Freiheit

Tisíckrát diskutovaná a stále diskutabilní, proklínaná a blahořečená, nechtěná a vyžadovaná, nenáviděná a milovaná, užitečná i škodící, mnohokrát odepisovaná a stále sloužící, technicky zastaralá a důkaz umu českých ručiček, živitelka a vydřiduch, pěst na oko a logická součást krajiny, nespolehlivá i zachránce. V poslední době i danajský dar a předmět soudního sporu - to všechno je lanovka na Sněžku. Záleží jen na úhlu pohledu. Nesporným faktem zůstává, že už u zrodu monstra, které nevratným způsobem poznamenalo majestát nejvyšší české hory a zároveň za půlstoletí své existence přepravilo miliony spokojených návštěvníků Krkonoš, stála především zpupnost tehdejších mocných, stejně jako ojedinělé nevyslyšené hlasy protestu několika osvícených ochránců přírody i poválečné nadšení budovatelů. Okouzlený hledáček kamery jednoho z nich zvěčnil v zimě 1948 tesařskou symfonii řemeslně dokonalé dřevěné konstrukce architektonicky nenápadité údolní stanice v Peci pod Sněžkou. Na prahu nového milénia jsme o padesát let starší, ne však moudřejší. Na Sněžku se chystá nový atak. Opět je tu zpupnost, tentokrát peněžního diktátu. Řady ochránců přírody zmohutněly, leč stále nemají váhu.   Budovatelé se pro tak lukrativní džob najdou vždycky. A široké veřejnosti je to jedno. Takový je život.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Majestátní postava pana direktora od Piettů Rudolfa Metzenauera, ve zdařilé karikaturní zkratce maršovského pana učitele Hanse Bernatschka, pochází ze spolkového alba kuriózní stolní společnosti „Ecke Freiheit" ze Svobody nad Úpou, uloženého v okresním archivu v Trutnově. Společnost, o které už také byla v našem časopise řeč (např. 1994/10, 1999/11), se po zrušení hotelu Pošta u starobylého mostu přes Úpu, přestěhovala do vyhlášeného Kühnelova hostince poblíž kostela. Stolovníci, inspirovaní velkoněmeckým spolkem Schlaraffia, přejali od něj většinu jeho rituálů a zvyklostí, včetně žertovných „vznešených" přezdívek. Zmíněný pan ředitel vystupoval na schůzkách společnosti, které dlouhá léta předsedal, pod jménem „Rolf von der Ecke". Mimo jiné byl též prezidentem spolku pro stavbu kostela v Maršově I., významným členem Krkonošského spolku a mnoha dalších místních organizací.

Oba snímky školní budovy ve Svobodě nad Úpou obehnané lešením dělí od sebe bezmála století. V roce 1907 bylo na ještě novotou zářící obecní chloubu, dokončenou rok před koncem 19. století přistavěno podle projektu Vincence Baiera z Trutnova další podlaží, které si vyžádala nově zřízená dívčí měšťanská škola v místě. Frontální stěnu, tak jako před tím, zdobilo vzletné krédo: Vzdělání národa - štěstí státu. V roce 1911, kdy měla Svoboda 1575 obyvatel, se ve školních třídách tísnilo celkem 436 žáků.

Marné volání krkonošských nadšenců, oživené opět docela nedávno při volbě prezidenta, není samozřejmě nic nového pod sluncem. Pán hor se už dokonce jednou na Hradčanech usadil. Zatím co kronika Špindlerova Mlýna o této skutečnosti mlčí, dokládá to dobový tisk. Konkrétně drobná zprávička podepsaná šifrou - ar - v deníku Práce z 24. 3. 1946 s titulkem „Z Krkonoš u presidenta." Prezident republiky dr. Edvard Beneš podle ní přijal 19. března 1946 delegáty ze Špindlerova Mlýna v Krkonoších, kteří mu mimo jiné tlumočili pozvání obyvatel k návštěvě tohoto horského střediska a Krkonoš vůbec. Tehdejší předseda Místního národního výboru Jan Musil, národní správce hotelu Nikolaj, předal panu prezidentovi také krásně řezanou sošku sedícího Krakonoše, jako ukázku domácké umělecké tvorby. Na našem doprovodném snímku je Krakonoš z lipového dřeva, sloužící jako stojánek na fotografie, zhotovený v přibližně stejné době ve svobodské „dílně" Stanislava Háka. Kde asi vznikl a jakou měl podobu ten, který skončil v některém z temných koutů hradního depozitáře v matičce nad Vltavou?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Dva sběratelsky velmi zajímavé odznaky spolku „Veselá mysl" z Luční boudy, kterému v meziválečném období mohly v proslulosti konkurovat snad jen vyhlášené moučníky z kuchyně tamtéž, jsou malou upomínkou na zpěváka a hráče na citeru, vtipného vypravěče a neúnavného propagátora spolku, jehož byl nejspíš duchovním otcem. Během čtyř desetiletí své působnosti na nejstarší a největší hřebenové boudě Krkonoš se Hans Soukup zapsal do paměti tisíců návštěvníků, které večer co večer obveseloval hrou i zpěvem k poslechu i tanci. Nově příchozím hostům prodával zpěvníky s texty populárních písní, které rozjaření návštěvníci s jeho doprovodem nadšeně zpívali. Po druhé světové válce spáchal Soukup sebevraždu skokem z nejvyššího poschodí svého domu v Jelení Hoře. Hořce si prý vyčítal, že hrál málo českých písniček, což považoval za svůj podíl viny na světové válce. Přitom vícedenních návštěvníků z české strany Krkonoš bylo nepoměrně méně než z Pruska, pro které byly dokonce z Berlína a Drážďan vypravovány zvláštní sportovní vlaky až do dnešního polského Karpacze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/1

Při vší úctě k českým průkopníkům lyžařského sportu v Krkonoších, nelze přehlédnout řadu příslušníků tehdejšího německého etnika, jejichž jména jsou v krkonošské historii zapsána stejně výrazně, jako jméno Josefa Rösslera - Ořovského, Jana Buchara, hraběte Harracha, či Bohumila Hanče. Ze tří „otců" ten nejméně známý je Cajetan Bayer. Neúnavný vrchlabský organizátor, „Otec lyžování", továrník Quido Rotter, stejně jako svobodský papírenský podnikatel Prosper Piette - Rivage, „Otec Krkonoš", propagátor a mecenáš formátu Jana Harracha, si své místo na slunci zasloužili především podporou lyžování nemajetné školní mládeže. Pan učitel Bayer z Janských Lázní jejich vznešené myšlenky realizoval. Ve svém okolí si paradoxně vysloužil titul „Otec sáňkování", i když byl zároveň také jedním z prvních lyžařů. /Kdyby byla pravdivá pozdější informace A. Hinze v ročence HDW 1930 o Bayerově lyžování v Černém Dole již roku 1886, bylo by to dokonce první doložené použití lyží na území Čech./ Dnes není třeba historii vylepšovat a i serioznější údaje řadí černodolského pana učitele - který mimochodem nastoupil na zdejší škole až v roce 1888 - k jedněm z prvních zimních sportovců. Horlivého čtenáře Bayera ovlivnil nejspíš výkon Fridtjofa Nansena, který v roce 1888 projel na lyžích sám napříč Grónskem. Právě pro čtenářský klub v Černém Dole objednal na náklady W. Rennera v roce 1891 první pár lyží z Berlína. Na cestách z Janských Lázní do Černého Dolu se asi osvědčily; podle nich si nadšený lyžař Bayer nechal z javorového dřeva zhotovit vlastní pár. Později si s poštmistrem Schröterem objednali další lyže z obchodního domu Hagen v Oslu. Stál i u zrodu sáňkařského sportu v Janských Lázních. Kolem roku 1900 pořádal závody, o nichž Lessentin později napsal, že byly první nejen v Krkonoších, ale vůbec severně od Dunaje. Spolu s Quido Rotterem a Prosperem Piette - Riwage inicioval Cajetan Bayer v roce 1903 založení spolku zimních sportů „Úpské údolí"...

Měli bychom si občas připomenout ty, kteří prošlapávali stopu mnoha dalším generacím krkonošských lyžařů slavných jmen, byť i tu opravdovou v dávném sněhu na úbočích Černé hory zavál čas.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/10

Druhá krkonošská „expedice" do Štýrských Alp za dalším poznáním kolébky dávných kolonistů, kteří v 16. století pomáhali zabydlet Krkonoše, odstartovala symbolicky v časném prvomájovém ránu, současně se vstupem Česka do staré dobré Evropy, scházející se postupně v EU. Předcházela jí loňská výprava popsaná historikem Miloslavem Bartošem v článku „Cesta za klauzami" (Krkonoše - Jizerské hory 9/2003). Jen jsme oproti loňsku zvolili opačný směr: Nejprve půvabné lázničky Bad Aussee, obklopené ještě částečně zasněženými alpskými vrcholy, s osvědčeným průvodcem panem Lamerem, a pak teprve Vídeň s jejím tajemstvím archivů a antikvariátů.