještě začátkem druhé poloviny minulého století vyskytoval hojně v blízkosti lidských obydlí, ve všech pásmech pohoří, od rozsáhlého podhůří až na nejvyšší hřebeny. Zvlášť početná podzimní populace dorůstala do úctyhodných rozměrů. Někteří jedinci dosahovali vestoje výšky i několika metrů. Přesto jen ojediněle přečkali dlouhou a krutou krkonošskou zimu, která jejich stavy pravidelně výrazně zdecimovala. Jedno vytrvalé hejno, vyskytující se na lokalitě poblíž Medvědí boudy, bývalo rok co rok vděčným objektem kolemjdoucích fotografů amatérů.

Ve stínu současné mediální hvězdy, obnoveného sklenářovického pomníku padlých z první světové války, zůstává zapomenuto několik cenných sakrálních památek této zaniklé obce. Především osud dvou velkých kamenných křížů zachovaných dodnes se diametrálně liší. Zatím, co tak zvanému Seidlovu kříži z roku 1873 v ohbí Vojenské cesty vedoucí Bartovým lesem na Rýchory, to po výrazných kosmetických úpravách sochaře Rollanda Hantla z Mladých Buků v roce 2000, mezi dvěma mohutnými jasany stále sluší, zobrazený Dvorský kříž byste na jeho původním místě marně hledali. 

Jaro roku 1923 přivítali obyvatelé Sklenářovic hned dvojí slavností. Sešli se 13. května, aby odhalili pomník třinácti svých spoluobčanů padlých na bojištích I. světové války. Mladobucký farář Franz Nentwich za asistence kaplana Falty zároveň vysvětil nový obecní zvon. /K obětem válečného běsnění lze počítat i ten původní, odevzdaný s nelíčenou lítostí pro potřeby  zbrojního průmyslu 13. října 1917./ Za zvuků vyhlášené kapely ze Zlaté Olešnice kráčel vsí průvod s vyšňořenými jezdci v čele, ke statku dlouholetého starosty Wenzela Steidlera. Na voze v záplavě zeleně a květin obecní chlouba - dílo zvonaře Herolda z Chomutova. Zvonek o váze 56 kg a průměru 560 mm, za který obecní zastupitelstvo zaplatilo 2 500 Kč pevné prvorepublikové měny. Čestné kmotry, paní Marie Richterová z čp. 34 a Kateřina Peschke z Mladých Buků, provázené houfem bělostných družiček, mu vybraly jméno „Sv. Kateřina". Odvěké poslání zvonu v obci bez kostela poeticky vyjadřoval německý nápis na jeho plášti: „Živé svolávám, mrtvé oplakávám, blesky odvracím." Ve zvoničce malé kapličky k němu přibyl 23. října 1932 ještě druhý, zasvěcený Panně Marii. Hold hrdinům, zvěčněným na kamenném pomníku z trutnovské dílny sochaře Franze Bartosche, vzdal pan řídící Friedrich Kasper a báseň „Padlý voják" symbolicky přednesla jedna z pozůstalých, slečna Anna Zierisová. Tklivý nápěv závěrečné vojenské písně „Měl jsem jednoho kamaráda" dávno odvál čas, oba zvony uchvátila nejspíš druhá válečná lítice minulého století. Zvoničku i pomník padlých postihl po roce 1945 osud celé nešťastné vesnice. Zatímco pomník vstal zásluhou galerie Veselý výlet z rozvalin a v obnovené podobě se na jaře letošního roku vrátil na původní místo, jako memento zbytečně zaniklé horské osady, žalující trosky někdejší zvoničky milosrdně pohlcuje všemocná okolní příroda.

Foto Miloslav Bartoš

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/10

Dům na snímku uprostřed stával na svobodském náměstí Svornosti na místě současného Turistického informačního centra Krkonoše. Minimálně posledních 60 let minulého století v něm byla pekárna, provozovaná až do konce druhé světové války několika generacemi starobylého svobodského rodu Steidlerů, z něhož se rekrutovala celá řada mistrů pekařského řemesla. Steidlerové žili ve Svobodě nad Úpou prokazatelně několik století a kromě posledního předválečného majitele zmíněného domu, váženého občana a předsedy společnosti místních živnostníků Franze, patřil k rozvětvenému rodu i jeden z dávnějších předků, který vstoupil do krásné literatury.

Trutnovského rodáka Rudolfa Peschela sbližují s místem jeho původu i početné náměty jeho děl. V regionu téměř neznámý, dnes již zesnulý umělec, strávil v Trutnově, kde se 28. 9. 1931 narodil, pouhých prvních patnáct let života. Po skončení II. světové války žil v tehdejším východním Německu, kde v letech 1952 - 1957 vystudoval Vysokou školu výtvarného umění v Berlíně, obor grafiky a ilustrace. Jeho precizní „industriální grafika" s technickými motivy strojů, lodí a architektury a především knižní ilustrace, jej řadí k předním německým umělcům druhé poloviny 20. století. V rozmezí deseti let 1964 - 1974 získaly jím vypravené knihy pětkrát titul Nejkrásnější kniha roku s dvěma tituly pro Nejhezčí knižní obálku v roce 1973 a 1978 navíc. Jeho uvedená knižní značka i přes mizerný papír a tiskařské provedení „trabantové" úrovně někdejší en-dé-er, vykazuje pevnou virtuózní linku mistrně zvládnutého řemesla a důvěrně známý urbanistický výsek s hned několika výraznými dominantami dává tušit hlubokou citovou vazbu k městu prvních dětských krůčků a jinošských vzpomínek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/10