Freiheit

Posměšný odsudek "byl v Římě, ale papeže neviděl" měl již v minulém století v českých zemích svůj ekvivalent stejné váhy ve výroku "navštívil Krkonoše a minul Janské Lázně". Dnes vaše jméno už sice nikdo nezapíše na křídový papír tištěného seznamu hostů, návštěva vyhlášeného lázeňského střediska, té "klenotnice Krkonošů" či "českého Gastýna" ze starých průvodců, však stále stojí za to. Zvlášť, když pán hor /jehož kamenná skulptura v centru města, je to první, co vás upoutá/ nemá náladu a na hřebenech se "čerti žení." I v létě občas pro vítr na vrcholu Černé hory nejezdí lanovka nebo vás nedostatečně ustrojené může odradit od túry letní chumelenice. Tady v relativním závětří tak můžete vychutnat i jinou tvář Krkonoš. Místo opředené bájemi, sahajícími na samý práh našeho tisíciletí, má dík staleté tradici vzájemného soužití zdravých a nemocných svou zvláštní "člověčí" atmosféru. Už to, že jen málo domů nemá své jméno, o čemsi vypovídá. Ta poplatná době se s každým dějinným zvratem mění, ta tradiční jsou záchytnými body v dobrodružném pátrání po jejich původu a významu. Vycházka po "jmenném rejstříku" města je společenskou hrou pro zvídavé kluky a holky všech věkových kategorií, jejíž pravidla si určíte sami.

Foto Bohdan Holomíček

Nápis, který v němčině, spolu s městským erbem zdobil průče­lí školní budovy ve Svobodě nad Úpou několik prvních dekád našeho století, je pootevřenými dvířky k exkursu za kořeny svobodské vzdělanosti.První, historicky doložený posluchač věhlasné Karlovy univerzity v Praze, pocházející ze Svobody nad Úpou, byl Johann Georg Finger, zapsaný na práva v roce 1696. 0 kantorech, kteří jej učili hláskovat první slovíčka, však mnoho nevíme. V ar­chivních materiálech, které zmizely s koncem druhé světové války, byly sice dvě kusé zprávy /jedna z roku 1681 o učite­li Christianu Fiebigerovi s manželkou, bydlícími ve škole a svatební smlouva učitele, městského písaře a kantora Andrease Xavera Golditze z 18. října 1694/, pak ale dlouho nic.

Fotografie Bohdana Holomíčka mě provázejí větší část mého života a s jejich autorem mě pojí i víc než desetiletá služba jednomu pánovi v civilním zaměstnání u lázeňské organizace v Janských Lázních. Navíc Bohdan je můj kamarád, a tak bez roz­paků zvoním, jako ostatně už tolikrát, nezván a nejspíš i trochu nevhod u vstupu do krychličky služebního bytu, za kterou vykukuje lhotákovský komplex centrální výtopny. Je předvánoční sobota, časné dopoledne a já s drzostí sobě vlastní zvu na návštěvu i vás. "Pojď dál, Bohdan ještě spí," vítá mě Elen a přes mé ne příliš přesvědčivé omluvy jej jde vzbudit. "Právě jsem se vrátil z Hradu," zaparafrázuje rozespalý Bohdan okřídlený výrok, který předznamenal celou jednu epochu. Dodatečně se dozvídám, že opravdu v pět hodin přijel z Prahy, kde byl jako oficiální novinář fotografovat jmenování nových rektorů AMU a VŠCHT. Ty fotky možná najdete v magazínu Srdce Evropy, v Xantipě M. Diettlové či v Mladém světě, se kterými Holomíček v současné době, jako fotograf na volné noze, nejvíc spolupracuje.

Krkonoše v patnáctém století, to jsou červánky dějin lidského pronikání i do nejvyšších partií hor. Tajuplné neprobádané oblasti a pověsti o bohatství rud a drahých kamenů, začaly lákat cizince, hlavně Benátčany, kteří zkoumali naleziště po celé tehdejší Evropě. Měli zájem především o drahé kameny pro florentskou mozaiku, kameje a intaglie do šperků. Jejich drobná prospektorská díla, krátké štoly a povrchové odkryvy, byla roztroušena po celých Krkonoších. Stopy po nich smazala staletí. Zůstaly jen písemné zprávy, mnohdy záhadné a značně nadsazené, tzv. Vlašské knihy. Zhruba do této doby lze trochu hypoteticky umístit vznik bájí o mocném duchu hor Krakonošovi.

Od štítů velehor, modře moří, písečných dun či věhlasných katedrál a mnoha dalších lákadel cestovních kanceláří vás zvu na do­cela obyčejnou procházku za humna - do Svobody nad Úpou. Přestože trvání malebného městečka v klínu Krkonoš lze prokazatelně počítat na staletí, tvářili jsme se všichni až donedávna, jako by jeho historie začala rokem 1945. Zpřetrhaná kontinuita a postupný morální úpadek společnosti zanechal své stopy i na drobných architektonických památkách, jako jsou kapličky, boží muka, pomníky a plastiky, které stále ještě jsou neodmyslitelnou sou­částí české krajiny. Několik takových objektů, krásných ve své prostotě, je organicky včle­něno i do exteriéru našeho města.

Spory o tvář nejvyšší české hory, vzplanuvší v posledních letech s novou intenzitou, vedou k zamyšlení, k čemu všemu už člověk její majestát využil. Náhodný antikvárni nález nenápadného červeného kartonu, který ironií dějin přečkal zapomenut v modlitební knížce, oznamuje lapidárním německým textem, že je vstupenkou na mezinárodní sraz na Sněžce. Dva vpichy po špendlíku svědčí o tom, že 5. srpna 1923 opravdu zdobil klopu jednoho z téměř 6 000 účastníků nejpočetnější­ho pohraničního srazu v Krkonoších, kterým jsme si zvykli říkat proletářské. Historie vrší události a kronikář není povolán je hodnotit, ale zaznamenat. Bez ideologických ná­nosů zůstává holý fakt: Ten nepatrný kousek papíru byl při tom, když v chladné a větrné srpnové neděli před 70 lety zazněla z temene Sněžky Degeyterova a Pottierova píseň s příznačným názvem o poslední bitvě, která vzplála. Poprvé.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/8

Romantičtí lyžaři samotáři, sjíždějící na běžkách z Rýchor do Svobody nad Úpou po modré značce, stejně jako letní houbařské výpravy ji dobře znají. Na travnatém náspu obklopena lesy, kousek nad údolím Sejfského potoka, stojí zajímavá chaloupka s názvem "Pašovka" ve štítě. Na mapách je sice tvrdo­šíjně uváděna jako lovecká bouda, ale strategická poloha re­lativně blízko bývalé hranice s Pruskem, nastartuje v myslích zjitřených filmy Král Šumavy či Krakonoš a lyžníci jedinou asociaci: Je to pašerácké hnízdo jako z celnické čítanky! Chyba lávky aneb všechno je jinak, praví klasik. Pravděpodob­né datum vzniku - letopočet v lomenici - 8. října 1913 - je ve shodě se stářím okolních porostů. Opakované vichřice v letech 1903 - 5 a 1907 napáchaly totiž rozsáhlé škody na původním zalesnění. Při jejich likvidaci byla pro potřeby lesních zaměstnanců postavena v nadmořské výšce necelých 9OO m provi­zorní dřevěná budka, nejspíš na místě zaniklé samoty, patřící ke katastru nedalekých Sklenářovic. Dodnes žijí také pamětníci hektických třicátých let, kdy i na tváři Rýchor vyrostly betonové bradavice pohraničních pevnůstek. Tehdy ji dokonce pečlivě střežila armáda. V jejích útrobách byly uskladněny trhaviny pro rozsáhlé opevňovací práce. Pan prokurista Hiltscher ze Stephanovy továrny na voskové zboží ve Svobodě nad Úpou ji vyfotografoval právě v té době. Jméno jí ale propůjčil pražský publicista a vášnivý myslivec Míla Paša (* 13.04.1901 - † 06.05.1976), který si ji pronajímal v padesátých a na začátku šedesátých let. Zde hledal inspiraci pro své čtivé fejetony otiskované v časopise Myslivost. Chatrný stav chalupy už nesplňoval ani páně spisovatelovy nejskromnější požadavky na pohodlí a v roce 1964 jej vypudil docela. První pomoc jí poskytli dřevaři ze Slovens­ka, těžící v okolí kalamitní dřevo. Rozsáhlejší úpravy jsou, dílem myslivců z rýchorského sdružení, kteří ji s laskavým svolením současného nájemce užívají dodnes. Od roku 1971 je na boudě pečlivě vedena pamětní kniha - jeden z mých pramenů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/6