Freiheit

Vzletný epiteton z dřevních dob cestování do hor stále platí. Podle schváleného územního plánu VÚC Krkonoše je město Svoboda nad Úpou „nástupním a obslužným centrem regionálního a subregionálního významu s odpovídající úrovní základní i specifické vybavenosti". O to víc překvapí návštěvníky přijíždějící prostředky hromadné dopravy dlouhodobě neutěšený stav místního dopravního „terminálu". Ale ledy se konečně hnuly. V dubnu letošního roku zahájily příslušné správní orgány města územní řízení směřující k radikální přestavbě autobusového nástupiště s návazností na vlakové nádraží. I pro čtenáře, kteří pamatují výstavbu rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou v 70. letech minulého století a s ní spojené demolice mnoha svobodských domů, přinášíme překvapivý snímek jednoho ze tří kdysi prosperujících hostinců v této nevelké a značně změněné lokalitě. Vedle nádražní restaurace a hotelu Sport byl v první polovině 20. století tím nejvýstavnějším právě ubytovací podnik hoteliéra Julia Bönsche a jeho ženy Fanny. Budova, patřící původně akciovému pivovaru ve Vrchlabí, s krytou sezónní předzahrádkou a proskleným dřevěným arkýřem na štítové stěně, nabízejícím výhled na kouzelné horské panorama s něžnou linkou Světlé a Černé hory, na strategickém místě blízko konečné vlaků, při vstupu do města určitě ostudu nedělala. Pravda, krátce před zbořením to už byla jen značně „vybydlená" a léta neužívaná turistická noclehárna splývající se zaprášeným areálem sousedních uhelných skladů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/11

Hrabě Max Julius Coudenhove, c.k. komoří a tajný rada, dragounský poručík v záloze, ve válečných letech 1915 - 1918 poslední místodržitel v Čechách, navštívil Janské Lázně v září 1916, deset let po svém starším bratru Karlovi, v tom čase rovněž zemském místodržiteli. V pondělí 18. 9. přijela do lázní na pozvání úřadujícího starosty Kuhna jeho choť, hraběnka Marie Amalie rozená Taffe, aby v doprovodu obecních zastupitelů navštívila vojenský lazaret rakouského Červeného kříže, zřízený v dnes již neexistujících lázeňských budovách Město Vratislav a Zlatý pramen. Jeho excelence dorazila automobilem z Trutnova až pozdě navečer. Hraběcí pár byl ubytován ve slavnostně vyzdobeném Pruském dvoře, předchůdci dnešního zmodernizovaného Janského dvora. Následující den navštívili manželé bazén a podnikli vycházku lázeňským okolím přes Ladig (dnes Janská bouda) a Hoffmannovu boudu, až k Černé boudě na Černé hoře. Na snímku z 20. 9. 1916 stojí český místodržící v turistických pumpkách a lehkém převlečníku uprostřed hloučku místní honorace. Po jeho pravici v cylindru starosta Clemens Kuhn a s hůlkou paní hraběnka. Vlevo uprostřed dam, rovněž s cylindrem na hlavě, stojí poštmistr Richard Ettrich, první „československý" starosta obce po rozpadu monarchie. Vpravo od hraběcího turisty je majitelka vily Belveder Melanie Friedová a v uniformě vrchní lázeňský lékař a velitel zmíněného lazaretu MUDr. Anton Klug ze Svobody nad Úpou. Mužíček s výrazným mrožím knírem po jeho boku, třetí upjatý civil s cylindrem ve skupině, je věhlasný lázeňský fotograf zastupující firmu Kodak, Francouz Émile Joffé. O den později 21. 9. odcestovala hraběnka Coudenhove zpět do Prahy, zatím co hrabě Max pospíchal za neodkladnými státnickými povinnostmi do Desné v Jizerských horách, přehlédnout katastrofální následky protržení přehrady na Bílé Desné právě v den, kdy náš mini příběh započal - 18. září 1916.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/7

Ještě stále lze objevit mezi množstvím laciných figurek a dětských hraček ze zachovalé produkce žacléřské porcelánky i dílka vysoké kvality, především z ateliéru trutnovského sochaře Emila Schwantnera (1890 - 1956). Dosud nepublikovaný reklamní popelník továrny z bílého glazovaného porcelánu, propagující ryze uměleckým způsobem výrobu celkem banálních obřích izolátorů pro vysoké napětí, není sice autorem modelu signován, nese však všechny znaky Schwantnerova svébytného výtvarného projevu. Antikizující nahé mužské postavy pracujícího člověka, extrémní držení těla a výrazná modelace svalových partií, charakteristické pro většinu známých Schwantnerových skulptur, řadí i tento neznačený artefakt s téměř stoprocentní jistotou k početnému seznamu děl významného meziválečného umělce našeho regionu. Na lichoběžníkové základně o největších rozměrech 30 x 14 cm je po obvodu hrany plastický český nápis „Továrna na porculán Theodor Pohl Žacléř Čechy" a tradiční značka výrobce ze zkřížených iniciál T a P. Zhruba na dvou třetinách plochy se odehrává expresivní pracovní drama mužů valících s vypětím všech sil těžký izolátor. Ani celková výška 12 cm autora nijak neomezila v mistrném ztvárnění detailů, únosných pro porcelánovou hmotu, s hrou svalů, vyjadřujících maximální fyzické vzepětí ze všech úhlů pohledu. Ne všechny práce pro svého mecenáše Theodora Pohla skromný člověk Schwantner podepsal, což je další plus pro určení jeho autorství.

Foto Ctibor Košťál

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/7

Pět let po první světové válce, to je doba stavění okázalých pomníků padlým spoluobčanům. V místech osídlených německým etnikem poněkud opožděně, kvůli napjatým poválečným poměrům, vzhledem k nesouhlasu obyvatelstva s politickým a národnostním uspořádáním nového státu. Také v podhůří Krkonoš, na Trutnovsku, vyrostla z potlačovaného vzdoru mnohá monumentální zhmotnění holdu mrtvým hrdinům. Scénář většiny akcí byl téměř totožný. Mohla - li si to obec finančně dovolit, zadala zhotovení památníku sochařské jedničce regionu Emilu Schwantnerovi. Stejně tak patřilo k dobrému tónu, aby zahajovací řeč při jeho odhalení pronesl oblíbený trutnovský starosta, umělecky založený Hieronymus Siegel, Schwantnerův osobní přítel a obdivovatel.

Život a dílo básníka a spisovatele Hermanna Lönse, který se bez vlastního přičinění stal mnoho let po své smrti uctívanou ikonou nacistického režimu, dostatečně popsal autor Marek Sekyra v jizerskohorské části únorového čísla v souvislosti s obnoveným libereckým pomníkem.

Naleštění „ptáci" na čákách rakouské pěchoty i grenadýrských přilbách Prušáků, vlající stuhy vojenských standard, zářivé barvy uniforem, cinkot šavlí, ržání jezdeckých koní a rytmus bubnů C. k. kutálky. To není obraz dávné bitvy, ale trutnovský víkend 10. a 11. září 2005. V rámci Dnů evropského kulturního dědictví uspořádalo město Trutnov a tamní Klub vojenské historie vzpomínkovou akci nazvanou „Poslední cesta" ke 100. výročí převezení ostatků generála jízdy Ludwiga von Gablenze ze švýcarského Curychu do Trutnova.

Krkonošská mytologie zná nekonečnou řadu podob pána hor. Z galerie důstojných starců s mohutným plnovousem se výrazně vymyká eroticky pojatá mladistvá postava máchovsky romantického vzhledu, na poválečné nedatované pohlednici neznámého vydavatele. Předloha z roku 1946 je dílem někdejšího profesora kreslení na reálce v Karlíně, rodáka z Podkrkonoší, Josefa Tomáše Blažka. Mistr perokresby, významný ilustrátor a krajinář se narodil 7. března 1884 v Dolní Kalné na Novopacku. Studoval na pražské umělecko průmyslové škole u profesorů Lišky, Preislera a Hofbauera, později na akademii ve speciálce Maxe Pirnera. Po návratu ze studijního pobytu v Mnichově působil krátce jako asistent kreslení v Hradci Králové. Množství ilustrací, kterými přispíval do soudobého tisku, ať již to byly „Kopřivy", dětský časopis „Máj" či v letech 1925 - 1935 „Venkov", je signováno i jeho početnými pseudonymy - Alois Kuchař, Antonín Husák, Frant. Jeteba, J. O. Quetl. První knihu - Annu Kareninu pro nakladatele J. R. Vilímka ilustroval roku 1909. V letech první světové války byl převelen jako „civilkář" spolu s O. Blažíčkem na restaurování fresek kostela sv. Mikuláše v Praze. Byla to zřejmě dobrá škola. Nabyté zkušenosti uplatnil později při malbě rozměrných fresek na mnoha venkovských záložnách, při výzdobě hornického kostela sv. Prokopa v Březových Horách, nebo při ztvárnění výjevu se sv. Václavem na soukromé vile ministra Dolanského v Lochově. Výstižné portréty bývalých ministrů, již zmíněného chlebodárce Dr. Dolanského, Dr. Meissnera, Dr. Veselého a Dr. Popelky z Blažkova pera, zdobily kdysi jeden z interiérů ministerstva spravedlnosti. Z mnoha studijních cest po Německu, Holandsku a Anglii, pobytu v Paříži i putování za prací na freskách po vlasti, pochází jeho okouzlení krajinou. Od první výstavy v Benátkách roku 1918, které se zúčastnil s obrazem „Vesna", získal mnoho významných ocenění - za portrétní perokresby, návrhy plakátů, krajinářské cykly kreseb i živelně erotické akvarely nebo tempery. Pod jedno jisté uznání navíc od samotného Krakonoše - za tvůrčí odvahu - se bez váhání podepisuji i já.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/7