Freiheit

Magická přitažlivost třpytivého žlutého kovu a bájemi opředená místa jeho přírodního výskytu, lákají do rýchorského zlatonosného revíru, ještě téměř čtvrt tisíciletí po ukončení těžby, stále nové zvědavé průzkumníky. Tentokrát jen osamělý čáp, využívající s vrozenou bravurou termiku nad Sklenářovickým údolím, netečně zaznamenal pestrobarevnou skupinku rojící se v deštivém sobotním aprílovém ránu na křižovatce turistických cest u informační tabule. V pláštěnkách s kapucí a v pomačkaných hučkách museli z té výšky připomínat nejspíš sedm osiřelých trpaslíků. Kdyby nebyl ignorant a letěl s nimi po proudu Zlatého potoka na konec osady Bystřice, mohl pozorovat, jak se ten majestátný rozšafa v čele co chvíli zastaví a důležitě určuje rukama směr pohledů ostatních. Zatím, co mu ten nejmenší permoníček snaživě vnucuje jakousi černou krabičku, další si ho s odstupem přes podobnou krabici prohlíží. Dva staříci souputníci s prokvetlými plnovousy jsou očividně asynchronně naprogramováni: jeden souhlasně přikyvuje, druhý energicky vrtí hlavou. Rtuťovitý neposeda neustále kamsi odbíhá - tu přivoní k rašící bledulce, hned zas něco kutí u potoka s vysloužilým talířem. Poslední holobrádek, stále o krok pozadu, vysílá paží v krátkých intervalech nějakou neznámou morseovku směrem k pobíhajícímu psisku, slyšícímu občas na jméno Kuba. Odtud ze země jsou to, až na moji maličkost, všechno mistři svého oboru, kteří se přes relativní nepřízeň počasí sešli při miniexpedici pracovně nazvané Zlatinka 2002.

Nestárnoucí hlasy zvonů slaví i žalují a lid, nepřestávající jim naslouchat, souznívá srdcem se srdci jejich s vroucím přáním, aby již nikdy netloukly na poplach.              /František Halas /

Zvony. Hudební nástroj s bijícím srdcem, rozechvívající metrákovou masu ušlechtilého kovu do velebných tónů. Tvar posvěcený staletími, vyráběný technologií po věky neměnnou. Jejich zvuk provází nespočetnou řadu generací lidského pokolení. Ať již svolává k modlitbám, burcuje do boje, či varuje před živly, včetně válečného běsnění, svým laděním vytváří nezaměnitelný genius loci krajiny našeho bytí. Osudy zvonů bývají rozmanité. V uzlových bodech však navzájem velmi podobné. Nebýt barbarského 20. století se svými dvěma globálními válkami, kdy byla většina zejména evropských zvonů ponížena bez ohledu na jejich výtvarnou a historickou hodnotu na pouhý materiál pro potřeby válečného průmyslu, byly by živým pojítkem dávné historie se současností. Bohužel, „přežilo" jich jen velmi málo.

Ideály Sokola dorazily do převážně německé Svobody nad Úpou teprve s novými osídlenci po roce 1945. Mladí a nadšení, posíleni dlouholetou tradicí předválečného Sokola ve svých domovských obcích, založili velmi brzy aktivní a poměrně početnou místní jednotu. Navázali nevědomky i na činnost svých vystěhovaných předchůdců, po nichž zdědili střechu nad hlavou. Svobodská sokolovna, dnes velmi zchátralá a zanedbaná, byla v té době výstavnou a opečovávanou turnhalle, na kterou byli svobodští náležitě pyšní a kterou jim široké okolí neskrývaně závidělo. Německý tělocvičný spolek „Svoboda - Maršov", založený v lednu 1884, položil její základní kámen 13. srpna 1896 a od roku 1897 slouží budova vídeňského architekta Lanterbacha veřejnosti. Konkurz na její výstavbu vyhrál nabídkou celkových nákladů ve výši 15 200 zlatých, svobodský mistr zednický Franz Wanka. Nic z toho tehdejší sokolíci nevěděli a ani je to nezajímalo. Výhodu vlastního sportovního stánku brali jako dějinné faktum. Mít vlastní tělocvičnu však taková samozřejmost zase nebyla. Podle statistiky z konce roku 1947 se tím mohlo pochlubit jen 1 177 jednot z celkových 3 367, což je zhruba třetina.

Vkusné civilní ztvárnění aliančního znaku dvou novodobých šlechtických rodů z řad významných průmyslových podnikatelů krkonošského podhůří, nabízí svatební medaile Clemense rytíře von Walzel - Wiesentreu a Rosy von Piette - Rivage z 15. září 1913. Oba rodové erby na intimní stříbrné ražbě z Maršova I., pocházejí z druhé poloviny 19. století. Ten heraldicky vpravo, čtvrcený na dvě zlatá a dvě červená pole /z nichž horní vyplňují tři zlaté hvězdy a spodní napříč ležící, třikrát převázaný snopek lnu/ přeťatý kosmým černým pruhem se zlatým strojním tkalcovským vřetenem, získal ženichův prastrýc Klement Walzel, zakladatel přádelny lnu v Poříčí u Trutnova. Tento syn obchodníka s plátnem, obdržel za své zásluhy o rozvoj průmyslu vysoká rakouská vyznamenání a 9. března 1874 i povýšení do rytířského stavu s predikátem „von Wiesentreu". Levý štít dělí černý Antonínský kříž. Horní modré pole vyplňuje erbovní figura rodu Piette, vzlétající mořská vlaštovka. Ve spodních dvou stříbrných polích je po jedné zlaté poutnické mušli sv. Jakuba. Otec nevěsty, která se na rozlišení od matky psala Rosl, legendární „Otec Krkonoš" svobodský papírník Prosper Piette - Rivage, byl císařem Františkem Josefem I. poctěn šlechtickým titulem spolu s bratry Luisem a Juliem 20. 12. 1898. Opis se jmény novomanželů dělí plastická rytířská koruna nad erby, doplněnými drobnou rozvilinou. Medailka je nejen milou osobní památkou, ale též reprezentativní ukázkou regionální heraldiky.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/3

Ještě v polovině minulého století v terénu zcela obvyklá jednoduchá konstrukce, vyznačující trigonometrický bod a pamatující nejspíš Rakousko - uherské katastrální vyměřování, stávala na kótě 681 m, necelý kilometr vsv od Svobody nad Úpou. Původní obyvatelé přiřkli vyvýšenině ne zrovna vynalézavé a nejen v Krkonoších poměrně rozšířené jméno Kühberg, v tomto konkrétním případě překládané jako Kraví vrch. I když v obecné mluvě a dokonce na některých mapách se často užívá i Kraví hora. Plochý nevýrazný vrchol rozlehlého kopce z první linie předhoří zádumčivých Rýchor byl ještě po druhé světové válce z valné části nezalesněnou, hospodářsky využívanou krajinou.  Z údolí Úpy vybíhá příkrou Sluneční strání, pokrytou v té době vrstevnicovými teráskami políček a luk. Dnes je stráň ve spodní části zastavěna rodinnými domky a její horní partie pokrývá vzrostlý smíšený les. Jen zasvěcenci a možná ještě nějaký náhodný houbař vědí o nenápadné smaltované tabulce na červenobíle příčně pruhovaném železném sloupku označující výškovou značku státní triangulace v současnosti. Drobný terénní val na snímku je mezi stromy stále patrný. Po trianglu však ani stopy. Čas odvál i téměř identickou stavbu na protilehlém svahu úpského údolí na Janské hoře.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/3

O největší válečné letecké katastrofě v Krkonoších náš časopis informoval již před lety. Milovníci vojenské historie jistě znají z prostoru Sněžky i další tragické nehody letadel. Pro širší čtenářskou veřejnost volně cituji z kroniky Pece pod Sněžkou tři havárie, které se udály na katastru této obce.

Kolem 16. hodiny odpoledne  17. 9. 1939 narazilo na vrchol Studniční hory, blízko okraje Studniční jámy, letadlo hamburské společnosti Lufthansa, které zbloudilo v mlze. Tříčlenná posádka zahynula a byla s vojenskými poctami pochována na hřbitově ve Velké Úpě.

Starobylé zilvarovské městečko Pilníkov souzní v myslích současníků nejen se slévárnou, ale i s jedním z prvních poválečných JZD, dlouhou dobu co do rozlohy i největším na trutnovském okrese. Přesto byl Pilníkov prvních padesát let našeho století střediskem především průmyslovým. Vznik tří ze čtyř největších průmyslových podniků je spojen se jménem gründerské rodiny Wőgererů. Otec zakladatel Ferdinand Wőgerer má „na svědomí" obě železárny, známější ovšem později jako výroba hedvábných stuh firmy Harpke a slévárna litiny Josefa Hűbnera. Syn Karel z druhé podnikatelské generace Wőgererů, postavil roku 1906 doslova na zelené louce, na dohled od vlčické železniční zastávky, poměrně rozsáhlý tovární komplex na výrobu vláken z umělého hedvábí nazvaný Silkin. Továrnu postupně obklopily různé provozní i obytné budovy, kanceláře, garáže a kůlny a název přešel na celou aglomeraci. Není bez zajímavosti, že významný podíl akcií Silkinu vlastnil také velký propagátor Krkonoš a mecenáš Krkonošského spolku /RGV/ svobodský papírník Prosper Piette de Rivage. Vídeňský průmyslník Jindřich Klinger, který závod koupil ještě před koncem první světové války, vyráběl zde široký sortiment hedvábných nití. Výroba degradovala v krizových třicátých letech. Navzdory tomu, že podnik byl v držení zaběhnuté a zkušené firmy Eichmann a spol. z Hostinného, produkoval již jen papírové provázky. V jeho kritických „Kristových letech" přišel rok 1939 a provoz byl zastaven zcela. Ve velmi krátké době tovární objekty zmizely či byly adaptovány na obytné účely. S pamětníky pomalu odchází i jméno Silkin. Oficiálně se totiž tato část Pilníkova jmenuje Letní.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4