Freiheit

Svérázný janskolázeňský fotograf František Celba nebyl se svým tmavohnědým brtníkem, na kterého lákal nadšené budovatele poválečných pětiletek, rekreující se v oblasti Černé hory, jak je vidno ani původní a už vůbec ne osamocen. Podobný nápad se zrodil mnohem dříve v době mezi světovými válkami na severních svazích Krkonoš v okolí dnešního Karpacze, tehdy pruského sportovního zimního střediska Krumhüblu. Celbovy snímky zdobí údajně autentický poslední huňáč ulovený v maršovském revíru, vycpaný slámou a pilinami, který se z ozdoby czerninských zámeckých sbírek stal pelichající rekvizitou potulného fotografa. Lední medvěd na dobovém snímku z fotoateliéru Kleeberg v Krumhüblu byl nejspíš podnikavý místní chasník navlečený v medvědí kůži, který se svou rolí zjevně výborně bavil, stejně jako zobrazená čtveřice švarných turistek. Medvědí příběh jak se zdá, nekončí. Kdo ví, co všechno ještě skrývají zapomenutá rodinná alba? Bude to neskutečná švanda, až na nás vyjukne i krkonošská panda. Brum.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/11

Původ atraktivní vycpaniny statného brtníka /viz Krkonoše 2/2002/ zůstane už asi neobjasněn. O jeho zániku je přece jen alespoň něco známo. Fotografie Jiřího Bruníka je jednou z čtenářských reakcí na uvedenou zajímavost. Zobrazuje dlouholetého janskolázeňského fotografa Františka Celbu i jeho tisíckrát fotografovaný objekt /který měl v závěru kariéry dokonce bílého severského dabléra/ ještě v plné kondici. Když svérázný medvědář a majitel fotoateliéru v přístavbě Lesního domu zemřel, „zdědil" hnědého huňáče tehdejší vedoucí střediska HS v Janských Lázních Láďa Urban. Z postrachu černohorských hvozdů však zbýval už jen mlhavý odlesk někdejší slávy. Chlupatá hromádka neštěstí stěží držela figuru, kterou o hlavu převyšovaly trochu odrostlejší děti. Z kožichu potupně záplatovaného ovčím rounem čouhala sláma a vyceněná torza ulámaných tesáků budila spíš lítost než hrůzu! I z této doby existují fotografie. Z pamětnické piety je snad ani není vhodné publikovat. Definitivní tečku za spletitým osudem učinili rozjaření stavební dělníci, kteří při přestavbě chalupy zapomněli před jedním dlouhým deštivým víkendem medvěda na lešení. Lze - li ze známého přísloví „Špatný začátek, dobrý konec" odvodit i opak, měl poslední krkonošský medvěd svůj druhý „život" jistě zajímavý.

Foto Jiří Bruník

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/12

Seriozní historické prameny se na datu ulovení posledního medvěda v našich nejvyšších horách vzácně shodují. Ten z české strany hor, zvěčněný na nástěnné malbě ve vstupní hale vrchlabského zámku, byl zastřelen v Sedmidolí roku 1726. Na severní straně pohoří padl poslední huňáč v říjnu o deset let později. Dnes bohužel nezvěstný obraz z Hospody na Peci však představoval medvěda uloveného údajně v Obřím dole v roce 1804! Odborníky často zpochybňovaný údaj nejde opravdu spolehlivě doložit, avšak ani vyvrátit. Je docela možné, že je to týž medvěd, co stával vycpaný v maršovském zámku. A s největší pravděpodobností je to tentýž, který se na zádech funícího svérázného janskolázeňského fotografa Celby vracel na turisticky atraktivní místa východních Krkonoš na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Často stával jako upoutávka před fotoateliérem vedle Lesního domu v Janských Lázních. Byl - li Mistr v kondici, dopravil ho za pomoci kamarádů z lanovky až na Černou horu. Vždy při příjezdu další kabiny vybíhal z Bufetu U lanovky a stihl tak za den zvěčnit stovky odvážných medvědářů. Přesto se mi po dlouhém pátrání podařilo sehnat jen tento jediný, navíc amatérský snímek. Kam se nakonec poslední krkonošský medvěd poděl, nevědí ani oba, dnes již čtyřicetiletí „lovci".

Foto Josef Dvořáček

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/2

Na první pohled to vypadá jako šablona v nedávné minulosti tak oblíbené střešní krytiny zn. Eternit. Ve skutečnosti je to opravdu eternitová taška, kterou nepodepsaný malíř z (ne)známých důvodů použil jako podklad pro své, zjevně neškolenou rukou vyvedené dílko. Z obrázku nápadně shodného s dobovou pohlednicí je patrná nejen jistá dávka talentu a realistický smysl pro detail, ale také nezastíraná citová vazba k té chalupě „na samotě u lesa". Škoda jen, že oslavný verš v ozdobném orámování na rubu znečitelnil čas, takže jediným konkrétním vodítkem jsou pouze tři letopočty vepsané do půlkruhu v horním rohu: 1914 - 1916 - 1915.

V sobotu 16. dubna, jako každoročně touto dobou, dříve než vyraší první listy a zakryjí utajené výhledy, vyrážím si vyčistit hlavu a po deptající zimě trochu nabít baterky do Sklenářovického údolí a na Rýchory. Částečně také proto, abych si vyfotografoval opravený tzv. Frenzelův kříž z roku 1842, instalovaný v loňském létě zpět na bývalou sklenářovickou náves. Snímek se mi zrovna moc nepovedl, ale zážitky jsou pro zpohodlnělého městského páprdu k nezaplacení. Nejsem zrovna ranní pták, a tak teprve s úderem deváté vycházím, navzdory všem rozumným námitkám bez mobilu a ze zásady i bez hodinek, vstříc vycházejícímu slunci.

Capra hircus - koza domácí kamerunská, patří mezi těch několik domestikovaných druhů zvířat, provázejících člověka dlouhá tisíciletí. Mladý rohatý párek, který rezignoval na péči a pohodlí a z bujné nerozvážnosti zvolil s volností i krušný boj o přežití, se stal nechtěně i turistickou atrakcí. Od časného jara loňského roku, kdy tmavohnědý kozlík a kozička utekli některému nezodpovědnému chovateli, je bylo pravidelně vidět poblíž skalního výchozu na jihozápadním úbočí 681 m vysokého Kravího vrchu, vpravo od zeleně značené turistické cesty ze Svobody nad Úpou na Rýchory, jen pár kroků od obydlené Sluneční stráně. S bravurou tatranských kamzíků se pohybovali po strmém skalisku, z jehož nejvyššího vrcholu dokázali ve strnulém postoji, jako dva malí, ale šikovní čertíci, dlouhé minuty pozorovat ruch na cestě pod sebou. Na místě se jim zjevně zalíbilo, přesto, že v poměrně velkém okruhu není žádný viditelný zdroj vody. Občas jim nějaká útlocitná zelená duše zpestřila jídelníček kousky zeleniny nebo pečiva a bohatou zásobárnu sena našli v nedalekém krmelci. Také listnáče kolem, a nejen mladé náletové jasany a javory, ale i statné buky o průměru až 30 cm, mají ohryzanou kůru do neuvěřitelné výšky, kam se ti prevíti, stojíce na zadních dokázali vyšponovat. Lidské zvědavce k sobě pouštěli nejvýš na 2 - 3 m. Na skále se cítili bezpečně a nebáli se ani psů. Semknuti k sobě si navzájem kryli záda s rohy výhrůžně připravenými k obraně. Otázku, jak přežijí zdejší zimu, která jim ve svém počátku nabízela tu přívětivější tvář, vyřešil lednový vichr Kyrill. Během něj kozí návštěva zmizela neznámo kam.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/3

Většina domů v Janských Lázních má své jméno, mnohé sahající daleko do minulosti. Jeden z nejmladších, který od roku l994 stojí na místě bývalé nevzhledné hasičské zbrojnice, se jmenuje Magma. Pro galerii, jejímž stěžejním artiklem jsou artefakty z opracovaných ušlechtilých kamenů, jméno víc než výstižné. Nevtíravá, uměřená architektura novostavby se svítící fasádou souzní s lázeňským stylem okolních budov a přívětivě vybízí k nahlédnutí. Turisté, pendlující mezi centrem věhlasného lázeňského střediska a dolní stanicí kabinkové lanovky na Černou horu to mají jednoduché. Stačí se uprostřed kopečka zastavit ke krátkému vydechnutí a nechat se osvěžit malým kulturním zážitkem v galerii Vorel či přilákáni vůní čerstvé kávy v bistru Magma, rafinovaně umístěném pod jednou střechou. Čtenáři Krkonoš si mohou generálku na osobní návštěvu prožít se mnou. Zatím co spiritus agens veškerého zdejšího dění, pan Jiří Vorel, nenápadně odstraňuje cedulku „Prosím, nesahat", poctěn usedám k jednomu ze dvou kulatých mramorových stolků - pýše majitele. Otec a syn Vorlovi použili každý na svůj „majstrštyk" víc než pětatřicet barevných mramorů na vykládanou desku. Zakrátko na ni paní domu bez respektu staví roztomilý šálek s černou drogou a já mezi odchody a příchody zákazníků poslouchám útržky story o podnikání v Čechách.

Foto Petr Toman