Freiheit

Město Trutnov sází ve své propagaci a podpoře cestovního ruchu mimo jiné na jedinečnou přírodní galerii zachovaných památek prusko - rakouské válečné řeže v létě roku 1866. Početné pomníky padlým obou válčících stran, památníky bitev a řada označených hrobů, jsou dnes, víc než připomínkou válečných hrůz, zlidšťujícími výtvarnými prvky malebné podhorské krajiny trutnovského okolí. V úzké spolupráci orgánů města Trutnova s Klubem vojenské historie Trutnov - historickou jednotkou c. k. 1. pěšího pluku císaře Františka Josefa I. byla v sobotu 23. června 2007 uspořádána tradiční vzpomínková akce, spolufinancovaná tentokrát v rámci Iniciativy INTERREG III A prostřednictvím Euroregionu Glacensis ze zdrojů EU, nazvaná příznačně „Pochodem v chod". K 141. výročí jediného vítězství rakouských vojsk v bitvě u Trutnova 27. 6. 1866 byla zároveň slavnostně otevřena nová trasa naučné cykloturistické stezky „Po stopách války 1866 na Trutnovsku" pozváním široké veřejnosti na pěší pochod s vojenskou kolonou po historickém bitevním poli klidnou nenáročnou krajinou v celkové délce asi 8 km. Spolu s téměř tříkilometrovým okruhem naučné stezky „Den bitvy u Trutnova - rakouské vítězství 27. 6. 1866" v bezprostřední blízkosti městského centra, otevřeným v roce 2001, se stane součástí velkolepého projektu Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 - Via Belli 1866 (Cesta války 1866), spojujícího všechna významná bojiště severovýchodních Čech, přesahujícího na Trutnovsku i do sousedního Polska.

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. Přesto jsem vždycky s neskrývaným obdivem vzhlížel k borcům, kteří si ta zahnutá čertovská prkýnka dokázali podmanit natolik, že jejich jména měla zvuk i mnohem dál, než jen za humny rodné chalupy. Krkonošské lyžování není, při vší úctě, jen mediální ikona Bohumil Hanč. Celá plejáda průkopníků „skijáckého" sportu, závodníků a závodnic s mezinárodním renomé i legendárních vítězů závodů slavných jmen, by pokryla několik textových stránek. Mnozí, kteří se do zlaté knihy lyžování zapsali výrazným písmem nejméně v celostátním měřítku, pocházejí i z našeho východokrkonošského regionu. Neocenitelné informace poskytl jeden z nich, rodák z Rennerovek Dr. Pepi Erben. Z těch, kteří se již dlouho prohánějí  po nebeských pláních jsem pro tentokrát vybral alespoň čtyři.

Bratrovražedná válka Němců s Němci, prusko - rakouský spor o nadvládu ve sjednoceném Německu v roce 1866 a tím i o rozhodující vliv v Evropě, byla posledním „romantickým" soubojem muže proti muži na kontinentu, byť stejně krvavým a neúprosným jako většina válek. Naposledy byla záležitostí ryze vojenskou s gloriolou osobního hrdinství. Skončila krutou porážkou Rakousko - Uherska v bitvě u Hradce Králové. Jediné kratičké vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června 1866 vyneslo podmaršálka Ludwiga von Gablenze na vrchol obliby trutnovských občanů, jako symbol možné porážky odvěkého nepřítele. Vojevůdce se velmi zasloužil o propuštění několika trutnovských měšťanů včetně starosty, odvlečených ve vykonstruovaném procesu do pruského zajetí a záhy se stal symbolickým čestným majitelem místního spolku ostrostřelců. Jeho osud se tak navždy spojil s Trutnovem, kam se vrátil mezi své padlé spolubojovníky i po smrti.

Tři pilíře historického věhlasu města Trutnova se letos připomínají víceméně zakulaceným výročím. Od údajného zabití draka Albrechtem z Trautenberka a následného založení města, uplynulo právě tisíciletí. O výrazné postavě renesančního Trutnova a bez nadsázky strůjci jeho dějin kronikáři Simonu Hüttelovi se předpokládá, že zemřel před 405 lety. Jen vítězství rakouské armády před 140 lety v bitvě vykoupené krví v červnu 1866 bylo bolestně skutečné.

Díky první písemné zprávě o osadě Nový Svět z r. 1712 /původně nejspíš Nový Les - oba výrazy jsou v chrčivé němčině tehdejších horáků snadno zaměnitelné/ můžeme odhadnout i stáří harrachovské sklárny. Po zániku sklárny v nedalekém Rýžovišti ji pravděpodobně krátce před tímto letopočtem založil huťmistr Eliáš Müller. Jediná na české straně Krkonoš získala světový věhlas a vydržela v aktivní činnosti jako druhá nejstarší sklárna v Čechách dodnes. V roce 1764 ji koupil hraběcí rod Harrachů, pod jejichž značkou velkého H s korunkou a letopočtem 1712, znají ušlechtilé tvary foukaného skla a nekonečnou škálu broušených vzorů, zákazníci všech světadílů. Na tři tradiční pilíře proslulosti harrachovského skla - tvůrčí vynalézavost, řemeslnou zručnost a prvotřídní kvalitu - oceněné mnoha medailemi ze světových výstav a reprezentované zvučnými jmény výtvarníků minulosti /vzpomeňme alespoň ryteckého virtuosa Dominika Biemanna/ i nekonečnou řadou bezejmenných sklářů, chce navázat JUDr. Novosad, majitel podniku od roku 1993.

Nejsevernější výspa někdejšího vrchlabského panství s poetickým názvem Sedmidolí, olemovaná zemskou hranicí, je dnes jednou z částí Špindlerova Mlýna. Jižní svahy hraničního hřebene zde spadají do rozevřené náruče dvojjediného Labe. Toho „pramenného", řítícího se dolů přes 35m vysoký Labský vodopád z Labské louky a Bílého, sbírajícího pramínky na Úpské rašelině, aby se navzájem setkala u Dívčí lávky. Odvěká chlouba Sedmidolí, rozsáhlé horské hvozdy, nesou dosud patrné jizvy po pustošivé vichřici v roce 1966. Hluboce zaříznutá údolí potoků, napájejících obě labská ramena, jsou ve zhruba poledníkovém směru souběžně rozložena v prostoru vymezeném /s přimhouřením oka/ Labskou boudou na jedné a Boudou u Bílého Labe na druhé straně. V souladu s názvem území je jich opravdu sedm: Pudlava, Dvorský, Medvědí a Červený potok, Hřímavá bystřina, Čertova strouha a Stříbrná bystřina.

Nejstarší sochařskou památkou Svobody nad Úpou je sousoší Panny Marie, sv. Antonína Paduánského a sv. Floriana od neznámých autorů, stojící v kovové ohrádce pod lipami na kdysi trhovém náměstí prokazatelně od roku 1844. Viz vročení. První písemný záznam o jeho existenci zapsal ale do farní kroniky její zakladatel farář Pohley již roku 1837. Rozdílný pískovec na samotných sochách a na dříku středního sloupu, který je ozdoben kartuší s rytým německým nápisem: O BITT FÜR UNS DASZ WIR DEN WEG DER TUGEND GEHN: DAMIT AUCH WIR VOM GRAB ZUR HERRLICHKEIT ERSTEHN nasvědčuje, že původně mnohem starší skupina světců byla v polovině minulého století upravena. Pozdně empirový vložený pilíř se také výrazně odlišuje od barokních tvarů postav i podstavců. To posouvá původ díla alespoň do 80. let 18. století. Od první světové války se v různých vlnách až do šedesátých let objevovaly snahy o jeho přemístění v zájmu bezpečnější dopravy. Slouží ke cti několika generacím městských zastupitelů, že se tak nestalo.