Freiheit

Umělecký odkaz trutnovského sochaře Emila Schwantnera by nebyl celistvý bez připomenutí řady jeho funerálních plastik, především pomníků padlých v první světové válce. Osud medializovaného bronzového sousoší v parku v Trutnově zničeného nacisty je všeobecně známý. Méně již se ví o těch venkovských, převážně zaniklých, poškozených nebo přestavěných, jako je např. monument vztyčený zásluhou učitele Johanna Erbena v Dolním Dvoře u Vrchlabí. Málokdo z kolemjdoucích asi uvěří, že tato honosná stavba, obehnaná kamennou zídkou a kovaným zábradlím, byla zbudována jen k připomenutí lipky svobody, vysazené v roce 1965 k 20. výročí osvobození od fašismu, jak hlásá pamětní deska, instalovaná o pár let později na zbytky pomníku, které přečkaly bouřlivé dny jara 1945. Ve vítězné euforii zničil nezjištěný pachatel či pachatelé nejen Schwantnerův reliéf s protiválečně laděným motivem tří vyčerpaných vojáků, pod nimiž na předsazeném soklu byly dva prosté vymezující letopočty 1914 - 1918 oddělené ověnčeným tlapatým křížem, ale vše, co neslo jakýkoliv německý nápis: Desky se jmény 86 mužů z Dolního Dvora a okolí i segmentové římsy, spojující dvojice hladkých postranních sloupů se středovým blokem, na kterých bylo věnování: „Hrdinům - truchlící vlast." Ne náhodou pronesl 24. srpna 1924 slavnostní řeč při jeho odhalení v té době úřadující trutnovský starosta Hieronymus Siegel, umělcův intelektuálský souputník. Jeho bustu Schwantner pracně tesal do mramoru o dva roky později. Také osudy mnoha dalších Schwantnerových pomníků jsou si podobné jako vejce vejci. Torzo sošného rytíře u kostela ve Svobodě nad Úpou skončilo pod lípou svobody celé, (později byla ostatně podťata i lípa). Fragmenty symbolického posledního trubače se našly náhodně docela nedávno při zemních pracích v Teplicích nad Metují. Ty zachovalé, včetně pamětních desek se jmény padlých jako třeba v Mladých Bukách nebo Královci, jsou opravdu v menšině.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/5

Ledabylost, s jakou většina novinářů všech médií, včetně těch krkonošských, nakládá s názvy horských bud (ale nejen jich), mě často dokáže zvednout ze židle. Nešvar v poslední době zvlášť rozšířený, je mluvit či psát o Slezském domě (Śląski Dom nebo též schronisko Pod Śnieżką - viz obrázek) jako o Slezské boudě. V povědomí krkonošských horáků patří obě Slezské boudy, Stará i Nová do západní části Krkonoš. Obě leží na polském území a na mapě je najdete jako schronisko Pod Łabskim Sczytem (to je ta starší) a schronisko Na Hali Szrenickiej. Pro úplnost - i první bouda na Sněžce se jmenovala původně Slezská. Později Pruská a dnes na jejím místě stojí „létající talíře" polského schroniska z roku 1976. Oproti relativně mladému Slezskému domu, který vyrostl za hraniční čarou naproti někdejší starobylé Obří boudě jako „Schlesierhaus" v roce 1922, jsou všechny zmiňované Slezské boudy podstatně starší. Stará má v rodném listě rok 1632, Nová 1786 a nejvýše položený hostinec v Krkonoších, první Sommerova bouda na Sněžce, vznikl roku 1850. Několik století trvající tradice zavazuje - názvy se měnily až se změnou etnika po druhé světové válce. Ne každý zná krkonošské reálie a podobné slovní žonglování je značně zavádějící. A že to není ojedinělý příklad, mohu uvést další, rovněž z východních Krkonoš. Familiérní zdrobnělina Sokolka pro Sokolskou boudu na Černé hoře okrádá o existenci opravdovou boudu Sokolku na Rýchorách, která zas naopak nese na některých mapách neoprávněně jméno své několikanásobně větší černohorské skorojmenovkyně. K stejným záměnám svádí Dvoračky a Dvorská bouda, Jelenka a Jelení Boudy a mnoho dalších. Jenže „pořádek muší bejt", holenkové.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/2

Ani integrovaný záchranný systém, slučující v sobě zdravotníky, hasiče, horskou službu, letecké záchranáře, případně i potápěče a jeskyňáře, není myšlenka převratně nová. Ještě před ustavením Horské služby suplovaly na horách většinu záchranářských činností místní jednotky dobrovolných hasičů, jak dokládá skupinový snímek členů sanitního oddílu z Horního Maršova, pořízený 3. července 1927. Tehdy bylo pro většinu mužských členství v hasičském sboru ctí a prakticky i nutností. V přední řadě doprava sedí pánové Steiner, zástupce velitele Demuth, setník Brunecker, Pollatschek a na nosítkách „zraněný" Franz Hoffmann. Za nimi stojí Albert Just, dále muž, který na rubu fotografie pečlivě vypsal jména ostatních, titulující sám sebe jen jako „moje maličkost", Rudolf Renner, Richard Renner a Augustin Just. S primitivním vybavením dokázali v případě potřeby chránit majetek i životy svých bližních a jejich hrdost na příslušnost k spolku s tak ušlechtilým posláním dýchá i ze starého obrázku.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/8

Špičkový portrétní fotograf Jan Nepomuk František Langhans (1851 - 1928), zakladatel slavného stejnojmenného atelieru v Praze (1880) s tradicí přetrvávající do současnosti, jehož pověst s obdivuhodnou invencí znovu buduje dědička ve čtvrté generaci paní Zuzana Meisnerová - Wismerová (za projekt jeho celkové citlivé rekonstrukce získal architekt Ladislav Lábus  - mimochodem bratr herce Jiřího - prestižní cenu Obce architektů Stavba roku 2003) byl i jedním z prvních profesionálních fotografů Krkonoš. Pro zvlášť zvídavé čtenáře lze odhalit také inkognito oné „dívky ze Svobody nad Úpou" z našeho seriálu o prvních fotografech Krkonoš z pera Pavla Scheuflera. Mladá žena, která ho do Krkonoš s největší pravděpodobností přivedla, a se kterou se v roce 1886 oženil, Paulina Holubová (1867 - 1948) pocházela po matce z významné podnikatelské rodiny majitelů papíren Piette de Rivage. Její matka Marie Paula byla dcerou zakladatele svobodské papírny na jemný, hedvábný, krepový a cigaretový papír Prospera Piette a sestrou nejznámějšího z rodiny „Otce Krkonoš", mecenáše a lidumila Prospera II. Otec Pauliny Holubové - Langhansové Franz Holub, pražský obchodník a měšťan, se stal platným společníkem svého tchána a později i švagra Prospera Piette de Rivage a spolumajitelem svobodské papírny. (Po něm byla pojmenována např. promenádní cesta od Justova mlýna v Maršově I. lesem do Janských Lázní.) V rozvětveném příbuzenstvu rodiny Piette se dají nalézt i mnohá další příjmení podnikatelských a šlechtických rodů, které se výrazně zapsaly do historie krkonošského regionu. Jen namátkou: Wihard, Haase, Walzel von Wiesentreau a mnoho jiných.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/3

Stále ještě ne zcela doceněný dokumentární význam historických pohlednic dokládá dvojnásob zajímavý exemplář z roku 1925. Jednak tím, že svým početným nákladem uvádí do obecného povědomí sličnou grafiku krkonošského autora Friedricha Iwana (1889 - 1967) a zároveň připomenutím významného jubilea majitelů obou vrcholových bud na Sněžce. Friedrich Pohl koupil oba objekty od Friedricha Sommera, zakladatele Slezské (později Pruské) boudy z roku 1850, na jejímž místě dnes stojí „létající talíře" z vratislavské architektonické dílny Witolda Lipińského, v roce 1875. Konkurenční podnik budaře Blaschka z Pomezních Bud, postavený roku 1868 na české straně hranice, známý doposud jako Česká bouda, odkoupil prozíravý Sommer již po dvou letech jeho existence. Od konce května 1990 je Česká bouda z hygienických důvodů uzavřena a chátrá. Její osud se naplní pravděpodobně v průběhu roku 2004, kdy má být snesena bez rovnocenné náhrady. Během prvních padesáti let hospodaření tří generací Pohlů na nejvyšším místě Čech i Slezska se v držení věhlasných pohostinských zařízení vystřídali otec Friedrich, syn Emil a od roku 1923, po dvouleté epizodě nájemce Richarda Greulicha, až do května 1945 vnuk Heinrich Pohl, který uvedenou jubilejní pohlednici vydal. Že si vybral renomovaného a pracovitého umělce, původem z nedaleké Kamenné Hory, nebyla jistě náhoda. Až donedávna, než se malíř v roce 1924 přestěhoval do Jelení Hory, to byli téměř sousedé z Karpacze. Navíc signatura „Friedrich Iwan" měla vynikající zvuk již tenkrát.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Poezii Vánoc z výkladních skříní dávno vytlačil brutální výprodej sezónního zboží. Echo tříkrálových koled skomírá v nových a nových přívalech sněhu. Paní Zima se zřejmě snaží odčinit svůj opožděný příchod. Je čas sklízení betlémů i u těch nejzatvrzelejších staromilců. A také poslední příležitost jít se honem, ještě před roční pauzou, podívat na malované jesličky, které si pro radost maluje a vystřihuje malířka Alena Táslerová. Zvlášť, když kocour Mlíko si z neznámých důvodů oblíbil právě koutek, kde stojí jeskyňka se svatou rodinou a nemilosrdně vyhazuje okolní daráky. Police se scenérií božího zrození, zabírající celou delší stěnu jedné místnosti, promlouvá důvěrně známými detaily krkonošské krajiny na pozadí, s dominantou zasněžené královny pohoří i shluky charakteristických chalup kolem maloúpského kostelíčka či Vysokého nad Jizerou. Jemná linka kolorované perokresby prozrazuje ženskou ruku a mnohá z postav prostých horáků, inspirovaných dávnými kresbami J. K. Hosera, nápadně připomíná někoho z autorčiných blízkých. Zcela jednoznačně lze identifikovat statného jeskyňáře se symbolickým netopýrem v rukou.

Ilustrace Alena Táslerová

Fotografie z roku 1924 představuje Modrokamennou boudu, osamocenou na luční enklávě v tišině lesů Světlé hory, kterou dnes znají hlavně vyznavači horských kol a v zimě lyžaři samotáři, užívající si jednoho z nejdelších sjezdů z Černé hory po legendární cestě T, starousedlíky stále ještě zvané Té - weg. /V počátcích lyžařské historie ji budovatelé z Turnvereinu doplnili směrovkami ze zlámaných lyží, přibitých k prostému dřevěnému kůlu, vyhlížejících z dálky jako velké písmeno T - odtud jméno./ Právě zde se totiž řeší dilema, zda pokračovat ve sjezdu do Dolního Maršova nebo do Janských Lázní. Kabinová lanovka na Černou horu, postavená v roce 1928, přinesla rozkvět novým boudám na jejím vrcholu. Do té doby frekventovaná cesta kolem Modrokamenky a Pardubických bud však osiřela. Ty tam jsou početné návštěvy lázeňských hostů, lákané po I. světové válce majitelem Alfredem Jeschke na vyhlášené borůvkové koláče se šlehačkou. I přes blízké atraktivní křemencové skalní útvary Modrých kamenů a pověstmi opředené Harfy nad Těsným dolem, se sem turisté příliš nehrnou. O to kuriózněji vyznívá dávné nařízení c. a k. ředitelství pošt a telegrafů v Praze o přesunutí tehdy ještě Braunbaude z působnosti doručovacího okrsku pošty v Maršově IV. dnem 16. 1. 1907 do okrsku v Maršově I., kde byl od roku 1898 rovněž samostatný poštovní úřad.S naprostou samozřejmostí docházel i do tak vzdálené lokality v době skomírajícího byrokratického mocnářství maršovský pošťák Heinrich Patzelt nebo Adolf Neumann dvakrát denně, vždy v 9,30 a v 15 hodin. Pouze v neděli a ve svátek „jen" dopoledne. Po téměř sto letech se ve spádovém městě celé oblasti Svobodě nad Úpou doručují raníky k odpolední kávě a o víkendech je pošta zavřená. Inu - už jsme zase o krok dál.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/1